Marek Jakoubek i Lenka Budilová jsou v Bulharsku doslova „jako doma“. Jejich letošní druhá návštěva však byla přece jen trochu odlišná. Nejeli totiž sami. Společně s nimi cestovali do Bulharska také paní Kateřina Filipová a Bořivoj Kňourek, administrátor těchto stránek. „Expedice Belinci 2010“, jak byla cesta s mírným nadhledem nazvána, měla tři hlavní cíle: návštěvu obce Belinci, uskutečnění pokusu o nalezení zaniklé české obce Sesek a návštěvu Vojvodova. V tomto článku si můžete přečíst o první části cesty, jejímž cílem byly Belinci. 

Cesta a její účastníci

   Expedice se konala ve dnech 20. - 30. května 2010. Vyjeli jsme z Nového Přerova od domku paní Filipové. Do Bulharska jsme jeli přes Srbsko, což je rychlejší a pohodlnější, než cesta přes Rumunsko. Úplatným bulharským policistům jsme zaplatili „pokutu“ za rychlou jízdu (nebyli chamtiví, spokojili se s 20 leva) a po jízdě na stále se zhoršujících silnicích jsme byli v Belincích. Cesta trvala asi 18 hodin.

   Pokládám za nutné upozornit na dvě skutečnosti: nejstarší účastnici cesty paní Filipové je v tomto roce 76 let a nejmladší Lenka byla téměř v sedmém měsíci těhotenství (dnes již mají Lenka s Markem dceru Barborku). Obě si za zvládnutí cesty a celého pobytu zaslouží uznání.
   Současně s námi cestovali do Bulharska také syn paní Filipové Petr a její bratr Karel Čížek.

   Belinci je obec v Bulharsku, do které se v roce 1935 přestěhovala část vojvodovských Čechů. Paní Kateřina Filipová prožila v Belincích dětství i část svého mládí, stejně jako můj otec, Štěpán Kňourek.   Belinci byly a jsou turecká obec. Českých dětí nebylo v Belincích mnoho, stýkaly se a kamarádily i s těmi tureckými a naučily se tak velmi dobře jejich jazyk. Paní Filipová si znalost turečtiny uchovala dodnes, občas dokonce vypomáhá jako tlumočnice. Doufali jsme, že by nám její turečtina v Belincích mohla pootevřít dveře, které by i při velmi dobré znalosti bulharštiny Marka a Lenky mohly zůstat zavřené.

Belinci

   Obec Belinci se nachází v severovýchodní části Bulharska, v kraji zvaném Deli Orman. U Čechů z Belinců se setkáte s různým pojmenováním „jejich“ obce:  Belinci, Belince, Belence nebo také Belenec. V dalším textu se budu držet pojmenování Belinci, což nejvíce odpovídá českému přepisu bulharského názvu obce. Turecky se obec nazývá Akčelar.
   Po příjezdu do Belinců jsem měl pocit, že je to velmi malá obec. Podle internetového serveru „Guide Bulgaria“ však má téměř 500 obyvatel. Naprostou většinu z nich, stejně jako v minulosti, tvoří turecké obyvatelstvo. 
   Ubytování a zázemí nám v Belincích poskytla paní Žana Bojanova Mekereška, Bulharka, bývalá učitelka. Bydlí sama na okraji obce, je jí 70 let a většinu času, který jsme s ní trávili, se usmívala.

   Po příjezdu jsme se vydali na první procházku po kamenitých cestách Belinců. Asfaltová silnice je v obci jediná, prochází jejím středem kolem místního úřadu, čitalište a obchodu.

   Nepřehlédnutelnými stavbami v Belincích jsou škola, čitalište a džamie (turecká mešita). Při obhlídce džamie nás ochotně vpustil dovnitř její správce (alespoň tak působil – věděl totiž, kde jsou klíče). Podle jeho slov nebývá účast na modlitbách nijak velká. Při jedné z návštěv nám pak jeden z Turků svůj postoj k víře vysvětlil takto: „Nemusím chodit do džamie, já mám svou víru tady“ a položil si ruku na srdce. Na dokreslení vztahu k islámu dodávám, že ani zákaz požívání alkoholu a kouření, který by měl pro muslimy platit, není dodržován.

   Škola je největší budova v Beliních. Chodili do ní i české děti, dnes je zavřená a pomalu chátrá. Nedaleko školy stojí druhá veřejná budova Belinců, čitalište „Probuda“ (v překladu „Probuzení“). Češi z Belinců často vzpomínají také na vodojem, ke kterému se chodili mladí bavit. Vodojem stojí uprostřed polí, asi půl kilometru od obce.

Pamětníci a současní obyvatelé

   Prvním pamětníkem, se kterým jsme se setkali, byl pan Ibram Sabriev Mustafa. Narodil se v roce, ve kterém přišli Češi do Belinců, tedy 1935. Bydlel a stále bydlí jen kousek od místa, kde stával dům mého dědečka Karla Kňourka a dobře si na něj pamatoval. I po 60 letech si vzpomněl na některá česká slova a dokonce i na jméno mého otce a jeho sestry. V průběhu našeho několikadenního pobytu jsme jej pak několikrát potkali na jeho procházkách obcí.

   Při jednom takovém setkání a žádosti o společnou fotografii, jsme byli pozvání do rozestavěného domu jednoho z jeho synů, ve kterém probíhala oslava při příležitosti ukončeného maturitního studia jeho vnuka. Myslím, že málokdo z přítomných věděl, co u nich ti cizinci pohledávají, ale přesto se chovali velmi přátelsky. Po krátkém posezení pak přišla na řadu společná fotografie.

   Dalším pamětníkem, se kterým jsme se setkali, byl Sali Emin Mechmet. Bohužel, je mu již velmi špatně rozumět a z rozhovoru zbyl jen pocit z příjemného setkání s někým, kdo si na Čechy v Belincích sice pamatuje, ale jehož vzpomínky již nelze zaznamenat.

   S očekáváním jsme dále navštívili Nihata Chalila Osmana, jehož otec patří mezi nejstarší Turky v obci. Přestože s ním Marek v minulosti již rozmlouval, tentokrát se starému pánovi do bulharštiny moc nechtělo a paní Filipová s námi nebyla. Jeho syn Nihat nás však pozval na večeři a tak jsme doufali, že budeme mít ještě jednu šanci. Při návštěvě Nihata jsme se však museli spokojit pouze s jeho nepřehlédnutelnou osobou a jeho přítelem. Nihat je dobrý a hlučný vypravěč, který vypráví „celým tělem“.

Stopy Čechů v Belincích

   Společně s paní Filipovou jsme prošli obec a pokusili se zmapovat původní domy, ve kterých bydleli kdysi Češi. V současné době už jich moc nezbývá, s velkou pravděpodobností to lze tvrdit u dvou až tří stavení. Podle paní Filipové jsou stejné jako kdysi pouze domy Josefa Pitry, Adolfa (nebo Vincy?) Pitry a částečně Josefa Skaláka. Dům mého dědečka, stejně jako většina domů ostatních Čechů, již nestojí.

   Z dřívějších návštěv Belinců Marka a Lenky jsme věděli, že na místním úřadě jsou uchovány matriky, resp. registry obyvatel z doby, kdy zde pobývali Češi. Starosta obce Chasan Mjumjun nám tyto seznamy ochotně poskytl. Vše jsme nafotili a materiál čeká na zpracování.

   V Belincích jsme navštívili také všechny místní hřbitovy. Rozsáhlý, zčásti udržovaný turecký, již zanedbaný bulharský a také zapomenutý český. Hřbitov však není v případě toho českého to správné slovo. Jedná se o nevelké místo v sousedství bulharského hřbitova s několika terénními nerovnostmi, které by mohly být hroby. Poloha hřbitova byla určena paní Filipovou. V Belincích zemřelo pouze několik Čechů, kteří by měli být na tomto místě pochováni.

   Místo, kde je několik Čechů pochováno, je pro mne symbolem toho, co po Češích v Belincích zbylo. Několik nerovností na malé loučce se pomalu ztrácí, podobně, jako mizí pamětníci a jejich vzpomínky.

Bořivoj Kňourek