(Historie Vojvodova od Bogdana Nikolova)

 Následující text je překladem rozšířené a přepracované verze noticky téhož autora z roku 1974 „Několik poznámek k historii místa, kde leží dnešní Vojvodovo", s níž již měl český čtenář možnost se seznámit (Nikolov 2006). B. Nikolov byl neúnavným badatelem ve vračanském regionu a svá zkoumání posléze shrnul v knize Od Iskaru k Ogostě. Historie 125 vsí a měst bývalého Vračanského kraje, z níž také náš překlad partie věnované Vojvodovu pochází. Celý soukromý archiv B. Nikolova je dnes uložen ve Státním krajském archivu - pobočka Vraca, pod názvem „Osobní fond Bogdana Nikolova".

Vojvodovo (Gladno pole)  ^Pozn.15

Počet obyvatel:

1910 - 400;

1926 - 768;

1934 - 790;

1946 - 786;

1956 - 621;

1965 - 600;

1975 - 570;

1985 - 475;

1992 - 411.

Nalézá se 16 km jižně od Orechova a rozkládá se na rovné pláni nedaleko levého břehu řeky Skety (Skăt). Jeho katastr má rozlohu o něco mně než 7917 dekarů a hraničí na jihu s katastrem obce Krušovica, na západě s katastrem obce Sărbrenica (dnešní Sofronievo) a na severu s katastrem obce Bukjovci (dnešní město Mizija). 3 km jihozápadně od obce se na místě zvaném Jordanovo nacházejí rozkopané thrácké žárové hroby, v nichž se nacházely hliněné pohřební urny a bronzové šperky, které se však nedochovaly. Zhruba kilometr od dnešního Vojvodova se nachází staré místo Gladno pole. V letech 1925 a 1935 zde byly nalezeny dvě části stříbrného thráckého pokladu datovaného do konce V. století před Kristem. Ve vědeckých pojednáních je tento nález znám pod jménem „Bukjovský thrácký poklad". 2 km jihozápadně od dnešní obce Vojvodovo bývala tatarská ves zvaná Gladno pole tatarlar. Roku 1877 čítala 30 domů. Tato ves byla založena roku 1865 tureckými orgány a osídlena kolonisty z poloostrova Krym. Tataři žili v obci Gladno pole tatarlar někdy do roku 1902, kdy se poslední z nich odstěhovali do Dobrudže ke svým soukmenovcům. Turecká moc jim přidělila velice štědře více než 1000 dekarů ^Pozn.16 obdělávatelné země. Tataři však nebyli dobří zemědělci a dávali zem do podnájmu Bulharům z Krušovice a Sărbenice. Tak přežívali ze dne na den. Před definitivním vystěhováním prodali Tataři zem za babku místnímu velkostatkáři Jordanu Jonovi, který jí posléze draho a ještě dráže rozprodal nezámožným Vojvodovčanům.

Osidlování vesnice Vojvodovo bylo velice dramatické. Stalo se to tak. Roku 1896 se velká skupina nezámožných Čechů a Slováků z Banátu po vzoru banátských Bulharů rozhodla přesídlit do Bulharska. První skupina přesídlenců sestávající ze dvaceti rodin vyrazila roku 1896 vorem po Dunaji a přistála v Nikopoli. Než se vyřídí jejich usídlení, ubytovali se do podnájmů v plevenských vsích Asenovo, Mrtvica (dnešní Podem) a Gorna Mitropolja, kde zůstali jeden rok. Druhá skupina českých přesídlenců sestávající z 25 rodin vyrazila na podzim roku 1897 parníkem po Dunaji. Se všemi dětmi, starci a majetkem přistáli ve městě Orechovo. Potom se vozy přemístili do obce Gostilja, kde zůstali v nájmech, dokud se nevyřídí jejich usídlení. Jak první, tak i druhá skupina přesídlenců byli Češi a Slováci z Banátu. Většina Čechů byla z obce Svatá Helena, z kraje Bjala Cerkva, a Slováci byli z Nadlaku a Kovačice. Z Banátu se v té samé době vystěhovalo z vesnic Baranda a Kovačička také zhruba dvacet rodin Srbů a také několik rodin Bulharů-pavlikjanů. Na jaře roku 1889 byla otázka jejich usazení konečně vyřešena. Bulharská vláda se rozhodla usadit přesídlence na státní půdě Săsek, která se nacházela deset kilometrů severně od města Kneža a ještě jednou tolik severozápadně od obce Dolní Lukovit. Jednalo se o pustou zem, místo před dávným časem v době tureckého panství opuštěné bulharské vesnice neznámého jména a osudu. Toto území pronajala dříve bulharská vláda za velice nízký nájem vesničanům uvedených dvou obcí jako pastviny pro dobytek. Na tomto místě byla stará studna s roubením - dřevěným ústím vytvořeným z klád, které byly na koncích sesekány a vytvářely vazbu (săsek), ^Pozn.17 aby v rozích dobře držely. Tímto názvem (săsek) byly v tomto kraji nazývány hloubené studny předtím, než se začal používat řecký název geran, který označuje vahadlo. ^Pozn.18 Přistěhovalcům byly poté vyměřeny dvory a parcely obdělávatelné země. Záhy si tito pracovití Evropané vybudovali truplované (nabíjené) hliněné domy a odpočali si od dlouhého putování, které nebylo nijak zvlášť příjemné.

Jednoho jarního rána roku 1899 však znenadání na místo jako zvěř vtrhla tlupa divokých vesničanů z Dolního Lukovitu a Kneži, ozbrojená holemi a krumpáči, a vesnici napadla. Začali bourat domy a vyhánět usídlence. Státní moc vyslala proti násilníkům četníky, ale ti byli zajati a ves Săsek byla zbořena. Na smrt vyplašení obyvatelé Săseku se rozutekli. To vše se přitom stalo kvůli zemi a kvůli bulharské lačnosti a divokosti. Tito zvěři podobní vesničané totiž dosud dané místo užívali za symbolický nájem jako pastviny.

Jedna část vystrašených a poraněných obyvatel vsi Săsek se hned vrátila do Banátu a nikdy nezapomněla na bulharskou krutost. Druzí se vrátili do obce Gostilja. Vytvořili komisi, která prozkoumala pustou zemi od Timoku až po Iskăr. Zastavili se na místě Gladno pole a šli do vesnice Krušovica zeptat se starosty Najdena Popova, neměl-li by nic proti, kdyby se tam usadili. Najden Popov je srdečně přivítal a pomohl jim. V létě roku 1900 se přeživší Săsečané začali přesidlovat na Gladno pole. Tato země byla také pustá, a to od doby, kdy byla roku 1711 opuštěna ves Goljama Lăka, která se na daném místě nacházela (srov. Ichčiev 1906: 164-166). Inženýři Boháček a Ivanov vyměřili každé rodině dvůr okolo dvou dekarů a okolo deseti dekarů obdělávatelné země na hlavu, ne méně než 30 dekarů, avšak ne více než 60. A tak se zde usadilo zhruba 70 rodin Čechů, Slováků, Srbů a Bulharů-pavlikjanů, kteří zde vybudovali novou vesnici nazvanou podle daného místa Gladno pole. Od roku 1910 až dodnes se ves začala nazývat Vojvodovo, v paměť jména vojvody Christo Boteva, který roku 1876 nedaleko prošel. Ves Vojvodovo získala statut obce až po 31 letech od svého založení. Statut mu byl přiznán dekretem č. 162 vyhlášeným 8. dubna roku 1931. Do roku 1912 spadalo Vojvodovo administrativně pod obec Krušovica, do roku 1934 bylo samostatnou obcí a posléze spadalo pod obec Bukjovci.

Ke známějším českým rodinám, které se usadily ve Vojvodovu, patřili: Dobiášovi, Karbulovi, Klepáčkovi, Pitrovi, Filipovi a Hrůzovi, u Slováků to byli: Benkovi, Voderovi, Kirolovi, Sakovi, Faboukovi, Štrpkovi a Jano Supek. Bulhaři-pavlikjani byli zastoupeni rodinami: Pírkovi, Kjurčovi, Radkovi a další. Ze Srbů zůstala jen jedna rodina Milo Božkova Miluševa, neboť ostatní se vrátili hned po tragédii v Săseku a malá část z nich se usadila na burgasku.

V nově založeném Vojvodovu pak žili klidně a v míru a s velkým porozuměním Češi, Slováci, Bulhaři-pavlikjani a Srbové. Vyznáním byli Češi baptisté, darbisté a metodisté - odnože evangelické církve. Slováci byli nazareni a Bulhaři-pavlikjani pak byli katolíci. Srbská rodina vyznávala pravoslaví. O desetiletí později přišli do Vojvodova i Bulhaři ze vsí z podhůří a z hor. Jednalo se o rodiny Jota a Nedka Kocových z vesnice Skravena na botevgradsku, Georgiho Jančova ze Zlatarice na Elensku, čtyři rodiny z obce Tipčenica na vračansku, rodina Bojadžijských ze vsi Dolna Gnoenica a v roce 1928 se z Ljuti Dolu na vračansku přistěhoval letopisec Vojvodova Neco Petkov Necov a dalších několik rodin. V roce 1919 se z vesnice Lisica na bosilevgradsku přistěhovaly ještě další čtyři rodiny. Nová obec Vojvodovo si žila rytmickým zemědělským a kulturním životem. V roce 1905 zde byla postavena budova pro potřeby nově otevřené školy a obecního úřadu. V letech 1931-1934 byl za podpory z Československa a díky dobrovolné práci obyvatel postaven Národní dům „T. G. Masaryk", který slouží jako škola - jak základní, tak i jako progymnázium. Postaveny byly také dva kostely - baptistický a darbistický. Ve Vojvodovu hovořili všichni svým mateřským jazykem a výborně si navzájem rozuměli. Ve škole se učili bulharský a mateřský jazyk. Jak říká letopisec Vojvodova, tato obec „se podobala mezinárodnímu azylu migrantů". ^Pozn.19 Nejdříve se z Vojvodova vystěhovali banátští Bulhaři - pavlikjani, kteří byli katolíci. Přestěhovali se do vsi Bardarski geran, kde bylo více obyvatel jejich vyznání. V roce 1927 se 10 rodin vojvodovských Čechů vystěhovalo do Argentiny. Protože Češi a Slováci nechtěli praktikovat socialismus podle asijsko-bulharského modelu, vystěhovali se v letech 1947-1952 do Československa (Vasileva 1985: 28 a násl.). Do konce roku 1952 se z Vojvodova do Československa vystěhovalo dohromady 121 rodin Čechů a Slováků. V roce 1960 zde bylo již jen 5 domů obývaných rodinami Kopřivových. Na místo vysídlených Čechů a Slováků přišli Bulhaři ze vsi Belica na ichtimansku a z vesnic Gorno a Dolno Ujno na kjustendilsku.

* * *