(Rozhovor s Josefem Kopřivou)
Následující rozhovor pochází z archivu Institutu pro folklór Bulharské akademie věd. Pozn.20 Rozhovor vedl 3. 7. 1984 bulharský etnolog Vladimir Penčev, badatel, jemuž patří zásluha za „objevení" Vojvodova coby badatelského tématu a jeho uvedení na akademickou scénu, s Josefem Kopřivou - hlavou jediné celé české rodiny, která po poválečném vystěhování Čechů a Slováků do Československa ve Vojvodovu zůstala. K záznamu došlo během prvního Penčevova výzkumu ve Vojvodovu, který proběhl v období 2. června - 4. července 1984, tedy 34 let po odchodu Čechů, i přesto však představují jeho materiály z té doby první data shromážděná v rámci cíleného vědeckého výzkumu této (bývalé) jediné české vesnice v Bulharsku. Pozn.21
Josef Kopřiva Pozn.22 (JK): Nejdříve naši lidé přišli roku 1893 do vsi Sesek Pozn.23 v lukovitském kraji. Tam žili tři roky. Tam si postavili příbytky a zemljanky, ale místní je začali vyhánět, házeli jim tam mrtvé psy a kočky, čůrali jim na stěny, našich bylo málo a vydrželi to tři roky, začali jim umírat staří lidé a viděli, že místo je malarické, a nebyli dobře přijati, a tak se začali vracet do rumunského Banátu, Svatá Helena se tomu říká.
Vladimir Penčev(VP): A tihle přesídlenci z Banátu, odkud byli?
JK: Byli z různých koutů Československa, jak Češi, tak Slováci. Slováci byli především z Bačky, Kovačice, Sremu, tyhle srbské vesnice, v Srbsku, odkud Bulharsko Srby vyhnalo. Támhleta ulice byla srbská, támhleta zase slovenská.
VP: A odkud přesně, z kterých oblastí byli Češi?
JK: Češi byli ponejvíce z Moravy. Konkrétně náš rod je z Moravy, Valašský Klobouky se jmenujou. Pozn.24 Dneska Kopřivnice, kde se vyrábějí Tatry, blízko, já tam byl, odtamtud je náš rod.
JK: Druhé rody ... už jsem všecko zapomněl. Měl jsme jednu takovou knížku, ale dělal jsem nový dům a nechal jsme ji v jednom kufru s dalšími knihami a myši je rozkousaly a nadělaly z nich salát. Tam se všecko psalo - přišel s nimi kazatel, snad se jmenoval Kýška, jenom sem přišel a zase se vrátil domů do Rumunska, přišel sem s nimi, když Jordan Ivanov jim dal tady, vymohl jim tohle místo, i když myslel, že tady nezůstanou - říkalo se tomu tady Gladno pole a oni si tady udělali zemljanky a mysleli si, že tady ani do konce roku nezůstanou, ale naši začali kopat studny a vykopali studny a po roce tudy jel vůz do Vrace a řidič si záměrně řekl o vodu, a oni už měli na horní ulici studnu s velice dobrou studenou vodou, no a když viděl, že místo pěkně zorali, říká: nebudou se vysidlovat, tady zůstanou.
VP: A jaký byl ten Jordan Ivanov?
JK: Měl tady mlýn, tam, kde je teď Sukarno Pozn.25 - byl to jeho mlýn. Dal tehdy Vojvodovu, prodal zemi Vojvodovčanům, za groše, tam na jihu, dneska tomu říkáme Jordanovo, okolo 6-800 dekarů země a dal jim i další k pronájmu za polovinu výnosu. A byli tady i jiní, Nikolaki Torbov - zase 600 dekarů, i ten je prodal našim lidem, za groše, za polovinu výnosu, potom tady taky měli půdu nějací veteráni, Pozn.26 hned vedle vesnice - a ti ji prodali.
VP: A existovaly ještě nějaké zachované zvláštnosti - v jazyce, v odívání apod. u Čechů, kteří sem přišli? Byli přeci z různých krajů Čech, ne?
JK: Ne, byli to staří usedlíci v Rumunsku, byli smíšení, byli všichni stejní, měli stejné obyčeje, jenom se dělili na různé sekty, ale sem přišli především evangelíci a ti, kteří byli katolíci, se změnili - stali se z nich evangelíci; a byla tady jedna sekta - říkali jim darbisti.
VP: A jaký byl rozdíl mezi evangelíky a darbisty?
JK: Evangelíci křtili malé děti a darbisti dospělé. Tak to bylo. Nejdřív byli všichni zajedno, ale pak přišel jeden kazatel - Němec, byl z německé Lužice, nějakej Emil Koval se jmenoval, my jsme se až teď dozvěděli, že tady byl jako agent, placený, který s tímhle náboženstvím rozložil vesnici, o to Němcům šlo.
VP: A on byl evangelík, anebo darbista?
JK: Nejdřív byl evangelík, ale pak přestoupil k darbistům a vybudoval tady darbistickou jámu. Darbistická sekta tady ještě tehdy nebyla uzákoněná, tak se scházeli ilegálně, takže je honili, ale pak se scházeli po domech a pak si postavili ten horní kostel, tam, kde je teď kino. Bylo jich skoro polovina. Naši odešli i do Ameriky, já mám bratra, umřel v Americe, odešel v roce 1928.
VP: A kam odešel?
JK: Do Argentiny. V roce dvacet osm odtud odešlo šedesát rodin.
VP: A vrátil se z nich někdo?
JK: Vrátili se dva - Martin Gajan, nechal tady ženu a děti a vrátil se, matka a zeťové zůstali tam. A ještě jeden - Vasil Křivánek - žena mu zemřela, zůstal s malým děckem, a tak se vrátil, ještě žije - v Čechách, v Přerově.
VP: A oba byli Češi?
JK: To byl Čech - Křivánek a ten druhý byl Slovák.
VP: A byla odtud ještě nějaká jiná vystěhovávání před lety 1949-1950?
JK: Do Rumunska se jich spoustu vrátilo, na Svatou Helenu.
VP: A kdy? Na začátku, anebo později?
JK: Hned na začátku, ještě ze Seseku. Odtud se nevrátil nikdo. Během těch tří let na Seseku, kde byli, tam to bylo nehostinné a navíc je začali vyhánět, a tak se vrátili zpátky. Jinak se do Čech předtím - před padesátými léty - nevrátil nikdo, odtud ne. Ze Seseku přesídlili všichni sem. Chodili pak na Svatou Helenu na návštěvy, to se rozumí, anebo prodat majetek, kdo ho ještě neprodal, ale jinak - ne. Ostatní pak přesídlili po válce - poslední transport byl v roce padesát. Ve čtyřicátém šestém odešli mladí, s malými dětmi, jeli parníkem.
VP: Kolik rodin odjelo?
JK: Odtud odjelo tak třicet rodin, parníkem, s vlečným člunem, celý měsíc jeli do Bratislavy.
VP: A pak se usadili na Slovensku?
JK: Ne, ne na Slovensku, tam jel jenom ten parník, odtamtud pak jeli těmi tahači, traktory se jim říká, a kdo chtěl, zůstal na Slovensku.
VP: Takže někteří přeci jen zůstali na Slovensku?
JK: Ano, ano, ale hrozně málo.
VP: A kde přesně se usadili?
JK: Někteří v Trnavě, ve městě, a na vesnici byl jeden, ale ve které vsi přesně, to nevím, blízko Trnavy to bylo, blízko. Všichni ostatní odjeli na Moravu - nejvíc do Mikulova, do Nového Přerova, pak do Drnholce, do Březí, potom zůstali ve Valticích, Novosedlech, tam zůstali. Trošku rozptýleně, ale nešlo to jinak.
VP: A ve kterém kraji to všechno je?
JK: Něco je pod Břeclaví, kraj Břeclav, další spadají pod Brno - jako například Žabčice, ti, kdo jsou více na sever. Potom taky Dolní Dunajovice a Perná, jsou roztroušeni tak v deseti vesnicích. A pár jich odešlo do západních Čech, do Mariánských Lázní.
...
VP: A znáte nějaké další místo v Bulharsku, kde byli usazeni Češi?
JK: Ne, teď už ne, pokud ještě někde zůstali, tak v Gorné Orjachovici, tam byl cukrovar, tam bylo spoustu Čechů. Jestli tam jsou i dneska, to nevím. V Mrtvici a Podemu zůstali Slováci, tam zůstalo tak 4-5 rodin.
VP: A kolik Čechů je dnes ve Vojvodovu?
JK: Čistí Češi jsem jen já a moje žena. S českými rodiči jsou, řekněme, smíšení, ale jsou rozvedení, jak bych vám to vysvětlil, jsou to moji bratranci - jeden žil s Němkou a rozvedl se, měli dvě děti. Další bratranec žil s Bulharkou, ale i ti se rozvedli.
VP: Jak se jmenuje?
JK: Česky se jmenoval Adolf, teď se přejmenoval na Jordana, protože to jméno... A druhý je Franc, Franta.
VP: Franc, anebo František?
JK: František, jojo, Franc, jojo, František, tak tak. Byl tady jeden Karol - už umřel, zůstaly tu po něm jenom jeho dcery, jsou vdané za Bulhary, i on si vzal Bulharku, ona uměla česky, Bulhaři tady uměli česky, protože tady byla česká škola ... všichni staří Bulhaři, kteří tady žijí, umí česky, všichni umějí.
VP: Zajímá mně, proč si vybrali k usazení právě tohle místo, proč se jim zalíbilo zrovna tady? Nabídli jim tohle místo, anebo potom, co byli vyhnáni ze Seseku, šli hledat, kde by se usadili, a připadli na tohle místo?
JK: Oni prostě a jednoduše všichni mysleli, že se vrátí. Jordan Ivanov byl ministrem zemědělství, a když viděl, že tam pěkně obráběli zem - tady byla pustina - nabídl jim, ať se porozhlédnou, a kde se jim zalíbí, ať zůstanou. A oni přišli sem a líbilo se jim to tady, a tak tady zůstali.
VP: A víte, kde se vzal název vesnice? Odkud pochází tohle jméno - Vojvodovo?
JK: Vojvodovo pochází od Christo Boteva; tenhle vojvoda tudy prošel, a tak to tady nazvali - Vojvodovo.
VP: A nějaké pověsti se k tomuhle jménu váží?
JK: Ne.
Marek Jakoubek
Marek Jakoubek vystudoval obecnou antropologii na dnešní Fakultě humanitních studií UK a doktorské studium kulturologie na Filozofické fakultě UK. Od roku 2001 přednáší na Katedře antropologických a historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, jako externista působí také v Centru interkulturního vzdělávání Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Zabývá se cikánskými skupinami, česko-(slovensko)-bulharskou krajanskou problematikou a obecně otázkami spojenými s teoriemi kultury a etnicity a metodologií společenských věd. Provádí četné terénní výzkumy v České a Slovenské republice a v Bulharsku. Je autorem a editorem řady monografií k cikánské/romské problematice, např. Romské osady v kulturologické perspektivě (Brno 2003, ed. s O. Poduškou), Romové - konec (ne)jednoho mýtu (Praha 2004), Cikánská rodina a příbuzenství (Ústí nad Labem 2007, ed. s L. Budilovou), a teorii kultury - Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit (Praha 2005, ed. s T. Hirtem). Spolu z T. Hirtem a Z. R. Nešporem připravil k vydání edici N. P. Necovových Dějin Vojvodova (Plzeň 2006).
Použitá literatura
Jakoubek, Marek - Nešpor, Zdeněk R. - Hirt, Tomáš (eds.). 2006. Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvodova, vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku.Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje.
Nikolov, Bogdan. 1996. Ot Iskăr do Ogosta. Istorijata na 125 sela i gradove ot bivšija Vračanski okrăg. Sofia: Alisa.
Nikolov, Bogdan. 2006. „Několik poznámek k historii místa, kde leží dnešní Vojvodovo." Pp. 118 in M. Jakoubek - Z. R. Nešpor - T. Hirt (eds.): Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvodova, vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku.Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje.
Pelova, V. 2000. „Malcinstvata v severozapadna Bălgarija prez očite na policija." Epochi (Veliko Tărnovo) 8, 2000, 3-4: 5-19.
Penčev, Vladimir. 1988. „Njakoj problemi na adaptacijata na češkite zaselenci v Severozapadna Balgarija." Pp. 480-492 in Vtori meždunaroden kongres po balgaristika. Doklady. Sv. 15. Sofia: BAN.
Penčev, Vladimir. 2006. „Tempus edax rerum aneb O minulosti a současnosti vojvodovských Čechů." Pp. 90-105 in M. Jakoubek - Z. R. Nešpor - T. Hirt (eds.): Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvodova, vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku.Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje.
Rychlík, Jan. 2002. Dějiny Bulharska. Praha: NLN
Vasileva, B. 1985. Preselvane na čechi i slovaci ot Balgarija v Čechoslovakija sled Vtorata svetovna vojna. Sp. Vekove II. Sofia.
Text byl publikován v časopise Lidé města 10, 2008, 1 (autorizovaně).