Jan Auerhan

Úvod.

   Žádný národ neshromáždil bezvýminečně všechny své příslušníky uvnitř svého státu. Neshromáždíme jich ani my. Více než 10% našich lidí zůstane za hranicemi našeho státu. Zlomek tak značný zasluhuje, abychom věnovali mu svou pozornost a neponechali ho prostě osudu, zasluhuje, abychom snažili se zlepšit i pro něj podmínky národního života. Přesně zjistit, kolik Čechoslováků zůstane za hranicemi našeho státu, je dnes ještě nemožno, nutno se proto spokojit s přibližným odhadem. Projděme za tím účelem jednotlivé země a všimněme si i historie a významu tamních ostrůvků.

(3)

Přehled českých a slovenských ostrůvků v jednotlivých státech.

   Dolní Rakousy. Dle úředního sčítáni napočteno r. 1910 v Dol. Rakousích pouze 122 tisíc Čechů, ve skutečnosti byl však počet jich mnohem větší. (Hubka ve svém spise „Čechové v Dolních Rakousích" tvrdí dokonce, že celá čtvrtina obyvatelstva Dolních Rakous je slovanská, česká nebo slovenská). Nejvíce Čechů žije ve Vídni (asi 300.000—400.000), dále žijí Čechové ve větším množství v některých obcích pod Vídní, v několika obcích Vitorazska na českých hranicích (Rabšach, Německé, Velenice a j.) a v několika obcích Valčicka na hranicích moravských (Poštorná, Chorvatská Nová Ves, Hlohovec). Doufám, že tyto obce na Valčicku a Vitorazsku, související s kompaktním územím českým, podaří se připojiti k českému státu. Z Čechů vídeňských pak velká část jistě vrátí se do své domoviny. Přes to mám za to, že v Dol. Rakousích zůstane asi 150.000 až 200.000 Čechů a Slováků. Bude to tedy menšina velmi důležitá a významná. (Upouštím zde od podrobnějšího vylíčení poměrů menšiny dolnorakouské, protože o nich v českém tisku dosti bylo psáno.) (5)

   Ostatní země bývalého Předlitavska. V Horních Rakousích bylo r. 1910 okrouhle napočteno 2000 Čechů, ve Štýrsku 1000, v Krajině 700, v Přímoří 2700, v Tyrolsku 4200, v Haliči 8700, v Bukovině 1000 a v Dalmacii 1400. V Istrií, v Tyrolsku, v Haliči a v Dalmacii jednalo se z největší části o české vojíny v zemích těch posádkou ležící, což v budoucnosti ovšem odpadne. Přes to lze odhadovati, že ve jmenovaných zemích dohromady bude po válce asi 30.000 Čechů, protože úřední data nebyla správna. Zvláště významná je menšina hornorakouská.

   Uhry. R. 1910 bylo v Uhrách napočteno 31.436 Čechů, z těch asi pětina byla v Budapešti (kde bylo též asi 20.000 Slováků), a více než třetina bydlí ve stolici Temešské a ve stolici Krassó-Szörenyí, v nichž je osm ryze českých vesnic založených vystěhovalci z Čech na počátku století 19. Většina jích bylá založena v l. 1826—1828 vojenskou správou, jakožto vesnice hraničářské. Po překonání krušných prvních let těžkého strádání, úmorné práce, nedostatku, bídy a veliké úmrtnosti jest dnes, dík píli, vytrvalostí a přičinlivosti naších krajanů, hmotná jejich existence plně zabezpečena, ač ovšem v hornatém a málo úrodném kraji chléb svůj dobývati si musí těžkou prací. Jsou drobnými zemědělci, kteří pilně si hledí dobytkářství a drůbežnictví, a prodejem mléka, másla, sýra, vajec a drůbeže do okolních měst zlepšují svoje příjmy. Někteří vydělávají si též porážením a svážením dříví, jíní pracují v blízkých dolech.
   Školy v těchto vesnicích před lety české změněny později na školy českomaďarské a v posledních letech pomaďarštěny úplně. V jedné z vesnic (ve Svaté (6) Heleně) vláda i mateřskou školku maďarskou zřídila a pokutami nutila obyvatelstvo, aby tam posílalo své děti. Že i jinak snášeti bylo krajanům tamním mnohá příkoří, pochopíme, uvědomíme-li si, že žili pod vládou maďarskou. Tím je řečeno vše.
   Po válce snad se podaří část těchto krajanů přestěhovati do českého státu, ale přes to nutno počítati s tím, že asi 20 až 25 tisíc Čechů zůstane na území nynějších Uher mimo hranice československého státu. Ještě důležitějším však jest, že vně těchto hranic musí zůstati také asi 200.000 Slováků, tvořících místy velmi rozlehlé národnostní ostrovy a ostrůvky v různých stolicích. Nejvíce jich je „na Dolní Zemi" ve stolicí Bekešské (asi 67.000), kde mají řadu velkých, hospodářsky kvetoucích a národně  dosti uvědomělých osad. Dále  přijde Báčka s 28.000 Slováky, stolice Pešt-Pílíšská s 27.000, stolice Čanadská se 17.000, Torontálská se 16.000, Bíharská s 8000, Ostřihomská a Komárenská se 7000, Aradská s 5000 Slováky atd.
   Úhrnem zůstane tedy na území nynějších Uher bez Slovenska asi 220 až 230 tisíc Čechů a Slováků, tedy menšina velmi značná a důležitá, která již sama o sobě vyžaduje naší plné pozornosti.

   Chorvatsko a Slavonie. Čechů bylo r. 1910 napočteno v Chorvatsku a Slavonsku celkem 32.376, Slováků. 21.613. Čechové žijí hlavně v županiích Požežské a Bjelovarsko-Križevacké, kam přistěhovali se většinou v létech 1876—1890 (některé osady byly však založeny již na počátku devatenáctého století). Jsou hlavně zemědělci a vyznamenávají se pílí, spořivostí a rozumným a racionelním způsobem hospo- (7) daření. Slyšíme-Ii o těžkých jejích začátcích, o obtížích, s nimiž bylo jim z počátku zápasiti, vidíme, jaké vzácné vlastnosti, jaká síla a energie je skryta v našem lidu. Hospodářská situace chorvatských Čechů  je velmi dobrá, za to situace národní vlivem chorvatské školy není utěšená; za poslední desítiletí Čechů absolutně ubylo, přes to, že manželství Čechů jsou velmi plodná, mnohem plodnější než u obyvatelstva původního. Poměr k Chorvatům je celkem dobrý, za to poměr k Srbům bohužel místy až nepřátelský. Politické uvědomění Čechů chorvatských je velmi nestejné, podobně jako vzdělanostní úroveň jejich. Najdeme mezi nimi upřímné, přesvědčené a intelligentní stoupence chorvatsko-srbské koalice, kteří slovanské a pokrokové myšlénce prokázali platné a cenné služby, najdeme fanatické přívržence selské strany Radičovy, ale najdeme bohužel i lidí, kteří pří posledních volbách k hanbě českého jména šli za úplatek volit maďarona. Je v tom i kus naší viny: ponechávali jsme posud chorvatské Čechy skorém samy sobě a málo jsme se o ně starali.
Spolků mají chorvatští Čechové velmi málo; Českou besedu v Záhřebu, v Daruvaru a v Prekopakrech u Pakrace. Před válkou jednalo se o založení většího českého peněžního ústavu v některém českém středisku v Chorvatsku, leč válka zmařila provedení tohoto úmyslu stejně jako snahu po zavedení vyučování češtině na školách s velkým počtem českých dětí.
   Slováci bydlí hlavně v županií Srijem (13.706), dále v županiích Virovitica a Požega. I jejich hospodářská situace je velmi dobrá, situace jejich národní je mnohem lepši než na Slovensku: mají své vlastní (8) školy i slovenské kněží. V největší osadě, Staré Pazové, pomýšlí docela na zřízení sloven. gymnasia.
Protože se Čechům i Slovákům v Chorvatsku dobře daří, nelze počítati s návratem jejich do Čech. Budeme tedy mítí po válce v Chorvatsku více než 50.000 Čechů a Slováků.

   Bosna a Hercegovina. Dle sčítání z r. 1910 bylo v Bosně a Hercegovině 7045 Čechů a 482 Slováků. Čechové žili jednak ve městech, hlavně v Sarajevu, kde měli několik čilých spolků a družstvo pro vystavění českého domu, jednak ve vesnických koloniích v okresích Prnjavor, Prijedor, Tešaní a Dervent. Krajané v Nové Vsi (okr. Prnjavor) žádali před válkou o zavedení vyučovaní českému jazyku jakožto předmětu.

   Srbsko. V Srbsku bylo před válkou asi 1500 Čechů a Slováků, z nichž nejvíce bylo v Bělehradě, kde bylo několik českých spolků. Větší česká kolonie byla též v Čupriji při tamním česko-srbském cukrovaru, kde učiněn též pokus o zřízení českosrbské školy. Za války súčastnili se mnozí naši krajané činně bojů proti Rakousku.

   Bulharsko. Při sčítání lidu r. 1910 napočteno v Bulharsku 1555 osob s mateřskou řečí českou a 1487 osob s mateřskou řečí slovenskou. Z toho bydlí ve městech 1203 Češi a 124 Slováci. Nej větším městským střediskem československým v Bulharsku jest ovšem Sofie, kde je několik českých spolků. Česko-slovenská vesnice je Vojvodovo Selo v okresu Rahová, založená asi před 20 lety z české osady Svaté Heleny v jižních Uhrách. Čítá dnes asi 50 rodin če- (9) ských a 30 rodin slovenských. Nábožensky náležejí k církvi methodistické. Mimo to jest v Bulharsku ještě několik vesnic slovenských (Bršljanice a Gorna Metropolija v okoliji plěvenské a j.).

   Ostatní státy balkánské. Ojedinělé Čechy najdeme sice ve všech velkých městech, větší počet jich je však toliko v Rumunsku, kde byly české spolky v Bukurešti a v Ploesti. Krajané v Bukurešti snažili se před válkou o zřízení české školy.

   Německo. Statistická data o počtu Čechů máme toliko z Pruska a ani tu nejsou úplně spolehlivá. Dle sčítání z r. 1910 bylo v P r u s k u celkem 107.461 Čechů a Moravanů a mimo to ještě 4000 takových, kteří udali dvě mateřské řeči: německou a českou. Z uvedeného počtu 23.585 žilo v městech, 83.876 na venkově. Nejvíce bylo jich v provincii Slezské, totiž 71.463. V tom počtu zahrnuti jsou jednak tak zv. pruští „Moravci", to jsou zbytky původního obyvatelstva v Pruském Slezsku, dále obyvatelé několika zbylých českých vesnic v Kladsku a konečně potomci českých náboženských emigrantů, obývajících své osady v okolí Střelína, Opolí á Bralína.
„Moravců" je 53.520 a sídlí kompaktně v sousedství českého Opavska, odděleni jsouce od něho pouze řekou Opavou, jež je zároveň říšskou hranící. Přes hospodářské styky s tímto českým Opavskem je národní situace Čechů v Pruském Slezsku velmi smutná. Škola je úplně německá, dítě ani promluvit nesmí česky. Jediné místo, kde čeština se udržuje, je rodina a částečně kostel. A také odtamtud čeština pomalu ustupuje: mladší kněžstvo, vychované v německých (10) seminářích, je národnostně lhostejné, starší kněžstvo, mezi nímž je několik upřímných vlastenců, většinou bojácné. Chápeme to, vždyť jsou pod brutální pruskou vládou. Za těch okolností nelze se diviti, že národní uvědomění není žádné. Při českém jazyku udržovala tamní „Moravce" jen okolnost, že oficielní němectví je evangelické. Ohrožení řeči mateřské neznamená pro ně ničeho, za to ohrožení náboženství dotkne se jich velmi živě. Je proto pochopitelným, že několik vlasteneckých kněží před lety založilo »Katolícké Noviny«, které měly zároveň hájit jazyk mateřský a vštěpovat lidu lásku k němu. Bohužel byly dlouhý čas mnohem více katolické než české a teprve několik let před válkou našly občas rozhodnější a vřelejší ton.

   Budoucnost »Moravců« byla by za dosavadních poměrů velmi smutná. Za několik let zmizeli by docela. Ještě však je čas, ještě možno je zachránit v hodině dvanácté. Prostředek k tomu je připojiti je k československému státu. Připojení to je dnes snadno možné a musíme se oň zasadit všemi silami. ^Pozn.1 Novou hranici tvořila by na východě řeka Odra, na severu řeka Pština (Zinna) a přítok její Troja.

   V Kladsku při českých hranicích jen několik kilometrů od Náchoda je posud několik českých vesnic. Jsou to katolické vesnice Německá Čermná, Slané, Chudoba, Jakubovice, Žakší, Březová, Blažejov, Vostrá Hora, Nouzín a evangelická vesnice Stroužné s osadou Bukovinou, známá z Jiráskovvch »Skalá- (11) kú«. J. Kubín odhaduje počet tamních Čechů na 5150 lidí. I tyto vesnice musíme zachránit připojením k československému státu. ^Pozn.2 Nová hranice mohla by jiti přes Hejšovinu a dále údolím až k Jelenovu (Gellenau) a pak směrem jihozápadním ke starým českým hranícím.

   Potomci českých náboženských emigrantů ze století osmnáctého žijí u města Střelína v osadách Husinec a Poděbrady, u města Opolí v osadách Bedřichův Hradec, Petrův Hradec a Vilémův Hradec a konečně u města Bralína v osadách Velký a Malý Tábor, Veronikapol a Čermín. Ač král Friedrich, jenž emigranty do Slezska pozval, slíbil, že přistěhovalci budou ponecháni při své národnosti, jeví se již od r. 1830 snaha německé vlády poněmčit tyto osady. Výmluvná jsou slova, jež při r. 1835 čteme zaznamenána ve školní kronice Husinecké. »Co jsme byli od vyšších úřadů přetrpěli, to ví jen Bůh a my.« Dnes je osud těchto emigrantských vesnic nanejvýš smutný; ze škol je čeština vyloučena úplně, učiteli jsou z velké části vědomí germanisatoři a také z kostela je čeština vytlačována krok za krokem přes odpor a protesty našich krajanů. A tak jazyk český nalézá oporu již jen v rodině a ve čtení bible. Přes to nalézáme v některých osadách národní vědomí velmi živé, takže by bylo hříchem ponechat osady ty svému osudu. Bohužel jsou daleko od českých hranic a není proto možné žádati jich připojení k českému státu.  Můžeme však pro ně učiniti dvojí: můžeme podporovali jích návrat do vlasti a můžeme vymoci (12) mezinárodní ochranu národních menšin a ostrůvků. O té zmíníme se jinde, zde budiž dovoleno několik slov o návratu českých emigrantů. V Čechách budou se po válce jistě parcellovati velkostatky: nebylo by potřebí velkých k tomu obětí umožnit potomkům českých emigrantů, aby zakoupili si zde příhodný velkostatek a založili tam novou vesnici. Zachránili by chom tím českému národu řadu dobrých, pracovitých, řádných lidí a splatili bychom tím dluh své minulosti. Pokládám dnes, kdy napravují se staleté křivdy, za svatou naši povinnost, umožnit návrat potomkům českých exulantů do svobodné  české vlastí, umožnit jim, aby v Čechách ve zvláštních obcích svých mohli žití svůj vlastní samostatný duchovní život.

   Na ostatním území pruského státu, mimo Slezsko, bylo zjištěno nejvíce Čechů v Porýní (12.320), ve Vestfálsku (9.128), \ Berlíně (3.671) atd. Jde tu hlavně o moderní emigraci dělnickou a částečně maloživnostenskou, kterou nalezneme ve všech větších městech celého Německa. České spolky byly před válkou skorem ve stu měst Německa (Prusko v to počítaje) a bylo jich nejméně 150. Byly rozděleny ve tři směry: Jednoty sokolské, jež měly svým orgánem časopis »Zahraniční Sokol«, ve spolky sdružené ve »Svazu českých spolků zahraničních« v Berlíně, jenž vydával redakcí V. Hrubého časopis »Vlast« (r. 1914 již 38. ročník) a konečně ve spolky dělnické, přičleněné »Sekretariátu zahraničních Čechů v Praze«, jehož péčí vycházel časopis »Český Vystěhovalec« redakcí A. Srby a V. Folbra.
   Celkový počet Čechů v Německu i s Pruskem možno odhadnouti asi na 200.000. Jak doufáme, (13) budou Čechové slezští a kladští připojeni k českému státu a část potomků českých emigrantů vrátí se do vlasti. Také počet Čechů v německých městech se značné zmenší návratem do vlasti, kde budou teď lepší podmínky existenční, nezbude tedy v Německu více Čechů než asi 50,000.

   Švýcary, Belgie, Holandsko, Francie, Anglie. Kolik bylo před válkou Čechů v těchto státech, není nám známo, není o tom vůbec dat. Dle »Adresáře zahraničních Čechů", vydaného zahraničním odborem Národní Rady České r, 1911 a 1913, bylo ve Švýcarsku celkem  9 spolků v 6 městech, v Belgii 1 spolek, v Holandsku 2 spolky, ve Francií 11 spolků ve 4 městech a v Anglii 5 spolků ve 3 městech. Stejně jako spolky v Německu dělily se i tyto spolky na uvedené tři směry: Jednoty sokolské, spolky svazové a spolky sdružené v sekretariátu. Za války zůstala ovšem působnost berlínského »Svazu« i pražského »Sekretariátu« obmezena toliko na území centrálních mocností a na státy neutrální. Spolky švýcarské pokud byly organisovány v pražském »Sekretariátu«, vystoupily z něho za války, protože nemohly souhlasiti se stanoviskem, jež orgán »Sekretariátu«, »Český Vystěhovalec«, zaujati musil vůči světové válce.

   Světová válka poskytla krajanským spolkům ve Švýcarsku, ve Francii a v Anglii příležitost, aby zlatým, písmem zapsaly se v historii celého národa československého. Uvádím o jich činnosti několik údajů, jež zaznamenává »Interpelace německých poslanců o chování se českého národa za války«, po- (14) daná v prosinci 1917. ^Pozn.3 Zasíláním článků do různých novin staraly se zahraniční naše spolky ve všech jmenovaných zemích o to, aby šířily ve světě znalost poměrů, v nichž český národ byl nucen žit a znalost jeho tužeb. Udržovaly též tajné styky s Prahou a vyvinuly horečnou činnost k uskutečnění našich ideálů. V Paříži »Sokol« a socialistický spolek »Rovnost« začaly hned v den prohlášení války Srbsku s protirakouskou propagandou, na den 29. července svolaly schůzi české kolonie a již dne 1. srpna 1914 usneseno založiti českou legii, která v krátce po té v síle 500 mužů vytáhla do pole a stala se pak základním kádrem české armády, jež tak proslavila české jméno. Členy jejími byli v prvé řadě členové pařížského »Sokola« a ostatních českých spolků. Současně založeny časopisy »Český Národ« a »Na zdar«. V Londýně již 3. srpna 1914 konána česká schůze v Hydeparku, na niž usnesen manifest, který ubezpečoval, že všichni Češi budou bojovati na straně Anglie, bude-li vtažena do války. Později zřízena též v Anglii česká legie, nebyla však zařazena a proto mnozí krajané vstoupili do legie pařížské. Koncem roku 1914 zřízena v Paříži »Národní rada československých kolonií«, jež byla vrchním vedením českého protirakouského hnutí ve všech dohodových i neutrálních státech. Dne 1. ledna 1915 vyšlo první číslo oficielního orgánu Národní Rady »L' Independance tchèque«. Dne 1. května 1945 počal prof. Denis za účasti české kolonie vydávati časopis »La Nation (15) tchègue«, jehož programem byla — jak stálo v 1. čísle — samostatnost Čech. — Redakcí Dr. Lva Sychravy vycházela »Československá Samostatnost«, jejíž název naznačoval i cíl její.

   Nová epocha v požehnané činnosti zahraničních krajanů nastala příchodem profesora Masaryka, jenž věhlasem svým dovedl rozptýlené složky zahraničních českých sil sloučiti v jedinou cílevědomou, obezřetně vedenou, imponující akci, jež konečně korunována výsledkem nejkrásnějším.

   Dne 14. listopadu 1915 přináší »La Nation tchèque« provoláni »Českého akčního výboru v cizině«, na němž vedle podpisů prof. Masaryka, posl. Düricha a red. Pavlů čteme podpisy zástupců všech zahraničních Čechů: Ze Spojených Států, z Ruska, z Anglie i Francie a současně též podpisy zástupců amerických Slováků. Vojenská situace byla tehda smutná: Rusko a Srbsko poraženo,  německý tisk jásal. A v těchto tragických dnech proklamovali zahraniční krajané, vedení prof. Masarykem, bezmeznou svoji důvěru ve vítězství dohody, prohlásili, že český národ od dohody očekává své osvobození a vztýčili poznovu vysoko svůj cíl:  zcela neodvislý československý stát.

   Dnes, kdy tyto snahy došly radostného splnění, nutno se pokloniti před ohromnou prací všech, kdož za hranicemi pracovali pro naše osvobození.

   Polsko. Dle sčítání lidu z r. 1897 bylo napočteno v království Polském 6450 Čechů a Slováků, z nichž necelé 2000 bydlely ve městech, zbytek pak na ves- (16) nicích, a to v Zelově s přilehlými asi 8 sousedními osadami a v Kučově v Píontrkovské gubernii. Jsou to vesnice založené r. 1802 českými náboženskými emigranty z pruských, výše zmíněných osad Čermína, Tábora a Bedřichova Hradce. Ač byli do nedávna, tedy skorem po celé století, téměř úplně opuštěni a na sebe odkázáni, přece zachovali si nejenom řeč, nýbrž i živé národní vědomí a lásku ke staré vlasti, které nikdy nespatřili. A ptáme-li se jich, kdo je zachoval při jejich národnosti, odpovědí nám správně, že byla to bible. Aby mohli číst bibli, učili své děti číst česky, a čtením bible, české bible kralické, zachovali si svou národnost. Dnes je jejich situace národní velmi slibná: mají českého faráře i české školy a lze doufati, že bude tomu tak i v budoucnosti, v polském státě.
Městská střediska česká v Polsku jsou ve Varšavě a v Lodži, kde v l. 1906—1907 vycházel redakcí B. Procházky dobře vedený časopis »Českoruské Listy«.

   Rusko. Pří sčítání r. 1897 napočteno v Rusku bez Polska 33.849 Čechů a Slováků, kteréž číslo však nezdá se nám býti správným. V létech před válkou bylo jich jistě nejméně 100.000. Sídlili jednak ve větších městech Ruska, jednak ve vesnicích v guberniích Volyňské, Kijevské, Chersonské, Tauridské a na Kavkaze.
Městské kolonie nejvýznamnější byly v Kijevě, v Moskvě, v Petrohradě a v Oděsse, menší pak skorem ve všech větších městech Ruska.
   Krajané z gubernie volyňské a kijevské patří k nejdůležitějším a nejvýznamnějším našim ostrův- (17) kům zahraničním. Počet jejích před válkou možno směle odhadovati nejméně na 40.000. V újezdě Dubenském, Ostrožském, Rovenském, Žitomirském a Luckém bylo více než padesát ryze českých samostatných obcí a mimo to řada českých osad, jež jsou součástmi obci jiných, a konečně řada obcí, v nichž Češi žijí společně s jinými národnostmi. Osady tyto mají velký význam národohospodářský a mají také již svou zajímavou historii. Založeny byly vystěhovalci z Čech po r. 1866 zakoupením řady polských velkostatků, jež byly právě na prodej, a rozdělením jich. První léta jejich byla těžká a trudná. Půda ze dvou třetin byla porostlá lesem, jejž bylo nutno vykáceti a v role změniti, luka byla močálovitá, role úžasně zanedbaná, zarostlá plevelem a místy křovím, takže skorem ničeho nerodila. Úřady ruské s počátku nechovaly se k Čechům příznivě a teprve později, když viděly úspěchy jejich, vycházely jim vstříc, což jevilo se i v tom, že pro ně zřízeny zvláštní obce a čtyři české volosti (samosprávné okresy), čímž Čechům do jisté, byť velmi skrovné míry poskytnuta byla jakási národnostní samospráva. Zároveň poskytnut byl jim s počátku i samostatný život církevní a náboženský, s podmínkou, že všichni sjednotí se na jednom vyznání. Založena nová česká církev, nazývaná »Jednotou husitskou« nebo »Církví českohusitskou«, pro niž vláda vydržovala tři kněze. Bohužel myšlénka české církve ztroskotala, čehož hlavní příčinou bylo, že k formální církevní jednotě měla být přivedena massa českých přistěhovalců, mezi nimiž nebylo jednoty duchovní, kteří diametrálně se rozcházeli v nejzákladnějších názorech životních. (18) Velká většina přistěhovalců byla katolického náboženství, část z nich byla však svobodomyslná, která ráda a ochotně přijímala »husitství« a »českobratrství«, část naopak pravověrné katolická, která snažila se uspořádat novou církev dle církve starokatolické. Uvážíme-li ještě, že mezi přistěhovalci byl i hlouček evangelíků obojího vyznání, kteří českou církev přáli si zase míti zřízenu jedenkaždý dle svých ideálů a při tom mezi sebou se potírali, vidíme, že byl to vlastně »Babylon víry«, který měl být sloučen v jedinou církev. Kdyby bylo bývalo možno utvořiti českou církev jen pro část českého osadnictva volyňského, pokud o náboženských věcech stejně smýšlela, mohl být výsledek jiný. Ovšem i tak byla by česká církev sotva přečkala reakcionářskou éru Pobědonoscevovu, jehož snahou bylo poruštiti a popravoslaviti všechny národnosti Rusko obývající. R. 1888 byly zrušeny české farnosti, kněžím odejmuto služné a r. 1892 ustanoveno, že pouze ti z přistěhovalců maji právo nabývati vlastnictví pozemků, kdož vyznávají víru pravoslavnou. Postupně přijímali Češi pravoslaví, někteří rádi, někteří lhostejně, jiní zase s trpkostí a bolestí. Někteří se dokonce raději vystěhovali (na př. do Bosny), než by byli přijali pravoslaví. Velká většina ovšem zůstala a pravoslaví přijala, třebaže někteří jen na oko. (Když nastala svoboda vyznání, vrátili se mnozí ke katolictví.) Jediné snad jen dvě evangelické obce nepřijaly pravoslaví, ač bylo jim mnohá příkoří snášeti. Zároveň se zničením české církve zničena i česká samospráva, zrušeny české volosti, české školy poruštěny a čeština z nich úplně vymýtěna, české divadelní hry nepovolovány, (19) knihovny zanikly. Reakce a odnárodňování slavily své vítězství. A s nimi ruku v ruce šel úpadek kulturní a úpadek mravní.

   Nový život nastal českým osadám volyňským teprve po válce rusko-japonské, kdy zavál čerstvější poněkud větřík v dusném ovzduší ruské veleříše. První známkou tohoto nového života bylo vycházení českých časopisů: Zmíněných již »Českoruských Listů« v Lodži a dále »Ruského Čecha«, jenž vycházel v Kijevě od r. 1906 do r. 1908 nákladem a redakcí Dr. V. Vondráka. Pro probuzení Českého lidu na Rusi vykonal za krátkou dobu svého vycházení velmi mnoho. Od r. 1911 do r. 1918 vycházel v Kijevě redakcí V. Švihovského časopis »Čechoslovan«, který získal si veliké zásluhy nejen o českou větev na Rusi, nýbrž v prvých letech války i o celý český národ a československý stát.

   Přes to kulturní a národní stav velké části českých osad volyňských byl před válkou dosti smutný. Za to stav národohospodářský byl utěšený. České vesnice zkvétaly, těšily se značnému blahobytu a měly blahodárný vliv na hospodaření okolních Malorusů. Mohly se stát významným odbytištěm českého zboží, jak dokazuje značný přívoz a značná spotřeba českých hospodářských strojů. K navázání a utužení hospodářských styků mezi těmito českými osadami a starou vlastí byla před válkou učiněna řada projektů (na př. založeni českoruské banky v Kijevě, jejíž jedním úkolem byly by právě hospodářské styky mezi českými zeměmi a Volyní), jichž uskutečnění vypuknuvší světová válka oddálila. Hned po (20) válce bude nutno v tomto směru horlivě pracovat. Je to práce důležitá, významná a mnohoslibná.
   Za války trpěly některé naše osady volyňské hrozně. Válečná vlna několikráte se přes ně převalila a surová soldateska maďarská, rakouská a německá krutě v nich řádila. Slyšel jsem o armádním rozkaze, v němž nařizováno, aby proti českým kolonistům přísně se postupovalo, protože jsou protirakouského smýšlení. Z některých kdysi kvetoucích a výstavných vesnic zůstala po válce pouhá spáleniště — — —
   Do dějin českých osad volyňských připsala tedy válka kapitolu velmi bolestnou, připsala však zároveň kapitolu velmi slavnou, jež jedná o aktivní účasti ruských Čechů na světové válce. Jak čteme ve zmíněném jíž dotaze německých poslanců »začaly protirakouské snahy Čechů žijících v Rusku hned po vypuknutí války s plnou prudkostí«. V Kijevě, v Moskvě, Petrohradě a Varšavě přikročeno k přípravám pro utvoření českých legií, z nichž vzešlo založení »České Družiny«. Tato čítala již v srpnu 1914 tisíc mužů a dne 18. října 1914 slavila slavnost svěcení praporu a již koncem roku 1914 odejela na frontu. Členy byli s počátku pouze Čechové v Rusku usedlí nebo v době vypuknutí války tam meškající, a teprve později v r. 1915 doplňována a rozmnožována »Družina« také ze řad zajatců.
   Dne 10.—13. září 1914 konán byl v Petrohradě sjezd Svazu československých spolků na Rusi. Střediskem organisace České Družiny určen Kijev a vypracován pamětní spis s odůvodněním nároků na znovuzřízení samostatného českého království ze zemí koruny České a Slovenska, »aby byla vyplněna (21) touha, celého národa, že na královském hradě Hradčanech bude sídliti český král, korunovaný historickou korunou svatého Václava. Této porady účastnili se i zástupci Slováků. Lví podíl na těchto akcích náležel výše již zmíněnému časopisu »Čechoslovanu«. »Utro Rossii« v únoru 1915 nazývá »Čechoslovana« »jediným dnes svobodným listem Českým v Evropě« a v jedné básničce uveřejněné v »Čechoslovanu« v listopadu r. 1916 nazývá se Kijev »kolébkou naší české revoluce«. R. 1915 založen vedle »ČechosIovana« »Čechoslovák«, vydávaný redaktorem Bohdanem Pavlů v Petrohradě, jenž o českou věc rovněž získal si ohromné zásluhy. Mezi oběma časopisy vznikly později značné neshody a příkré polemiky. Příčiny a podrobnosti nejsou mi známy.
   »Česká Družina« ^Pozn.4 byla zárodkem dalšího rozvoje Československého vojska. Přistoupením Slováků a přihláškami z táborů zajateckých vzrostla Družina tak, že již v polovině r. 1915 byla rozšířena na československý pluk, který v květnu r. 1916 změnil se v československou brigádu. Koncem r. 1916 zakázala carská vláda (jež připravovala separátní mír) příjímati zajatce do českých vojsk, čímž vzrůst jejich zastaven. Teprve prozatímní vláda revoluční dovolila opět přijímati zajatce a zároveň zříditi československou divisi. Tím ovšem nabyli bývalí zajatci většiny v československém vojsku a na třetím sjezdu československém v Kijevě r. 1917 přešlo i vedení celé československé akce na Rusi do jejich rukou. Avšak (22) o to, že Československá vojska v Rusku vůbec byla založena, mají nespornou zásluhu naší krajané v Rusku usedlí, kteří také po dlouhý čas všechnu československou akci financovali, uloživše si k tomu účelu dosti značnou národní daň. Byli to v prvé řadě krajané z velkých měst a z gubernie kijevské a volyňské.
   Krajané z gubernií chersonské, tauridské a z Kavkazu účastnili se tohoto hnutí dle mého domnění již méně, protože »Čechoslovan« nebyl mezi nimi tak rozšířen.
   V tauridské gubernií bylo asi 2000 Čechů hlavně v obcích Čechohradu, Bohemce a Alexandrovce, založených vystěhovalci z Čech v l. 1863—1869. Čechohrad zajímavý je hlavně tím, že má dvě školy: českou a ruskou. Českou školu vydržuje obec a chodí do ní děti prvá tři léta. Ruskou školu vydržuje újezdní zemstvo, vyučování trvá 4 roky a vyučuje se pouze rusky. Náboženstvím jsou obyvatelé, katolíci a vystavěli si vlastním nákladem hezký kostelík. Alexandrovka je osada českoněmecká. Má dvě školy: českoruskou a německoruskou.
   Na Kavkaze napočteno r. 1897 celkem 3360 Čechů. V okolí Novorossijska jsou 4 české vesnice, v okolí Tuapse 3 a u Anapy 2. Založeny byly v letech 1869—1878 vystěhovalci z Čech na přání ruské vlády, která přistěhovalcům poskytovala různé výhody. Dnešní stav jejich je lepší než stav tamních osad ruských a řeckých, ale je daleko za stavem tamních osad německých a daleko za stavem českých osad na Volyni, a to jak ve směru materielním, tak ve směru kulturním. Některé vesnice zajímavy jsou pěstováním tabáku, jiné vysoko v horách položené vče- (23) lařstvím a ovocnářstvím, některé zase pěstováním vína, jež jim však nepřineslo blahobyt, nýbrž bohužel zvyklo krajany nemírnému pití vína, což podporováno nedostatečným odbytem jeho. Školy jsou pouze ruské, časopisů se odebírá velmi málo, knihovna je pouze v obci jediné. Kulturně, mravně i národně všechny naše osady kavkazské upadají, jsem však přesvědčen, že záchrana většiny z nich byla by ještě možná.

   Spojené Státy Severoamerické. Větší vystěhovalecký proud z Čech do Spojených Států lze pozorovati v polovině let šedesátých minulého století. Část vystěhovalců obracela se jakožto kolonisté zemědělští do států Texas, Wisconsin, Minnesota, Jowa, Michigan, Ohio, Nebraska, Oklahoma, Dakotá a j., část vyhledala města Chicago, St. Louis, New-York a j. Postupem let vystěhovalecký proud z Čech do Spojených Států značně sesílíl a obracel se více do měst.
   Počet Čechů ve Spojených Státech nelze udati zcela přesně. Dr. J. E. Salaba-Vojan ve své výborné knize »Česko-americké epištoly« odhaduje počet ten na 713.660. Při úředních sčítáních lidu nebyla dříve národnost zjišťována, stalo se tak po prvé teprve r. 1910 zásluhou amerických Čechů, ^Pozn.5 avšak pouze pro obyvatelstvo z cizozemských rodičů pocházející. Celkem bylo r. 1910 napočteno ve Spojených Státech 539.392 Čechů a Moravanů, jichž rodiče nebo oni sami narodili se mimo Spojené Státy. Přípočteme-li k tomu ještě Čechy, jichž rodiče narodili se již v Ame- (24) rice, uvidíme, že odhad Dr. Salaby-Vojana je přibližně správný.
   Z úředně zjištěného počtu Čechů pocházelo 515.183 z bývalého Předlitavska, 17.382 z Německa, 2868 z Uher, 1694 z Ruska atd. Slováků bylo ť. 1910 napočteno 284.444. Všech Čechoslováků v Americe bylo tedy skorém milion. Dle jednotlivých států bylo nejvíce Čechů zjištěno ve statě Illinois (124.225), Nebraska (50.680), Ohio (50.004), New York (47.400), Wisconsin (45.336), Texas (41.080), Minnesotta (33.247), Jowa (32.050) atd. Slováků bylo nejvíce v Pennsylvanii (141.657), v Ohiu (33.102), New Jersey (23.506) New-York (22.847), Illinois (20.915) atd.

   Nepatrný rozměr této práce nedovoluje mi zmíniti se obšírněji o významu Čechů amerických, o životě jejich kulturním, o poměrech hospodářských atd. Uvádím pouze, že Čechové dělí se na dva tábory: na svobodomyslné a na katolíky, že mají své doplňovací školy, několik denníků a velkou řadu týdenníků, množství sokolských jednot a  jiných tělocvičných spolků, namnoze s vlastními, velmi pěknými tělocvičnami, množství spolků vzdělávacích a podpůrných s ohromným často počtem členů, několik divadel, velký počet vlastních kostelů, modliteben a far (z největší části katolických, avšak též několik reformovaných, augsburských, svobodných reformovaných, kongregačních, methodistických, baptistických a j.), dále vlastní velké hřbitovy atd. V českém majetku je několik menších bank, několik pivovarů, několik knihtiskáren, řada velkoobchodův a továren, velké množství hostinců  atd. Čechové zastoupeni jsou v městských správách, v zákonodárných sborech jed- (25) notlivých států a jedním či snad dvěma členy dokonce i v kongressu. K udržení Českého živlu v Americe přispívá hlavně okolnost, že krajané i v městech bydlí pohromadě, tak na př. v Chicagu, v New-Yorku a jinde jsou celé ohromné české čtvrti. Ve státech zemědělských, jako na př. v Nebrasce (kde Češi činí skorem 5% všeho obyvatelstva) a jinde je množství ryze českých vesnic s českými jmény a řada městeček s českou většinou. Doufáme, že nyní mnoho krajanů amerických vrátí se do svobodné vlasti české a že s krajany, kteří zůstanou v Americe, budeme udržovati stálé, soustavné, všestranné a čilé styky, jakých dávno již bylo potřebí k prospěchu vlasti i k prospěchu české větve americké.
   Slováci vrátí se asi velkou většinou domů, protože vystěhovalectví jejich na rozdíl od vystěhovalectví českého mělo více charakter dočasný.
   O činnosti našich amerických krajanů ve světové válce máme posud jen velmi kusé zprávy; ale již z těch vidíme, že jsme americkým svým bratřím zavázáni k nesmírné vděčnosti, neboť mají velký podíl na vydobytí naší svobody. Ze zmíněné interpelace německých poslanců vyjímám:
   Již na podzim r. 1914 založen byl v New Yorku »Výbor pro samostatnost a neodvislost Čech«, jenž vytkl si za cíl podporovati protirakouské hnutí všemožným způsobem. Dálo se to především navázáním styků s diplomaty trojdohody, zasíláním článků dohodovému tisku a peněžními sbírkami na podporu hnutí. V březnu r. 1915 založena na sjezdu v Cleve-landu »Bohemian National Alliance« (České národní sdružení) s podobným programem. Také "Národní (26) Rada Čechů v Americe« pracovala za stejným cílem a vydala 15. ledna 1915 manifest amerických Čechů k presidentu Poincaréovi. Na podzim r. 1915 vydali i čeští sociální demokraté v Americe manifest, v němž slibují podporu »Národnímu sdruženi« a prohlašují za první lidskou sociální povinnost požadavek naprosté neodvislosti českých zemí, spojených v jeden jediný, zcela svobodný československý stát.
   Zmíněná interpelace vytýká dále činnost "Besedy V. Friče« v Chicagu, jež hlavně šířila protirakouské hnutí mezi českými zajatci v Rusku a Srbsku. Za tím účelem posílány česko-americké noviny protirakouského směru ve velkém množství (do 2. února 1915 posláno 612 balíků) do zajateckých táborů a také dopisy působeno na zajatce. K těmto zásilkám byl »Besedě Frič« k disposici bohatý materiál. Přes 60 českých listů v Americe bylo takřka vesměs ve službách prbtirakouského hnutí. K podpoře a informaci českých a amerických novin založilo »Národní sdružení« zvláštní tiskovou kancelář a mimo ni existovalo ještě několik takových kanceláří jiných.

   Zvláště důležitá a horlivá byla činnost všech českoamerických jednot v době, kdy otázka muničních dodávek ze Spoj. Států Francii a Anglii tvořila předmět diplomatických not ústředních mocností Spojeným Státům. Cílevědomě a systematicky vystupovali američtí Češi, podporováni jsouce v tom jihoslovanskými vystěhovalci z Rakouska, proti snahám německé a rakouské vlády, německých Američanů a části amerického tisku, snahám za vydání státního zákazu vývozu válečného materiálu. Zmíněná interpelace poznamenává v této věci, že »i když toto jednání Čechů (27) nebylo pro chování se americké vlády v otázce muniční rozhodné, přece jen bylo zcela jistě způsobilé, aby sesílilo protirakouskou náladu ve Spoj. Státech«. Vůbec prý byla akce amerických Čechů »značně vlivná na nečeské americké kruhy«.
K českému hnutí připojili se i Slováci Spojených Států. Když pak Amerika vstoupila do války, činnost všech amerických Čechoslováků ještě se znásobila, velkým počtem také činně súčastnili se války v československé armádě. Podrobných zpráv o tom posud není. Jedno však nutno zvlášť zdůrazniti: Bezmeznou obětavost amerických krajanů, s jakou nesli ohromné náklady agitace i vydržování československých vojsk. Buď jim za to dík! Dokázali tím znovu a dojemně, že »co srdce pojí, moře nerozdvojí«.

   Jižní Amerika. V Brasilii byla větší česká kolonie v Sao Paolo, kde čilý český spolek »Slavia« vydržoval českou školu. Jeden český spolek byl dále v Jaguary.
V Argentině byly dva české spolky v Buenos Ayres.

   Pravděpodobná, přibližná síla českých ostrůvků po válce. Jak jsme výše seznali, zbude v Dolních Rakousích po válce asi 150.000—200.000 Čechoslováků, v ostatních zemích bývalého Předlitavska asi 30.000, v Uhrách asi 225.000, v Chorvatsku asi 50.000, na Balkáně asi 10.000, v Německu asi 50.000, v západní Evropě asi 6000, v Polsku asi 6000, v Rusku asi 50.000 a v Americe asi 400.000—500.000. Úhrnem bude tedy Čechoslováků za hranicemi českého státu asi milion. (28)

Význam a budoucnost zahraničních českých a slovenských menšin.

   Dosud málo lidí u nás zajímalo se o tyto zahraniční naše menšiny, málo lidí o nich vědělo a velmi málo chápalo jejich význam.
   Snad jen několik jednotlivců tušilo, jaký význam politický mohl by jednou připadnout zahraničním krajanům. A ani ti nekonali ještě potřebné detailní přípravy, nehledě k organisačním pracem rázu všeobecného, protože netušili, že světová válka přikvačí tak rychle. Zastihla tedy válka naše české zahraničí naprosto nepřipravené a neorganisované. Přes to naši krajané obstáli v této zkoušce skvěle. Ve všech zemích, kde měli možnost svobodného projevu, seskupili se hned počátkem války k veliké, cílevědomé práci za osvobození české vlasti. A již v době, kdy ani jediná z dohodových vlád nepomýšlela ještě na úplné rozbití Rakouska, vztýčili naši krajané vysoko svůj cíl: Samostatný, neodvislý československý stát. A pro ten cíl pracovali, agitovali, psali do cizích novin, zakládali legie, obětovali své životy, propagovali svoje ideje mezi zajatci a přinášeli radostně ohromné hmotné oběti. Práce jejich nebyla snadná. Bylo jim bojovati s mnohými překážkami a s mnohým nepo- (29) rozuměním. Ke všemu pak nebyli ani jednotní ve svých konečných cílech. Všichni chtěli neodvislý český stát, ale jedni si jej představovali jako republiku, jiní jako království, jehož trůn chtěli nabídnout některému velkoknížetí z rodu Romanova, a jiní zase jako stát, jehož ústava byla by uspořádána po způsobu anglickém.
   Je ohromnou zásluhou profesora Masaryka a Dr. Beneše, že různé tyto směry dovedli spojiti v jeden mohutný proud, a je štěstím pro českou věc, že zahraničním krajanům dostalo se takového vůdce. Ale s pocity hluboké vděčnosti nutno vzpomenouti také té velké práce našich zahraničních krajanů. Nebýti jich, nebylo by se snad ani geniu rázu Masarykova zdařilo to obrovité dílo; nebýti jich, nebylo by snad ani československých vojsk; nebýti Čechů amerických, neměla by ani Amerika ani president Wilson toho zájmu a těch sympatií pro českou věc. Nebýti Čechů amerických, snad by byla Amerika vůbec ani nezasáhla do války.
   Stejně jako pro politický význam zahraničních Čechů, nebylo před válkou ani dost pochopení pro jejich význam národohospodářský. Byla přezírána konsumní síla českých kolonií, nebylo použito dostatečně zahraničních krajanů k propagaci vývozu našeho zboží a k šíření odbytu našich výrobků.
   Netřeba se ovšem diviti, že dosud styky naše byly nedostatečné. Žili jsme v malých poměrech, bylo se nám bíti o holou existenci; což divu, že zapomínali jsme na ostrůvky zahraniční, což divu, že na př. zahraničnímu odboru Národní Rady české povoloval ústřední výbor k potřebným pracem hmotné prostřed- (30) ky naprosto nedostatečné a skorém směšné? V budoucnosti bude jinak. Budoucnost otevírá nám nové možnosti, nové dráhy i zde. Styky se zahraničím nebudou již úkolem několika málo jednotlivců a stanou se zájmem oficielní veřejnosti. Budou jistě zřízeny i příslušné veřejné úřady pro styky ty, jejichž činnost bude doplňována radostnou a horlivou činností různých významných spolků a institucí i pracovníků menšinových, jejichž dosavadní činnosti k ochraně menšin vnitrozemských nebude již v té míře potřebí. Jsem přesvědčen, že pomůžeme zahraničním krajanům zakládat české školy, lidové knihovny, loutková divadla, že se budeme s nimi vzájemné navštěvovat, že jim budeme pořádat přednášky atd., a že oni zase budou klestit nové cesty výrobkům našeho průmyslu.
   Budoucnost českých ostrůvků ve Francii, v Anglii a v Americe, kde dobyli si naši krajané za války tolik úcty a tolik lásky širokých kruhů občanstva, v jejichž středu žijí, je radostná a slibná. Ale ani budoucnost Čechů v ostatních zemích dnes není beznadějná. Doufám pevně, že dojde k mezinárodní ochraně všech národních menšin, že budou ochráněny nejdůležitější jejich zájmy kulturní, jako právo na vlastní školu a její správu, právo na pěstování vlastního života kulturního a pod., a pak bude zabezpečena i existence našich menšin v Uhrách i v Německu. (31)