Marek Jakoubek

Prolog

   Pročítáme-li Slovník jmen a statutů osídlených míst v Bulharsku 1878–2004 (Mičev 2005), pod heslem „Съсека“ se na straně 347 dočteme: „obec osídlená během r. 1897; v roce 1901 obyvatelé přesídlili do obce Vojvodovo“. Takto stručně je zde shrnuta vpravdě sice krátká, nikoli ovšem nevýznamná etapa usídlení Čechů v Bulharsku, vždyť doposud obecně převládá názor, že jedinou českou obcí v Bulharsku bylo právě výše uvedené Vojvodovo ^Pozn.1. Prokáže-li se tedy, že Sesek ^Pozn.2 byl skutečnou (co do počtu druhou, historicky ovšem první) českou obcí v Bulharsku, bude to znamenat poměrně výraznou změnu — třebaže dnes již především formálního charakteru — pohledu na otázku českých krajanů v Bulharsku.

   Konkrétním podnětem pro sepsání této studie byl výsledek archívního výzkumu ^Pozn.3, který jsme společně s Lenkou Budilovou provedli v r. 2008 mj. také ve Státním krajském archivu — pobočka Vraca. Zde jsme totiž — mimo jiné ^Pozn.4 — nalezli také písemnou odpověď starosty obce Gostilja na plošnou státní výzvu spojenou s oslavami výročí 1000 let od vlády Simeona I. Velikého podávající informace o obci Съсекъ ^Pozn.5. Tato zpráva totiž zřetelně dokládá, že Съсекъ byla de facto i de iure standardní obec (село), tedy formálně uznaná obývaná lokalita, kde lidé žili, bydleli, hospodařili, rodili se a umírali a nikoli — jak by se mohlo na základě (především sekundární) literatury zdát — jakési pouhé „místo“, kde se na nějaký čas zdržela skupina vystěhovalců z Banátu, která následně založila ves Vojvodovo. Závažný dokument lze pro krátkostotisknout v úplnosti:

K rukám předsedy Vračanského okresního výboru oslav výročí 1000 let od Simeona ve městě Vraca ^Pozn.6 v odpověď na č. 138.

   Na následujících stránkách se pokusíme shrnout veškeré dostupné informace k danému tématu a na jejich základě sestavit co možná nejucelenější zprávu o této, dnes již v zásadě zapomenuté, vsi. Co se odpovídajících textů týče, nutno uvést, že o Seseku se pod rozmanitými názvy zmiňuje řada z nich, vlastně bychom mohli říci, že se o Seseku zmiňuje každý, kdo se věnoval problematice českého  osídlení obce Vojvodovo (viz dále). Při bližším pohledu se však zároveň ukáže, že v naprosté většině případů se jedná o údaje opsané ze starších publikací, přičemž textů, které slouží za pramen následně recyklovaných informací, je naopak velice málo. Proto pokud neocitujeme samotné svědky odpovídajících událostí, budeme se v naší studii snažit vždy odkazovat na zdroje disponující daty nejlépe z vlastních zkušeností. Zároveň se také pokusíme (bude-li to v daném případě důvodné) určit dobu, kdy byly tyto zkušenosti nabyty (vycházeje z přirozeného předpokladu, že čím časově blíže k popisovaným událostem autor s pamětníky hovořil, tím přesnější a spolehlivější informace měl k dispozici). Vzhledem ke značné skrovnosti primárních zdrojů se při skladbě textu vynasnažíme — častěji než bývá obvyklé — o jejich prezentaci prostřednictvím rozsáhlejších citací namísto jejich převypravování, tak aby se čtenář během četby prostřednictvím reprezentativních výňatků seznámil vlastně se všemi (známými) z nich přímo.

Ze Svaté Heleny do Bulharska

   Na území Bulharska přišli pozdější obyvatelé Seseku ze Svaté Heleny, jedné z českých obcí nacházejících se v (dnes) rumunském Banátu. Dějiny osídlení této obce jsou známy jak z řady odborných publikací (viz zejm. shrnující Jech — Secká — Scheufler — Skalníková 1992; vzhledem k následujícímu výkladu pak především Nešpor — Hornofová — Jakoubek 1999), tak i z řady textů popularizačního charakteru (Míčan 1931; Auerhan 1921; Urban 1930; z novějších pak např. Hruza 1992), jakož i webové stránky tamějších krajanů ^Pozn.9, v následující rekapitulaci se tedy omezíme pouze na nezbytné minimum. Obec byla založena někdy mezi lety 1822—1824 (Jech — Secká — Scheufler — Skalníková 1992:18) českými kolonisty, kteří do této oblasti přišli na výzvu podnikatele Magyarlyho šířenou v Čechách jeho agenty. Jeho záměry sice záhy (v letech 1826 či 1827) ztroskotaly, nicméně většina usídlenců již v Banátu zůstala. V kontextu ostatních českých osad v Banátu byl přitom specifikem Svaté Heleny především fakt, že v ní jako v jediné žili společně obyvatelé jak katolického, tak i evangelického vyznání. Soužití těchto dvou skupin procházelo různými fázemi; vystoupení kazatele a učitele Jana Chorváta, která po jeho příchodu do obce (1894) znamenalo definitivní rozkol ^Pozn.10, který v radikální části evangelického tábora vyústil do rozhodnutí Svatou Helenu opustit. Tímto okamžikem pak v zásadě začíná i příběh osídlení Seseku. Konkrétním důvodem odchodu právě do Bulharska a snad i specifickou pobídkou k němu vůbec byl přitom v osvobozeném Bulharsku vydaný Zákon o osídlení neosídlené země (1880), který novousídlencům sliboval jak příděl půdy, tak i další výhody ^Pozn.11. O tom, jak se o jeho vydání obyvatelé Svaté Heleny dozvěděli hovoří pouze Penčev, který zmiňuje, že zprávu o něm roznášeli „noviny a loďkáři na Dunaji“ (Penčev 2006: 92).

   Samotnému vystěhování ještě předcházelo vyslání delegace do Bulharska roku 1896, jejímž úkolem „bylo zjistit, jaká je země a jaké jsou podmínky pro přistěhovalce“ (Necov 2006: 32). Delegaci tvořili Alois Karbula, František Švejda, Matěj Hrůza, František Kopřiva a neznámá pátá osoba (ibid.: 32). V Bulharsku se pak delegace setkala s kompetentními orgány bulharského státu a dojednala přesun (ibid.: 32). Rok nato (Michalko 1936: 54-55) ^Pozn.12, které míří do Bulharska. Podle Necova byly skupiny dvě, přičemž k putování první z nich uvádí:

   Skupina se následně ubytovala v plevenských vesnicích Asenovo, Mrtvica (Podem) a Gorna Mitropolija, ^Pozn.13 kde její členové podle Necova pobývali takřka celý rok, někteří i déle, dokud nebyly nevyřízeny formality spojené s usazením (Necov 2006: 33).

   I Michalko udává počet dvou skupin, které podle něj obě putovaly po Dunaji. O cestě skupiny první Michalko podrobnosti nezná, o druhé, která se na cestu vydala v prvních májových dnech roku 1897 (Michalko 1936: 55) ^Pozn.14, má naopak informace přímo od jejího vůdce, jímž byl Alois Karbula, který „riadil a staral sa o všetko ... použijúc k prevezeniu svojich bratov do Bulharska dobytčích pasov alebo vôbec nejakej okolkovanej listiny.“ (ibid.: 55). Samotné putování pak popisuje další přímá pamětnice Amálie Hrůzová:

   Skupina posléze přistála v Nikopoli ^Pozn.17 a vydala se do Mrtvice (dnes Podem) — plevenské obce obývané od roku 1884 Slováky (Michalko 1936: 55). Zde podle Michalka přečkali dva měsíce, dokud jim nebylo určeno, kde se mají usadit (ibid.: 55). Byla jim přidělena neobdělávaná půda na místě zvaném „Kriva Bara“ nedaleko vsi Asenovo, kam se přesídlenci odebrali, přičemž po cestě prošli vesnicemi Ryben ^Pozn.18, Kopriva a Mečka (ibid.: 55). Protože obyvatelé okolních vesnic se proti trvalému usazení přesídlenců na daném místě postavili, přečkali zde tito jen přes léto, dokud jim nebylo určeno nové místo – Sesek. Na zpáteční cestě prošla skupina Brašljanicí a Mrtvicí a protože Sesek byla v té době jen holá pustina, přezimovali ve vsi Gostilja, kde čekali na jaro, aby se konečně na území Seseku usadili (ibid.: 55). Podle Necova se druhá (jiná?) ze skupin vyplula parníkem po Dunaji z přístavu Moldova a dorazila do Orechova, přičemž jejich cesta trvala tři dny (Necov 2006: 33). Z Orechova se pak skupina přesunula do Michalkem uváděné vesnice Gostilja, která byla podle Necova „obydlena paulikiány — katolíky, v jejichž nájmu zůstali, dokud si nevyřídili záležitosti spojené s přesunem na území Săseka“ (ibid.: 33). Shodně jako Michalko pak Necov pokračuje tím, že zimu ^Pozn.19 přistěhovalci „přečkali v Gostilji a na jaře jim byly vyměřeny parcely a pozemky k obdělávání“ (ibid.: 33). ^Pozn.20

   Pozemky však bulharský stát přiděloval pouze rodinám, což mezi vysídlenci ze Svaté Heleny vedlo k odpovídající reakci. Danou situaci popisuje ve svých „pamětních vzpomínkách“ Amálie Hrůzová:

    Tak se tedy přesídlenci konečně dostali na území zvané Sesek, kde jim byla přidělena půda k osídlení a kde „v roce 1898 v jaru“ ^Pozn.23 začali stavět obydlí. Po usazení těch vysídlenců ze Svaté Heleny, jejichž pouť jsme doposud popisovali, vyrazila podle Michalkových zpráv ze Svaté Heleny další vysídlenecká skupina, čítající třicet osob, která se ještě na jaře roku 1898 připojila k ostatním, na Seseku v té době již usazeným (Michalko 1936: 55).

Na Seseku

   Jak jsme výše uvedli, nejčastějším označením užívaným pro tuto obec většinou jejích někdejších českých obyvatel a jejich pozdějších vojvodovských sousedů i jejich potomků je varianta „Sesek“ ^Pozn.24 , či „Sasek“ ^Pozn.25 („e“ a „a“ jsou přitom patrně ad hoc substituentem tvrdého jeru nacházejícího se v oficiálním označení, viz dále). Zdá se přitom, že původní oficiální název obce byl „Съсека“ či „Съсекъ“, resp. v dobovém záznamu „Съсък“. Soudíme tak na základě varianty užité jak v protokolech o sčítání lidu z roku 1900 (Rezultati 1900), tak také již zmíněným Mičevem, čerpajícím z oficiálních bulharských zdrojů, konvenující s podobou daného názvu uváděnou na křestním listu v Seseku narozené Marie Filipové (viz obr.),

i na základě varianty „Seseka“ či „Seseku“ (rovněž v tomto případě jsou „a“ či „u“ nejspíše substituentem tvrdého jeru) užívané samotnými obyvateli této lokality v době, kdy ji obývali ^Pozn.26. V literatuře a dokumentech se ovšem setkáme i s variantami dalšími ^Pozn.27. Co se původu názvu týče, Bogdan Nikolov uvádí ^Pozn.28, že

   Kdysi dávno stávala na daném místě bulharská vesnice neznámého jména a osudu, opuštěná ještě v dobách tureckého panství (Nikolov 1996: 55). V době příchodu někdejších obyvatel Svaté Heleny do dané lokality používali toto místo obyvatelé vesnic Kneža a Dolní Lukovit jako pastvinu pro dobytek. Velice levně jim ho pronajala vláda, neboť patřilo státu. Češi se hned po příchodu pustili do práce, zaseli a počali budovat obydlí. Začalo se stavbou zemnic: „Víte, jak sme bydleli? Vykopala se jáma, tak asi metr hluboká, pěkně se to udělalo, takhle se daly dřeva a pokrylo se to palachem ^Pozn.31 a na to se dala zem; v jednom koutě se udělala komora a tak sme žili, než se to [domy] udělalo.“ ^Pozn.32 Po zbudování tohoto dočasného obydlí přistoupili noví sesečané ke stavbě truplovaných (nabíjených) hliněných domů a dalších hospodářských stavení, studní, plotů atd. (Necov 2006: 33; Nikolov 1996: 56). Nové, tentokrát již standardní domy ^Pozn.33, nikoli jen zemljanky, však „přivedli ... pouze 'do rovnosti'. Dále ne“ (Auerhan 1921: 93). Nastaly totiž nečekané potíže, a to dvojího druhu: přírodní a lidské.

   Co se týče nesnází přírodních, podává o nich zprávu Jan Auerhan: „Škodily jim silné západní větry, množství psů v okolí se potulujících a hlavně špatná voda, jejíž pití mělo za následek zimnici. Nemocní na sluníčku v kožiších sedali a zimou se třásli. Asi osm lidí zemřelo po velkém utrpení“ (Auerhan 1921: 93). Kopřiva (cit. in: Jakoubek 2008: 138), stejně jako Hrůzová (Jakoubek — Nešpor — Hirt 2006: 108) identifikují uvedenou nemoc shodně jako malárii. Stejně nepříznivé jako příroda byly ovšem i reakce ze strany sousedních obcí (tj. především Kneži a Dolního Lukovitu), „které čoskoro počaly pracovať na tom, aby Česi zo Saseku odišli a majetek aby sa dostal im“ (Michalko 1936: 56). Důvodem jejich negativního postoje přitom bylo, že území, kde měla stát nová obec „potřebují na pastviny a že je to jejich území“ (Necov 2006: 33). ^Pozn.34 Nevoli s usazením Čechů dávali obyvatelé okolních vesnic Sesečanům najevo různě, například tím, že „jim tam házeli mrtvé psy a kočky, čůrali jim na stěny“ (Kopřiva in: Jakoubek 2008: 138).

   Tlak byl pro některé novoosídlence přílišný a někteří z nich – celkem 18 rodin (Michalko 1936: 57) — se tak hned po žních roku 1898 (ibid.: 57) raději vrátili zpět na Svatou Helenu. Kromě pěti rodin, které upadly v zapomnění, se jednalo o rodiny Josefa Boháčka, Štěpána Černíka, Vincence Černíka, Štěpána Dobiáše, Jana Filipa, Jana Hrůzy, Jana Jelínka, Tomáše Karbuly, Josefa Kňourka, Josefa Krupicy, Ferdinanda Křivánka, Karla Pitry, a Štěpána Pitry (ibid.: 57-58). Na Seseku tak zůstaly jen české rodiny Josefa Čížka, Josefa Dobiáše, Františka Dvorského, Josefa Filipa I., Josefa Filipa II. Matěje Filipa, Antonína Hrůzy, Jiřího Hrůzy, Matěje Hrůzy, Aloise Karbuly, Františka Karbuly, Josefa Karbuly, Václava J. Karbuly, Josefa Klepáčka, Františka Kopřivy, Josefa Křivánka, Jana Pitry, Matejě Pitry, Václava J. Pitry, Václava Pitry, Josefa Bauera a Františka Švejdy (ibid.: 58). Na místo 18 českých rodin se následně, v září 1898 (ibid.: 59), se souhlasem finančního úředníka Urumovova (ibid.: 59) stěhuje 18 slovenských rodin z Mrtvice ^Pozn.35, jimž však byla půda pronajata jen na jeden rok. Nesli to velice těžce, neboť jim takové podmínky nedávaly téměř žádné záruky do budoucna, přesto však o něco později tehož roku v dopise S. Zachejovi píší: „Uchytili sme sa tu jako tak na prácu, budujeme si domky, obrábame a zasievame země apod.“ (ibid.: 59). Jednalo se konkrétně o rodiny Adama Balaša, ^Pozn.36 Adama Bakoša, Jána Benku, Miša Beňu, Pavla Červenáka, Pavla Dudáša, Ondreja Fabovka, Pavla Fabovka I., Pavla Fabovka II., Ondreja Gajana, Pavla Galáta, Martina Chlebíka, Pavla Kolára, Tomáša Kolára, Štefana Maršala, Pavla Saku, Ondreja Vodára a jedné rodiny neznámého jména (ibid.: 58).

   Nepřízeň ze strany obyvatel okolních vsí však neustávala a vysídlenci z Banátu místo neopouštěli, uchýlili se okolní Bulhaři k radikálnějšímu kroku. Nejucelenější popis klíčové události, která následovala, nalezneme v díle Jana Auerhana:

   „Poté“ — píší roku 1900 ještě ze Seseku zprávu sami jeho obyvatelé — „k nám byl vyslán prístav ^Pozn.39 a 8 žandárů a byli jsme přinucení zase nanovo stavět a polní práce nám ostala pozadu, tak že jsme malou úrodu sklidili“ (cit. in: Michalko 1936: 62). Tímto krokem pak podle uvedeného pramene událost končí, anebo se přinejmenším o jejím pokračování nezmiňuje. Podle Necova, jakož i Auerhana, kteří oba disponovali informacemi od přímých pamětníků, však vysláním četnického dohledu klid nenastal, dle Necova byli totiž četníci „zajati a odzbrojeni“, zatímco Lukovitčané nanovo „pobořili domečky, zídky a vše, co bylo vybudováno (Necov 2006: 33). Auerhan popisuje v zásadě totéž (Aerhan 1921: 93-94) a dodává, že když „úřady z telegramu strážmistrova dověděly se, co se stalo, vyslaly as 150 četníků, kteří viníky schytali a dopravili k soudu. Ten byl velmi přísný: až 10 let žaláře dostali největší viníci“ (Auerhan 1921: 94). Kromě toho po incidentu na místo „přijela komise, která sepsala protokol o způsobených škodách a ztrátách“ (Necov 2006: 33), které měly Sesečanům kompenzovat právě obce, jejichž obyvatelé se akce proti Sesečanům účastnily (Auerhan 1921: 94). Jak ale Auerhan dodává, „cíle svého: odstranit novou vesnici z pozemků, kde jim překážela, Bulhaři přece dosáhli“ (ibid.: 94).

Odchod ze Seseku

   Co následovalo, popisuje ve svých Dějinách Vojvodova Necov, přičemž jeho popis začíná v zásadě hned po výše popsaných katastrofických událostech. Po těch podle Necova někteří přistěhovalci místo ihned opustili, „vrátili do Orechova, objednali si parník a odjeli zpět do Banátu“ ^Pozn.40 (Necov 2006: 33), jiní se snad vrátili do vesnice Gostilja (Nikolov 1996: 56), zatímco

   Podle všeho však Sesečané na místě setrvali déle, neboť teprve 26. 4. roku 1900 obdrželi zprávu ze 39. pravidelného zasedání finančního oddělení Národního shromáždění konaného 9. prosince 1899, No. 5406, jakož i zprávu No. 1472 hlavního výběrčího daní, že se z daného místa budou stěhovat, prozatím bez upřesnění kam, přičemž žádají, aby byli přesídleni do lokality Gladno pole (Michalko 1936: 62).

   V té době tedy již v Seseku bydleli nejen Češi a Slováci, ale také Bulhaři ^Pozn.42 a Srbové ^Pozn.43. O celkové skladbě obyvatel této obce v roce 1900 nám podávají zprávu protokoly ze sčítání lidu provedeného tohoto roku (Rezultati 1900). Přepis relevantních kategorií následuje.

 Epilog

   Výše uvedené prosbě Sesečanů, aby se mohli usadit na vyhlédnutém místě „Gladno pole“, bylo následně vyhověno a všichni Sesečané koncem roku 1900 místo opouštějí. Největší část z nich ještě téhož roku zakládá tehdy ještě bezejmennou obec, následně nazvanou Vojvodovo. Krátká, tři léta trvající historie Seseku — první české obce v Bulharsku — se tím definitivně uzavřela.

   Dnes je místo, kde stávala obec Sesek pusté a obyvateli okolních obcí je existence této české vsi zcela zapomenuta. Kromě hrstky dokumentů, které se o přítomnosti českých kolonistů na Seseku zmiňují a z nichž jsme si vlastně všecky výše představili, žije vzpomínka na české osídlení dané lokality již jen v paměti potomků samotných bývalých Sesečanů. Smyslem tohoto textu byla proto jednak snaha zveřejnit poprvé na stránkách odborného periodika komplexní informaci o této obci a náležitým způsobem ji zpracovat. Jako první česká obec v Bulharsku si to Sesek jistě zaslouží.

Leden 2010

Literatura

Poděkování: 

Článek vyšel v časopise Český lid 97/2010 č. 1. (Jakoubek, M.: 2010 — Sesek — zapomenutá česká obec v Bulharsku. Český lid 97: 35-50.)

Děkujeme tímto redakci časopisu Český lid za možnost uveřejnit článek na stránkách Vojvodovo.cz.