Vasil Marinov

   V roce 1941 vyšla v Sofii kniha o oblasti Deli-Orman bulharského etnologa Vasila Marinova. Kraj Deli-Orman byl Marinovi blízký - narodil se v Šumenu, prožil zde mládí, později pracoval v Razgradu a v Ruse. Z této knihy uveřejňujeme kapitolu týkající se obce Belinci ^Pozn. v překladu Gabriely Fatkové.

   Belinci (Akčelar) se nalézá jihozápadně od vesnice Duchovec a 3 km jihovýchodně od vesnice Podajva. Ves se nachází na vysokém jižním svahu dosti hlubokého údolí. Jméno Akčelar znamená bílé jehně. Stará bulharská ves se nacházela v místě zvaném „Jurtluk“. Ta sestávala ze 7 osad, ale po „jedné nemoci“ se všichni obyvatelé spojili a vytvořili dnešní vesnici. Velká část starých bulharských obyvatel byla obrácena na islám, protože donedávna byla vesnice turecká. Ve vsi žili také Kizilbaši. Za Krymské války tu dva roky žili Tataři, ale pak se přestěhovali do vsi Demerdžiler (Šumensko). Po Osvobození se zde začali usazovat Bulhaři z vnitrozemí Bulharska. První se zde hned po Osvobození usadil děda Bonju Vasilev, 57letý bečvář ze Šumenu, po něm přišli děda Radi Slavov, 42letý hokynář ze vsi Vărbica a Kolju Bonev, 15letý mladík pocházející z vesnice Dolna Dragoica (Drjanovsko). Po světové válce přicházeli Bulhaři z vesnice Babuk (Silistrensko). Usadili se zde i lidé z vesnic Zavet, Demirdžiler, Malki Porovec, Chărsovo a další. Během let 1927/28 přišlo ze vsi Topal (Rumunsko) 8 rodin a ze vsi Viskjar (Tutr.) 4 rodiny. V roce 1925  se přistěhovali Češi Pozn.2, banátští Bulhaři ze vsi Bărdarski Geran a z Makedonie – Debărsko (ze vsí Čepina, Kremenci, Dobrušteni). V roce 1877 zde bylo 50 domů.

   Místa: Kjukljuk (louky), Săra-Kirezlik, les Milica, Palačlar (louky), Tachtalž-kula, Dževizli Jurtluk, ves Orjachovo a další. Pitná voda se čerpá z jedné studny nebo se chodí ke třem studnám ke vsi Sv. Kliment; nebo na  „Češme-ekinli“ u vsi Duchovec, kde jsou 3 studny. V suchých letech, kdy vyschnou studny, nosí se pitná voda ze vsi Pčelina. Jsou zde i rybníčky – Bjovet-gjoldžu, Deniz-gjoldžu – hodně velký, Kodža-gjoldžu a další. Dnes je ves moderně zásobována vodou. Poblíž je vybudován betonový rezervoár pro zásobování vodou okolních vsí. Obyvatelé se zabývají zemědělstvím. Někteří jsou nuceni chodit za výdělkem na žně na Varnensko nebo Rusensko. Ves je odříznuta od hlavních silnic a cest. Obilí se vyváží přes nádraží Samuil, Chitrino a Šumen.

   Starožitnosti: Na starých hřbitovech jsou janičárské náhrobky s turbany. Takové jsou i ve vsi Mezarlă-ekinli a Palačlar-mezarlă. Obyvatel obce Mustafa Chasanov (70 let) vypráví, že ani oni tyto náhrobky neznali, nevěděli komu patří, ale mysleli si o nich, že pochází z období před 250 lety. V Jurtluk-ekinli byl ten samý typ náhrobků, ale tam je vyjmuli a postavili z nich hráz na Ekinli-gjoldžuk. Stejné náhrobky se nacházely i v Mezarlăk-korusu.

---

Vasil Marinov 

   Nestor bulharských etnologů. Narodil se 2. července 1907 v řemeslnické rodině v Šumenu. Zde také navštěvoval gymnázium a po jeho ukončení odešel do Sofie, kde studoval na univerzitě obory zeměpis a dějepis. Navštěvoval také přednášky a semináře z etnografie u profesorů A. Iširkova a St. Romanského. V letech 1936-1937 byl na specializaci v oborech prehistorie, etnografie a sídelního zeměpisu na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Vědecky začal působit v Archeologickém muzeu v Razgradu. Řadu let pracoval v Ruse, kde jako kustod zdejšího muzea sbíral etnografické doklady a publikoval řadu statí s archeologickou a historickou tematikou. Dalším místem jeho činnosti bylo gymnázium v Sofii. Na sofijské univerzitě získal na základě habilitačního Spisu o Pliskovském poli vědecko-pedagogický titul docenta. V roce 1945 přešel docent Vasil Marinov do Etnografického ústavu a muzea Bulharské akademie věd, kde působil jako etnograf muzeolog a vědecký pracovník až do svého odchodu na odpočinek.
   Mezi první díla Vasila Marinova patří monografie Gerlovo (1936), Avrenskoto plato (1940), Deliorman (1941), Pliskovskoto (Abobsko) pole (1943), ve kterých se věnuje sídelnímu, ekonomickému a kulternímu rozvoji vybraných regionů Bulharska.

   Vasil Marinov obohatil bulharskou vědu o jedinečné práce z agrární etnografie (typologie oradel, chov dobytka), transportu, lidového léčitelství a o práce týkající se etnických menšin v Bulharsku. Vědecké dílo Vasila Marinova představuje více než 500 uveřejněných prací.

 

Poznámku o Vasilu Marinovi zpracoval Bořivoj Kňourek s použitím zpráv z Národopisných aktualit (Václav Frolec: „K osmdesátinám Vasila Marinova“, Národopisné aktuality 1987, č. 2 a Ján Podolák: „Životné jubileum bulharského etnografa Vasila Marinova“, Národopisné aktuality 1978, č. 2).