2. část

Vojvodovské okolí

   Díky delšímu času strávenému letos ve Vojvodovu jsem měl možnost poznat podrobněji blízké okolí Vojvodova.

   Nejprve jsme se vydali pěšky na návštěvu Mizije. Zvolili jsme cestu kolem thrácké mohyly, kterou najdete, když jdete z Vojvodova směrem k řece Ogostě. Asi ve dvou třetinách zcela přímé cesty mezi poli narazíte na vyvýšeninu, která je zmíněnou mohylou. Hledači pokladů ji v nedávné době rozryli bagrem v naději, že najdou něco cenného.

   Pokud se obrátíte jihozápadním směrem a podíváte se směrem na Vraca, uvidíte na obzoru, v případě pěkného počasí, Starou Planinu. Více než 500 km dlouhé pohoří, táhnoucí se celým Bulharskem, je od Vojvodova vzdálené asi 60 km.

   Cestou do Mizije jsme míjeli dvě stavby, které jsou ukázkou nefungujícího průmyslu v této části Bulharska. Z rozsáhlého, více než 15ti hektarového areálu celulózky, která zaměstnávala obyvatele ze širokého okolí, zbývají už pouze skelety betonových objektů a vysoký komín. Druhá opuštěná stavba, snad továrna nebo sklad, stojící na okraji Mizije, zřejmě svému účelu ani nezačala sloužit.

   V dalších dnech jsme několikrát navštívili obě kariéry, tedy lomy (кариера = lom), ze kterých Vojvodovčané získávali kámen. Tím kamenem je vápenec, hornina vzniklá sedimentací, zde s velkým podílem ulit, rozdrcených lastur a skořápek. Jeho tvrdost a tedy i trvanlivost není velká, avšak byl blízko Vojvodova a poměrně snadno dostupný a tak se s ním na vojvodovských staveních setkáte velmi často.

   Proti proudu řeky Skety, mezi Vojvodovem a Krušovicí stojí starý mlýn, do kterého chodili i Vojvodovčané. Nemleli zde jemnou mouku na pečení, ale pouze šrot, pro zvířata. Mlýn je opuštěný a chátrá, téměř bez vnitřního vybavení.

   Navštívili jsme řadu okolních obcí. Často vypadají, jakoby se zde zastavil čas. Nejvíce je to patrné na těch větších, které prožívaly za socialismu vzestup a staly se centrem pro své okolí. Rozlehlé náměstí, v čele kulturní dům a pomník se srpem a kladivem – to je poměrně častý obrázek. Rozdíly v jejich stavu jsou velké, častěji však jsou málo udržované. Najít restauraci, ve které byste se mohli naobědvat je docela problematické.

Druhé hledání Seseku

   Jeden den naší expedice jsme věnovali pokračování hledání Seseku. V loňském roce jsme navštívili místo které nám jako Sesek označil jeden z místních obyvatel.

   V letošním roce jsme se vydali na místo, které jsme určili sami, na základě analýzy a porovnání mapy Jána Michalka s podrobnými mapami a leteckými snímky. Podrobný popis jak jsme při zjišťování možné polohy Seseku postupovali a porovnání jednotlivých map najdete v samostatném článku.

   Nově vytipované místo se nacházelo asi 2 km od lokality, kterou jsme navšívili loni. Podle mého názoru je nově vytipovaná lokalita jako místo, kde se nacházel Sesek pravděpodobnější. Je blíže k řece a zdá se mi, že konfigurace terénu je pro založení obce vhodnější. Jakékoli argumenty jsou však pouhé spekulace, protože žádný přímý důkaz se nám nalézt nepodařilo.

   V závěru naší cesty se k nám opět připojila Gabriela Fatková. Setkali jsme se ve městě Vraca, tedy v hlavním městě oblasti, do které patří také Vojvodovo. Vraca je od Vojvodova asi 55 km vzdušnou čarou, v polovině cesty mezi Vojvodovem a Sofií. Vraca má krásnou polohu na úpatí pohoří Stara Planina.

   Gábina s námi strávila několik dní ve Vojvodovu a pak jsme se společně vydali na východ Bulharska, do Šumenu a do obce Belinci.

Knihy kazatele Popova

  Do Šumenu jsme měli namířeno především za Božidarem Popovem. Syn bývalého vojvodovského kazatele Simeona Popova pečuje o památku svého otce a zasloužil se o vydání několika knih, které Simeon Popov napsal. Všechny knihy byly napsány v bulharštině a Božidar Popov se rozhodl vydat jednu z  knih také v češtině.

   Jedná se o knihu „Защо съм християнин“ – „Proč jsem křesťanem“. Na překladu knížky se podíleli Barbora Čížková, Rosalie Nečasová a Marek Jakoubek, odbornou revizi provedl pan Josef Červeňák. Závěrečné práce na knize byly jedním z hlavních důvodů naší návštěvy.

   V loňském roce se nám nepodařilo setkat s paní Kateřinou Kopřivovou, Češkou, která bydlela v Belincích, v Bulharsku se vdala a nyní žije v Šumenu. Hovořili jsme pouze s jejím synem a doufali jsme, že se s ní setkáme letos. Pozvání k panu Popovovi paní Kopřivová–Bojadžieva neodmítla a tak jsem poznal další pamětnici, která si pamatuje Belince a jeho české obyvatele. Do Belinců se paní Kateřina přistěhovala s rodiči ve svých devíti letech a v tomto roce jí bylo 85 let.

   Díky zázemí, které nám poskytl pan Božidar Popov, se naše početná výprava nemusela starat o ubytování. V Šumenu jsme tak mohli strávit více než pouhý den a navštívili jsme dvě šumenské zajímavosti.

   Památník, který se tyčí na kopci nad Šumenem byl postavený v roce 1981 k 1300. jubileu založení Bulharska. V monumentální stavbě nejsou žádné vnitřní prostory, a přestože je věnována památce na zcela jinou dobu, vyvolala ve mně především vzpomínky na socialismus a jeho megalomanské projekty.

   Druhou navštívenou šumenskou památkou byla mešita Tombul postavená v polovině 18. století. Je to největší mešita v Bulharsku a jedna z největších na Balkáně.

   Na zpáteční cestě do Sofie jsme se na chvíli zastavili v Belincích. Již zde však není nic, co by nás dokázalo zdržet na delší dobu. Krátce jsme pobyli u mlýna a poté jsme odjeli do Sofie. Zpáteční cestu domů jsme absolvovali stejně jako cestu do Bulharska. Já, Marek a Gábina jsme jeli autem přes Srbsko, Maďarsko a Slovensko, Lenka s malou Barborkou letadlem.

Bořivoj Kňourek

V minulé části: natáčení filmu, Orjachovo, vojvodovčané, vojvodovské domy