Část druhá: Božidar Popov a hledání Seseku
Šumen a návštěva Božidara Popova
Belinci leží v oblasti Razgrad, v blízkosti oblasti Šumen, jejíž hlavní město je desátým největším v Bulharsku. Pro návštěvu Šumenu jsme měli dva důvody. Návštěvu Božidara Popova a návštěvu Kateřiny Bojadžieva, Češky, jedné z bývalých obyvatelek Belinců.
Šumen má asi 100 000 obyvatel a působil na mě podobě jako ostatní města v Bulharsku, s výjimkou Sofie. Starší stavby nejsou udržované, nových není moc a většina byla postavena ještě před rokem 1990. Nezapomenutelným zážitkem je šumenské náměstí s jakýmsi nedostavěným objektem (snad hotelem?), který už z dálky budí hrůzu.
|
|
|
Návštěva Božidara Popova a jeho manželky Spasky byla jedinečným zážitkem. Pan Popov je výjimečná osobnost, prožil zajímavý život, o kterém dokáže poutavě vyprávět a skvělá večeře zážitek ještě umocnila.
Božidar Popov |
|
V roce 1949 byl jeho otec Simeon obžalován ze špionáže, označen za nepřítele státu a odsouzen na 7 a půl let do vězení. Odchodem Čechů se vojvodovský sbor zmenšil na nevelký počet těch, kteří zde zůstali. Neoficiálním kazatelem se stal po svém otci jeho syn Božidar. Pravidelná shromáždění ustala v roce 1953, kdy byl metodistický kostel změněn na sýpku a Božidar Popov povolán na vojnu. Otcovým uvězněním se jeho synovi uzavřely veškeré možnosti týkající se studia i lepšího pracovního zařazení. V roce 1960 se Božidar Popov oženil. Jeho manželka Spaska se jako dítě přistěhovala do Čechy opuštěného Vojvodova v roce 1951 z obce Belica, která musela ustoupit stavbě přehrady. Simeonu Popovi byla v roce 1960 opět povolena pastorační činnost a jako kazatel pak působil v Šumenu. V roce 1964 byl rehabilitován a jeho syn mohl dálkově vystudovat (střední elektrotechnickou školu). Božidar Popov se v roce 1969 přestěhoval z Vojvodova do města Veliko Tarnovo, kde pracoval pět let v koželužně a pak 15 let jako technik v místním divadle. Těsně před pádem komunistického režimu odešel za svým otcem do Šumenu. V roce 1990 byl vysvěcen na kazatele a zaujal otcovo místo. S Vojvodovem a jeho obyvateli však styky nikdy nepřerušil. O velkých církevních svátcích Vojvodovo navštěvoval a místním se snažil pomáhat ve všech oblastech. Má výrazný podíl na znovuzaložení místního metodistického sboru. V devadesátých letech, která byla pro bulharské obyvatelstvo krizová, se snažil zprostředkovat vojvodovčanům i materiální pomoc. Šumenskému sboru sloužil Božidar Popov do roku 1999, kdy odešel do důchodu. |
Naším druhým cílem v Šumenu byla návštěva paní Kateřiny Bojadžievy, za svobodna Kopřivové. Bydlela v Belincích od svých devíti let. Je to dcera Vladimíra Kopřivy (zvaného Láda) a Marie Kopřivové, za svobodna Urbánkové.
Bohužel se nám nepodařilo s paní Kateřinou Bojadžievou setkat. Mluvili jsme pouze s jedním z jejích synů, s panem Antonem. Je to vášnivý radioamatér a kutil. Snad se s paní Bojadžievou uvidíme při naší příští návštěvě Bulharska.
Před odjezdem z Belinců jsme uskutečnili poslední procházku. Obec sice není velká, ale když si jednotlivá místa spojíte s vyprávěním pamětníků, můžete je vidět několikrát. Znovu jsme se tedy vydali k tureckému pohřebnímu kamenu, k džamii a k češmě, ke které chodil pro vodu i můj otec.
|
|
V Belincích jsme se rozloučili s paní Žanou Mekereškou, která nám poskytla skvělé zázemí a vydali se na cestu do Vojvodova.
Hledání Seseku
Jedním z prvních úkolů, které nás v severozápadní části Bulharska čekaly, bylo hledání Seseku, první obce, kterou obyvatelé Vojvodova v Bulharsku založili. Podrobnosti o Seseku si můžete přečíst v článku Marka Jakoubka „Sesek — zapomenutá česká obec v Bulharsku“. Přesná poloha Seseku není známá, z dostupných materiálů však lze dovodit, že by měl ležet mezi obcemi Kneža a Dolni Lukovit. Oblast, ve které se zdá Sesek nejpravděpodobnější, má celkovou plochu asi 20 km2.
|
|
|
Za výchozí bod pro hledání Seseku jsme zvolili obec Dolni Lukovit a její obecní úřad. Marek již byl v kontaktu s místním starostou, který slíbil, že nám místo zvané Sesek ukáže. Bohužel, starosta nebyl na úřadě přítomen, ale jedna z úřednic povolala dalšího zaměstnance, o kterém byla přesvědčena, že Sesek zná. Trochu jsme znejistěli, když jsme viděli jeho nechápavý výraz tváře na otázku „Víš přece, kde je Sesek?“, ale nakonec pochopil, co má ona pracovnice na mysli a vyrazili jsme na cestu.
Zastavili jsme v polích necelé 3 km od obce a vydali se na prohlídku „Seseku“. Začátek vypadal nadějně – místo se výrazně odlišovalo od svého okolí. Uprostřed polí vytvářelo pruh asi 50 – 200 m široký zarostlý keři a stromy. Vytvořili jsme rojnici a pustili se mezi porost. Ten však byl stále hustší a neprostupnější a zakrátko jsme se museli vrátit na jeho okraj. Celou oblast jsme obešli, místy prozkoumali i její vnitrozemí, ale žádné stopy po osídlení jsme bohužel nenašli.
|
|
|
 |
 |
Závěr našeho pokusu o nalezení Sesku tedy zní: nemůžeme tvrdit, že jsme Sesek našli, stejně tak však nevíme, zda to Sesek nebyl. Hledání Seseku tak bude zajisté pokračovat.
Bořivoj Kňourek
Literatura:
Jakoubek, Marek, 2010 — Sesek — zapomenutá česká obec v Bulhasrku. Český lid 97/35—50.
|
Základní údaje o expedici Belinci 2010 Účastníci: Datum konání: 20. - 30. května 2010 |