Slavomír Utěšený

   Na rozdíl od starších, českých kolonií v jiných zemích neměli jsme dosud v české dialektologické literatuře podrobnějších údajů o jazyce pěti osad, v nichž se od počátku 19. století udržuje v neztenčené míře české osídlení hornatého jižního okraje Banátu, tj. z osad Sfinta Elena (česky Helena), Gîrnic (Gernik), Ravensca (Rovensko), Bigăr (Biger n. Bígr) a Şumiţa (Šumice), nemluvě ani o jazykových poměrech v řadě dalších banátských osad se smíšeným obyvatelstvem, v nichž je český jazykový živel zřetelně na ústupu, jako jsou Eibenthal (Jeventál, Jementál n. Ajbntál), Baia nou (Ujbánije), Ogradena Nouă (Nová Ogradena n. Ograďina), Berzasca (Berzáska n. Brzáska). ^Pozn.1 — Jistou výjimku tu představuje jen několik odstavců v knize R. Urbana Čechoslováci v Rumunsku (Bukurešť 1930), kap. Řeč, písně, zvyky a obyčeje, na s. 71. V této laické charakteristice je tuším velmi případně vystižena tamější jazyková situace po 1. světové válce slovy: "Každý, kdo z Československa zavítá do jihobanátských osad obývaných krajany, jest mile překvapen poměrně čistou, cizími prvky málo pokaženou češtinou, kterou se zde hovoří." Vcelku správné bude patrně i Urbanovo konstatování na s. 72, že podle vztahů k nejbližšímu okolí lze v češtině jednotlivých, osad pozorovat tu více vlivů rumunských (nejsevernejší Šumice), tu více vlivů srbských (západněji položená Helena a Gerník), tu více vlivů německých a maďarských (východní skupina v hornické oblasti kolem Eibenthalu); relativně nejizolovanější, a tedy nejkonzervativnější je podle toho čeština na Rovensku. Několik výslovně uváděných příkladů charakteristických slov a tvarů z rumunské češtiny nemůže nám ovšem říci bezpečně víc, než že tu jde o nářečí vlastního českého typu z vnitřních Čech a z českého jihozápadu, jak to plyne i z dochovaných dat o historii této kolonizace; cenné přitom je, že jsou to údaje správné, jež rovněž vcelku dobře poukázaly i na některé »domácí« rozdíly v řeči Helenských, Gernických, Bigerských atd. Ostatní nářeční skupiny, které mohly mít též účast na kolonizaci, byly asimilovány téměř beze stop, podobně jako tu byly asimilovány i elementy nečeské, především četní němečtí kolonisté ze Šumavy a ojedinělí přistěhovalci maďarští.  

   Velmi cenné údaje slovníkové nasbíral za svého působení na Heleně v padesátých letech učitel K. Janoušek, jenž mi je dal laskavě k dispozici. V Janouškově materiálu se už dají lépe sledovat stopy různého krajového původu kolonistů, přičemž se zvlášť ostře rýsují rozdíly mezi Helenou, obcí v podstatě středočeskou, s jistými nářečními prvky východočeskými, a všemi ostatními osadami, v nichž převážily prvky západočeské.  

   Konečně v poslední době se tu přistupuje, zvláště zásluhou akademika Petroviciho, v celkovém rámci studia slovanských jazyků a dialektů na území RLR též z rumunské strany k bližšímu zkoumáni, jemuž se soustavně věnuje bohemista klužské university G. Ciplea. Ve spolupráci s ním jsem také zapisoval materiál v závěru naší expedice.  

   Ani dnes nemůžeme ovšem ještě podat celkovou charakteristiku rumunské češtiny, nýbrž vlastně jen nástin dnešní jazykové situace v osadách Sf. Elena a Gîrnic, v nichž jsem vykonal důkladnější sondy. ^Pozn.2 Tento dílčí nástin se rozpadá ve dvě principiálně odlišné části:

1. Charakteristika jazykové situace Čechů na Heleně a Gerníku ve vztahu k mateřským českým nářečím a k našemu národnímu jazyku vůbec — tj. v podstatě analýza původních prvků jazykové struktury, kterou si kolonisté přinesli s sebou.

2. Charakteristika češtiny těchto obcí ve vztahu k balkánskému prostředí — tj. v podstatě analýza nově přejatých a přejímaných prvků jinojazyčných. První okruh zkoumání je záležitostí čistě bohe(201)mistickou. Zato druhá část práce, která nemůže být úspěšné řešena bez spolupráce české a rumunské jazykovědy, má mnohem vetší dosah a) pro obecnou jazykovědu, a to pro teorii jazykové interference v smíšeném jazykovém prostředí vůbec — b) speciálně pro jazykovědu balkánskou, v jejímž rámci se území Banátu představuje jako jedno z jazykově nejpestřejších.  

   Stýkají a proplétají se zde navzájem nářečí rumunská, maďarská, německá, ze slovanských pak zejména srbochorvátská, bulharská, slovenská a česká. Jisté stopy, zvláště v pomístních jménech zde podnes zanechala okupace turecká ^Pozn.3, později vojenská správa rakouská; ^Pozn.4 v období rakousko-uherského dualismu bylo celé toto území pod vlivem maďarizace. Po r. 1918, kdy byl Banát rozdělen mezi Maďarsko, Jugoslávii a Rumunsko, vyvíjí se ovšem jeho každá část zvlášť — území s našimi zkoumanými osadami pod vlivem státního jazyka rumunského, území na západ odtud směrem k srbocharvátštině. Po této stránce by jistě bylo zajímavé sledovat a srovnat vývoj jazykových poměrů české kolonizace na rumunské straně s řečí několika osad v podstatě stejnorodé kolonizace v okolí Belé Crkve (dříve něm. Weisskirchen, u českých kolonistú dosud těž Vajskirch, vedle Bílý Kostely, Bela Crkva) na straně jugoslávské.  

   V oblasti těchto českých kolonií je třeba počítat vedle vlivu ze strany státních správních jazyků, tj. postupně němčiny, maďarštiny, rumunštiny, resp. srbocharvátštiny, od samého počátku též s vlivem venkovských nářečí daného prostředí, tj. předně s vlivem nářečí srbských a německých kolonistů a stále silněji též s vlivem nářečí rumunských.  

   V minulosti, kdy nivelizační jazykový vývoj, podmíněný především mírou unifikujícího tlaku spisovného jazyka, probíhal zvlášť na venkově všude poměrně pomalu, a odehrával se tu spíše zdaleka ne tak silný interferenční proces v rovině tradičních místních nářečí, mohla se rumunská čeština vyvíjet jakožto jazyk poměrně značně izolované enklávy po výtce konzervativně. Větší vliv na ni vykonávalo v této starší fázi vlastně jen bezprostřední venkovské sousedství, v němž zaujímal vedle nářečí rumunských (»valašské řeči«, jak ještě často kolonisté říkají) významné místo živel srbský, jednak pro svou početnost, jednak proto, že jde o nářečí češtině bližší. Nejasná zatím zůstává v jižní části Banátu otázka vlivu nářečí slovenských, s nimiž se tito čeští kolonisté stýkali vlastně jen na práci v lesích (»na sáhy« se jezdilo pracovat i daleko na sever). Maďarština zapůsobila přechodně více jen prostřednictvím školy, dnes však už se to prakticky neprojevuje.  

   V současné době tu nastupuje čím dál výrazněji nová vývojová fáze charakterizovaná předně stoupajícím vlivem státního jazyka rumunského, z něhož proniká do rumunské češtiny stále více nových slov a překladových kalků, zvláště ve frazeologii. To však ještě zatím neznamená, že by tím byla vážněji narušována přímo struktura této češtiny, která se naopak, aspoň pokud se týče pěti jmenovaných obcí, udržuje podnes i u plně bilingvních osob jako jazyk primární (mateřský) a její souvislá tradice od doby předkolonizační není po této stránce dosud přerušena. Ale i v ostatních obcích, kde už se přestává, resp. přestalo užívat češtiny jako primárního jazyka, a kde tedy už nejsou děti zpravidla vychovávány česky, zaniká čeština postupně beze známek rozkladu ve svém systému: prostě se zapomíná, aniž vznikají nějaké přechodné meziútvary, jichž by se užívalo se sociální závazností, jako je tomu například v oblasti lužickosrbské nebo u českých kolonistů v Polsku.  

   Tento proces je dnes značně urychlován v celkovém rámci stoupající životní úrovně zejména rozvojem školního vzdělání (v minulosti velmi nízkého) a snad ještě více zprůmyslňováním naší oblasti. Kdežto v minulosti do ní zasahoval větší průmyslový ruch jen na východě v revíru antracitových dolů (»hor«) v okolí Eibentalu, dnes se začíná ztrácet čistě venkovský ráz hospodaření i v okolí Nové Moldavy (Bošňáku), jejíž trh (pijác) byl donedávná vlastně jediným živějším pojítkem Heleny a Gerníku s městem, nepočítáme-li do toho fakt, že mladé dívky chodívaly a dosud chodí do města sloužit. — Vedle zákonitého procesu stoupajícího vlivu rumunštiny začíná však od roku 1946 živěji působit i proces opačný, aktivnější příklon k českému národnímu jazyku, zprostředkovaný především přímým stykem kolonistů s reemigrovanými příbuznými v ČSSR. Tak se dnes poměrně pronikavě šíří znalost současných kulturních a jazykových norem v »republice«, jak ještě krajané říkají od doby před »německou válkou«, na niž mnozí vzpomínají jako na (202) neblahé údobí »končetráre« vojenské služby schopných mužů, ba i jejích nasazení na protisovětské frontě.  

   Tolik k charakteristice celkové kulturně jazykové situace prostředí, v němž žijí helenští a gerničtí Češi — a nyní už můžeme přistoupit k vlastní podrobnější charakteristice jejich jazyka podle výše naznačených hledisek.