Ljubomir K. Stojanov

(vesnice báby Marie a matky) ^_Pozn.1

(Kapitola z knihy bulharského autora Ljubomira K. Stojanova, která se týká Vojvodova. Kniha se jmenuje „Kovačica - Naša zemja pod slănceto (Skazanie za Davidovija rod ot selo ‚Kovačica‘)“.

   Ves se nachází několik kilometrů jižně od vsi Bukjovci ^Pozn.2 a patnáct kilometrů od města Orjachova.

   Úzkokolejná železniční trať obec spojuje s železniční tratí Sofia – Varna.

   Řeka Skăt teče 400-500 metrů východně od trati.

   Vesnice je postavena podle západního vzoru tak, že ať se člověk postaví na kteroukoli křižovatku, jsou vidět všechny čtyři konce vesnice. Ulice jsou hodně široké, po obou stranách všech ulic jsou zasazeny čtyři řady akátů.

   Dvory jsou ohraničené cihlovými zídkami, pomazanými maltou, obílenými a pokrytými taškami. Stěny domů navazují na zídky kolem dvora, jako vchod slouží jednokřídlé dveře z ulice, jež jsou na jejím samém kraji.

   Na jižní straně domu jsou dveře, které spojují všechny místnosti uvnitř s dlouhou venkovní otevřenou chodbou.

   Postele na spaní jsou udělány z prken, s peřinami a polštáři. K tomuto účelu se chovala hejna hus, a když jim na jaře oškubali peří, svým legračním vzhledem rozveselovaly lidi.

   V onom čase se o hodně chudých lidech, říkalo, že připomínají oškubané banátské ^Pozn.3 husy, a to nebylo nijak veselé.

   Ještě musím zdůraznil, že všechny ulice byly vysypané pískem a drobným štěrkem, a stejně tak i cestičky mezi akátovými stromy.

   Každá rodina chovala dva koně na zápřah a jednu krávu na mléko. Na pole odcházeli brzy ráno a jak v poledne zazvonil zvon, všichni se vydali domů na oběd. Po obědě – odpočinek, a po odpočinku – práce v zeleninové zahradě u domu a v sadě.

   V selském životě vždy byla práce pro malé i velké. Děti se učily pomáhat svým rodičům už odmalička. Děvčata pomáhala v kuchyni a chlapci na dvoře a s chovem zvířat.

   Každou sobotu se zametaly a uklízely dvory a ulice před dvorem. Ženy připravily jídlo na neděli. To je sedmý den týdne, kdy ani Bůh nepracoval.

   Vojvodovčané jsou velice zbožné společenství. Ti, kteří přišli z Čech, byli evangelíci, „baptisti“, a ti, co přišli ze Slovenska byli „metodisti“ ^Pozn.4. Faráři byli hudebně vzdělaní a v obou církvích se písně při kázáních zpívaly dvojhlasně.

   Po skončení bohoslužby vyšli všichni ven a seřadili se do čtyř řad, do dvou ženy a do dvou muži. Obvykle to byla hlavně mládež. Jak zazvonil zvon, zpívali na hlavní ulici náboženské nebo světské písně, také dvojhlasně.

   Hudební procházka pokračovala, dokud nezvonil zvon. Pak se všichni rozešli různými směry domů na oběd.

   V 16 hodin zvon ukončil odpolední odpočinek. Všichni mladí, převlečeni do svátečních šatů, se ve skupinkách ubírali na louky u hráze řeky Skăt. Tam se veselili a hráli různé zábavné hry. Děti to dělaly také tak. S údery zvonu o půl sedmé se všichni vraceli domů na večeři a na noc.

   Z doposud řečeného je jasně patrné, že vojvodovský způsob života se tomu bulharskému vůbec nepodobá. Jejich život plynul v téměř vojenském řádu a disciplíně, jež je spojovala ve všech rodinných i společenských aktivitách. Pyšnili se svou poctivostí a ctnostným životem.

   Ačkoli neměli mnoho majetku, jejich smysl pro vzájemnou pomoc a skromnost, jakož i vynalézavost ve způsobu života, jim umožnila žít mnohem lépe než lidem z bulharských vesnic. S tímtéž jste se mohli setkat i v Bardarském Geranu.

   Velkou část tohoto životního, stejně jako duchovního řádu, si přinesly banátské snachy z Vojvodova do Kovačice. V našem domě to byla Marie Skalak a Luiza Zauer a v domě Avrama P. Ignatova to byla snacha Barka a její bratr Kubo.

   V roce 1949  a potom i v letech 1950-51 se skoro všichni z Vojvodova přestěhovali do Československa. Ve vsi zůstaly jen 3 banátské rodiny. Domy osiřely, vesnice byla jak po vymření, ne však na dlouho.

   V roce 1952 se ve vesnici natrvalo usadilo 80-90 rodin z Kjustendilska. Tentýž rok přišlo ještě 40 rodin z Belice, z Ichtimanska, a později ještě také z různých dalších koutů Bulharska. Vojvodovo začalo žít nový život.

   29. srpna 2000 oslavilo Vojvodovo své stoleté jubileum.

   Na tuto slavnost dorazily 3 velké autobusy ze Slovenska ^Pozn.5, ale své rodné Vojvodovo nepoznali. To se pobulhařilo k nepoznání.

   Z našich příbuzných poslala na tuto jubilejní slavnost naše první sestřenice Estina svou dceru s vnučkou.

   Ty neuměly ani slovo bulharsky. My, potomci starých Vojvodovčanů, také neumíme ani slovo slovensky ^Pozn.6. Bylo to tedy tak, že jsme na sebe jen koukali a provinile se usmívali.

   Z naší, bulharské strany, jsem přijel já, moje sestra Vera a její syn Ivo Likov a ještě moje vnučka Ljudmila Laleva.

   Při loučení jsme měli na krajíčku, protože jsme si nemohli říci ani jediné hřejivé slovo.

   Ze strany tety ^Pozn.7 Barky na slavnost nedorazil nikdo.

   Životní podmínky, v nichž se ocitli banátští Bulhaři, běženci, ve Vojvodovu, ještě na dlouho neslibovaly slušný život.
   To přinutilo ty podnikavější hledat štěstí v daleké Argentině. S nimi odešla i rodina Amalie.

   Na fotografii je vidět domeček, ve kterém nalezla přístřeší Amalie s rodinou.

    Tato rodina psala nerada dopisy, takže dodnes nikdo neví,
jaký je jejich osud. Kéž se tam na ně usmálo štěstí.

    Jak s Verou otevíráme tyto stránky, popisující naše návštěvy ve Vojvodovu, vzpomínky ožívají. Dýcháme zrychleně. Ožívá v nás dítě z oněch časů. Jak otvírám venkovní zelené dveře u tety Elenky, která vždy zavolá: „Muj Pane, muj Pane, hosti pojte, pojte, nazdar, co gelate, jak se mate“ a ještě spoustu dalších srdečných projevů.

   Takhle vřele a srdečně nás vítali i v rodině Zaurových, Klepačkových – bába Ruženka je sestra báby Marie z Kovačice. A všude nám nabízeli jejich banátská jídla.

   Píšu tyto řádky a jako bych skutečně jedl pokrmy z výborné banátské kuchyně. Nezapomenutelné jsou jejich teplé buchtičky s makem ^Pozn.8. Chutné jsou také polívky s nudlemi a masem z hrdliček, které létaly ve velikých hejnech nad údolím řeky Skăt.

Teta Elenka s mámou Lojskou.

    Pro nás děti byla bába Maria Zauer „černá bába“, podle snědé barvy její tváře. Úsměv a jiskřičky radosti v očích se na její tváři objevili jen zřídkakdy.

   Teď, v našich 80 letech, nám dochází, že naše oblíbená babička „černá Maria“ musela být milující láskyplná žena, aby v nuzných podmínkách, v nichž byli přinuceni žít, dobře vychovala a postarala se o své četné potomstvo.

   Na přiložené fotografii je jasně vidět, že je to žena s velkým a dobrým srdcem.

Fotografie byla pořízena před odchodem
Amalie a Karla s rodinami do Argentiny.

Dům Zaurových ve Vojvodovu. 

Setkání sborů z Vojvodova a Kovačice ve vsi Vojvodovo.

Petr s malým Vencislavem,
strýc Venco (Vasil Zauer) a já v lázních Văršec.

    Strýce po návratu do Čech bodnula včela a on do minuty zemřel, protože byl alergický na včelí bodnutí. Protialergickou injekci si zapomněl doma, ač ji jindy vždy nosil sebou.

   Venco je bratr mojí mámy Lojsky.

Smíšený čtyřhlasý sbor z Kovačice s dirigentem Kirilem Zdravkovem,
hostující ve vsi Vojvodovo, Orjachovsko, kolem roku 1930.

Skupinka mladých z Vojvodova u řeky Skăt,
mezi nimi jsem já i moje sestra Vera (poslední zleva).

    Ženský oděv ve Vojvodovu je takový, jak je vidět na fotografii. Ve svátek se oblékají do pěti bílých nebo světlobarevných, až po kotníky dlouhých a bohatě nabíraných sukní. Šátky na hlavách jsou pestrobarevné a vážou se pod bradou.

   Děvčata z Vojvodova v banátském svátečním kroji.

   Děvče s načechranou sukní je naše sestřenice Estina Karbulova, za svobodna Dobijašova.

   Poznámka Vojvodovo.cz: Omlouváme se za sníženou kvalitu fotografií v článku. Pokud se nám podaří získat kvalitnější kopie, vyměníme je.