František Kubka

(Zápisky spisovatele a diplomata)

14

Naši v Bulharsku

Počátkem srpna 1946.

   Snažím se organisovati věci československé kolonie. Dokud tu nebylo vyslanectví zastával krajany Československý Národní výbor. Vedle něho tu trval spolek Národní dům T. G. Masaryka s hlavním sídlem v Sofii, ale s odbočkami v jiných místech Bulharska. Československý Národní výbor vykonával před mým příchodem i některé funkce konsulární. Ty přešly nyní na vyslanectví a výboru zůstala v prvé řadě informace o personáliích kolonie, hlavně o národní spolehlivosti za války. Bylo mým úmyslem vtisknout výboru ráz národních výborů ve vlasti hlavně po stránce sociální. Proto jsem dal podnět k volbám, při nichž kandidátka byla složena tak, aby v čele stál zástupce třídy dělnické. Význam výboru je nyní neveliký. Kulturní práci vykonává Národní dům, vyslanectví převzalo intervence a ochranu u úřadů, očistná komise funguje vedle Národního výboru. Trvám však zatím na tom, aby vedle spolku Národní dům T. G. M. existoval nějaký volný sbor, který by znal život kolonie za války a po ní a mohl nám s jistou autoritou v různých případech posloužit.

   Přistupoval jsem od počátku k věcem kolonie s vážností a úctou. Učinil jsem si povinností pracovat osvětově, kulturně a politicky výchovně, přednášet, zvát přednašeče z Československa do Národního domu, stýkat se s krajany na platformě kulturní a dbát hlavně o to, aby se vžili do nového Bulharska a – pokud se nevrátí do vlasti – nalezli na tomto novém Bulharsku své osobní štěstí. Chtěl jsem, aby krajany bylo vidět na všech lidových manifestacích, pomáhal jsem, aby vplynuli bez otřesů do všech nových forem života, neboť jsem poznal, že československá kolonie, pokud sídlí v Sofii, je hospodářsky silnější nežli průměr bulharský. Věděl jsem však, že se jí právě proto dotkne budoucí bulharské zákonodárství (79) znárodňovací. Tušil jsem, že k reemigraci, kterou nyní tak horlivě krajané prosazují, nedojde tak brzy. Bude nutná trpělivost. A tu neměli mnozí, kteří stůj co stůj chtěli uspíšit návrat do domova. A v tomto smyslu jsem přednášel a mluvil k členům Národního výboru i Národního domu T. G. M.

   Češi byli v Bulharsku již před jeho osvobozením. Byli to inženýři, stavitelé drah a silnic, hakim pašové, nedotknutelní cizinci v tureckých službách. Měli styky a přátele mezi revoluční bulharskou mládeží, která školské i politické vzdělání obdržela v Rusku, Rumunsku, Srbsku, ale také v Praze, v Táboře i jinde. Tak studoval v Praze blízký spolupracovník geniálního rebela Vasila Levského, Petr Benkovski, na zemědělské akademii v Táboře se učil Angel Kančev, Christo Botevův revoluční kamarád Ivan Drasov byl také žákem českých škol. Inženýr Jiří Prošek zůstal v pamětech těchto osvobozeneckých bojovníků zapsán jako věrný přítel a člen povstaleckého výboru.

   Osvobozené Bulharsko vybralo z bulharských žáků českých škol, nejen mnohé své ministry, úředníky, profesory, architekty, inženýry, soudce, lékaře, lékárníky a zemědělské učitele, nýbrž volalo organisovaně do Bulharska i další Čechy.

   Z oněch, kteří přišli po osvobození z roku 1878, nejvíce se proslavil Dr. Konstantin Jireček (po bulharsku Iriček), vnuk Šafaříkův, Palacký bulharského dějepisectví. Roku 1879 vstoupil do bulharských služeb a byl pak čtyři roky ministrem vyučování. Své průkopnické dílo, „Dějiny národa bulharského", napsal však už před svým příchodem a vydal je v Praze v roce 1876. — Jako první historiograf Bulharska zaslouží si Konstantin Jireček pomník.

   Zakladatelem klasické filologie v Bulharsku se stal profesor Jan Brožká, autor  latinsko – bulharského slovníku, praotci bulharské archeologie byli pak bratři Hermenegild a Karel Škorpilové spolu s Václavem Dobruským. Dobruský založil archeologické muzeum v Sofii,  Škorpilové ve Varně. Škorpilové nabyli hlavně v probádání thráckých, řeckých a římských vykopávek jména mezinárodního. (80) Úcta k jejich dílu trvá v bulharské inteligenci dosud a jméno Škorpil je synonymem pro českého badatele a učitele.

   Bulharskou matematiku pěstovali na univerzitě v Sofii  profesoři A. V. Šourek a Vladislav Šak, který se stal později česko–bulharským slovníkářem. Pomocníkem klasické bulharské vědy o rostlinstvu (Flora bulgarica), profesora Velenovského, byl Václav Stříbrný, učenec, pedagog a zahradník.

   Četné stavby budoval a renovoval ve slohu své doby český architekt Kolár, v báňském inženýrství se osvědčili inženýři Skřička a Mečíř.

   Kamkoli vejdeš do chrámů, síní slavnostních, do rodin, jež mají umělecké sbírky, nebo do museí, spatříš v Sofii díla dvou českých malířů.

   Ivan V. Mrkvička, portretista, žánrista a realistický zpodobovatel bulharské národní a sociální skutečnosti, přišel do Bulharska na počátku osmdesátých let. Až roku 1896 založil uměleckou školu v Sofii, jež byla později proměněna v Uměleckoprůmyslovou akademii. Mrkvička byl jejím ředitelem a učitelem bulharských výtvarníků. — Jeho obrazy mají nejen cenu výtvarnou, nýbrž i etnografickou. Studoval bulharský kroj, architekturu bulharské vesnice, mravy lidu a jeho zvyky a učinil tak ze svých pláten i drobných obrázků dokumenty bulharského života ke konci devatenáctého století se všemi podrobnostmi folkloru a sociálních forem. Muž bělostné prorocké brady a živých ostrých očí pod kulatými skly byl všeobecně milovaným učitelem a jeho jméno, Bulharům těžko vyslovitelné, je slyšet všude tam, kde se mluví o darech české kultury vzdělanosti bulharské.

   Jaroslav Věšín, krajinář a bataillista, malíř výjevů loveckých a anekdotických lesních příběhů, stal se Vereščaginem bulharské královské armády a malířem vojenských manévrů knížete a cara Ferdinanda. Jeho rozměrná plátna jsou skoro jedinými obrazy, jimiž byl vyzdoben královský palác. Ačkoli dvorní malíř sloužil v komposici svých obrazů pánovi, kterého v césarských pózách umisťoval do středu svých komposic, vidíme, že více nežli uniformy miloval jejich barvy na pozadí podivuhodného a svérázného bulharského (81) ovzduší, které tlumí, změkčuje a líbezně smiřuje protiklady. Věšínovo umění, které bylo nejčistší, když bloudilo v lesích, chudičkých listnatých hájích a zmrzlými kalužinami předjaří, vystihlo někdy drobnokresebně a později, bohužel, i příliš pastosně tuto zvláštnost bulharského plenéru, který stírá tvrdost krajiny a volá po pastelu. Vedle těchto dvou uměleckých postav jen zdánlivě zaniklo poctivé dílo krajináře, vyzdobitele chrámů a pedagoga Oty Hořejšího.

   Ředitelem Národního divadla byl od r. 1906 Josef Šmaha. Jeho busta ještě není umístěna ve foyeru tohoto divadla.

   Jako kdysi v Rusku, tak i v Bulharsku byli prvními kapelníky vojenských hudeb a organisátory hudebního života Češi. Z nich ještě žije stařičký Josef Wiesner.

   Školy hospodářské, zemědělské a lesnické byly zakládány Čechy a přírodopisec český, dosud žijící Dr. Ivan Bureš, byl ředitelem přírodovědeckého musea.

 Češi byli mezi prvními soudci a prokurátory. Vlastenecký kníže Dr. Rudolf Thurn-Taxis, vězeň Habsburků a ve válečném roce 1866 s J. V. Fricem bojovník za státní právo české, byl generálním prokurátorem Plovdivu. V bulharském soudnictví působili čeští právníci Dr. F. Chytil, Dr. Karel Svoboda a jiní.

   Vedle této skupiny akademické usazovala se už od počátku v osvobozeném Bulharsku skupina průmyslových a řemeslnických pionýrů. Proškové založili pivovar v Sofii, Mildové v Šuměnu a Ruščuku, jiní v Plovdivu a Lomu. České podnikání rostlo i v jiných oborech: v textilu, sklářství, nábytkářství, zámečnictví, cukrovarnictví, grafice.

   V r. 1879 se začal krajanský život organisovat. Byl založen „Sokol", zanikl a byl znovu ustaven v r. 1894. Válečná léta 1912, 1913, 1915 až 1918 znemožnila činnost jednoty. Fungoval bulharský „Junák“, paramilitární organisace, jež byla úplně v rukou koburských vojáků, a těm se „Sokol“ pro svou slovanskou a demokratickou ideologii nezamlouval. Po první Světové válce byl r. 1921 obnoven po třetí. Za druhé Světové války byl zahnán do illegality a po ní znovu zřízen. (82)

   V roce 1892 se seskupili sofijští Češi ve sdružení Ćech, které se v roce 1925 rozplynulo v novém krajanském spolku, jenž od těch dob nese název Československý národní dům T. G. Masaryka. Skoro současně se spolkem „Čech“ byla založena i krajanská knihovna.

   Po první Světové válce nastala, jak krajané ji označují, zlatá doba československé kolonie. Byla to vlna hospodářské prosperity. Nastal nový příliv československých přistěhovalců, staré závody mohutněly, zakládaly se nové, řemesfa kvetla a krajané rozšiřovali své organisace, budujíce — už s mravní i hmotnou podporou Československé republiky — nové.

   Z prvních poválečných dob existuje „České srdce", od r. 1921 začala pracovat česká škola, byla založena Bulharsko-československá obchodní komora, společnost pro kulturní a hospodářské styky „Bulgaro-čechoslovaška vzaimnost“, kde první kroky na své požehnané cestě za sblížením své vlasti s Československem vykonala básnířka L. Kasařova, r. 1924 byla v ulici Krakra č. 9 získána budova pro spolek Národní dům T. G. Masaryka, kde se usídlila i česká škola, styk s vlastí byl častý a plodný, jezdilo se na sokolské slety, Sokol si získal trvalého přídomku první ze zahraničních jednot sokolských, na boulevardu Ferdinandově nedaleko vyslanecké budovy prodávalo české knihkupectví knihy a noviny.

   Té doby se také rozvinula v celé šíři práce cukrovaru v Gorné Orechovici, založeného r. 1912 a postaveného Pražskou úvěrní bankou. K cukrovaru, jednomu z největších na Balkáně, přistoupil r. 1922 lihovar a továrna na potaš s rafinerií potaše. Roku 1928 byla zařízena továrna na výrobu komprimované kyseliny uhličité. Nedaleko lihovaru vznikla r. 1925 továrna na výrobu spodia a další továrna keramická s kruhovou cihelnou, šamotkou a výrobnou fajansových kamen. — K tomuto kombinátu přistoupila už v r. 1925 továrna na cukrovinky. Gorné Orechovici se dostalo českou prací a českým důmyslem mohutného průmyslového centra. Existence tohoto střediska je zřejmá již z daleka těm, kdož přijíždějí po železnici ze Sofie, netoliko podle mohutných komínů, nýbrž (83) i podle úpravnosti a poměrného bohatství celého okolí. Požehnání průmyslu spočívá nad všemi střechami.

   Kombinát byl skoro až do dnešního dne obsluhován vedoucími silami a mistry původu československého. Pro české děti zřídil cukrovar školu obecnou a občanskou, se školou byl spojen Národní dům, kde měli krajané tělocvičnu, divadlo a čítárnu.

   Dnes už je škola likvidována a sokolská jednota odevzdala své nářadí Sokolu sofijskému, který je zase posílá zahraniční župě do Prahy.

  Češi mají v Bulharsku i svoji vesnici. Je to Vojvodovo v kraji Orechovském, poblíž Dunaje. Vojvodovští sedláci sem přišli kolem roku 1900 po delším putování Podunajskem z transylvánské Svaté Heleny, kam se jejich předkové odstěhovali již před staletími. Před válkou tu bylo 798 obyvatelů československého původu, většina Čechů. V roce 1928 tu ve vsi byl vybudován československý Národní dům T. G. Masaryka a od roku 1926 mají tam doplňovací školu.

   Monsignore Galloni, zástupce Vatikánu v Sofii mi vyprávěl, že tato vesnice, ačkoli je  nekatolická a dokonce sektanská, metodistická a nazarénská – je příkladem čistoty a dokonalé selské práce širému okolí. Monsignore to musí vědět! Je už v Bulharsku dávno a jezdí často po inspekcích. Říkají mi to také Bulhaři. Vojvodovští mne zvou. Hned po mém příchodu nám přinesli chléb a sůl a veliký polštář, ozdobený našimi stuhami, aby se nám s panímámou dobře spalo.

   Slováci se usídlili kolem Plevna ve třech obcích: Gorné Mitropolji, Mrtvici (nyní Podemu) a Brašljanici. Přišli sem v r. 1897 z Báčky a Banátu. V Gorné Mitropolji bylo před vojnou 619 Slováků. Mají svůj československý dům T. G. Masaryka z r. 1929, slovenskou školu, ale po válce se jim zachtělo stejně jako vojvodovským zoufale domů. Vyhání je sucho, které  pronásleduje Bulharsko už od roku 1944. Žene  je tam touha po domově, který je v prvých týdnech  po osvobození rozhlasem a tiskem volal. A žene je tam konečně (84) i pudová touha po zachování rodu, neboť takto by vymřeli. S Bulhary se nežení a za ně se neprovdávají a tak sedíš ve Vojvodově nebo Mitropolji u stolu s rodinami, jejichž otcové a matky jsou mezi sebou bratranci a sestřenicemi. Je třeba obnovit krev!

   Tak se také hodlá vystěhovat drobná slovenská kolonie v Podemu, kde bylo před vojnou okolo 300 duší. I oni měli svůj Národný dom, školu a odbočku Sokola. I Podem chce  evakuovat a pomalu si provádí reemigraci sám.

   Ale je tu ještě slovenská obec Brašljanica s necelým půl druhým stem duší. Také s Národným domem a školou.

   Naši vesničtí krajané jsou bulharskými občany, slouží v bulharském vojsku a mnozí z nich padli za posledních čtyř válek. Na svůj jazyk nezapomněli, ba hovoří jím tak čistě, jak to čtou v bibli. Je radost slyšet jejich písně a pohledět na jejich  kroje. Zachovali věrně a čistě domovinu i po dlouhých  generacích. Nyní chtějí domů. A chtěli by aspoň do takových míst, která jsou podobna krajům v Bulharsku, kde jsou pohřbeni jejich otcové a dědové, a chtěli by někam, kde je víno. O Slováky není starost. Tam víno najdou. — Ale Češi musí na jižní Moravu. Budou zase hraničáry!

   Na Dunaji v Ruse (Ruščuku) žije také půl stovky krajanů. Fluktují, jakož už je vlastností přístavního života. Dunaj pod okny a Dunajplavba s československými loďmi! Kdo by se nechtěl po Dunaji podívat domů? Kromě těchto kompaktních kolonií má  Čech krajany, kam se podívá. Ve Varně, v Plovdivu, v Plevně, Lomu, Šumenu, Vidinu, Burgasu, Botevgradu...

   Tam jsem se nedávno zastavil s vozem na náměstí u kostela. Je tam malá vinárna. Za chvíli seděli se mnou dva vysocí hodnostáři města, tak asi předseda a místopředseda Místního národního výboru, a nežli jsem se nadál, poslali pro zdejšího krajana. Přišel drobný a šedivoučký, celý roztřesený a měl nesmírnou radost, že na vyslaneckém autě vidí zas československou vlajku. Byl hudebníkem, kapelníkem a učitelem. Ve vlasti už nebyl pětapadesát let a už se tam asi nepodívá. Ale pozdravuje ji, velmi pozdravuje. Potom zaplakal...

   I vyřizuji touto cestou jeho pozdrav z Botevgradu, městečka, které leží v žlutém prachu v samém srdci Balkánu, a pojedete-li tam, mu-(85)síte překonat obrovské serpentiny Arabakonaku, průsmyku, kde padlo mnoho ruských synů a mnoho Bulharů, nežli bylo možno toto místo nazvat po Botevovi. Neboť nazývalo se dříve po sultánu Orchanovi Orchanie.

   Léta 1918 až 1938 byla pro československou kolonii v městech i na venkově v jejím celku hmotně i organisačně úspěšná, ačkoli mezi vlastí a pohostinským státem nebylo oněch bratrských vztahů, jakých si přál náš i bulharský lid. Bulharská fašistická vláda se stavěla stranou od politiky, kterou prováděla Malá dohoda, ale nešla ani se Sovětským svazem. Pozvolna plula do vod zprvu revisionistické a potom agresivní politiky německé a zaslepeně se hnala do nové katastrofy.

   Naši krajané prodělali tento vývoj se ztrátami poměrně nepatrnými. Žili úmyslně jako apolitická enkláva, která se tváří, že nevidí, co se děje napravo a nalevo.

   Od 15. března 1939 neměli naši v Bulharsku na severu svou starou vlast samostatnou. V Sofii nebylo československého vyslance. Podezírána bulharskými kolaboranty a střežena hitlerovskou tajnou policií, proživořila se naše kolonie až do konce.

   Kolonie byla s Bulharskem osvobozena 9. září 1944. Její vlast však vydechla svobodně až 9. května 1945.

   To je třetí doba československé kolonie. Tuto dobu dožíváme. Kolonie se likviduje v podobě, v které se z minulosti a z války zachránila. Vlast se zavázala, že provede reemigraci. Vlast reemigraci slíbila a krajané se na ni připravují. Ve městech i na vesnicích. Bude to reemigrace nepříliš rozsáhlá. Národní dům T. G. M. má evidenci krajanů a provede se soupis. Reemigrace do vlasti půjde postupně. Nejdřív z Jugoslávie, potom z Rumunska a konečně z Bulharska. Do těch dob si mnozí ještě rozmyslí. Ale zatím chtějí všichni a na vesnicích se diskutuje dlouho do noci.

   Záležitost nebude tak jednoduchá. U těch, kdož nemají majetku, není problému. Jiří Dimitrov mi řekl, že je mají sice rádi a že by je nadále rádi viděli při práci v Bulharsku, ale chtějí-li domů, budou ochotně propuštěni ze státního svazku. Ale s bohatými a s těmi, kdo (86) mají půdu a chtějí za ni náhradu, bude větší starost. Jako je vůbec s majetkem starost. Reemigrace těchto našich příslušníků bude pro-jednána a stanovena mezistátní smlouvou.

   Tak to je, krajané, a nejinak! Nedá se zatím nic dělat, než všechno dobře připravit. A potom se už ty vlaky, které mohly hladce vyvézt od nás tři miliony Němců, rozjedou, aby dovezly vás do té země, o které i vy po tolika zkušenostech a po tom všem, co jste ve světě viděli, tvrdíte, že je nejkrásnější mezi všemi!

   Po vašem odjezdu a po příchodu mužů, žen a dětí z Kovostrojů, z Tesly, ze Zlína, z bot a textilu, ze skla a z dopravy železniční, vodní a vzdušné, po příchodu různých dělníků a inženýrů, kteří tu budou československy pro Bulharsko stavět a montovat hydrocentrály, přehrady a kotle, aby všechno šlo elektricky a na páse, až přijdou všichni tito investičně průmysloví pracovníci a s nimi ti, kdož zde budou kupovat obilí, tabák, olej, rudy a mnohé jiné dary bulharské země, nastane čtvrtá doba československé kolonie.

   Proto držte Národní dům a učiňte ho světlejším a vzdušnějším a držte knihovnu a opatřte si novou tělocvičnu a nové velké hřiště a snad i školu tu budete potřebovat. Neboť tato čtvrtá epocha, to nebude konec! To bude začátek slavného vývoje styků mezi Bulharskem a Československem. A snad tu v Sofii bude tato kolonie inženýrů a dělníků budovat světové lázně, jistojistě však zřídí lanovou dráhu na horu Vitošu a postaví domy odpočinku pro dělníky ve Varně, v Burgasu a Nesebru a bude to jezdit po kolejích, po silnicích, lodí a letadlem z Československa do Bulharska, až se budoucímu předsedovi Národního domu z toho hlava bude točit! —

   Vlaky s vámi odjíždějí domů. Zapsali jste své osudy do kronik. Mnohá vaše jména jsou vryta do bulharských dějin nesmazatelně. Řekl jsem to tenkrát pánům regentům, když jsem přebíral svůj úřad:

   „Na půdě Bulharska nejsme my, příslušníci národů Československé republiky, hosty neznámými. Mnohá ušlechtilá československá jména se vepsala čestně do vašich kulturních i hospodářských dějin a mnozí z vašich nejlepších mužů sedali pod katedrou moderního učitele slovanských demokracií T. G. Masaryka. Ale i našemu (87) národu byli vaši muži a ženy často v dějinách příkladem tvrdé píle, hluboké lásky k rodné zemi, a vzorem bojového hrdinství, jež se po 9. září znovu projevilo, když vojska Vlastenecké fronty, vybudovaná na statečnosti a zkušenosti partyzánů, slavně z bulharské země zahnala okupanty."

19

Diplomacie a sedláci vojvodovští

3. srpna 1947

   Bulharská delegace se vrátila z Jugoslávie. Byli tam Jiří Dknitrov, Kimon Georgiev, Anton Jugov, Ivan Stefanov, Georgi Traikov a Dobři Terpešev. — Delegace navštívila Niš, byla v Bělehradě a Zagrebu a prodlela v letním sídle Titově na Bledu. Cesta Jugoslávií byla triumfální a dokazovala hlubokou změnu ve vztazích obou zemí.

   O bledském jednání, které bylo velmi podrobné a mnohostranné, byl podepsán a dnes uveřejněn obsáhlý protokol, kde se sděluje, že Bulharsko s Jugoslávií uzavřelo smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci. Dále se v něm zjišťuje, že Jugoslávie vejde s Bulharskem v celní unii, že Jugoslávie promine Bulharsku 25 milionů dolarů reparací, že bude přizpůsobena měna obou států, že se obě země budou za nynější situace řídit stejnými názory vůči Řecku, že stejně nahlížejí na režim na Dunaji atd.

   Text spojenecké smlouvy a ostatních dílčích dohod nebyl zatím uveřejněn, poněvadž dosud nebyla ratifikována mírová smlouva mezi Bulharskem, velmocemi a ostatními Spojenými národy, mezi nimiž je samozřejmě i Jugoslávie.

   Proslýchá se, že smlouva bulharsko-jugoslávská je mnohem širší, nežli smlouvy mezi Československem a Sovětským svazem, mezi Československem a Polskem či mezi Československem a Jugoslávií. V těchto smlouvách si partneři slibují pomoc v případě útoku Německa nebo jeho případných spojenců. V smlouvě bulharsko-jugoslávské si oba státy slibují pomoc v případě útoku z kterékoli strany.

   Dimitrov a jeho vláda byli lidem slavnostně uvítáni. Dimitrov promluvil k shromážděným zástupům ze zámeckého balkonu. Tisk a film přinášejí po celý týden obrazy ze zájezdu. (208)

   Mnozí si lámou hlavu, zdali se v Bledu nedojednala nějaká federace nebo konfederace. Oficiálně se dovídám, že se v Bledu o něčem takovém nemluvilo. Věc není zatím aktuální. Je jen otázka, který z obou partnerů je v této věci horlivější a kdo chladnější. Mám dojem, že chladnější je Tito. Jeho koncepce federace je patrně jiná nežli koncepce bulharská. Formule, jež tyto rozdíly názorů sice nevystihuje, ale kryje, je slovo o „neaktuálnosti federace".

 

6. srpna

   Navštěvuji Jiřího Dimitrova v jeho bytě v zámku Vranja. Chystá se na dovolenou a já také brzy pojedu do Prahy. Vyslovuje mi přání, že by po ratifikaci mírové smlouvy velmocemi a Bulharskem a po uveřejnění spojenecké smlouvy s Jugoslávií rád začal jednat s Československem o podobnou smlouvu. Přijel by do Prahy někdy na podzim.

12. srpna

   Byl jsem na návštěvě u krajanů ve Vojvodově. Vojvodovští mne už dávno zvali a nyní připravili srdečné uvítání. Přijeli jsme přes Balkán krajinářsky mnohotvárnou cestou.

   Po překonání serpentin Arabakonaku zastavili jsme se v Botevgradu a vjeli do kraje nízkých návrší, podobných švýcarské Juře. Lukovit, Červen Breg, Kneža. Nejčistší XIX. století. Zaprášený provincialismus.

   Je záhadné, jak se přítomnost veliké řeky cítí přímo ve vzduchu na daleké kilometry. Za Červeným Bregem vstupuješ do roviny a neopouštíš ji až k samému Dunaji. Země je šedivá a přece měkká. Kdyby nebylo sucha, vlnila by se zlatem klasů. Tak však vidíme na mnohých místech lysá pole a úhory. Prach zahaluje pohled do kraje, oživeného stády vyhublých koní. Tu a tam potkáš zahrady, jež neúmorná pracovitost bulharského zahradníka udržuje při životě. Často uzříš lány slunečnic. I slunečnice hynou ve věčném slunci. (209)

   Potom však, když jsi už jen několik mil od dunajského břehu, vstoupíš do nového světa. Zase spatříš zeleň a půdu vlahou a tmavou, nevyleptanou samumem. Jako by dunajská voda prosakovala daleko do kraje a všechno oplodňovala.

   Lidé jsou tu menšího růstu nežli v horách, ale tváří méně zbrázděných prací. Vjíždíme do Orechova.

   Amfiteátr orientálních staveb kolem kostela a turecké mešity. Přístav u řeky, kterou náhle uvidíš v celé její šíři a klidném veličenství. Řeka živitelka, řeka hradba, řeka kulturní cesta. Od dob římských, kdy Trajan stavěl silnici, kterou dnes pozdní potomkové obnovují: Z Cařihradu na Plovdiv, z Plovdivu na Trojan, kde dnes i naši brigádníci budují autostrádu, odtud do Plevna a k Dunaji. K oné Corabii, kam povede budoucí most. Tudy se přepravoval Konstantin Veliký do bojů proti Gótům a do Dacie.

   Břehy Dunaje jsou posety římskými památkami. Bude zde jednou naleziště bohaté a poučné. I pro nás — kteří jsme na Moravě — byli podobnou průchodní branou mezi severem a jihem.

   Jedeme podél úzkokolejné dráhy nad Dunajem. Radujeme se z barev vody a hledíme na protější rumunský břeh. Není tam lidské stavby. Jen stromoví a brčálově zelené louky. Je to břeh bahnitý a močálový. Drobný parníček s rumunskou vlajkou pomalu pluje proti proudu a vleče za sebou nákladní čluny. Z parníku na nás mávají lidé černovlasí a ožehnutí sluncem na tvářích i na prsou. Pracují do půli nazí a smějí se na slunce. Klid, ticho, řeka.

   Projedeme vyprahlými Bukjovcemi a vjedeme do Vojvodova. Jsme v Čechách. Dlouhá, předlouhá řada českých chalup, zděných domků, podobajících se druh druhu k nerozeznání, široká čistá silnice mezi špalírem lipek. Všechno se leskne jako o veliký svátek. Češi a Slováci ve Vojvódovu jsou hospodáři vzorní a neúnavní.

   Tiskneme si ruce. Prohlížím si kroje žen a děvčat, poslouchám, jak mluví. Toto jsou kroje, jak je u nás nosili před sto lety, toto je řeč bible Kralické.

   Jsme doma a sedíme s hospodáři a jejich ženami u českého stolu, okukují nás po česku jejich děti se slaměnými vlásky, kluci se po (210) česku pošťuchují na dvorku a řekl bys, že i ten kohout česky zakokrhal.

   V sednicích je ustláno po česku až do stropu, almary a truhlice jsou české a české obrazy na stěnách. České je chování vesničanů. Nejdřív srdečné vítání. Potom opatrné klouzání po povrchu duší a konečně pátravé otázky, které se chtějí dostat hluboko do nitra. Hovor se zámlkou a někdy s náznakem. Dovtip se, co chci říci, jsi-li tak chytrý, jak ze sebe děláš! Potom obřadnost při jednání oficiálním a přesvědčivá výmluvnost. Jiná, nežli bulharská. Bulhar má výřečnost rychlou a vzletnou, rád si vykřikne a vpadá do pathosu. Vojvodovský sedlák mluví věcně a střízlivě, pomalu, nepříliš hlasitě a skoro plaše.

   Thematem rozhovorů, řečí a proslovů je reemigrace. Všichni se chystají domů. Všichni snad docela ne, ale zatím skoro všichni. Jedni jsou plni ohně a pospíchají. Druzi pochybují a kolísají. Vytvořily se dvě strany: Reemigrační a protireemigrační, které se potírají, přetahují si stoupence a sočí na sebe. Obě strany mají své argumenty a obě mají pravdu. Obě milují svou vlast, ale už si zamilovaly i Bulharsko. Chce se jim a nechce. Nejraději by chtěli, aby se jim poručilo. Mají své představitele v Československu, kteří jejich záležitosti projednávají u úřadů, kteří jim píší a posílají informace. Přesvědčují se vždy na místě samém, skeptičtí Tomášové, Češi, jako u nás doma a všude na světě. Věří jen vlastním očím, až když vložili prst svůj do boku Jeho.

   Mám velmi pěkný dojem. Lidé věmí svému jazyku, kulturní, sečtělí, dobří hospodáři, čestní bulharští občané, obratní zemědělci, optimisté, reálně myslící organisátoři. Lituji, že nemohu jim sdělit víc, nežli že se už bulharská vláda zabývá podrobně projektem jejich vystěhování, který jí ve formě smlouvy už československá vláda předložila, že brzy, ještě letos, to je do nového roku 1948, přijede reemigrační komise z Prahy, že je už hotov soupis reemigrantů a že se věc zdržela jen tím, že jsme musili vyvézt krajany z Rumunska, kterým hrozil hlad.

   Vojvodovští všemu rozumějí a všechno chápou. Dalo však práci získat si jejich důvěru. (211)

   Přirozeně mají své zvláštní starosti a originální přání. Aby zůstali pohromadě, aby přišli do nějakého kraje, který je podoben vojvodovskému, aby snad zase jednou nemusili vracet statky Němcům. Tato otázka se mi nelíbí, poněvadž pochybuje o věci, o které se nediskutuje, která je problémem našeho života a smrti. Odpovídám na ni: 

   „V tom případě by bylo jedno, kde bydlíte. I Prahu bychom musili odevzdat Němcům, nikoli jen pohraničí, kde budete vy. A to doufám, nedopustíte. Budete hraničáry, pamatujte si to.“  Což se jim zase zalíbilo a roznítilo fantazii, hlavně mladých.

   Z obce Bukjovce přišli předseda místního národního výboru a adjutant velitele pracovních vojsk a pozvali nás na prohlídku tábora nad Dunajem. Chci však vidět Kozloduj a místo, kde Christo Botev vkročil na bulharskou půdu, aby zahájil povstání proti Turkům.

   V červnu roku 1876 vstoupil Christi Botev s dvěma sty převlečenými revolučními bojovníky na rakouský parník „Radecký". Plavili se z Rumunska. Nedaleko Kozloduje se z pokojných sedláčků proměnili v povstalce. Rakouský kapitán musil poslechnout a přistát. Stalo se to na onom místě, kde byla později zřízena drobná mohyla a nedávno kamenný pomník, jenž ovládá daleké okolí, podoben majáku bulharské svobody.

   Christo Botev, tenkrát třecetiletý, vyskočí na břeh a žene se se svou legií do boje proti Turkům. Všude narazí na vzrušené sympatie bulharského lidu. Přidávají se k němu dobrovolníci, kteří slyšeli o tom, jak na břehu Dunaje u Kozloduje vášnivě zlíbal rodnou zem, za kterou přišel zemřít.

   Skutečně byl za několik dní po svém vstupu na bulharskou půdu, když byl pronikl se svou četou do skalisté krajiny nedaleko Vrace na hoře Vola, od Turků poražen a v boji zabit.

   Christo Botev zanechal po sobě necelé dva tucty básní. A přec je milován bulharským lidem a jmenován na prvém místě mezi bulharskými básníky proto, že nejen své verše žil, nýbrž i svůj život básnil. Z jednoho povolání těkal do druhého, z jedné dobrovolné emigrace do druhé. Studoval v Rusku, žil v Rumunsku. (212) Smyslem jeho života bylo však vypuzení Turků z Bulharska. Balkánští národové se připravovali k povstání. Pokusili se o ně Hercegovci v roce 1875. Pak povstali Bulhaři ve Středohoří a podle rozhodnutí Sobranie v Oborišti u Panaguriště se dali do boje. Rajna Knjagina jim vyšila a odevzdala prapor. Deset dní trvalo povstání, jemuž v čele stál Georgi Benkovski. Za dalších dvacet dní vyvraždili Turci okolo 15 000 Bulharů, mužů, žen a dětí. — Zpráva o tomto zločinu chytila Boteva za srdce. I přišel mstít. Mstít a také zemřít.

   Botev napsal drobný sešit veršů o svobodě, o hněvu proti utlačovatelům, o velikém bojovníku, svém příteli Chadži Dimitru, o nezkrocené vůli k revoluci. Opěvoval hajduky, revolucionáře, trpitelky ženy, trpitele — bulharský lid. Jako láva lily se verše z jeho duše. Jsou psány kinžalem a šavlí. Jsou vykřikovány do očí nepřítele, jsou volány do duší přátel, byly ohnivě recitovány básníkem a po jeho smrti veškerým lidem.

   Klademe kytici růží na bělostné kvádry pomníku.

   Poledne trávím s vojáky pracovního vojska. Sedíme v pra-prostinké jídelně a bojujeme s myriádami much. Přicházejí krásní mladí hoši, inženýři-sapéři, představují se a obědvají s námi. Velitelem je major sapérů Miltanov. Má polský řád na prsou. Na otázku vypráví, že byl ve španělské občanské válce pomáhat demokracii. Žil potom po ústupu demokratů ve Francii, kde se za války stal důstojníkem polského oddílu, který po zradě Pétainově byl vymanévrován do Švýcarska a tam internován. Po osvobození Polska jel se svými vojáky do jejich vlasti a pomáhal při budování nové polské armády. Odtud onen řád. A ona něžná mladá paní, která chová krásného klučinu, je také památka z vojny. Je to jeho žena, kterou si přivezl ze Švýcarska a která nyní nalezla domov v Bukjovcích.

   Zase novela! Kdyby bylo století XIX., byla by to Madame Bovary v bulharské vsi. Ve století XX. je to švýcarská žena španělského bojovníka bulharského původu, která mu zrodila syna a stane se za krátkou dobu Bulharkou. Zatím s ní mluví manžel francouzsky. Ale (213) ona už se pokouší o bulharštinu. Jejich srdce spojuje napínavý román jejich romantické lásky.

   Může být pyšná na svého Bulhara. Pojede s námi kousek za osadu Bukjovce a bude s ním a s námi uvítána mnohonásobným hurá tisíce vojáků a brigádníků. Vejdeme do úpravného tábora a její muž, major-sapér, vykoná rychlou přehlídku. Prohlédneme si baráky a vzdělávací klub. Všude nás vítají široké úsměvy a radostné pozdravy mládeže.

   Pracovní vojsko! Ona formace, která staví silnice, hráze, přístavy a buduje nové Bulharsko. Pracovní vojsko a dobrovolné brigády. Zde vysušili obrovské plochy země, kterou rok co rok Dunaj zaplavoval, a vystavěli mocnou hráz. Díváme se na ni s výšin, kde leží tábor. Široký rozhled do roviny Dunaje, na mohutný a klidný proud, rumunský břeh a na osamělý sloup kouře, vystupující z daleké osady.

   Sestupujeme k Dunaji a prohlížíme si hráz. Mám málo vědomostí z technického oboru. Ale cítím, že je to dílo užitečné, moudré a trvalé. Že bylo vykonáno lidmi svědomitými, s láskou a vynaložením všech sil. Že to byla robota nesmírná, poněvadž se prováděla jen rýčem, lopatou, krumpáčem a kolečkem. Nikde stopy po jeřábech, po bagrech. Jak po nich touží! Jak je potřebují! Oč dřív by byli hotovi s prací, kolik sil by mohlo býti věnováno dílům jiným a dalším.

   Mladí sapérští důstojníci mají oči jako žhavé uhlíky. Jsou nadšeni naší pochvalou. Je to mladá inteligence nového Bulharska.

   Loučíme se s vojáky. Je nedělní odpoledne a mají volno. Odpočívají v tanci. Celé hodiny těžkých, unavujících, kolových tanců.

   Nad Dunajem tancují. Tancují a zpívají. Švýcarka skočila si s sebou a směje se dětsky.

   Co by tomu všemu říkal Jean Jacques Rousseau?

   V neděli nás uhostili Vojvodovští slovem božím. Ve Vojvodově mají dvě modlitebny a dvě náboženské denominace. Vojvodovští jsou jednak metodisty, jednak členy Svobodné církve. Ve svých modlitebnách pěkně ze zpěvníků zpívají do češtiny přeložené reformační písně, (214) potom vystoupí jeden z nich a vyloží jim slova Písma. Odcházejí rozradostněni a posíleni.

   Večer jsem byl v Národním domě, ve škole a prohlédl jsem si pečlivě vedenou kroniku, ze které jasně zářila láska Vojvodovských k staré vlasti hlavně na stránkách, jež pocházejí z let 1938—1945.

   Turgeněv kdesi řekl, že Rusové žijí v nejvzdálenější cizině vždycky tak, jako by na svých podešvích nosili s sebou hlínu své země. I Češi tak žijí.

   Proto, když jsem odjížděl druhého dne z Vojvodova do Sofie, bylo mi, jako když jsem vyjel z vlasti do sousední země. (215)

František Kubka (1894-1969)

   František Kubka (4. března 1894, Praha – 7. ledna 1969, tamtéž) byl český novinář, prozaik, básník, dramatik, germanista a překladatel. Během první světové války vstoupil do československých legií a bojoval na ruské frontě. V letech 1927-37 byl redaktorem listu 'Prager Presse'. Na přelomu let 1939 a 1940 byl vězněn gestapem v Berlíně. V letech 1946–1949 byl činný jako vyslanec v Bulharsku.

   Kubka byl autorem mnoha literárních studií a životopisů. Kromě toho překládal také z ruského a německého jazyka. Napsal cestopis z Ruska Barvy východu, který vycházel z jeho zážitků z první světové války a jeho věznění v Rusku. Za druhé světové války publikoval svoje nejznámější historické novely (Skytský jezdec, Pražské nokturno, Karlštejnské vigilie). Tyto knihy jsou z části založeny na středověkých pověstech a odehrávají se v období gotiky, renesance a baroka.

   Ve své nejznámější novele Karlštejnské vigilie čerpá zplna z truhlice literárních možností. V knize se prolíná láska, zrada a věrnost v rozličných koutech světa. Po roce 1945 přešel od povídek k historickým románům, čerpajícím ze středověkých pověstí. V jednom románovém cyklu se podařilo Kubkovi zachytit vývoj Čech po roce 1848.

Výbor z díla:

Karlštejnské vigilie – dílo podobné Dekameronu od Boccaccia, Karel IV. si povídá s přáteli (významnými osobnostmi)
Mnichov – historický román, ve které je hlavním hrdinou Jan Martinů (najdeme v něm autobiografické rysy), který se svou sovětskou manželkou Táňou cestuje zpět do své rodné země, aby poznal zdejší vyhrocenou atmosféru.
Palečkův úsměv – Dvoudílný román z prostředí 15. století, vystupuje postava Jiřího z Poděbrad
Palečkův pláč
Barvy východu
Skytský jezdec
Pražské nokturno