Milena Secká

1. Predmigrační období

   Konec 18. století přinesl ve společnosti Rakouské monarchie mnoho změn, především však tereziánské a josefínské reformy způsobily přelom v hospodářských a společenských poměrech českých zemí. Patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent byly důležitým momentem pro další rozvoj kapitalismu ve městech i na vesnici a zmírnění těžké osobní závislosti poddaných na feudální vrchnosti umožnilo, aby se snadněji rozvíjel trh pracovních sil, které byly nezbytné pro rozvoj manufaktur a prvních továren. I když reformy měly zlepšit situaci nejširších vrstev, jejich prosazování naráželo na odpor vládnoucích vrstev a po smrti císaře Josefa II. byla snaha vrátit se zpět k před reformním způsobům. Všechny reformy se tak nestaly samozřejmostí, mnohé byly anulovány, mnohé se prosazovaly nestejnoměrně a konečný výsledek byl značně problematický.

   Také mezinárodní situace konce 18. století silně ovlivnila život v českých zemích. Francouzská revoluce, protihabsburská povstání, válka s Tureckem a Francií, to vše mělo dopad na radikalizaci nejširších vrstev. Vláda reagovala na odpor poddaných k feudálnímu režimu a profrancouzské sympatie represivními opatřeními policejního režimu. Metternichovská policie sledovala veškeré společenské dění a vše podezřelé ihned v zárodku potlačovala.

   Ani situace na venkově nebyla jednoduchá, i když konec 18. století přinesl pozvolný pokrok v zemědělské technice a v hospodářských systémech užívaných při obdělávání půdy. Zatímco na velkostatcích se prosazovaly nové technologie, plodiny a techniky, drobná rolnická hospodářství utlačovaná poddanským a robotním systémem hospodařila postaru. Neúrodná léta 1781-1784, 1805-1806. 1815-1817 byla pro poddané pohromou, přinesla hlad, četní rolníci se zadlužili a přišli o svůj majetek. Katastrofou pak byl v roce 1811 státní bankrot. Zvláště tíživá situace byla u venkovské chudiny, kterou kromě poddanské závislosti na vrchnosti tížila i závislost na bohatých sedlácích. Dalším tíživým břemenem pro poddané byly povinnosti, které na nich vymáhal stát. Za dlouholetých válek s Francií se zvýšila kontribuce o množství vedlejších daní a přirážek. Poddaní museli odvádět naturální dávky pro potřeby armády a navíc zde byla tíže vojenské povinnosti. Odpor lidu donutil vládu, aby v roce 1802 zkrátila doživotní službu u vojska na 10 (pro pěchotu a vozatajstvo). 12 (pro jízdu) a 14 (pro ženisty) let. Otázka dalšího života vysloužilých vojáků se stala aktuální zvláště pro domovské obce. Hospodářské a sociální poměry poddaného lidu se od konce 18. století stále zhoršovaly. Kromě pasivního odporu při odvádění daní a dávek, zbíhání před násilnými odvody a četných dezercí z armády, se právě v této době rozšířily robotní a protivrchnostenské spory.

   Ve městech začaly vznikat manufaktury, četná řemesla ztratila odbyt, v rámci cechů vzrostla skupina zchudlých příslušníků, kteří se stávali závislými na svých bohatých mistrech. Manufaktury i továrny vyvolaly v život novou společenskou vrstvu - prolétanát; jeho postavení a životní podmínky se staly zdrojem neustálých nepokojů. Všeobecná nespokojenost se společenskou situací jak poddaných, tak i drobných řemeslníků a vysloužilých vojáků vedla k jejich migraci a hledání lepších životních podmínek. Proto, když se objevili (92) v Čechách najatí agenti a hledali muže na kácení pralesa a těžení dřeva v oblasti jižního Banátu, ihned se našel dostatek zájemců.
Banát byl původně až do roku 1552 součástí uherské říše, kdy byl dobyt Turky. Po urputných bojích jej získal Leopold I. Karlovickým mírem zpět a do liduprázdné a zpustošené oblasti Banátu se na základě jeho výzvy začali stěhovat první kolonisté. Roku 1702 byla v části Banátu zavedena vojenská správa a od Požarevackého míru v roce 1718 byla v celém Banátu zřízena Izv. Militärgranze - Vojenská hranice. ^Pozn.1 V pohraničních oblastech byly správními a administrativními centry vojenské posádky, které měly čelit možnému „tureckému nebezpečí“ a byly podřízeny vojenskému guvernérovi v Temešváru. Strategické, hospodářské i politické důvody si tak vynutily sídlování teto oblasti pracovitými a hlavně solehlivými kolonisty.

   První rakouský guvernér, generál hrabě Florimund de Mercy, spravující Vojenskou hranici v letech 1718-1734 začal se svolením císaře Karla VI. území banátské roviny osídlovat Němci z jižního Německa, z Falce, Saska, Horního Porýní, později i Francouzi z Alsaska-Lotrinska, kteří se zde brzy poněmčili. Hornické oblasti na sever od řeky Nery osídlili Němci z Tyrol, Štýrska a Čech. ^Pozn.2 V organizovaném osídlování Banátu pokračovala Marie Terezie i její nástupci a do Banátu přišli kromě dalších Nčmců a Francouzů i Italové, Bulhaři, Maďaři, Poláci, Slováci, Cikáni a v několika vlnách i Češi. ^Pozn.3 Nejjižnější část Banátu mezi Nerou a Dunajem zůstávala až do počátku 20. let 19. století poměrně liduprázdnou divočinou bukových lesů s několika rumunskými vesnicemi a salašemi. Z vojenského hlediska bylo toto strategicky důležité místo nutno co nejrychleji osídlit, jak na to neustále upozorňovala hlášení vojenského velitelství 13. rumunsko-banátského hraničářského pluku v Karansebeši a 14. illyrsko-banátského hraničářského pluku ve Weisskirchenu. Tehdejší generál Schneller byl pověřen osídlováním, vybudováním „kordonů“ (pevnůstek), cest a silnic.
Na počátku 18. století žil v banátské Oravici boháč, jehož jméno uvádějí prameny různě - Jiří Maďarli, Magyarly. Magarly, Mandžarli apod. ^Pozn.4 Tento člověk si od vlády pronajal za nízký poplatek ohromné lesy, vykácené dřevo z nich za velké peníze prodal a vymýcenou půdu vracel státu. Na jeho popud odjeli agenti do Čech hledat vhodné dřevorubce a lesní dělníky. Zájemci měli slíbené libovolné množství dřeva na stavbu domu, 2 korce půdy (kterou si musili vymýtit), pracovní nářadí, vozy a potah dodal majitel. Vidina práce, dobrého zisku a navíc vlastního domu a pole přivábila dostatek zájemců, kteří v Banátu viděli zlepšení své životní situace.

   Historické prameny většinou pouze konstatují, že Češi přišli do jižních částí Banátu buď jako dřevaři tohoto podnikatele, nebo později na výzvu Vojenské hranice. R. Urban ^Pozn.5 jako jediný uvádí, žc majitel měl Čechy do Banátu vylákat, protože vedení Vojenské hranice se oprávněně obávalo, žc se lidé dobrovolně nerozhodnou pro vojenskou strážní službu. Ať již to byla ze strany vojenských úřadů lest nebo nebyla, jisté je, že slibované výhody přišly v době, jejíž politické a zvláště ekonomické problémy k migraci přímo vybízely, a proto se výzva setkala s tak mohutným ohlasem.