Stanislav Brouček

   Fenomén vystěhovalectví (emigrace) působí v současné společnosti České republiky rozporuplné. Na jedné straně není zpochybňován intelektuální a ekonomický význam lidí českého původu za hranicemi jejich první vlasti. Na druhé straně je evidentní, že to, čeho se nedostává především, je intenzivní a otevřená komunikace. Lidé vracející se ze zahraničí nebo přijíždějící na návštěvu České republiky prožívají zklamání. Podněty k negativním pocitům odrážejí celou řadu sociálních problémů, jimiž žije společnost v českých zemích a lidé na počátku 21. století obecně. Navíc zvláštní aspekty „vynucenosti" české poválečné emigrace zůstávají v myslích navrátilců z exilu nestráveny a především nepochopeny ze strany příbuzných, známých i těch ostatních, kteří neodešli, neemigrovali nebo nebyli vyhnáni. Důsledkem takového stavu je vzájemná ztráta respektu a vstřícného pochopení.

   Čas, který plynul po staletí, aby zaznamenával osudy českého exilu a emigrace od 16. století do současnosti, vytváří dlouhý a téměř nepřerušovaný tok dramatických událostí. Svědectví o jejich příbězích patří nezpochybnitelné do kontextu českých dějin. Mnohokrát se vynořila otázka, zda pro poznání exilové a obecně vystěhovalecké minulosti bylo uděláno vše potřebné. V jistých ohledech se dá říci, že ano. Mnohé z dokumentů i ústního podání přešlo na stránky knih, periodik a jiných forem médií. Avšak doba od prvních vynucených odchodů až do dneška je natolik dlouhá, že vyzývá k stálým návratům. Dokonce bychom mohli říci, že se ani nemusí nutně jednat o notorického nespokojence, jenž by tvrdil, že existuje mnoho pověstných bílých míst, která je třeba zaplnit písemným či jiným svědectvím.
Od útěku českých exulantů v 16. století se ustaluje specifičnost vztahu českého exilu a domova. Vztah obou částí vykazuje mírný protimluv, jemuž je třeba rozumět a o jehož nové přítomné pochopení je třeba se stále pokoušet.

   Protimluv je jednoduchý. Je to zkratka až šifra, symbol vzájemné funkce. Byl vyřčen mnohokrát a snad nejsilněji Edvardem Benešem těsně před jeho smrtí. Symbolika vypovídá o tom. Že exil a domov jsou spojenénádoby. Avšak zároveň je podtrženo, že to, co zůstane prioritní, je domov. Obraz „dvou" spojených částí, jichž konstantou musí být stejná úroveň hladin na obou stranách, aby nebyla porušena daná přirozená rovnováha. Zároveň je takový výrok pouze deklarací citového postoje. Býval první výzvou do odbojových akcí první a druhé světové války, po roce 1948 nebo 1968. Je dnes něčím, co spíše odeznívá v citech, než se stává realitou?
Dokonce se dovozovalo a stále dovozuje, že hlavní věcí, o níž tu jde především, je domov - proto si nároky může klást pouze domov. Nebo jinak řečeno: vše, co bude chtít na domově exil, musí projít schválením domova.

   Vystěhovalectví je přirozeným sociálním jevem. Může být samozřejmě dobrovolným, ale také vynuceným přesídlením jednotlivce nebo skupiny z jedné země do druhé. Mívá různou míru motivací, sociálně, hospodářsky, politicky, nábožensky nebo ideologicky orientovaných. Je třeba ještě předem učinit malou poznámku o užívání pojmu „vystěhovalectví". Zahrnuje do sebe v současné češtině dvojí rovinu. Jednak bývá klasifikací odchodu za hranice, kdy motivy jsou ekonomického rázu, a zpravidla bývá zároveň vnímán i historický čas, v němž vystěhovalci odcházeli do ciziny. Je to především doba devatenáctého století a následujících několika desetiletí snad do druhé světové války, kdy se běžné použije slova vystěhovalec. V druhém, méně frekventovaném smyslu slova, se vystěhovalectví používá pro odchod jakéhokoli druhu, to znamená, Že zahrnuje odchod za hranice všech motivací a forem. Řekneme-li vystěhovalec, myslíme tím kohokoli, kdo odešel za hranice. Vystěhovalectví je tudíž možno přijmout za jakýsi střešní pojem.

   V dějinách Českého vystěhovalectví se za první hromadný odliv obyvatelstva za hranice označuje českobratrská emigrace po porážce stavovského odboje v roce 1547. Její kroky vedly do Polska a Poznaňska. Druhým hromadným vystěhovalectvím byl postupný odchod nekatolíků po bělohorské bitvě v roce 1620. Nejprve odešli šlechtičtí účastníci odboje, pak evangeličtí kněží a učitelé, následováni měšťany. Tehdy opouštěly domovy celé rodiny. Český šlechtic Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka v Pamětech uvádí, že celkem emigrovalo 36 000 protestantských rodin. Byli mezi nimi Jan Amos Komenský, Pavel Skála, Pavel Stránský, Václav Hollar, Karel starší ze Žerotína. Hlavním útočištěm se stalo Sasko, dále Slezsko, Uhry a Polsko. Exulanti se rozptýleně usazovali v Sedmihradsku, Rusku, Švédsku, Dánsku, Hamburku, Holandsku, Anglii, Braniborsku i jinde.

   Třetí vlny náboženské emigrace se účastnili většinou poddaní nekatolíci v polovině 17. století. Dostali se do Saska, Slezska a Pruska. Zmírnění protireformace v poslední čtvrtině 17. a počátkem 18. století v důsledku válečných a finančních potíží Leopolda I. a také Josefa I. znamená vzrůst nekatolíků v českých zemích, které podporovala exulantská centra v Žitavě. Pirně apod. Následnou panovnickou reakcí na působení exulantů na nekatolíky v Čechách byl jezuitský protireformační teror za Karla VI. (1711-1740), po němž následoval čtvrtý proud vystěhovalectví do Slezska, Saska a Pruska.

   Pátý proud byl podnícen vyzváním pruského krále Fridricha II. ke kolonizaci pruského území. Agitaci prováděl kazatel Jan Liberda. Po několikaletém pobytu v Münsterberku (dnes to jsou Žembice v Polsku) se proud rozdělil. Zůstali jen luteráni a příslušníci bratrské církve se spojili s novými emigranty z Čech k dalšímu pochodu na Sycovsko. Zde založili Velký Tábor a později ještě Malý Tábor. Čermín a Veronikapol. Kromě Sycovska se usídlili také na Střelínsku, kde vybudovali osady Husinec a Poděbrady. Jiná část tohoto proudu se dostala do Opolska a vystavěla Bedřichův Hradec a Lubín a protestantská migrace osídlovala další místa.

   Česká zemědělská kolonizace byla charakteristická pro celou dobu 19. století. Zároveň se od poloviny století projevovalo narůstání hromadného vystěhovalectví do velkých průmyslových center. Do 20. let 19. století spadá založení českých vesnic v Banátu. Stalo se tak na žádost zdejšího vojenského velitelství a bylo to opatření proti turecké expanzi na Balkáně. Češi vybudovali vesnice Svatou Helenu, Biger, Rovensko, Eibenthal, Šumicu a Novou Ogradinu na rumunském území a Ablián neboli Češko Selo, Veliký Bečkerek a Velké Srediště na území Vojvodiny.

   Ve druhé polovině 19. století do první svétové války dominovaly dva vystěhovalecké proudy z českých zemí. Jeden mířil do Spojených států amerických a druhý do Rakouska. Objevem zlatých polí v Kalifornii v roce 1848 vzrostlo vystěhovalectví za oceán. Po hospodářské krizi na konci 50. let a po občanské válce v USA v letech 1861-1865 se naskytla možnost získat půdu v západní části USA. Pokles nákladů na lodní dopravu zavedením parolodí přispěl k vystupňování migrace tímto směrem. Její vrchol nastal v 80. letech. Jednalo se převážně o vystěhovalectví do zemědělských oblastí, kde postupně vznikala česká sídla: v Texasu například Novohrad, Moravia, Praha, Velehrad a Vyšehrad, v Nebrasce Prague, Bruno či Kovanda, ve Wisconsinu Slovan, Mělník, Krok, Pilsen, podobně v Iowě. Od 80. let směřuje české vystěhovalectví také poměrně silně do průmyslových center, hlavně do Chicaga, New Yorku a Clevelandu.

   Na rozdíl od rozptýleného usazování v USA se české vystěhovalectví do Rakouska koncentrovalo do Vídně. Jednalo se zvláště o řemeslníky a pracovníky dělnických profesi. Vídeň se stala po Praze druhým českým kulturním centrem. K hlavním proudům (do USA a Rakouska) se připojilo vystěhovalectví do ruského Polska a na území dnešní Ukrajiny, kam zlákala osadníky laciná půda a také možnosti řemeslného, živnostenského i továrního podnikání.

   V letech 1861-1865 se vystěhovaly české (ale také německé) rodiny z českých zemí na Krym. Vznikaly nové české vesnice Čechohrad a Bohemka a česko-německá vesnice Alexandrovka. Několik českých rodin se usídlilo v dalších obcích bývalé tauridské gubernie. V letech 1867-1868 pozvala ruská vláda české osadníky ke kolonizaci černomořské oblasti. Ti se soustředili zvláště v osadách Metodějovka, Kyrilovka, Vladimirovka, Glebovka, Aderbijevka, Tekos, Tešebs, Anastasijevka, Pavlovka a Varvarovka. Další vystěhovalectví proběhlo v letech 1868-1874 do volyňské gubernie, kde bylo možno zakoupit lacinou půdu od polských statkářů. Vzniklo víc než 50 českých vesnic: v dubenském okresu třeba Podhájce, Mirohošť, Sedmiduby, Závalí, Straklov, Malín, v rovenském okresu kupříkladu Hlinsko, Hrušvice a Kvasilov, v luckém okresu můžeme jmenovat Teremno, Borjatín, Hubín a další, ve vladimirovolyňském okresu Kupičev, v ostrožském okresu Hulč, Bludov, Antonovka aj. První českou osadou na Volyni byla obec Luthardovka (1863), založená asi sedmnácti rodinami potomků náboženských exulantů, kteří sem přišli z Polska.

   Po roce 1900 se odstěhovalo několik rodin z Volyně na Sibiř do tomské gubernie, kde se usídlily v obcích Sosnovka, Miltuš a Ditlov. Další Češi odešli do jenisejské gubernie.

   Vystěhovalectví na území bývalé Jugoslávie vytvořilo tři jazykové ostrovy: v Chorvatsku, Vojvodině a Bosně-Hercegovině. Jiní Čeští migranti skončili rozptýleně v Srbsku, Slovinsku a na dalmátském pobřeží. Nejstarší českou osadou v Chorvatsku bylo Ivanovo Selo, osídlené Čechy v roce 1826 (dnes je to součást obce Grubešno Polje v Bjelovarském kraji), zároveň české rodiny přišly do hraničářské obce Veliki Zdenci a do dalších obcí. V jihovýchodním Chorvatsku mezi Sávou a Drávou vznikla nejsilnější koncentrace českého vystěhovalectví kolem Daruvaru.

   Do bosenského Posáví přišli v roce 1894 čeští vystěhovalci z volyňské gubernie, kde odmítli přijmout pravoslaví. Založili Novou Ves u Bosanského Kobaše a o rok později Mačino Brdo a Vranduk u Doboje. Další část se usídlila v Malici a v Detlačkim Lugu v okrese Derventa.

   Od poloviny 19. století začíná vystěhovalectví českých řemeslníků, živnostníků a především dělníků a zároveň od konce století se přidává sezónní zemědělské vystěhovalectví. Tyto proudy směřují zvláště v meziválečném období do západní Evropy. Převažuje úmysl dočasného přesídlení nad stálým, které bylo charakteristické pro zemědělskou kolonizaci do 19. století. Vystěhovalci z ČSR byli po Polácích nejsilnější emigrací v městech meziválečného Německa. Nejduležitější střediska krajanů byla v Drážďanech, Saské Kamenici, Lipsku, Berlíně, Hamburku, Brémách a zvláště v průmyslových obvodech v Porýní a Vestfálsku. Od 90. let převládal příchod horníků a profesí spojených s těžbou.

   Vystěhovalectví do Francie, Švýcarska a dalších zemí západní Evropy bylo za ostatními proudy zpožděno. První řemeslníci a živnostníci přišli do Paříže v polovině 19. století. Nárůst vystěhovalectví do Francie nastal až po první světové válce. Během 20. let vzrostly počty lidí z Československa přítomných ve Francii z 5 000 na 80 000. Vystěhovalci působili ve všech departementech a pracovali v nejrůznějších povoláních. Nejvíce odcházeli do průmyslu, zemědělství a hornictví. Převažovaly válkou zničené a francouzským obyvatelstvem opuštěné prostory po celé zemi, zvláště na severu. Oblasti nejsilnější koncentrace českého vystěhovalectví do Francie vykazovaly čtyři departementy u severní hranice s Belgií a Německem (Pas-de-Calais, Nord, Moselle, Meurthe-et-Moselle) a čtyři departementy kolem Paříže (Seine, Seine-et-Marne, Seine-et-Oise a Oisc). Velký nárůst prodělalo též vystěhovalectví do Belgie. Zájemci o dělnické profese se stěhovali do provincií Haimaut, Liége a Limburg, zatímco nejvétší skupina starousedlíků (řemeslníků) přesídlila do provincie Brabant a zvláště do Bruselu již v 19. století. V menších počtech odcházeli vystěhovalci do Holandska, Anglie, Švýcarska a do dalších států Evropy.

   V letech 1872-1875 odešly skupinky obyvatel z Broumovska a Policka v severovýchodních Čechách do jižního Chile, kde vzniklo městečko Nueva Braunau. Na počátku 20. století odcházeli Češi do Argentiny, nejvíce do Buenos Aires a blízkého okolí: Berisso, Veronica, Avellaneda. Mezi profesemi převažovali inženýři, obchodníci a dělníci různých oborů. Během několika desetiletí vytvořili vystěhovalci silnou českou zemědělskou kolonii v severoargentinské provincii Chaco v okolí městečka Presidencia Roque Sáenz Peňa (1937 asi 5 000 Čechů). V Brazílii se nejvíce Čechů soustřeďovalo od 90. let ve státech Sāo Paulo, Páraná, Santa Catarina a Rio Grande do Sul.

   Zvláštním druhem bylo organizované vystěhovalectví z první Československé republiky do Svazu sovětských socialistických republik, které v letech 1923-1932 řídila Komunistická strana Československa, když reagovala na rezoluci IV. kongresu Komunistické internacionály o proletářské pomoci sovětskému Rusku. Drobní řemeslníci z Prahy a z okolí Slaného tvořili jednu z prvních skupin. Pod názvem Pragomašina odjela do Tbilisi. Následovaly další. Po roce 1945 většina účastníků tohoto typu vystěhovalectví reemigrovala do Československé republiky.

   Migrace českého etnika nekončily vždy jen v jedné lokalitě, popřípadě založením osady. Následovaly druhotné migrace (jednotlivců, rodin i celých skupin), jejichž výsledkem byl mnohokrát vznik dalších osad. Například následné generace prvních osadníků, kteří založili v polovině 18. století na Sycovsku Tábor a Čermín, začaly na počátku 19. století odcházet za lepšími životními podmínkami do polského vnitrozemí a roku 1803 položily základy k vesnici Zelow. Stejným způsobem si počínala i druhá část migrantů ze Sycovska, která v roce 1818 začala budovat vesnici Kúcow. Podobné případy byly i na Balkáně. V Bulharsku při Dunaji vznikla na počátku 20. století česká vesnice Vojvodovo. Přišli do ní potomci českých rodin, které před osmdesáti léty kolonizovaly neobydlenou část rumunského Banátu (založily obec Svatou Helenu). Druhotnou migrací vznikly české vesnice Goluboje v Moldávii nebo Borodinovka v Kazachstánu. Migrační pohyb pokračoval dále. Směřoval bud na jiná místa ve světě (např. z Vojvodova na konci 20. let se Češi stěhovali do Argentiny), nebo vedl po roce 1918 a také 1945 a 1989 (i když v malých počtech) zpět do českých zemí.

   České vystěhovalectví vykazuje řadu rysů společných s jinoetnickými migračními skupinami. Typické bylo, že čeští vystěhovalci pocházeli většinou ze středních a nižších sociálních vrstev, avšak ne z nejchudších (zvláště v těch případech, kdy bylo třeba financí na cestu nebo pro zřízení zemědělské usedlosti). Stěhovaly se většinou celé rodiny (vyjma sezónního vystěhovalectví nebo krátkodobých pobytů na předem sjednané pracovní smlouvy). Přestože byl věk vystéhovalců různý, stěhovali se nejvíce ve třetím a čtvrtém desetiletí svého věku. Do zemí východní a jihovýchodní Evropy se stěhovalo především zemědělské obyvatelstvo, řemeslníci, dělníci a také inteligence. Do západní Evropy mířilo zvláště ve 20. století nekvalifikované zemědělské i průmyslové dělnictvo.

Stanislav Brouček

* Ve slovním doprovodu k mapě bylo použito autorových textů z publikací:
- Nad výzkumem českého etnika v zahraničí. Český lid 77, 1990, č.3.
- Cestami demokracie. Ženeva. Praha 2001.

 (Mapa v rozlišení 1600x1240 bodů, 330 kB)
Otevře se v samostatném okně