Svatá Helena.

(Duna Szeni Ilona).

   Na cestu do Sv. Heleny vydal jsem se z Bělehradu parníkem. V pět hodin ráno parník odjížděl z přístavu bělehradského a před polednem jsem byl již ve St. Moldavě.

   Jakmile loď zastavila, vyřítilo se na nábřeží celé hejno prodavaček, jež nabízely ke koupi švestky, víno, melouny, hrušky a jablka. Po malém občerstveni v hotelu „Budapešť“ vydal jsem se ještě v poledne pěšky do Sv. Heleny, jež jest vzdálena odtud asi tři hodiny.

   Sloup opatřený maďarským nápisem „Coronini felé“, t. j. cesta do Coroniny, udává mi cestu. Míjím hojně zaprášenou silnici, po jejíž obou stranách jsou nízké baráky. Konečně ocitl jsem se na rozcestí, kde jsem předhonil starší ženu, která měla šátek uvázaný na babku a tím značně se lišila od zdejších Rumunek.

   Ptám se jí rumunsky, kudy vede vesta do Sv. Heleny. Ona udiveně se na mne otočí a odpovídá mi česky, že nerozumí. Byl jsem mile překvapen a dozvěděl jsem se, že jest Češka ze Sv. Heleny a že byla na polní práci v Bělocrkvě.

   Povídali jsme si cestou a ta nám rychle ubíhala. Před rumunskou vesnicí Coronini odbočili jsme na levo úvozovou cestou do kopce. Po obou stranách jsou lysé, pusté skály, na nichž se pasou stáda ovcí. S navrší byl překrásný pohled na bělostkvoucí Dunaj a na skálu Babakaj, která uprostřed veletoku se vynořuje několik metrů nad hladinou vodní.

   Pak překročili jsme ještě malou prohlubeň a malý vršek a již spatřujeme první domky české vesničky Sv. Heleny. Poloha Sv. Heleny není sice úchvatná, ale kdo po namáhavé cestě ocitne se zde, pocítí přece příjemné osvěžení.

   Sv. Helena, maďarsky zvaná Duna Szent Ilona, jest první česká osada, založená v dolních Uhrách. Založil ji nájemce erárních lesů Mandžarli. Z počátku byly založeny vlastně osady dvě: Sv. Helena a půl hodiny vzdálená osada Elisabethafeld. Osada druhá však záhy zanikla a obyvatelé její přestěhovali se jednak do Sv. Heleny, jednak do Berzásky a Dolní Ljubkové.

   Když osadníci svatohelenští vymýtili část lesův a půdy pak mohli použíti jako polí, přiděleni byli do svazku hraničářského a přiděleni hraničářskému pluku č. 14., jehož štáb byl v Bělocrkvě.

   Ve Sv. Heleně jsou příslušníci tří náboženství: katolíci, evangelíci a nazareni.

   Katolíci mají svůj kostel, ale nemají faráře. Duchovni správou patří Sv. Helena do Nové Moldavy. Čtyřikrát do roka navštěvuje moldavský farář Sv. Helenu a slouží zde mši svatou. Jest to o vánocích, o velikonocích, 18. srpna, kdy jest zde pouť a na svátek sv. Václava. Češi svatohelenští mají sice v Uhrách nového patrona, sv. Štěpána, ale nemohou zapomenouti na patrona země České, odkudž jejich předkové přišli. —

   Ostatní neděle koná se ve zdejším kostele modlení za zpěvu českých církevních, předčítání epištol a výklad evangelia. To vše obstarává pan učitel Schögl, klerému udělena jest i funkce křtíti a vykonávati pohřby z nouze.

   Nazareni mají zde svoji modlitebnu, která jest obyčejný domek, ležící v dolejší části vesnice. V domku jest veliká, bílá světnice. Na stěnách není ani kříže, ani obrázku. U stěn jsou lavice, na nichž sedají vyznavači této víry.

   Uprostřed jest podstavec, odkud hlásá slovo boží ten, koho Duch svatý osvítil. Nemají totiž nazareni kněze. Věří v zásadu, že člověk nesmí býti prostředníkem mezi bližními a Bohem. Jejich hlavní snahou jest, vykonávati přikázání Kristovo do poslední písmeny a neděli obětovat Bohu modlením. —

   Když Čechové přišli do Sv. Heleny, založili zde školu, ve které vyučoval jakýsi Matěj Kovařík. Po něm následovali dva učitelé a ty pak vystřídal roku 1863 Jindřich Schlögel, pocházající z Čech. Nyní jest učitelem jeho syn.

   S počátku vyučovalo se ve Sv. Heleně pouze česky, pak česky a maďarsky a nyní jen maďarsky.

   Občané svatohelenští jsou praktičtí a vypočítaví lidé. Vynikají velkou pracovitostí. Pracují od božího rána až do pozdního večera, aby se jim malé hospodářství co nejrychleji zvelebilo a rozhojnilo. Jsou vůbec dobrými hospodáři a až do svého stáří spořiví.

   Prohlédneme-li si statek zdejšího hospodáře, setkáváme se s účelným zařízením a čistotou a to nejen v domě, nýbrž i ve stáji, stodole a na poli. Ve stáji vidíme vzorně chovaný hovězí dobytek, jehož se však málo užívá ku polní práci. Více se užívá koníků, kleří jsou malé postavy, a jež jako kozy slézají zdejší vrchy. Také málo chová se zde ovcí a koz. Za to však drůbeže má každý dost. Každá skorem rodina má několik jiter pole. Pěstuje se hlavně pšenice, kukuřice, oves a brambory.

   Chudší obyvatelstvo chodí však daleko na práci do Bělocrkvy, do Temešváru i do blízkého Srbska.

   Za svého pobytu ve Sv. Heleně měl jsem také příležitost súčastniti se české svalby, p. Čermáka (syna hostinského) se slečnou Zaurovou, dcerou zdejšího bohatého rolníka.

   Svatba záleží dosud z celého cyklu národních obřadů a projevuje starý, český ráz. Pod maďarskou vládou, kde bylo lidu zdejšímu překonati tolik sveřepých útiskův, uchovali si do dneška ne-li úplný, tedy aspoň značně zachovalý ráz rodinného veselí a národního života.

   V den svatby již časně z rána probudily mne ztřeštěné zvuky foukacích nástrojů hudebníků, kteří vyhrávali ženichovi. Pak s mládenci a se ženichem šli pro jednotlivé drůžičky. Když byli všichni pohromadě, navštívili nevěstu, kdež byla malá přesnídávka. Po snídani svatebčané odjeli k notáři do Nové Moldavy. V čele průvodu kráčel družba, jež v ruce držel hůl opletenou maďarskou trikolorou a na konci opatřenou stuhou. Za ním pak šlo sedm hudebníků, kteří ze svých plechových nástrojů vyráželi neladné zvuky a tak se přitom namáhali, div jim žíly nepopraskaly. Za hudebníky jelo pět povozů, ozdobených kvítím a fábory. Hudebníci doprovodili svatební průvod až na konec vesnice a průvod pak v trysku odjel do Moldavy k notáři.
   Nežli se svatebčané vrátili, činěny na návsi přípravy k zatahování. Sešla se zde celá vesnice. Opatřen dlouhý, silný provaz, který svatohelenská děvčata ozdobila kvítím a stuhami. K polednímu vrátil se svatební průvod z Moldavy. Když svatebčané přijeli na náves, bylo jim „zataženo". Ženich musel se „vykoupiti."
   Pak šel průvod do kostela. Za nimi nahrnulo se plno lidí, takže za chvíli byl kostel přeplněn. Ano, i kúr byl obsazen. Ti pak, kteří se dovnitř již nedostali, stáli aspoň před kostelem. Před oltářem stál duchovní. Poněkud zdlouhavým hlasem mluvil oddávací řeč k mladému párku před stupněm oltáře. Kněz mluvil česky, ale bylo patrno, že pracně.
   Z kostela odešli svatebčané k obědu, ku kterémuž jsem byl pozván též já. Oběd trval až do večera. Pak odebrali se všichni do hostince pana Čermáka. Hudebníci zasedli za velikou katedru. Tetičky okupovaly lavíce kolem dokola, jakmile hudba spustila, již se tancovalo jako o závod. Tanečníkův i tanečnic bylo plno. Tančily se jen české tance. S počátku byla v kole jen mlada chasa, ale později se daly do tance ženatí a tetky. To jim však musili muzikanti zahrát tu „starosvětskou.''
   Při tanci musely pak všecky panímámy do kola, i paní hostinská Čermáková, která byla těla až příliš objemného a které se nechtělo; stále se vymlouvala, že má těžké nohy.
Když hudba přestala, tanečníci utvořili kruh, vždy po dvou nebo po třech a zpívali:

          Já tady nebudu, já odtud pryč půjdu,
          já tady nebudu, já půjdu pryč.
          Já půjdu do světa, kde růže rozkvetá,
          já tady nebudu, já půjdu pryč.

   Zábava byla klidná a nenucená a čím dále, tím veselejší. Tančilo se a zpívalo se až do bílého rána. Pak se hosté rozcházeli a při tom je hudebníci vždy doprovázeli. Setrval jsem na svatbě až do konce a i mne hudebníci „doprovodili".
   Mohu říci, že jsem na této svatbě zažil chvíli z nejpěknějších ve svém životě. –