Bulharský web „Cеверозапазена България“ (SeverozapazenaBG.com) uveřejnil kapitolu o Vojvodovu z knihy historika Bogdana Nikolova „Od Ogosty k Iskăru“. Historie 125 vsí a měst bývalého Vračanského kraje“, která vyšla v roce 1996.

Tento text vyšel v překladu Marka Jakoubka v jeho knize „Vojvodovo: identity, tradice a výzkum“ vydané v roce 2013. Následující text z překladu Marka Jakoubka vychází.

Starý český dům. Foto: Todor Božinov.

Bulharsko a Česká republika (po určitou dobu Československo) udržují od 19. století úzké vztahy. Mnoho Čechů sem přišlo pomáhat budovat mladý bulharský stát, bohužel jsme na většinu z nich zapomněli a z nedbalosti systematicky ničíme jejich památku. V pozdějších letech s námi bratrská socialistická Československá republika udržovala úzké vztahy, vyměňovali se odborníci, podnikaly se cesty za výměnou zkušeností a turistikou mezi oběma zeměmi... Jeden krásný příběh však zůstal v zapomnění - příběh české vesnice. Jediná v Bulharsku, kterou vytvořili, obývali a osídlili Češi, kteří ji opustili v 50. letech 20. století. Historik a archeolog Bogdan Nikolov o tom vypráví ve své knize „Od Iskaru po Ogostu“, z níž jsme dosud publikovali úryvky o Burdarském geranu a o zaniklých osadách ve Vracovské oblasti.

Vojvodovo (Gladno pole)

Bogdan Nikolov

Obyvatelstvo: Počet obyvatel: 1910 - 400 obyvatel, 1926 - 768, 1934 - 790, 1946 - 786, 1956 - 621, 1965 - 600, 1975 - 570, 1985 - 475, 1992 - 411. (V roce 2015 měla obec pouze 230 obyvatel, pozn. red.) 

Vojvodovo se nachází 16 km jižně od Orechova a leží na rovné pláni nedaleko levého břehu řeky Skety. Její katastrální území je malé, má rozlohu 7 917 dekarů akrů a na východě a jihu je ohraničeno katastrem obce Krušovica, na západě s obcí Sărbenica (nyní Sofronievo) a na severu s pozemky obce Bukjovci (nyní město Mizija). Tři km jihozápadně od obce v místě zvaném Jordanovo bylo objeveno thrácké pohřebiště. V mohylách byly hliněné pohřební urny a bronzové ozdoby, které se však nedochovaly. Asi kilometr od dnešní obce Vojvodovo se nachází staré místo Gladno. V letech 1925 a 1935 zde byly nalezeny dvě části thráckého stříbrného pokladu, který pochází z konce 5. století před naším letopočtem. Ve vědě je známý pod názvem „Bukjovský thrácký poklad“. 2 km jihozápadně od dnešní obce Vojvodovo se nacházela tatarská osada, která se nazývala Gladno pole Tatarlar. V roce 1877 čítala 30 domů. Tuto osadu založila turecká správa v roce 1865 a osídlila ji tatarskými kolonisty z Krymského poloostrova. Tataři žili ve vesnici Gladno pole Tatarlar někdy do roku 1902, kdy se poslední z nich přestěhoval do Dobrudže ke svým krajanům. Turecké úřady jim velkoryse přidělily více než 1 000 dekarů půdy. Tataři však nebyli dobří zemědělci a pronajímali půdu Bulharům z Krušovice a Sărbenice. Takto přežívali ze dne na den. Když byli Tataři v roce 1902 definitivně vystěhováni, prodali svou půdu levně lekostatkáři Jordanu Jonovi, který ji pak draze přeprodal Vojvodovčanům.

Osídlování vesnice Vojvodovo bylo velmi dramatické. Probíhalo to takto. V roce 1896 se po vzoru banátských Bulharů rozhodla velká skupina nemajetných a chudých Čechů a Slováků z Banátu přesídlit do Bulharska. První skupina 20 rodin se vydala na cestu vorem po Dunaji v roce 1896. Přijeli do Nikopole. Zatímco se vyřizovalo vše potřebné, usadili se v okolí plevenských vesnic Asenovo, Mrtvica (dnešní Podem) a Gorna Mitropolija, kde zůstali jeden rok. Druhá skupina českých vystěhovalců, čítající 25 rodin, se vydala parníkem po Dunaji. Se všemi dětmi, starci a majetkem dorazili do města Orechovo. Poté se vozy přesunuli do obce Gostilja a zůstali zůstali v nájmech, dokud se nevyřešila otázka jejich usídlení.

První i druhá skupina osadníků byli Češi a Slováci z Banátu. Většina Čechů pocházela z obce Svatá Helena v okrese Bjala Cerkva a Slováků z obcí Nadlak a Kovačica. Ve stejné době se z Banátu přestěhovalo také asi 20 srbských rodin z vesnic Baranda a Kovačička a několik rodin Bulharů – Paulikiánů. Na začátku jara 1898 byla otázka jejich usazení definitivně vyřešena. Bylo vydáno rozhodnutí bulharské vlády o jejich usídlení v Seseku, který se nacházel deset kilometrů severně od města Kneža a ve dvojnásobné vzdálenosti severozápadně od vesnice Dolní Lukovit. Ve skutečnosti se jednalo o opuštěnou půdu v oblasti bývalé bulharské vesnice s dosud neznámým jménem a osudem, která zanikla během tureckého panství. Tuto půdu dal stát za velmi nízké nájemné sedlákům z obou vesnic k pastvě dobytka. V lokalitě se nacházela stará studna s roubením – dřevěným ústím ze silných trámů, které byly na koncích sesekány k sobě, aby v rozích pevně držely. Sesek se tedy nazývaly v tomto kraji kopané studny, než se v řečtině vžil název geran, což znamená jeřáb, protože vahadlo geranu připomíná jeřába. A tak byly přistěhovalcům přiděleny dvory a pozemky pro obdělávání. Tito pracovití Evropané si brzy vyrobili „nabíjené“ domy z hlíny a mohli si odpočinout od dlouhého putování, které bylo velmi náročné.

Jednoho jarního rána roku 1899 se vydal k Seseku z Dolního Lukovitu a Kněže rozzuřený dav zdivočelých vesničanů ozbrojených krumpáči a vidlemi a na ves zaútočili. Začali ničit domy a vyhánět osadníky. Úřady vyslaly proti útočníkům strážníky, ale ti byli zajati a vesnice Sesek byla zničena. K smrti vyděšení obyvatelé se rozutekli. A to vše kvůli půdě a bulharské chamtivosti a barbarství. Tito rozhořčení sedláci totiž dosud využívali půdu za symbolický nájem jako pastviny pro dobytek.

Část vyděšených a zraněných osadníků z vesnice Sesek se hned vrátila do Banátu a nikdy nezapomněla na bulharskou krutost. Ostatní se vrátili do vesnice Gostilja. Vytvořili výbor, který prozkoumal zem od Timoku po Iskar. Zastavili se na místě Hladové pole a vydali se do vesnice Krušovica, aby se zeptali starosty Najdena Popova, zda by mu to nevadilo, kdyby se tam usadili. Starosta je srdečně přivítal a spolupracoval s nimi. Na jaře roku 1900 se přeživší ze Seseku začali stěhovat na Gladno Pole. Na tomto pustém území se nacházela kdysi vesnice Goljama Luka, která se vylidnila v roce 1711. (Ichčijev, 1906, s. 164–166). Inženýři Boháček a Ivanov vyměřili každé rodině dvůr o rozloze téměř dvou dekarů a půdu pro obdělávání o rozloze 10 dekarů na hlavu, nejméně však 30 dekarů a nejvýše 60 dekarů. Tak se zde usadilo asi 70 rodin Čechů, Slováků, Srbů a Bulharů – Paulikánů, kteří zde vytvořili novou vesnici s názvem Gladno pole. Od roku 1910 se až dodnes vesnice jmenuje Vojvodovo, podle Christo Boteva, který tudy prošel v roce 1876. Ves Vojvodovo získala statut obce až 31 let po svém založení. Byla uznána dekretem č. 162 vyhlášeným 8. dubna 1931. Do roku 1912 patřila obec Vojvodovo administrativně pod obec Krušovica, až do roku 1934 byla samostatnou obcí a poté spadala pod obec Bukjovci.

Dnes se z českých domů zachovalo jen několik málo. Foto: Todor Božinov.

Ke známým českým rodinám, které se usadily v obci patřili Dobiášovi, Karbulovi, Klepáčkovi, Pitrovi, Filipovi a Hrůzoovi, ze slovenských rodin to byli Benkovi, Vodárovi, Kirolovi, Sakovi, Faboukovi, Štrpkovi a Jano Supek. Pavlikánské Bulhary reprezentovaly rodiny Pirkovi, Kjurčovi, Radkovi a další.

Ze Srbů zůstala jen jedna rodina Mila Božkova Miluševa, protože ostatní se vrátili hned po tragédii v Seseku a malý část z nich Srbů se usadilo na Burgasku.

A tak v nově založené vesnici Vojvodovo žili v klidu a míru a s velkým porozuměním Češi, Slováci, Bulhaři – Paulíkiáni a Srbové. Češi byli baptisté, darbisté a metodisté – odnože evangelické církve. Slováci byli nazaréni a Bulhaři katolíci. Srbové vyznávali východní pravoslavnou víru. O desetiletí později přišli do Vojvodova bulharští osadníci z podhorských a horských osad. Jednalo se o rodiny Jota a Nedka Kocových z vesnice Skravena na Botevgradsku, Georgiho Jančova ze Zlatarice na Elensku, čtyři rodiny z obce Tipčenica na Vračnasku, od obce Dolna Gnoenica se sem přestěhovala rodina Bojadžijských a v roce 1928 z obce Ljuti D na Vračansku, přišel kronikář obce Vojvodovo, Neco Petkov Necov a několik dalších rodin. Z obce Lisica na Bosilegradsku přišly v roce 1919 další 4 rodiny. Nová vesnice Vojvodovo žila pravidelným hospodářským a kulturním životem. V roce 1905 zde byla postavena budova pro potřeby nově otevřené školy a obecního úřadu.

V letech 1931/1934 byl za podpory z Československa a díky dobrovolné práci obyvatel Vojvodova postaven Národní dům „T. G. Masaryk“, který sloužil také jako základní škola škola a jako progymnázium. Postaveny byly také dva kostely: baptistický a darbistický. Všichni tu mluvili svou mateřštinou a výborně spolu vycházeli. Ve škole se vyučovala bulharština a mateřský jazyk. Jak říká kronikář obce Vojvodovo, bylo to něco jako „mezinárodní záchranný bod pro pocestné“ (Necov, Neco Petkov. – Kronika obce Vojvodovo. – Rukopis uložený v obci Vojvodovo).Nejprve se z obce vystěhovali banátští Bulhařy – Paulikiány, kteří byli katolíky. Usadili se ve vesnici Bardarski Geran, kde bylo více osadníků stejné víry. V roce 1927 se deset českých rodin z vesnice Vojvodovo vystěhovalo do Argentiny.

Kvůli neochotě budovat socialismus podle asijsko-bulharského modelu se Češi a Slováci v letech 1947–1952 hromadně vystěhovali do Československa (Василева, Б. Преселване на чехи и словаци от България в Чехословакия след Втората световна война. Сп. Векове, кн. 2, С., 1985, с. 28 и сл.). Do konce roku 1952 se z obce Vojvodovo do Československa přestěhovalo celkem 121 českých a slovenských rodin. V roce 1960 zde bylo již jen 5 domů obývaných rodinami Kopřivových. Místo vysídlených Čechů a Slováků přišli Bulhaři ze vsi Bělica na Ichtimansku a z obcí Gorno a Dolno Ujno na Kjustendilsku. 

Původní článek si můžete přečíst zde: Войводово: Как чехите дойдоха, поживяха и си тръгнаха от България