Dr. Jan Auerhan

   V roce 1921 vydal Melantrich knihu Jan Auerhana, který s její pomocí chtěl, jak napsal v předmluvě: „přispěti k poznání poměrů našich zahraničních krajanů a vzbuditi zájem o ně v československé veřejnosti“. V knize je otištěno několik příspěvků Jana Auerhana doplněných několika původními texty. Následující kapitola má název „Československá vesnice v Bulharsku“ a původně vyšla v časopise „Pokroková revue Nové Čechy“ v roce 1918.

---

   Při sčítání lidu roku 1910 ^Pozn.1 napočteno v Bulharsku 1555 osob s českou řečí mateřskou. Vedle řeči mateřské byla sčítána ještě zvlášť národnost (nationalité ethnographique) a tu bylo napočteno Čechů 1723. Z uvedených 1555 osob s českou řečí mateřskou bydlilo ve městech 1203, na vesnicích 352

   Slovenskou mateřskou řeč uvedlo 1487 osob, z nichž bydlilo 1363 na venkově.

   Co se jednotlivých měst týče, největší česká kolonie je v Sofii, kde již od roku 1887 je český spolek. Dále byl český spolek v Ruščuku a v Gabrovu. Ojediněle žijí Čechové dále v řade měst ostatních.

   Československá vesnice, pokud vím, je v Bulharsku jediná. Je to Selo Vojvodovo v okoliji (okresu) Rahově. Mimo to jest ještě v Bulharsku několik vesnic slovenských (Bršljanice a Gorna Metropolija v okoliji plevenské a j. ^Pozn.2

   Vesnice ta není stará a nebyla založena z Čech, ale z Uher, ze Sv. Heleny.

   Obyvatelé Svaté Heleny byli z části katolíci, z části evangelíci vyznání reformovaného. Obě vyznání měla svou školu a svůj kostel, kněze vsak neměli ani katolíci ani evangelíci. Oba učitelé byli zároveň zástupci farářů a vykonávali nedělní pobožnosti, protože faráři — katolický z Weizenriedu, evangelický z Klopodie — mohli jen občas Sv. Helenu navštíviti.

   V létech devadesátých byl zvolen pro školu evangelickou učitel jménem Charvát, jenž ve svých kázáních usiloval o opravu veškerého života tamního sboru. Nevím, z jaké příčiny znepřátelil se s klopodijským farářem, svým představe- (92) ným, jenž docílil toho, že církevní úřady odepřely Charvátovi potvrzení. Svatohelenští si však přes to oblíbeného svého učitele i na dále ponechali, řkouce, že církevni úřady jim na učitele ničím nepřispívají, oni že si učitele platí sami a že si tedy mohou vzít, koho jim libo. Úřady viděly v tom vsak protivení se rozkazům, poslaly do Svaté Heleny 18 četníků a začaly výslechy. Učitel Charvát musil ze Sv. Heleny odejít.

   Od té doby datuje se rozkol ve sboru reformovaném ve Sv. Heleně: jedni zůstali v církvi reformované a podřídili se rozhodnutí úřadů, druzí vystoupili z církve a přestoupili k církvi svobodné reformované. Bylo jim vsak snášet různá příkoří a proto hleděli odstěhovat se z Uher. Slyšeli, že v Bulharsku je náboženská svoboda a že jsou tam úrodné pozemky a proto začali uvažovat o vystěhování se tam. Roku 1897 dala vláda bulharská několika rodinám zdarma pozemky v místě Sesěk při vesnici Gostilja v Rahovské okoliji.

   Tam však špatně se jim dařilo. Škodily jim silné západní větry, množství psů v okolí se potulujících a hlavně špatná voda, jejíž pití mělo za následek zimnici. Nemocní na sluníčku v kožiších sedali a zimou se třásli. Asi osm lidí zemřelo po velkém utrpení. Někteří z vystěhovalců vrátili se do Sv. Heleny, avšak ti, kdož tam své usedlosti již vyprodali a neměli se kam vrátit, musili zůstat. Vykopali si novou studnu, kde voda byla lepší a začali si stavět definitivní obydlí. Přivedli však osm prvých domků pouze »do rovrosti«. Dále ne.

   Okolní Bulhaři viděli totiž velmi neradi vznik nové vesnice, protože tato měla státi na pozemku, kudy oni od dávna honili svůj dobytek. Když prosby jejich u úřadů, aby na tomto pozemku nová vesnice se nezakládala, zůstávaly marnými, sáhli ke svépomocl. As 250 Bulharů s popem v čele ozbrojených rýči, motykami, kosami a vidlemi přitáhlo o svatodušních svátcích k českým domkům a jeden z vůdců řekl Čechům: »Budete-li se nám protivit, ani duše živa nezůstane.« A dali se do práce: stavení rozbořili, studni zničili, pastvisko rozkopali. Úřady, které o nepřátelském smýšlení Bulharů vůči Čechům věděly, určily sice na ochranu Čechům četnického strážmistra, ten však vůči tak ohromné přesile byl bezmocný. A také Čechům samotným, ač byli ozbrojeni puškami, ne- (93) zbývalo než trpně přihlížet na dílo zkázy. Když však úřady z telegramu strážmistrova dověděly se co se stalo, vyslaly as 150 četníků, kteří vinníky schytali a dopravili k soudu. Ten byl velmi přísný: až 10 let žaláře dostali největší vinníci. Cíle svého: odstranit novou vesnici z pozemků, kde jim překážela, Bulhaři vsak přece dosáhli: když vláda viděla, kam až věci dospěly, usnesla se zbudovat českou vesnici jinde a dala Čechům pozemky u Rahové, zvané Gladno Pole. Vesnice, jejíž obyvatelé Čechům domy rozbořili, musila zaplatit Čechům náhradu a měla je odstěhovat na nové místo, což však naši krajané nežádali.

   Nová vesnice na Gladnom Poli roku 1900 založená nazvána Selo Vojvodovo. Při zakládání dostali občané pozemky zdarma, kdo však teprve později se přistěhovali, musili si již pozemky koupit. Vesnice rychle rostla: v prvých letech tohoto století bylo tam 25 čísel, roku 1914 bylo jich již asi 100. ^Pozn.3 As 50 čísel náleží Čechům, asi 30 Slovákům, ^Pozn.4 několik čísel patří Srbům a několik jiným ještě národnostem.

Češi pocházejí vesměs z Uher ze Svaté Heleny. V náboženském ohledu přidali se k církví methodistické, která od svob. reformované liší prý se jen ve formálnostech. K jejich sboru patří i část Slováků, takže celý sbor čitá celkem 180 dospělých členů. Mají vlastního kazatele, ^Pozn.5 který zároveň vyučuje děti češtině a náboženství. Veřejná škola je pouze bulharská a působí na ní učitel a učitelka.

   Knihy mají naši krajané pouze náboženské a také časopisy odebírají pouze církevní.

   Já z vlastního názoru Selo Vojvodovo neznám, nemohu tedy předati vlastního celkového úsudku o obyvatelích jeho, mluvil jsem toliko s několika tamními občany ve Sv. Heleně a ti na mě udělali dojem velmi dobrý. Jsou to řádní, přičinliví a poctiví lidé.

   Úřady bulharské chovají prý se k našim krajanům velmi benevolentně a dávají je za vzor vůkolnímu občanstvu. Rov- (94) něž časopisy chválí Čechy, jejich domácí poměry i hospodářstvi. S bulharskými sousedy žijí Češi nyní v poměru velmi přátelském a tito učí se od nich hospodařiti.

   V hospodářském ohledu je stav Vojvodova Sela velmi příznivý. Půda je velmi úrodná, takže prý ani hnojit se nemusí a českou píli dobře odměňuje. Pěstuje se hlavně kukuřice a pšenice. — Kromě polního hospodářstrví skýtá Čechům hojný užitek i chov dobytka.

* * *

   Válečné události posledních Iet hluboce zasáhly v život mladé české kolonie.

   Osobně súčastnilo se války bulharsko-turecké a bulharsko-srbské 30 krajanů z Vojvodova Sela. A nad to ještě muži a starci, kteří do války nešli, vozili se zbylými potahy zásoby armádě až na 80 km cesty. A jen ve volném, zbývajícím čase pracovali na svých polích. ^Pozn.6

   Ze zmíněných 30 krajanů, kteři súčastnili se války, zůstalo 8 mužů na bojišti a 16 dalších bylo raněno, z nich 9 po svém uzdraveni bylo raněno po druhé. Vyjma jediný případ (zkřivení úst) neměly vsak rány za následek zmrzačení. Úplně bez pohromy zůstali 4 muži. ^Pozn.7

   Nejtíže trpělo Vojvodovo Selo za vpádu Rumunů ve druhé válce. Rumuni zrekvírovali vše, vozy, hospodářské nářadí, (95) koně i obilí. Celková škoda, Rumuny způsobená páčí se na mnohem více než 10.000 lvů. Jaké byJy osudy Vojvodova Sela a jelin obyvatelů ve válce světové, není mi známo.

* * *

   Jaká bude budoucnost této mladé československé kolonie?

   V ohledu hospodářském je jisto, že úrodná půda odmění tam českou píli velmi dobře.

   V ohledu národním důležitým činitelem je náboženská odlišnost našich krajanů od ostatního okolí. Náboženský život jejich mocně přispěje k udržení národoho vědomí u nich. Přes to nelze národní budoucnost Vojvodova Sela považovat za zabezpečenu. Zabezpečenou byla by teprve tehdy, kdyby se podařilo bulharskou tamní školu přeměnit na školu česko-bulharskou, t. j. vyučovat některým předmětům česky, zavést na ni k dosavadním předmětům ještě vyučování českému jazyku, s čímž spojeny by byly výklady o nejdůležitějších dobách české historie a význačných zjevech české literatury. Myslím, že naši krajané, kteří státni myšlence bulharské přinesli tolik obětí a kteří je přinesli tak ochotně, zasloužili by si, aby se v jejich škole vzal zřetel na jejich národní potřeby.

   Poznámka. Z citovaného článku Urbanova vyjímám: Okolo roku 1900 přistěhovalo se do Bulharska z torentálské župy hlavně z obcí Padiné, Kovačice a j. asi 50 slovenských rodin jimž bulharská vláda dala zdarma pozemky v obcích Mrtvica a Bršnica. Po pěti letech přistěhovalo se hromadně z Nadĺaku asi 25 slovenských rodin, které se zakoupily v Gorné Metropolii. Dnes čítá slovenská osada v Gorné Metropoli 800 duší, v Bršnici 200 a v Mrtvici 250., Metropolčané stojí nejvýše jak hospodářsky tak i mravně. Roku 1906 založili si církev a postavili aru, nedlouho poté i školu do níž chodí dítky dvě léta, když byly před tím vychodily čtyřtřídní školu bulharskou. (96)