František Karas

   „Pražský ilustrovaný zpravodaj“ patřil v období první republiky mezi nejoblíbenejší časopisy. Jako první časopis u nás kladl ve svém obsahu důraz na fotografie. V období svého největšího rozmachu vycházel v nákladu až 300.000 výtisků týdně. Z dnešního pohledu bychom jej zařadili mezi časopisy bulvární. V období před druhou světovou válkou přestal bulvární obsah převažovat a z této doby pochází i článek o československých osadách v Bulharsku, který vyšel v 11. čísle ročníku 1935.

● ● ●

   3. března t. r. byla uspořádána za součinnosti všech Čechoslováků doma i za hranicemi velká akce „Masarykův den čs. zahraničí“. Skoro pětina národa žije za hranicemi, nejlépe z nich mají možnost se uplatňovati naše kolonie v Jugoslavii a v Bulharsku, za nejhorších podmínek žije 200 tisíc Slováků v Maďarsku. Vracíme se ještě zajímavým článkem ke dni zahraničí a vzpomínáme zároveň 57. výročí osvobozeného Bulharska.

   V krásném slovanském státě na Balkáně, který pomáhali budovati po osvobozenské válce s Turky nemalou měrou též synové z českých krajů, žije malá, avšak význačná větev našeho národa.

   Kromě jednotlivců, roztroušených po celé zemi, zejména však ve větších městech, najdeme krajany jen v šesti koloniích. Nejstarším jejich střediskem je hlavní město Sofie, kam přicházeli vedle odborníků z řad inteligence hledaní čeští řemeslníci a průmyslníci.

   Mladší jsou kolonie zemědělské. Zbývají jen čtyři, neboť Gorná Orechovica je osadou továrenskou. Dnes — za hospodářské krise — cukrovar nevzkvétá a také venkovské osady čsl. jenom živoří.

   A přes to nelze mluviti o nějakém úpadku těchto našich dědin. Naopak, s pomocí staré vlasti dokončily dvě z nich velké dílo: stavbu Národního domu a československé školy.

   V tomto školním roce byla otevřena doplňovací škola čsl. ve Vojvodově, která je dílem společné lásky: kolonistů i dobrodinců z domoviny, zejména zasloužilého spolku „Komenský“ v Praze, který věnoval na stavbu Národního domu, v němž je škola umístěna, celkem 80.000 Kč. Podobným způsobem podpořil snahy Slováků v Mrtvici, jimž dal několik podpor, které přesahují dohromady částku 100.000 Kč.

   Podívejme se do těchto osad a nahlédněme též do jejich krátkých dějin. Předkové dnešních krajanů stěhovali se sem v letech osmdesátých a devadesátých z Banátu z hospodářských a náboženských důvodů. Tito evangeličtí Slováci, podporovaní bulharskou vládou, vytvořili na Plevensku tři osady. K nim se druží Vojvodovo na Rahovsku, kde bydlí většinou Čechové.

   Do divných krajů přišli a ne sami. Usazovali se s Bulhary, přišedšími z Thrakie, s Rumuny a Srby v místech, která opustili polodivocí Tataři a Čerkesové. Přivezli si na vozech pluhy, brány a jiné hospodářské nářadí a zaváděli pokročilejší hospodářskou kulturu. Působili blahodárně na své rolnické okolí, i když jsou dnes proti našim poměrům hodně pozadu. Způsob jejich obdělávání pole nebyl v těchto končinách dosud znám.
   Též duševním rozhledem předčili naši krajané bulharské sousedy. Byli si vědomi svého původu a odlišnosti v blízkém, bratrském prostředí, které mohlo vésti k asimilaci. Pevným pojítkem se starou vlastí bylo však náboženství, kostel a církevní vyučování. Tak jako si jejich předkové přinesli do Banátu staré bible a kancionály, tak učinili i oni, když se stěhovali ještě dále na jih, mezi jiné slovanské bratry. Bohužel, dnes je přičiněním nesvědomitých lidí mezi krajany nežádoucí náboženská roztříštěnost, která škodí v mnohém zájmům národním.

   Ačkoliv uplynulo od příchodu Slováků před nedávnem půl věku, zachovali si v neporušenosti vlastní zvyky a obyčeje. Je to patrno nejen v kostele, ale i v životě rodinném. I oděvem se liší od sousedního obyvatelstva; jen strava se trochu přizpůsobila balkánskému životu.

   Slovenská ulice v Mrtvici se nápadně různí od části rumunské nebo osady bulharské. Před chalupou i uvnitř je vše prosté, ale čisté. Ovšem i tu je chudoba domovem. Podívejme se na hliněnou „dlážku“, malá okénka a zvenčí na tašky, kterými je kryta většina obytných stavení.

   Za poválečné hospodářské tísně, zvláště po špatné úrodě a zemětřesení r. 1927 a 1928, odstěhovalo se mnoho rodin zpět do jugoslávské části Banátu, ještě více však za moře, do Argentiny.

   Národní vědomí a spojitost s osvobozenou vlastí probouzejí školy, na nichž působí několik učitelů, vyslaných z ČSR. Bulharští Čechoslováci jsou v ohledu národním velmi obětaví. Přesvědčí nás o tom školní budovy, které vznikaly za neutěšených hospodářských poměrů po několikerých pokusech. Kolikrát jen připravili Mrtvičtí tisíce a desetitisíce nepálených cihel ke stavbě své školičky — a nadarmo, neboť čas zničil ovoce jejich práce. Celkem vzalo nepříznivým počasím za své aspoň 70.000 cihel v jediné Mrtvici. A kolikrát se musily stěhovati děti těchto chudáků do starých opuštěných chalup a pastoušek, aby nepřišly o dobrodiní slovenského vyučování!

   Žáčci v těchto osadách by mohli býti našim školákům v lecčems vzorem. Před dostavěním Národních domů brodili se malí Slováčci zimní dobou ke škole až 3 km. Po příchodu sušili si u malých staromódních kamen mokré šaty a nasáklou chudou obuv. Proto jim tím více přejeme dnešního pohodlného vyučování v krásných hygienických místnostech a budeme sbírat dary pro jejich kamarády v Brašljanici, kteří jsou méně šťastni. Ze všech šesti čsl. kolonií v Bulharsku nemají už jenom oni samostatné a pořádné školní budovy.

Dr. FRANTIŠEK KARAS.

   Původní stránka v „Pražském ilustrovaném zpravodaji“: