Как трудолюбиви земеделци основаха чешко село в България

на 3 август 2015

Преди много години лично цар Фердинанд поканил чехи да се заселят в района на Мизия, за да учат местните хора на модерно земеделие. Дали със сигурност поканата е дошла от него, историята не казва, но е факт, че единственото чешко село у нас, просъществувало едва половин век, е било давано години наред за пример в цялата околия – подредено, чисто, а обитателите му – работливи земеделци, търговци и коневъди. Че е единственото чешко село у нас, днес е малко известен факт, макар то и досега да пази типичната си за западнославянската страна архитектура.

Селото се намира в Северозападна България, на 16 км южно от Оряхово. Създаването му е в резултат на обнародвания през 1880 г. – две години след Освобождението, Закон за заселване на ненаселените земи. Така група потомци на чешки мигранти в с. Света Елена в румънската част на Банат се договарят с българското правителство и основават през 1900 г. Войводово. Напускат Банат по религиозни причини, а и заради недостига на обработваема земя там.

Новото село се радва на стопански разцвет, независимо от участието на България във войните, и се разраства бързо. През 30-те години на ХХ век наброява 800 жители, 600 от които са чехи, пише чешкият антрополог Марек Якоубек в книгата си „Войводово – едно непознато чешко село в България„. През 1926 г. в селото е открито чешко училище.

„Бяха по-затворени, най-дисциплинирани в работата и начина си на живот. Не посещаваха кръчмата, сладкарницата , сборовете, живееха свой, по-затворен живот. (…) Добри земеделци, нивите им най-подредени, всички бяха заможни , благодарение на упорития труд“, разказва за чешките заселници сценографът Антон Гюков в книгата си „По петите на Клео. Моята малка делиорманска Европа“.

Стари чешки къщи в с. Войводово /Сн. Тодор Божинов, Уикипедия/

Той ги описва като силно религиозни, добри съседи и „акуратни“ хора, които най-щедро участват с парични средства в обществените дела. Някогашният представител на Ватикана в София – монсеньор Галони споделя на тогавашния чешки посланик у нас Франтишек Кубка, че войводовските чехи са „пример за чистота и отлична селскостопанска работа в цялата околност“. Българинът от селото Нецо Петков пък свидетелства, че войводовските чехи винаги изпреварвали съседните села със засяването, като не пропускали нито един подходящ момент да работят на полето.

Някогашните жители на селото били и отлични търговци, занимавали се с развъждане и продажба на коне не само в района на Мизия, но и в София и другите големи градове у нас. „Непрекъснато продаваха и пшеница, царевица, тиквени семки, яйца, сметана, салам“, разказва техният съвременник Салим Салим. Колбасите се произвеждали основно в работилницата на Йозеф Складл.

Войводово в края на 40-те години на ХХ век. /Сн. Архив на Ленка и Марек Якоубкови/

С увеличаването на населението на селото, изхранването на хората се превърнало в проблем, тъй като земята не достигала. Така през 1928 г. се оформила първата емигрантска вълна към Аржентина, веднага след като през пролетта на същата година осем двойки в селото се бракосъчетали. Към края на 1934 г. отново се появил проблемът с недостига на земя и няколко семейства се изселили в с. Белинци в Североизточна България.

Войводово просъществувало до края на Втората световна война и в началото на 50-те години на миналия век всички чешки заселници в селото се преселили в областта Южна Моравия в тогавашната Чехословакия. Според някои изследователи, преселването е вследствие на следвоенните ремиграционни процеси, основани на базата на междудържавни споразумения. Според други, причина става все по-твърдата линия на тогавашния комунистически режим у нас. Така от България си тръгнали около 700 чехи.

Селото не останало обезлюдено за дълго – още през 1951 г. тук се преселили жителите на с. Белица, Ихтиманско, които били принудени да си търсят нов дом заради строителството на язовир „Тополница“.

Времето си минавало и някогашното чешко присъствие в района на Мизия било забравено. Забвението продължило до 80-те години на ХХ век, когато селото привлякло вниманието на бохемиста и етнолог Владимир Пенчев. Той решил да изследва на място историята на селището. „Когато автобусът спря, имах чувството, че не се намирам в България. В прави редици около мен бяха застанали къщи, познати ми единствено от пребиваванията ми в Чехия и нямащи нищо общо с характерната българска народна архитектура“.

През 90-те години Пенчев отново отишъл във Войводово и успял да разговаря с последните живи потомци на някогашните чехи. За щастие по това време у нас пристигнали чешки абсолвенти на Факултета за хуманитарни изследвания на Карловия университет в Прага с идеята да учат български. Сред тях били Марек Якоубек и Томаш Хирт, които впоследствие започнали работа в Катедрата по антропология на Западночешкия университет в Пилзен и имали голям принос в проучването на историята на Войводово.

Доц. д-р Якоубек и съпругата му станали основния двигател за изследването на чешкото село, събрали много спомени от някогашните обитатели на селото и ги отпечатали в книгите си – Марек издал „Vojvodovo – etnologie krajanské obce v Bulharsku“, а Ленка – „Vojvodovo, česká vesnice v Bulharsku: příbuzenství, manželství a dům“. Част от трудовете им са преведени и на български език.

Съпрузите, заедно с потомъка на войводчани Борживой Кньоурек, дори създали специален сайт /Vojvodovo.cz/, посветен на Войводово, в който се публикуват исторически факти, статии и стари снимки.

Překlad:

Jak pracovití zemědělci založili v Bulharsku českou vesnici

3. srpen 2015

   Před mnoha lety pozval car Ferdinand Čechy, aby se usadili v regionu Mizia a naučili místní obyvatele jak moderně hospodařit. Zda výzva přišla přímo cara není historicky doloženo, ale faktem je, že jediná česká vesnice u nás, která zde existovala pouze půl století, byla po léta dávána za příklad celému okresu - uklizená, čistá, s obyvateli, kteří byli pracovití zemědělci, obchodníky a chovateli. Že to byla jediná česká vesnice v zemi, je dnes je málo známá skutečnost, ačkoli ještě dnes se odlišuje architekturou typickou pro západní slovanské země.

   Obec se nachází v severozápadním Bulharsku, 16 km jižně od Orjachova. Její založení je důsledkem vyhlášení Zákona o osídlování neobydlené půdy, vydaného v roce 1880, dva roky po osvobození. Skupina potomků českých imigrantů ze Svaté Heleny v rumunském části Banátu vyjednala s bulharskou vládou podmínky osídlení a založila v roce 1900 obec Vojvodovo. Z Banátu odešli z náboženských důvodů a také z důvodu nedostatku orné půdy.

   Nová vesnice zažívala hospodářský rozkvět navzdory účasti Bulharska ve válkách a rychle rostla. Ve 30. letech dvacátého století již měla 800 obyvatel, přičemž 600 z nich byli Češi, píše český antropolog Marek Jakoubek ve své knize „Vojvodovo - neznámá česká vesnice v Bulharsku“. V roce 1926 byla v obci otevřena česká škola.

   „Byli uzavřenější, velmi disciplinovaní v práci i způsobu života. Nenavštěvovali hospody, cukrárny, poutě, žili svůj uzavřený život. ( ... ) Byli dobrými zemědělci, měli nejobdělávanější pole, díky usilovné práci byli všichni zámožní," píše o českých osídlencích výtvarník Anton Gjukov ve své knize „Po petite na kleo (Mojata malka deliormanska evropa)".

   Popsal je jako velmi silně věřící, dobré sousedy a „spolehlivé“ lidi, kteří velkoryse finančně podporují veřejné záležitosti. Bývalý zástupce Vatikánu v Sofii – Monsignor Galloni řekl tehdejšímu velvyslanci České republiky Františku Kubkovi, že vojvodovští Češi jsou „příkladem čistoty a vynikající zemědělské práce v celé oblasti." Bulhar Neco Petkov z této vesnice potvrdil, že vojvodovští Češi stále předstíhují sousední vesnice v osívání polí a veškerý čas využívají k práci na poli.

   Bývalí obyvatelé obce byli vynikající obchodníci zabývající se chovem a prodejem koní a to nejen v oblasti Mizije, ale také v Sofii a dalších velkých městech v zemi. „Pravidělně prodávají pšenici, kukuřici, dýňová semínka, vejce, smetanu, salámy", říká jejich současník Salim Salim. Klobásy jsou vyráběny především v dílně Josefa Skládala.

   S rostoucím počtem obyvatel obce byla jejich obživa stále obtíženější, protože půdy nebyl dostatek. V roce 1928 odešla první vlna emigrantů do Argentiny, poté, co bylo na jaře téhož roku v obci oddáno osm párů. V roce 1934 se problém z nedostatkem půdy opakoval a několik rodin se odstěhovalo do obce Belinci v severovýchodním Bulharsku.

   České Vojvodovo existovalo až do konce druhé světové války a na počátku 50. let minulého století se všichni čeští osadníci odstěhovali na jižní Moravu v tehdejším Československu. Podle některých byla migrace výsledkem poválečných reemigračních procesů založených na mezistátních dohodách. Podle jiných byla příčinou migrace tvrdá linie tehdejšího komunistického režimu v Bulharsku. Výsledkem bylo, že z Bulharska odešlo asi 700 Čechů.

   Obec nezůstla opuštěná dlouho - již v roce 1951 se do ní přestěhovali obyvatelé z obce Belica v Ichtimansku, kteří byli nuceni hledat si nový domov kvůli stavbě přehrady Topolnica.

   Čas plynul a bývalá česká přítomnost v oblasti Mizije byla zapomenuta. To trvalo až do 80. let dvacátého století, kdy vesnice upoutala pozornost bohemisty a etnologa Vladimíra Penčeva. Rozhodl se místo a historii jeho osídlení prozkoumat. „Když autobus zastavil, zdálo se mi, že nejsem v Bulharsku. V rovných řadách stály okolo mě domy, keré jsem znal z mých studijních pobytů v České republice a které neměly nic společného s typickou bulharskou lidovou architekturou“.

   V 90. letech Penčev navštívil Vojvodovo znovu a hovořil zde s posledními žijícími potomky bývalých Čechů. Naštěstí tehdy přijeli čeští absolventi Fakulty humanitních studií Karlovy univezity v Praze učit se bulharsky. Byli mezi nimi Marek Jakoubek Marek a Tomáš Hirt, kteří pak začali pracovat na katedře antropologie Západočeské univerzity v Plzni a jejich zásluhou začal výzkum historie Vojvodova.

   Docent Jakoubek a jeho manželka začali zkoumat tuto českou vesnici, shromáždili mnoho vzpomínek bývalých obyvatel obce a vydali je v knižně – Marek napsal knihu „Vojvodovo – etnologie krajanské obce v Bulharsku" a Lenka knihu „Vojvodovo, česká vesnice v Bulharsku: příbuzenství, manželství a dům". Část těchto prací byla přeložena do bulharského jazyka.

   Oba manželé společně s potomkem vojvodovských Čechů Bořivojem Kňourkem vytvořili stránky věnované této obci (Vojvodovo.cz), na kterých uveřejňují historické skutečnosti, články a staré fotografie .

Původní článek si můžete přečíst zde: Как трудолюбиви земеделци основаха чешко село в България