Prof. Jindř. Schlögl

(Timiorava)

   Pomysleme, že dlíme v jedné z těch malých chudých osad v hornatých krásných krajinách Rumunska, kde naši krajané už déle nežli sto let žijí a pozorujme, co lid tam dělá a čím se zaměstnává. Shledáme různé zvláštnosti.
   Jaro. V horských českých dědinách u Dunaje leží sníh obyčejně až do dubna. Cesty mimo vesnice a ulice v osadě jsou v dobu tání jen bláto a kalužiny, rozvodněné proudy žluté vody hučí v údolí. Pole, ležící na stráni jsou potrhána a po kusech do údolí odnesena; proti zhoubné síle vody jsou lidé bezmocni. Jakmile však blíže osady nějaká pastvina nebo zahrada jest sněhu zbavena a zazelená se mladá jarní travička, utíká tam už hejno dětí hrát si. Když okolí osady jest úplně beze sněhu, vyhání se domácí zvířata na pastvu. Chlapec či děvče dostanou malou torbu, do ní kus černého chleba s cibulí nebo kusem sýra, másla neb slaniny a musí hnáti prasata, skot nebo ovce „za ves". Když je pastvina blíže lesa, bývá dobytek někdy napaden vlky. Když bláto i voda vyschne, počíná jarní práce sedláka v horách. Každý dbalý hospodář spěchá své pole pohnojiti a půda se připravuje na osení. Když se mladá tráva ještě více zazelená, jest čas, aby se vyhánělo „stádo" (krávy a telata) na obecní pastviny. To už obstarává obecní sluha, čili za tím účelem zvolený pastýř, a žene každodenně časně z rána stádo při zvucích trouby na pastvu, kde setrvá celý den, až večer stádo opět domů rozpouští. Sluhovi se platí z kusu dobytka určený obnos nebo sýpka. Koncem května, někdy i dříve, jest půda zaseta, polní práce ukončena, ano ranní osení už tu a tam se zelená. Mnoho starostí mají hospodáři i v zahradách. Pletou a staví nové ploty, opravují staré, čistí a ořezávají stromky, opravují cesty a ulice i chlévy, vozí kámen, bílí domy atd. Staří lidé jsou doma s dětmi, babička obyčejně přede na kolovrátku a dědeček kouří „vonný" tabák z ořechového a dubového listí.
   Léto. Letní práce začínají sekáním sena. V horách, koncem června je všude slyšeti klepání kos a na lukách jsou nesčíslné „řady" sekané trávy. Kosy, hrábě, podávky, dlouhé žebřinové vozy, řetězy s „čubou" (zarážka) a jiné nářadí každý sedlák v zimě si připravil. Sekání a svážení sena jest těžká a důležitá práce, neboť běží o píci na celou zimu. Ženy a dívky vezmou na ramena své hospodářské nářadí (hrábě a vidle) a běží v pestrých šátcích a sukních na vzdálená luka „sbírat seno". Sekání sena počíná časně ráno o 4—5 hod., pokud není teplo, a „za rosy". Okolo 7. hodiny přichází hospodyně se snídaní. Sekáči zasednou do kruhu a z jedné veliké mísy chutě pojídají buď mléčné nebo moučné jídlo (maso velmi zřídka). Po snídani si každý zapálí „cikárku", potom si vyhledá někde pařízek, vrazí přinesenou „babku" a naklepe kosu kladívkem. Práce pak pokračuje. Řady zůstanou dle okolností 1—2 dni na slunci, potom dívky a děti seno obrátí. Když pak vonné seno jest suché, dělají jedni „poršolky" (malé kopky), jíní zase pohrabávají. Poršolky se snášejí na jedno místó, asi do středu louky a tam se postaví „kůpa", kterou odváží vozka na dlouhém žebřinovém voze, na kterém seno přitáhne „pouzou", aby je cestou k domovu neztrácel. Oves, jakož i ječmen se také seká, pšenice a žito žne se srpem. Tuto práci konají ženy; žnou na „vrstve" a tyto se kladou na „pobříslo" a tím se sváže snop, 13—15 snopů do kopek. V horách sotva najdeme parní mlátící stroje, ale asi před 20 lety zámožnější hospodáři si koupili mlátičku na potah. Mlácení strojem jde rychle, většina mlátí však žito a oves „cepem" (pro řezanku) anebo „vrší" doma na mlatě. V prostřed mlatu jest asi 2 m vysoký kůl, na dlouhém provazu do kola se honí koně a obilí se vyšlapává. Sláma se svrchu odebírá až konečně nezbude nic, jen pleva a zrno. Následuje tak zvané „fofrování", „větrnění" a k tomu jest „větrnáč", „fofr", nám známý stroj, který má na kole široké lopatky a nahoře pouštěné obilí od plevy odstraňuje (vyfouká). Ve žních zvláštní obyčeje dnes už sotva najdeme. Přivážení „baby" už přestalo, ale v některých osadách slaví lid „obžínky", a v ten den mládež při hudbě tančí. Přes léto, ano i na podzim, vedou junáci koně na pastvu na noc. Říká. se „povedu dnes na noc". Večer o klekání koně osedlají, vezmou sebou dva provazy s kolíčkem a jedou na vzdálené posekané louky, tam koně na kolíček s „bajvanem" zatlučou a potom si na kabanice a pokrývky ulehnou. Zvířata se pasou celou noc. Časně ráno „koňáci" přijíždějí do osady, zapřáhnou a jedou hned po snídani do lesa opatřit dřevo pro pozdější chladné počasí. Lesy jsou dnes už daleko od osad, proto vracejí se s dřevem teprve odpoledne, nebo i pozdě večer. Zaopatření paliva je veliká práce a starost. Dřevo se musí častokráte vyvážeti z nepřístupných roklí a strání.

(V originále článku je u nadpisu poznámka *):
* Viz také článek téhož autora: „Dějiny českých osad v rumunském Banátě" v roč. VI. a VII. a zvl. otisk nákl. NRČ v Praze (41 stran) za Kč 3'—,“)