V časopise Národopisné aktuality vyšel v roce 1986 článek, který se týká vlivu reemigrantů z Rumunska a Bulharska na stravu v jihomoravském pohraničí. Autorkou textu je Miroslava Ludvíková (* 1923 – † 2005), česká etnografka, dlouholetá pracovnice etnografického oddělení Moravského muzea v Brně.

Miroslava Ludvíková

   Cesta k integraci v lidové stravě v malém časovém úseku 35 let v jižním pohraničí (na rozhraní okresů Břeclav a Znojmo) byla složitá. Toto území bylo v základě osídleno venkovskou chudinou ponejvíce ze Slovácka a jižního Valašska, méně ze střední a západní Moravy. Strava horských obyvatel v meziválečném období obsahovala především kaše, luštěniny, zelí, brambory, mouka byla vzácnější, maso se na stole objevovalo zřídka. Strava tedy byla prostá, jednotvárná, často nedostatečně kalorická. v rovinách byl důraz na pokrmech z těsta, nastavovaného brambory, dále se vařily luštěniny, zelí; tuku i masa bylo málo, ale přitom více než v předválečném období a než v horách. Pro pochopení, proč se nepřerušila vývojová kontinuita, je důležité zjištění, že se děvčata učila základům vaření od matky, která předávala to, čemu se od své matky naučila sama. Ale připojila k nim zároveň i své vlastní zkušenosti a tak byly překonávány už předešlou generací rozpaky z nových jídel a jejich zařazení do starého systému, ^Pozn.1 ovšem nejchudší horská území Slovácka a Valašska vyjímaje. Pauperizační tlak za nezaměstnanosti a v druhé světové válce nutil využít do poslední možnosti vlastních, byť chudých samozásobitelských možností a tak zároveň udržovat staré pokrmy. Jen malá část žen mluví o tom, že dostala základy vaření ve venkovské škole. Na návštěvu tzv. rodinných škol a škol pro (1) ženská povolání, oblíbených u bohatých zemědělců, v této vrstvě prostředky nebyly. Děvčata už co nejdříve byla nucena odejít do služby do měst nebo do bohatých zemědělských statků, aby byla na rodině výdělečně nezávislá. Tam se přiučovala novým mravům v jídle a přizpůsobovala městské normě, která pro ně tenkrát v samostatném životě po provdání byla nedostižným sociálním vzorem. Ke stravě i u nich přetrvával vztah - dobrovolný nebo nucený, že se na jídle šetřilo na úkor pořizování něčeho trvanlivějšího, což v tomto případě, po poučení zkušenostmi předchozích krizových let, bylo kousek pole. Nakonec i tato vidina je přivedla do pohraničí. Heslo "do žaludku mi nikdo nevidí" bylo obecné.

   Když se pak usadili v pohraničí, snažili se zprvu čerpat ze zkušeností rodičů a sázet a sít ty plodiny, na které byli doma zvyklí. Rozhodující byl rok 1947, pro katastrofální sucho hospodářsky neúspěšný. Způsobil naprostou dezorientaci: starým plodinám, jako pohance, prosu, vodnici, tuřínu, se tu nedařilo, ^Pozn.2 ba některé luštěniny, které byly dříve základem zdejšího blahobytu, jako čočka, se tu přestaly sít. ^Pozn.3 Jídla z těchto plodin zmizela z jídelníčku nejdříve a nastalo určité zjednodušení stravy. z vesnic zmizely kozy, dobytek chudých. ^Pozn.4 (8) Od padesátých let přestává soukromé hospodaření a mění se na družstevní. Důsledek byl, že se žena plně zařadila do pracovního procesu. Nebylo už tolik času na přípravu pracných pokrmů a naopak vzrostla konzumace masa. Strava se stala jednotvárnější, ale v jiném smyslu než dříve. Postupem doby se sociální postavení jihomoravských venkovanů zlepšuje, lidé nejsou odkázáni na zpeněžení vlastní produkce, neorientují se na trh a to, co dům dal, zeleninu a drůbež, neprodávají, ale snědí sami. Co jim případně chybí, to si koupí. Na jedné straně přestávají být ve vlastním slova smyslu samozásobiteli, na druhé straně v relativně drahých výpěstcích jimi zůstávají.

   Pracná jídla se přesouvají na neděle, výroční svátky a rodinné události. Ale i zde je posun: pracnost se projevuje v přípravě různých druhů masa a zjemnělého pečiva. Už to nejsou obligátní páteční buchty, ale nedělní koláče, bábovky apod. Některé význačné události nezvládnou ženy samy, ale zvou si k přípravě hostin - když se očekává mnoho účastníků - z reprezentačních důvodů vyhlášené kuchařky. Od nich se pak učí zhotovovat jemné pečivo další ženy, takže často pojem "umět (dobře) vařit" znamená umět péci cukrářské pečivo. ^Pozn.5 k tomu přistupuje trvalý vliv osvěty, orientované na vitaminy a propagované masovými sdělovacími prostředky. v padesátých letech se na zdejším venkově pořádaly kurzy nového způsobu konzervování masa a zeleniny, které většina venkovských žen předtím neovládala. Rovněž je nutné připomenout, co je pro zdejší podmínky specifické, totiž vliv pro středí, vliv soužití lidí přišlých z území s různou ekonomickou a kulturní úrovní.

   Kromě venkovské chudiny z Moravy přicházeli sem, jak známo, v různém časovém sledu Češi a Slováci z malých a větších enkláv v cizině; česká reemigrace do tohoto prostoru má (2) trvalejší charakter. Strava u všech před návratem vycházela z domácích možností, z produktů ve vlastním hospodářství a u Čechů z tradice české kuchyně. Rozhodující bylo, zda a jak se lišila zemědělská produkce v tamějším prostředí od produkce v Čechách. Čím byla české bližší, tím více strava setrvávala na starých zvyklostech. Vlivem dlouhodobého soužití s jiným etnikem se do tohoto základu pak vsouvala jídla přejímaná od okolí, ale základ se stále udržoval. Od sousedních se odlišoval nejvíce zesíleným důrazem na moučné pokrmy a postupem a zpracováním masa při zabíjačce, ^Pozn.6 v chuťových návycích tak, že se dávala při moučných pokrmech přednost slazeným proti slaným nebo s masovou nádivkou.

   Nejstarší z enkláv byla rumunská, pocházela z dvacátých let minulého století. ^Pozn.7 Menšina byla skutečně malá a omezovala se na několik roztroušených, osamocených obcí se slabou vzájemnou komunikací. Od příchodu do Rumunska dodnes žije v drsných klimatických i ekonomických podmínkách. Češi se museli hluboce držet vlastního samozásobitelství i tehdy, kdy u nás už dávno na něm nebyli tak bezvýhradně závislí. Základ stravy tvořila česká jídla z počátku 19. století, ^Pozn.8 která většinou ušla dlouhému vývoji přizpůsobování se brambor (např. nastavování mouky bramborami v moučných pokrmech), ačkoli ty byly i v Rumunsku důležitou složkou stravy. z obecně uherské kuchyně se přebíraly některé pokrmy, jako paprikáč, plněný zelný list, ze speciálně rumunské pak pokrmy z kukuřičné mouky, z plodiny, kterou zase z Čech neznali. 

   V Bulharsku žila ještě menší skupina Čechů, vzniklá přesídlením z Rumunska. Byla omezena na vesnici Vojvodovo, kam přišla na rozhraní 19. a 20. století. ^Pozn.9 Strava této generace měla ještě silný český základ, spolu s tím, čemu se naučila v Rumunsku. Integrační tlak byl však silný. Staré, ustrnulé se dále nevyvíjelo, ale překrylo některými místními zvyklostmi. Nastává odklon od vařeného těsta, Michalko se výslovně zmiňuje o tom, že se ve třicátých letech přestávají vařit knedlíky, postavení chleba jako příkrmu sílí; ^Pozn.10 ovšem chleba pečeného podle českého způsobu. ^Pozn.11 Zcela se upustilo od brambor, protože se jim ve Vojvodově nedařilo. Do guláše a do polévky si kupovali na celý rok malé množství od horalů, kteří brambory přiváželi, Měli naopak mnoho vlastní zeleniny a mohli si ji i levně každý den čerstvou koupit. Podle tamního zvyku pěstovali hodně ovcí, ale jejich maso nijak nepreferovali. Od Bulharů přebírali spíše mléčné výrobky běžné na Balkáně, jako podkvašené mléko a ovčí sýr. Nebyl návyk na plodiny, které se nově pěstovaly, a tedy ani zkušenost s jejich požíváním či připravováním. Více než v Rumunsku bylo proto nutné hotové stereotypy přejímat, než pracně, po vlastní linii získávat s nimi zkušenost, zvláště když samozásobitelství bylo pro stravu stále rozhodující. 

   Kdybychom chtěli charakterizovat postavení stravy v žebříčku hodnot, byla opět poněkud odsunuta, její význam nebyl přeceňován; in (3) tegrace byla vynucena ekonomickými podmínkami. 

   V Jugoslávii byla enkláva větší, ale vznikla poměrně pozdě, kolem roku 1880. ^Pozn.12 z ní se do Československa vrátila malá skupina, která zůstala pohromadě ve dvou vesnicích. I u ní byla rozhodující česká strava, která byla konstantnější na venkově. k ní se pomalu přidávaly opět pokrmy z kukuřičné mouky a zelenina, přecházelo se na jiné chuťové návyky, tj. podobně jako v Rumunsku a Bulharsku na kořeněnější jídla. Avšak kontakt s Čechami byl trvalejší a hlubší než v předešlých případech.

   Ekonomické prostředí menšiny Čechů na Volyni, která vznikla v 60.-70. letech minulého století a byla početně nejsilnější, ^Pozn.13 se od předešlých lišilo a dalo by se srovnat s nízkohorskými středoevropskými oblastmi (sami je přirovnávají k Českomoravské vrchovině). Od ukrajinského okolí se přejímaly jen jednotlivé pokrmy, ale jednou převzaté měly dosti trvalou stabilitu. Kaše, které mezitím v Čechách z jídelníčku mizely, tam zůstávaly, posíleny v oblibě příkladem ukrajinského prostředí. ^Pozn.14

   Slováci se v jižním pohraničí projevili jako silně fluktuační živel. Přišlí z Bulharska byli původně na Slovensku usídleni v maďarském prostředí a byli s ním nespokojeni. z jižního pohraničí opět odcházejí, a to zpět na západní Slovensko k malým městům, většinou ze zemědělství do průmyslu. Jen ti byli ze slovenských reemigrantů před příchodem do ČSR sociálně lépe postaveni. Od nich si v jihomoravském pohraničí odkupovali domy Slováci z rumunského Rudohoří, kteří se sem stěhují z horských oblastí Čech a severní Moravy. Jsou to většinou zaměstnanci státních statků. Kromě nich jsou tu ještě malé skupiny Slováků z Naďlaku, Cipáru [Rumunsko) a Slovenského Komlóše (Maďarsko). Poslední zmíněné skupiny tvořili většinou bezzemci nebo malorolníci s nedostatečnou výměrou půdy.

   Jestliže se Češi při druhotné kolonizaci stále více vzdalovali od českého základu, je pak odlišnost slovenské kuchyně pochopitelná. Slováci totiž žili na Dolní zemi od 18. století a jejich kolonizace v místech, odkud k nám přišli, byla nejméně terciární. Základ stravy byl proto jiný než u Čechů a blížil se maďarské kuchyni, protože s ní byl v nejtěsnějším kontaktu. Surovinami se obě, česká a maďarská, ani tak nelišily, ba částečně ani chuťovými návyky, např. na sladké při moučných pokrmech, jako spíše při pokrmech masitých a při celkovém větším kořenění. Ve stupnici hodnot zaujímala strava význačnější místo než u Čechů. Patřila tedy svým způsobem k projevu reprezentace - "na stravě se nikdy nešetřilo". Tím ovšem není řečeno, že vždy oplývala hojností. Vývoj jídelníčku Slováků v Rumunsku a v Bulharsku se pak modifikoval podobným způsobem jako u Čechů.

   Způsob integrace s cizím okolím probíhal u všech menšin obdobně a v posledních letech před přesídlením se zrychloval. Dcery se od matky naučily vařit tradiční pokrmy, ale důraz se kladl i na další návyky získávané ve službě, která byla od 20. let dvacátého století uznávaným způsobem vzdělávání dívek na jed (4) né straně, na druhé nutností vydělat si peníze na věno. ^Pozn.15 Na Volyni se sloužilo jen u Čechů, děvčata z ostatních menšin ráda odcházela do měst, a to k bohatým Němcům, židům, nebo Srbům či Bulharům. Právě službu u posledních dvou vedla k rychlejšímu procesu integrace s místním jinoetnickým prostředím, kdežto u prvních dvou je seznamovala s měšťanským standartem, typickým pro bývalou rakousko-uherskou monarchii a přežívajícím i po první světové válce. Proto se mohla rumunská Češka ohrazovat proti kritice svého jihomoravského okolí, že se nemá od něho čemu učit, že všechno zná z dřívějška a ještě mnoho navíc. Slovenská nebo česká děvčata sloužila také na české legaci v Sofii, takže jim nezůstal ani současný model stravy v Československu neznámý, posilovaný ještě přítomností českých učitelů. 

   Kontakt všech přesídlenců v pohraničí byl zprvu založen na sousedské bázi a míval i formu svépomoci v nouzi, bez rozdílu původu a národnosti, Dnes už můžeme říci, že to byl kontakt nejhlubší a nejsnášenlivější a poučení bylo bezprostředně dáváno a přijímáno bez postranních pocitů a úmyslů, protože se dodržovalo to, co se čím dál tím víc stávalo pro stravu typickým, totiž omezení se na soukromí. ^Pozn.16 Na tyto kontakty se také nejraději vzpomíná. Před vznikem družstev ani nebylo podmínek k tomu, aby se některé práce ženami společně vykonávaly a přitom vyměňovaly zkušenosti. Přástky z tohoto prostoru dávno vymizely a na dračky se začaly ženy scházet, teprve až byly v důchodě. Tehdy také stoupá význam "chůze do obchodu" každé dopoledne, který je podle počtu prodejen v obci vlastně místem ženského setkávání z celé vesnice nebo z její části ^Pozn.17 (podobně jako je pro muže večer nebo v určité dny shromaždištěm hostinec). Svatební hostiny; které bývají nejožehavějším místem střetu různých představ o modelu slavnostních pokrmů, dlouho byly uzavřenou záležitostí, přístupnou jen příslušníkům jedné skupiny. Ke smíšeným sňatkům z různých skupin přesídlenců docházelo totiž až po dlouhé době soužití, poté, kdy mládež měla za sebou léta strávená spolu ve škole a při dospívání. Stačila ovšem přítomnost jednoho místního hudebníka, aby o volyňské svatbě rozšířil "co tam měli - oni tomu říkají kotlet a je to obyčejná sekaná". 

   Teprve od padesátých let dochází k širšímu vzájemnému styku žen zaměstnaných v JZD ať již při rostlinné nebo živočišné výrobě. Projevoval se formou rozhovoru, jehož tématem je ponejvíce vaření. "Pořád vaříme." jedna se o něčem zmíní, druhá už to doma zkouší, některá někde opíše recept a dá druhým k dispozici. Způsob přejímání novinek a integrační proces je však individuální. Ty ženy, které nezměnily bydliště nebo se posunuly jen málo, potřebu integrace většinou nepociťují a ani se jí nepodrobují, ba často se k ní staví záporně. Samy ženy to mezi sebou hodnotí tak, že "kdo je konzervativní, vaří jednotvárná jídla". Obecně platí, že kdo není komunikativní, nic nového nepřijme. A vše potřebuje čas. První generace přesídlenců se vzájemně přizpůsobovala slabě, druhá byla k novinkám (5) pasivní. "Když mi někdo nabídne sarmu, vezmu si, ale abych to vařila, to ne." Zde vyrostlí se vzájemně už snadněji přizpůsobují, zvláště ve smíšených manželstvích. ^Pozn.18 A opět lze obecně říci, že muži neradi mění schémata, navyklá dokonce už v dětství (kromě přijetí kořeněných jídel), děti si vynucují novoty ^Pozn.19 a ženy mezi těmito póly oscilují. v podstatě se novému nebrání, samy o sobě říkají, že se musí celý život učit. Ale stává se, že se často podrobují tomu, co muž vyžaduje, zvláště až děti odejdou z domu.

   Je rovněž rozdíl v tom, jak která skupina je schopna a ochotná přijímat nové impulzy. U všech reemigrantů českého původu byl silně vypěstovaný pocit kulturní nadřazenosti, ale přes usilovnou vůli se zde těžko prosazovali. Už fakt sám, že přišli později a k tomu z jiného kulturního prostředí, odstrkoval je do pozic nevítaných přistěhovalců. Také některé přežitky tradice, zde vymizelé, nebo přejímky z cizího prostředí vzbuzovaly pozornost. Navíc svou houževnatostí a samostatností brzy ekonomicky vynikli a vytvářeli tak nežádoucí konkurenci. Proti posměchu bojovali, chtěli se vyrovnat druhým a ženy se nestyděly přiučovat všemu, co považovaly za nutné. Samy charakterizují svou nynější kuchyni tak, že se přejinačily v jídle ^Pozn.20 a strava se pomalu, zvláště u mladších, vyrovnává a rozdíl mezi skupinami se projevuje v různém vzájemném poměru složek stravy. Ostatně při vzájemných návštěvách příbuzných z ČSSR a např. z Rumunska je vidět za třicet pět let vývoje v různém prostředí značný rozchod u každé složky a zesílený trend k integraci s okolím. 

   Slováci ze zahraničí přišli do zcela jiného prostředí jak po stránce jazykové, tak i kulturní (např. vztah muže a ženy v manželství byl zcela rozdílný u Čechů a u Slováků). Proto jsou na reakce okolí ještě citlivější než čeští reemigranti. v jihomoravském prostředí se cítí osamocenější. Potom ze studu nebo strachu před posměchem vyprávění spolupracovnic spíše odposlouchávají a neznámé pokrmy doma několikrát tajně zkoušejí, až ke konečnému úspěchu, nebo se učí z kuchařské knížky, nebo dokonce přizpůsobení předstírají, než aby se spolupracovnic přímo vyptávaly. ^Pozn.21 O Češkách říkají, že jsou posměvačné, ale samy se posměchu nebojí a na to, co nevědí, se bez rozpaků vyptávají. U Slováků je však vazba rodiče-děti velmi silná a tím i možnost ovlivnění rodičů dětmi, co už je dostatečný popud k integraci. 

   Všichni shodně uvádějí, že změny souvisejí na prvním místě se změnou postavení samozásobitelství v jejich životě. Stírají se nejprve nezvyklá jídla, nepodpořená vlastní produkcí. Konstatuje se ústup mléka a mléčných výrobků, už nemají svůj rostlinný olej, ale kupují jej a zcela vymizelo ovčí maso. Jednak se zde ovcím, např. z Bulharska přivezeným, nedařilo (v Jevišovce na pastvinách dostávaly motolici), jednak se na Moravě ovčímu masu odvyklo až k odporu k němu, třebaže se zde ovce v první polovině 19. století pěstovaly i v rovině. ^Pozn.22 Jsou i takové případy, jako např. čin šikovného vedoucího z Jednoty v Novém (6) Přerově, který dovedl využít zájmu bulharských přesídlenců o ovčí sýr. Protože k němu nemohli přijít z vlastní produkce, obstaral jej pro široké okolí a prosadil i do jiného prostředí. Je to však spíše výjimka. 

   Dále se neuplatnily pokrmy, které v povědomí moravských obyvatel nesou pečeť bídy, jako pokrmy z kukuřičné mouky. Ty se přes italské prostředí rozšířily nakrátko i na Moravě za první světové války, kdy byl nedostatek potravin. Podle dnešního mínění "kukuřice je dobrá tak pro prasata". ^Pozn.23 Stejný osud stihl pokrmy z mletého masa, zde považované za méněcenné, ale u reemigrantů jedené na velké svátky, např. zmíněný ukrajinský kot1et, nebo plněný zelný list - holubce či sarma z jihovýchodu. Pozorovali také, že zde jsou chuťové návyky jiné, méně na pokrmy kyselé a slané a více na sladké, jejichž spotřeba se stále rozšiřuje. Ani u Čechů vůbec a u Slováků vázaných na maďarskou kuchyni nebyl jídelníček bez slazených pokrmů, ovšem nikde si v takové míře nemohli cukr dovolit jako zde, zvláště v rovinách. ^Pozn.24 v našich zemích byl na něj návyk vžitý, pěstování cukrovky obecně rozšířené a za její obdělávání se mimo peněžitou odměnu dostával i naturální cukr. Veřejný tlak přiměl dále aspoň částečně nahradit chléb jinými příkrmy, dokonce i houskovými knedlíky, tak neoblíbenými zvláště u slovenských mužů, ^Pozn.25 připravovat maso složitějšími způsoby ^Pozn.26 a pro sváteční příležitosti přejímat ustálená schémata sestavy jídel, uznávaná na Moravě. 

   Toto přejímání nezůstalo jednostranné. Zdejší lidé se nakonec také museli učit od reemigrantů, ať chtěli nebo nechtěli, protože se nějak museli vyrovnat s tím, co se pro hospodářství zdejšího kraje stalo charakteristickým, totiž se zeleninou. Leckdy zcela překonali předsudky. Například příprava plněného paprikového lusku se převzala obecně, plněného zelného listu jen individuálně. ^Pozn.27

   Největší předsudky byly proti požívání syrové zeleniny. Zdejší lidé rajčata přímo nenáviděli pro jejich pach a vařili z nich asi od dvacátých-třicátých let nanejvýš omáčku a polévku. ^Pozn.28 Někteří, kdo přišli z hor, je zde viděli poprvé. Nakonec se dali přesvědčit, že syrová jsou na žízeň v poli nejlepší. Nejpozději se naučili jíst syrovou papriku, až překonali v povědomí předsudek "copak su králík?". 

   Z moravských obyvatel se přizpůsobovaly novým jídlům ženy, které v mládí sloužily (a to bylo většinou mimo rodné prostředí), lépe než ženy z vlastních, byť malých samostatných hospodářství. Ze západní Moravy a ze Slovácka pak snáze než odjinud. Moravští Slováci jsou učenlivější, protože ctižádostivější. Zeleninu už dříve ve větší míře pěstovali nebo se jejího pěstování účastnili; před druhou světovou válkou a během ní se ovšem nejedla, ale všechna prodala. ^Pozn.29 Integrace s respektováním generačních rozdílů - dnes často tak pokročila a novinky se tak vzaly za své, že se rozdíly jako v prvních letech nepociťují. 

   Moravští přesídlenci z Valašska, podobně jako Slováci z rumunského Rudohoří, žili dří (7) ve na samotách a nebyla potřeba ani možnost se komukoli přizpůsobovat. v novém bydlišti byl tento proces ve stravě nejobtížnější. Zde se dostala do rozporu veřejná a intimní sféra jejich života. v kolektivu jsou oblíbení, protože nejsou agresivní, neprosazují se na úkor druhých. Pasivní přizpůsobování nebo ustupování druhým je sice při sžívání kolektivu kladnou vlastností, ale ve stravě se to projevuje jako pouhé předstírání přizpůsobení, pro nedostatek vůle nebo až neschopnosti, a zůstává na povrchu. Říci, že Valaši už také něco jedí, představuje v pohraničí vrchol úspěchu. ^Pozn.30 (10)

   Výsledkem soužití v pohraničí je spojení abstraktního vlivu osvěty s konkrétními příklady, pozorovanými u sousedů. Jedni i druzí mohli vzájemně přejímat hotová, v praxi osvědčená schémata a nemuseli přecházet obdobím tápání. Za léta poválečného soužití se vytvořila určitá nová místní společná norma jako syntéza všech zkušeností a návyků. ^Pozn.31 Nijak přitom netvrdíme, že se vždy prosadily ty pokrmy, které jsou pro zdraví nejprospěšnější. Obecný trend však nezůstal stát a pokračuje dále. Nakonec všechny nese jeden proud. Dnes matka nemá kdy předávat své zkušenosti dceři, děti v době učení a dospívání jsou v internátech odkázány po většinu roku na jiné stravování než na domácí a když přijdou domů, vyžadují jídla, na která si zvykly. Kontinuita tradice i nová místní norma se láme.

   Aktivní poměr k přípravě pokrmů a úspěchy v ní se sice u mladých oceňují, ale jsou individuální. Není kolektivního tlaku jako dříve. Všechno přehlušuje vývoj kupovat polotovary a hotové pokrmy. Jejich převládnutí je závislé na tom, jak je schopen vyhovět těmto požadavkům družstevní nebo státní obchod. Ústup od pracných jídel, trvalá vysoká konzumace masa ("bez masa se neumí ani uvařit") lze pozorovat u všech. Měšťanská schémata sestavy pokrmů pro slavnostní příležitosti (starší - vepřová pečeně, houskový knedlík, zelí; mladší - smažený řízek a bramborový salát) stále ještě přežívají.