Překlad jedné kapitoly z knihy bulharského autora Antona Gjukova vydané v roce 2006. Kniha se zabývá banátskými Bulhary v oblasti Deliorman. Přeložená kapitola podává zajímavý - a nutno dodat, že příznivý - obraz Čechů z Belinců. Pozn.1
(Překlad poskytli Marek Jakoubek a Lenka Budilová)
Po petite na kleo (Mojata malka deliormanska evropa)
Anton Gjukov
Češi - Větší Němci než Němci samotní
Ze všech národností ve vesnici Pozn.2, byli Češi nejčistšími Evropany. Jejich religiózní výjimečnost coby protestantů je oddělovala ode všech ostatních. Byli uzavřenější, nejdisciplinovanější v práci i ve způsobu života. Nenavštěvovali hospodu, cukrárnu, poutě, žili svůj uzavřenější život. Sňatkově se nekřížili ani s Němci ani s Banátčany Pozn.3, ani s ostatními. Nechodilo se k nim na návštěvu, pokud tě nepozvali. Vzato kolem a kolem, žili „inkognito“, jakoby v pracovních dnech ani nebyli přítomni. Byli dobrými zemědělci, měli nejobdělávanější pole, díky usilovné práci byli všichni zámožní. Jejich ve srovnání s ostatními větší úsilí a velká vytrvalost je učinily pověstnými v celém kraji. Jinak byli dobrými sousedy, ochotní a pečliví, na veřejných záležitostech se podíleli většinou finančně. Slovanský původ a jazyk jim ztěžovaly, ještě více než Němcům, aby se naučili náš jazyk a zvládli jeho fonetiku. Stejně jako Rusům se jim moc nedařila výslovnost.
Dělali nádherné svatby, řekl bych ukázkové. Čechům, Němcům a Banátčanům přicházeli hosté ze sousedních vesnic, někdy z okresního města, aby viděli cizokrajné přistěhovalce, jejich tradice a obyčeje. Zvali sousedy, bez ohledu na to o koho se jednalo, zvali také Turky (muže), aby přišli na svatbu. Ale turečtí otcové nemohli odolat prosbám svých milovaných dcer a ustoupili před nimi a pustili je, aby se také podívaly na hry, tance a rituály okolo nevěsty. Postávaly ve skupinkách, jedna vedle druhé, zahalené v závojích, po očku sledovaly svatbu a tiše komentovaly, co viděly.
Stranou, nepozorovaně, postávali otcové a skupinku pozorně sledovali a hlídali, aby nějaký neočekávaný „sokol“ neunesl jejich milovanou „koroptvičku“. Když o těchto událostech nyní přemýšlím, chce se mi věřit, že to vše něčím přispělo k emancipaci jejich žen. Živější vesnice nebylo.