Marek: Trochu bych to uvedl na pravou míru. O Bulharsko se zajímám o něco déle než o Cikány. Začalo to tím, že jsem byl v roce 1997 s kolegou Tomášem Hirtem čtyři měsíce na stáži na univerzitě Sv. Klimenta Ochridského v Sofii a tam jsme potkali Vladimira Penčeva. To je bulharský etnolog a bohemista. A on se nás jednou zeptal: “Kluci, byli jste ve Vojvodovu?” My jsme vůbec nevěděli, o co se jedná. “Jak to, že jste nebyli ve Vojvodovu? To je jediná česká vesnice v Bulharsku!” A tak jsme se do ní vypravili a od té doby jezdím do Vojvodova každý rok alespoň dvakrát. Takový byl můj úplný začátek. Je třeba vzdát hold a poctu Vladimiru Penčevovi. Historie českého osídlení Vojvodova končí v roce 1950 a on byl prvním, kdo ve Vojvodovu v osmdesátých letech 20. století dělal relevantní etnologický výzkum. Publikoval k tématu celou sérii článků, ale jenom v bulharštině. Takže v Čechách se o Vojvodovu nevědělo, až potom díky nám, když jsme začali překládat jeho díla.

A jaké byly začátky Lenky Budilové?

Lenka: Já jsem tam nejdřív jezdila s Markem jako doprovod. Po odborné stránce mě to ze začátku vůbec nezajímalo. Bulharsky jsem neuměla, brala jsem to jako dovolenou. Pak jsem se ale začala učit bulharsky a asi před pěti lety přišel i odborný zájem. Zjistila jsem, že Vojvodovo je zajímavým srovnávacím terénem k problematice Cikánů na východním Slovensku, kde jsem dělala příbuzenství a velké genealogie, a jelikož se Marek tímto moc nezabýval, začala jsem zkoumat příbuzenství ve Vojvodovu. Zajímavé bylo, že ve výsledku byly genealogie a sňatkové strategie hodně podobné. Oboje jsou uzavřená společenství, i když každé jiné.

Jak terénní výzkum probíhá?

Marek: Na začátku je velká nervozita. Poprvé jsem do Vojvodova přijel, když mi bylo asi 22 let, a měl jsem tehdy velké štěstí. Když nás autobus vysadil na tamní zastávce, zeptali jsme se první paní, dodnes ji vidím, jak láme kukuřici, jestli neví o nějakých Češích. Byla to paní Lazarinka. “Jo, jo, jednoho mám za manžela”, povídá. Okamžitě nás vzala k sobě domů a nechala nás u nich bydlet. Její manžel byl Ludvík Kopřiva, potomek jediné celé rodiny, která zůstala ve Vojvodovu po reemigračních procesech. Vstup do terénu tedy byla spíš velká náhoda. Na druhou stranu ale vše dopadlo dobře. S paní Lazarinkou jsme dodnes v kontaktu, i s panem Kopřivou.

Kromě terénního výzkumu navštěvujete například archivy?

Marek: Archivní výzkum jsme začali poměrně nedávno, asi před dvěma lety. První roky jsme se během návštěv Vojvodova hlavně snažili získat co možná nejvíce údajů v lokálních, resp. regionálních podmínkách. Vojvodovo totiž spadá pod Miziji, což je vedlejší středisková obec, kde žádné archivy samozřejmě nejsou. Je tam několik úřadů, které jsme objeli, hlavně jsme ale donekonečna mluvili s vojvodskými pamětníky. Potom, zhruba pět let zpátky, jsme začali jezdit na jižní Moravu, kde žije nejvíc přesídlenců. V roce 1949 – 50 totiž proběhly státem řízené migrace z Bulharska do Čech. Vláda tehdy přislíbila, že usídlí Vojvodovčany v jedné obci na jihu Moravy, slib ovšem nesplnila. Přemístili je do více obcí a oni to dodnes těžce nesou. I na Moravě jsme se soustředili převážně na pamětníky. Upřímně řečeno, oni velmi rychle odcházejí. Bavíme se tu o generaci, které je mezi 80 a 90 lety. Zhruba před měsícem zemřely tři naše informátorky, jedna za druhou. Nabyli jsem tedy dojmu, že hoří a že musíme vyčerpat lidské zdroje dokud můžeme. K archivnímu výzkumu jsme se tedy dostali až před dvěma lety, když jsme se vypravili na několik týdnů do Bulharska a obešli jsme všechny dostupné archivy. Myslím si, že v současné době nás čeká už jen málo překvapení. Získali jsme, co se dalo, nečekáme žádný větší zlom. Byli jsme v Sofii, ve Vraci, zkrátka ve všech velkých státních a oblastních archivech.

Pro přístup do bulharského archivu je potřeba nějaké zvláštní povolení?

Marek: V Bulharsku je potřeba povolení na úplně všechno. Na tomhle místě je třeba ještě jednou vzdát hold Vladimiru Penčevovi, který nás vždycky vybaví odpovídající dokumentací, navíc má leckde známé. Hlavně pro nás získá potřebná razítka a úředníci jsou pak vstřícnější, ovšem ne všude. Například nám zamezili přístup k matrikám ...

Lenka: To myslím ale mají podle zákona, to není žádná zlovůle ...

Marek: ... kde je vůle, tam je cesta ...

Lenka: ... často záleží na konkrétním úřadě, na osobním přístupu jednotlivých úředníků. Mají svoje pravidla. Hodně ale funguje to, že mluvíme bulharsky, díky tomu jsou k nám o moc vstřícnější.

Během pátrání po úřadech ví Bulhaři, co nebo kde je Vojvodovo?

Marek: Určitě. Vojvodovo se dodnes těší velkému renomé. Byla to vzorová obec. V regionu jeho pověst dodnes žije a je velmi, velmi dobrá. Kdykoli potkáte člověka, kterému je nad osmdesát, dočkáte se identické výpovědi. Češi byli pracovití, spolehliví, čistí - to je velmi častý přívlastek. Hezcí. Ženy byly jako motýli.

Lenka: “Kato peperudky”, říkají. Měly krásné šátky a kroje.

Marek: Sláva obce samozřejmě nepřesahuje region, ale v jeho rámci se dodnes o Vojvodovu ví.

Ve Vojvodovu tedy zůstala jenom jedna česká rodina? Je v kontaktu s přesídlenci?

Marek: Abych to upřesnil, ve Vojvodovu zůstalo šest rodin, ale jenom jedna celá česká. V převážné většině se jedná o ženy, smíšené rodiny, Češky s Bulhary. Jenom rodina Josefa Kopřivy zůstala celá. Samozřejmě byli v kontaktu a jsou v kontaktu. Teď to tedy pravda trochu upadá, protože lidé stárnou. Dříve bylo ovšem zcela normální vyrazit v létě na dovolenou do Bulharska, a buď při cestě tam nebo zpátky zajet na návštěvu do Vojvodova. Lidé z Vojvodova a jejich potomci jezdili často do Čech, respektive na jižní Moravu, je tomu tak vlastně dodnes. Nemůžeme ani opomenout kontakt přes dopisy a telefony.

Lenka: Významnou událostí bylo také sto let od založení Vojvodova. Z jižní Moravy byly vypraveny dva autobusy a všichni pamětníci se vydali podívat na vesnici svého mládí. Byla to velká sláva, hodně emocí. Všichni na to vzpomínají.

Marek: Vlastně největší personální kontakt. Rok na to zase vypravilo Vojvodovo jeden autobus na oslavy 750 let od založení Nového Přerova, což je obec s největším počtem reemigrantů.

Proč některé rodiny ve Vojvodovu zůstaly? Proč se nevysídlili všichni?

Lenka: Většinou se jednalo o smíšené rodiny. Češka si vzala Bulhara. Jedna z nich nám vyprávěla, že existovala úřední direktiva - kdyby chtěla odejít spolu s ostatními Čechy, musela by se rozvést. Ale oni měli dvě děti, jedno by tedy zůstalo jí a druhé manželovi. Proto se rozhodla, že zůstane v Bulharsku. A takových bylo hned několik. Jediný pan Kopřiva zůstal s celou rodinou a řekla bych, že mu to jeho syn má dodnes trochu za zlé.

Marek: Jenže jejich důvod byl poněkud zvláštní. Mladý pan Kopřiva hned po válce, ve čtyřicátém sedmém roce, šel s několika dalšími pracovat do Čech. Jenže tady byla bída, nebyla práce.

Lenka: Pracovali v severozápadních Čechách, někde po stavbách. A situace byla zlá, vždyť to byly Sudety.

Marek: Zkrátka bylo to mnohem, mnohem horší než v Bulharsku. A tak ostatní po návratu do Vojvodova varoval: “Neblázněte, nejezděte, je tam bída!” Zatvrdil se a neodjel. Tehdy měl pravdu, ovšem v dlouhodobé perspektivě ..

Lenka: Ono jich bylo víc, kteří nechtěli odjet. Báli se bídy, ale nechali se strhnout. Nechtěli zůstat sami, když všichni příbuzní odjeli.

Na vašich internetových stránkách je podrobná interaktivní mapa vesnice od Matěje Hrůzy, včetně fotografií, které jste nafotili vy při jedné z návštěv vesnice. Kde k ní pan Hrůza přišel?

Marek: On ji nakreslil po paměti, někdy v letech 1950, 1952. Nenechte se ale mýlit. Všichni staří Vojvodovčané Vám okamžitě z hlavy vyjmenují všechno, co na mapě je. Dokonce častou “zábavou” při nespavosti je procházet si v mysli Vojvodovo, kde kdo bydlel. Například zmíněný Ludvík Kopřiva. Hned první ráno, co jsme u nich bydleli, nám povídá: “Já jsem nemohl usnout, tak jsem vám nakreslil, kde kdo bydlel.” A vytáhl ručně nakreslenou mapku, dodnes ji máme schovanou.

To zřejmě mezi sebou měli ve vesnici hezké vztahy, že?

Marek: Rozhodně. I když ono je to vždy ambivalentní. Ano, měli, ale když nahlédnete pod pokličku, najdete i drobné tenze. Ale vztahy měli a mají velmi vřelé.

Lenka: Fungovali vyloženě jako komunita. Velkou roli sehrálo náboženství, neuvěřitelná solidarita, sdílené hodnoty. Vesnice podle toho také vypadala. Všichni si pochvalovali, že měli pravoúhlé, čisté ulice, které se každou sobotu zametaly. Dodnes mají pamětníci z jižní Moravy v hlavě živý obraz, jenže dnes vesnice vypadá úplně jinak. Když se podívají na současné fotky, skoro až pláčí na tím, co se s Vojvodovem stalo...

Marek: “Vojvodova, už není co bejvala!”, říkají.

Lenka: ... oni používají ženský rod, Vojvodova. Zkrátka, fungovali jako komunita.

Marek: Lenka už to trochu načala – tenkrát se snažili, jak říkají “nebrat si Bulhaři”. Byli endogamní, a tedy nejen že fungovali jako komunita, navíc byli komunitou v jinoetnickém prostředí. Podstupovali silný vnější tlak.

Lenka: Ideálem bylo vzít si Čecha. Jeden z našich informátorů nám nedávno vyprávěl, jak psal domů z vojny své budoucí manželce a jak se její rodiče rozčilovali, že jí píše nějaký Bulhar. Prý se pohoršovali: “No podívej se na ní, takových Čechů tu je a ona si našla Bulhara!” Naprosto absurdní, uprostřed Bulharska. Nakonec se ukázalo, že její milý nebyl Bulhar, ale Čech.

Takže dostala povolení...

Lenka: Ano, žijí spolu dodnes, už šedesát sedm let.

Vaše stránky spravuje pan Kňourek, on je také potomkem Vojvodovčanů?

Marek: Pan Kňourek patří k první generaci potomků narozených v Čechách.

Lenka: Jeho tatínek se narodil v Belincích. To je vesnice na východě Bulharska, kam po roce 1934 odešla část Vojvodovčanů. Bořivoj Kňourek se narodil v roce 1963 v Čechách. V Belincích byl na návštěvě jako dítě a teď by tam rád jel znovu.

Marek: Je to trochu paradoxní, protože pan Kňourek se k tomuto tématu dostal zase až přes nás. Táta mu zemřel poměrně záhy, když mu bylo asi patnáct let, a on ztratil s krajany kontakt. Díky nám se k nim dostává zpět a chopil se toho s opravdovou chutí. Nebýt jeho, tak žádné stránky neexistují.

Lenka: Zájem jeho generace, mezi 40 až 50 lety, je obecně velmi zajímavým fenoménem. Většina potomků dlouho nejeví zájem, znají jen několik historek od rodičů, prarodičů, a najednou přijde zlom. Takových lidí známe víc.

Marek: Například před dvěma lety jsme byli s jiným potomkem, paní Strbačkovou, za svobodna Hrůzovou, na Svaté Heleně a ve Vojvodovu. Ona je také stejné generace jako pan Kňourek. Všichni říkají, že se nestihli pořádně vyptat svých rodičů a chtěli by to dohnat.

Kolik lidí se vztahem k Vojvodovu v současnosti znáte?

Lenka: Těch úplně nejstarších, vyloženě pamětníků, jsou desítky. Náš nejstarší informátor, který dnes už nežije, byl ročník 1916.

Marek: Nejstarší je teď 1917.

Lenka: Potom známe jeden pár narozený kolem roku 1920. Nejvíce jich je rozených ve třicátých letech. Jsou to lidé, kteří se ve Vojvodovu narodili, prožili tam dětství, mládí, většina žen se ještě stihla provdala a měla první dítě. Potom teprve odešli do Čech.

Marek: V kontaktu jsme spíše s pamětníky než s potomky. Je zde celá skupina lidí, které je těžké zařadit. Například paní Svobodová. Té byl jeden měsíc, nebo dokonce týden, když se narodila před odchodem do Čech - tedy je to potomek nebo Vojvodovčan? Těžko říci.

Existovaly v Bulharsku ještě jiné české vesnice?

Marek: Jak se to vezme. Vojvodovo trpělo periodickými přetlaky, tzn. málo půdy na hodně lidí. První z nich vyústil v roce 1928, kdy odešlo několik rodin do Argentiny. Další přišel v roce 1934-35, kdy někteří odešli do již zmíněných Belinců. To je vše. Poslední přetlak byl po válce, definitivní, kdy odešli všichni. V Bulharsku kromě Vojvodova - které nebylo zcela české, menšinu tvořili ještě Bulhaři a Slováci - Češi žili ještě v Belincích, na Isperichsku. Tady zase byli Češi menšinou vůči Turkům. Potom bych rád zmínil ještě Sesek. To byla vůbec první česká vesnice v Bulharsku, kde žili tři roky přesídlenci ze Svaté Heleny, než založili Vojvodovo. To bylo mezi lety 1897 až 1900.

A jak se Bulhaři, žijící v dnešním Vojvodovu, staví ke své “české” minulosti?

Marek: Musíme rozlišovat dvě vrstvy. Ve Vojvodovu žije hrstka Bulharů, kteří si Čechy pamatují. Mluví česky a pamatují si vesnici za jejího rozkvětu, když ještě byla vzorovou obcí. Mnohem větší skupinu představují Bulhaři, kteří přišli až po Češích v době, kdy se v Bulharsku stavěly přehrady a těmto lidem zbořili vesnice - Gorno a Dolno Ujno na Kjustendilsku a Belica na Ichtimansku. Ti se tedy setkali jenom s potomky Čechů a nemají k historii obce žádný vztah. Zatímco ta první hrstka pamětníků obecně odchod Čechů velice těžce nesla. Ačkoli byli tak trochu kulturně deficientní, přeci jen si zvykli na určitý režim, například úklid. Příchod jak říkají Horalů, tedy Bulharů z horských oblastí, kteří byli zvyklí bydlet s dobytkem v místnostech, byl pro ně těžko stravitelný. Viděli a vidí dodnes, jak chátrá Vojvodovo. Jedna rodačka nám podala poměrně radikální výpověď: “Býval to ráj, dnes je to peklo.” Zvláštní je, že ona se ve vzpomínkách vztahuje k Vojvodovu, jakoby byla Češkou. Vůbec nepřipouští, že by tehdy byl mezi Čechy a Bulhary rozdíl.

Lenka: Tato idyla v jejich vzpomínkách stále přežívá. Zvláštní je, že obvykle si každá ze skupin myslí, že je lepší než ty ostatní, ale tady se všichni shodnou, že život ve vesnici byl hezčí, když v ní ještě byli Češi. Že byli pracovití, hezcí, čistí lidé. Tento obraz se dodnes předává i lidem, kteří společný život nemohli zažít.

Jak se vzájemné soužití několika etnik promítlo na češtině?

Marek: Teď myslíte kterou - těch co dnes bydlí na Moravě?

Myslím češtinu těch, co ještě žijí v Bulharsku a česky umí...

Marek: Lidé, co žijí ve Vojvodovu, mluví perfektně česky, ale je to pochopitelně ovlivněné bulharštinou, velmi často v lexiku, idiomech atd. Ještě zajímavější je ale to, že řadu specifik vykazuje jazyk starých Vojvodovčanů na Moravě. Žijí tu padesát let a pořád používají výrazy, které jsou bulharské, obecně nesrozumitelné...

Lenka: Na Moravě se obecně mluví trochu jinak, jenže tito přesídlenci nemluví moravsky, ale česky a ještě svou specifickou češtinou. Trochu podobnou té, co se používá na Svaté Heleně. Ovlivněna byla nejen bulharskou slovní zásobou, ale i řadou slovíček, které si jejich předkové přinesli z rumunštiny a srbštiny.

Marek: To říká Lenka skvěle. Jejich čeština má několik vrstev. Za prvé archaická vrstva toho, co si přinesli jejich rodiče z Čech. To jsou kolikrát opravdu podivuhodná slova, například kabanice (silný vlněný mužský přehoz proti dešti i zimě, pozn.) apod. Další je vrstva slov ze srbštiny, slova jako lonec (velký hrnec, pozn.). Potom několik málo slov z maďarštiny, kdo ví kde se vzala, jako třeba pilanda (motýl, pozn.), a řada rumunských slovíček. A poslední velkou vrstvou je bulharština.

V rodinách pamětníků musí být zachována celá řada pokladů, ať už dopisy, fotografie, ...

Marek: Trochu to zkomplikovaly časté přesuny, ale poklady se samozřejmě najdou. Například paní Fabouková by si mohla otevřít muzeum. Když jsme za ní byli zhruba před měsícem, tak Lenku oblékla jak do letního, tak zimního vojvodovského kroje.

Lenka: Mají fotky, úmrtní listy, křestní listy nebo třeba rodinné Bible, které byly velmi důležité. Pořád je používají, víra je stále silná. Často si do nich zapisují rodinné historie – kdo se kdy narodil, kdo kdy umřel. A zachovávají je pro své děti. Spousta lidí píše rodinné kroniky. A některé z žen si zachovaly veškeré vybavení. Hodně se nosily šátky, děti nosily tzv. karkulky, krajkové čepičky.

Marek: Kluci i holky nosili do tří let stejné oblečení...

Lenka: ... teprve potom se rozlišovali, holčičky začaly nosit šátky. Ženy nikdy nebyly bez šátku. Některé tedy mají celou výbavu, všechny plédy a sukně, dodnes schovanou.

Marek: Zajímavá věc byly ancency. Češi byli známí tím, že měli peřiny. Měli je hodně nastlané a z té strany, co je vidět, byla všitá krajka, tzv. ancenc.

Lenka: Jedním ze specifik právě bylo, že Češi chovali husy a pak jim škubali peří na peřiny. Bulhaři peřiny nepoužívali. A zrovna v Belincích se Turci prý smáli tomu, že bylo na první pohled poznat, které husy jsou české, protože běhaly nahaté.

Marek: Dokonce z toho vzniklo přísloví, “oškubaný jak česká husa”. Nejcennější jsou ale vzpomínky. Vojvodovčané mají úžasnou paměť, jak genealogickou, tak historickou.

Více o historii Vojvodova či Belinci včetně fotografií, rodinných genealogií, vzpomínek, map a jiných materiálů naleznete na stránkách www.vojvodovo.cz.

Barbora Kmentová