Část třetí: Vojvodovo

Vojvodovo stárne

   Oficiálně udávaný počet obyvatel Vojvodova v loňském roce byl 264. V roce 2004 to bylo 327 obyvatel a v roce 1998 dokonce 390. Rok od roku je tak počet obyvatel nižší a nižší. Ještě horší je to s věkovým složením: v loňském roce tvořily děti do 13 let pouze 5 % obyvatel Vojvodova, naopak muži a ženy nad 60 let tvořili 40 %. Hodnoty v běžné populaci se přitom pohybují okolo 15 % pro zastoupení dětí a 20 % pro starší obyvatele. Úbytek populace je v této oblasti největší v celé Evropské unii.

   Vzhledem k charakteru tohoto regionu nelze předpokládat zlepšení této situace. Práce není nejen v blízkosti Vojvodova, ale ani ve větších městech. Nejvíce osob zaměstnávaly v minulosti papírny v Miziji (od Vojvodova jsou vzdálené tři kilometry) a jaderná elektrárna v Kozloduj (12 km od Vojvodova). Papírny vyrábí jen zlomek bývalé produkce, v elektrárně jsou v provozu dva bloky z původních šesti reaktorů a i ty už dosluhují. Z tisíců zaměstnaných v obou podnicích jsou dnes již jen stovky.

   V rámci tří set (!) evropských regionů je severozápad Bulharska nejchudší. Podle statistik Eurostat za rok 2010 je hrubý domácí produkt této oblasti více než třikrát nižší než je průměr České republiky. V loňském roce došlo v Bulharsku k velmi mírnému oživení ekonomiky a v roce 2011 by měl tento trend pokračovat. Doufejme, že se to pozitivně projeví i na severozápadě Bulharska.

Vojvodovské panorama ze Suvatu

Vojvodovské domy

   Podobný vývoj jako u obyvatel Vojvodova můžeme sledovat u původních vojvodovských domů, které jsou dnes nejviditelnější připomínkou Čechů ve Vojvodovu. Řada z nich si i po šedesáti letech zachovala nezaměnitelný půvab. Takových je však jen málo. Některé domy byly od zkázy zachráněny tím, že je jejich majitelé přestavěli, některé byly zbourány a na jejich místě postaveny domy nové.

   V době největšího rozkvětu Vojvodova v něm bylo asi 180 domů. Dnešní počet je sice o něco menší, ale vzhledem k počtu obyvatel je jich i tak příliš mnoho a hodně domů je zcela opuštěných. Bez údržby pak velmi rychle chátrají. Vzhledem k materiálu, ze kterého jsou původní česká stavení postavena, je jejich zkáza velmi rychlá. Stačí jen trochu porušená střecha a během několika let je z domu neobnovitelná ruina. Některé domy ve Vojvodovu tak již jen čekají na svůj úplný konec.

Vojvodovo a jeho okolí

   Československý národní dům T. G. Masaryka, tedy bývalá škola, už neslouží žádnému účelu. Bohužel i na ní už začínají být patrné známky poškození. Zprohýbané hřebeny střechy, chybějící a rozbité tašky jsou vážnými poruchami, které mohou, pokud nebudou opraveny, budovu vážně poškodit.

   Pravoslavný kostel působí zachovalým dojmem. Bohatý bulharský podnikatel, který má ve Vojvodovu dům, nechal strop kostela vymalovat pravoslavnými ikonami. Vnitřek kostela i jeho okolí jsou však zanedbané. Nepořádek a vysoká tráva svědčí o tom, že kostel nikdo nenavštěvuje. Zcela opačným dojmem působí kostel evangelický. Konají se v něm pravidelné bohoslužby, kostel je udržovaný, čistý, stejně tak jako jeho okolí.

   Hlavní silnice vedoucí přes Vojvodovo je samozřejmě asfaltová. Vlastní ulice Vojvodova jsou však stejné, jako bývaly kdysi, možná horší. Dříve byly vysypané drobným štěrkem a pískem. Bohužel už na nich nejsou pověstné aleje. Povrch jedné z ulic Vojvodova je betonový. Zhotovili jej prý vojáci při nějakém cvičení během jediného večera a podle toho to také vypadá.

   Řeka Sketa (Skăt) byla kalná, zřejmě vinou dešťů, které předcházely naší návštěvě. Sketa není velká řeka, přesto má u Vojvodova za sebou více než 100 km ze své celkové délky 134 km. 

   Při návštěvě Vojvodova jsme nemohli nepodniknout cestu na Suvat, jak nazývali Vojvodovčané kopec východně od Vojvodova. Kvůli nedostatku času jsme nešli pěšky, ale až nahoru jsme vyjeli autem. Na krásném výhledu na Vojvodovo to však nic nezměnilo.

   Z bývalé úzkokolejky již nezbylo vůbec nic. Z budovy vojvodovské železniční stanice zůstaly jen zbytky základu, z nástupiště pár kamenů. Koleje jsou pryč, stejně tak i pražce, dokonce i štěrk z kolejového tělesa. Trať byla takto důkladně zlikvidována téměř v celé své trase Orjachovo – Červen Brjag. Při cestě podél bývalé tratě spatříte místy polorozpadlé budovy dalších stanic a znatelná místa na silnici, kde ji v minulosti křižovala trať. Nádraží v Orjachovu je zcela pusté. Nádražní budova je opuštěná a vedle ní reziví nákladní jeřáby.

Z okolních obcí jsme navštívili Krušovici, do které jezdili Vojvodovčané na trh. 

Vojvodovčané

    Nejzajímavější částí naší expedice byly návštěvy u stávajících vojvodovských obyvatel. Mnoho z nich stále mluví česky, někteří lépe, jiní jen pár slov. Jejich vzpomínky na Čechy jsou vesměs kladné.

   Nejdříve musím zmínit návštěvy posledních dvou Čechů, kteří ve Vojvodovu zůstali. Prvním je pan Ludvík Kopřiva, který žije ve Vojvodovu od svého narození. Jeho manželka Lazarinka přišla do Vojvodova v roce 1950, po odchodu Čechů.

   Poslední vojvodovskou Češkou je paní Anka Bosilová. Setkání s ní bylo velmi milé. Paní Bosilové je téměř 85 let a na svůj vysoký věk je velmi čilá. Na zahradě postavil její zeť Kirčo altánek, ve kterém jsme strávili příjemné odpoledne. Paní Bosilová mluví krásně česky (její maminka byla Slovenka Anna Červeňáková).

   Naši další návštěvu jsme uskutečnili u pana Rajčo Genova, jehož manželkou byla Marie, za svobodna Hrůzová. Posezení na verandě jeho domu s již 81 letým, stále usměvavým panem Genovem a s jeho synem se vydařilo, stejně jako návštěva paní Rajny Dimitrovy Janevy, která nám udělala skvělý oběd.

   Neveselá byla návštěva velmi nemocného pana Toško Metodieva Stančeva, jistě jednoho z nejstarších obyvatel Vojvodova a jeho syna Mitka. Bohužel, návštěvu u „baj Toška“ již nezopakujeme, protože zemřel. Bylo mu 90 let.

Závěr

   Před odjezdem jsem si Vojvodovo ještě jednou prošel, zastavoval se u původních českých domů, v myšlenkách se vracel k vyprávění pamětníků a vše mi bylo velmi blízké. I po sto letech má Vojvodovo své zvláštní kouzlo.

   Expedici Belinci 2010 jsme zakončili v Sofii, návštěvou Michaely Kuzmové, přítelkyně Marka a Lenky a také příznivce Vojvodova. Michaela vyučuje na Jihozápadní univerzitě Neofita Rilského v Blagoevgradu, studuje český jazyk a několikrát navštívila Českou republiku. Na konci naší cesty jsem od rodilé Bulharky slyšel krásnou plynnou češtinu, tentokrát však ne v přímé souvislosti s Vojvodovem. Můj pocit, kdy jsem se ve Vojvodovu cítil „jako doma“ se tak přenesl i do Sofie a vlastně na celé Bulharsko.

Text: Bořivoj Kňourek

Fotografie: Marek Jakoubek, Bořivoj Kňourek