V osmém čísle sborníku Český lid vydaného v roce 1899 vyšel článek od Stanislava Klímy věnovaný českým dolnouherským osadám, tedy i Svaté Heleně. Text uvádíme tak, jak je uveřejněný v elektronické knihovně Národního ústavu lidové kultury. Celý sborník Českého lidu s článkem naleznete na stránkách Národního ústavu lidové kultury zde. 

Podává Stanislav Klíma.

   Není tomu dávno, kdy zraky celé vzdělané Evropy obráceny byly ke Staré Ršavě na Dunaji, kde konala se významná slavnost otevření dunajského průplavu Železnými Vraty. Splavněním Dunaje odevzdána obchodu nová důležitá dráha, spojující střední Evropu s Balkánem a Černým Mořem.

   Nedaleko těchto míst, ve stolici Krašovsko-Sereňské, zvláště v okresu Novomoldavském, jest několik zapomenutých osad českých. Zavděčíme se snad mnohému z čtenářů, podáme-li zde o nich stručné zprávy. Nejstarší osada česká a první českou školou památná nazývá se Sv. Helena. Osada ta leží v horách Karpatských, as půl hodiny vzdálena od Dunaje v těch místech, kde začínají velkolepé slapy Dunaje a proslulá skaliska „Babakoj" řečená.

   Založena byla r. 1822 tehdejším nájemcem erárních lesů, Mand-žárlim z Temešvávu, který nemaje dosti vydatných pracovníků, přivedl si a zde jako drvoštepy osadil Cechy z okolí Čáslavě, černého Kostelce, Sázavy a Domažlic. Původně byly založeny dvě osady, Sv. Helena a as 2 km. vzdálená osada Elisabethafeld, nazvané tak ke cti dvou dcer ná- (22) jem?? Mandžáľliho, Heleny a Alžběty. Osada poslední záhy však zanikla a osadníci přesídlili dílem do Sv. Heleny, dílem do Sordoku a Velkého

   Katoličtí osadníci ve Sv. Heleně počali dosti záhy pomýšleti na zřízení školy, jež by mládež jejich pro příští potřeby obecného života připravovala. Prozatím umístěna byla škola v jedné chaloupce, kde učil bývalý tkadlec, bystrého rozumu, jak z mnohých po něm pozůstalých písní a spisků patrno. Byl rodem z Černého Kostelce a jmenoval se Matěj Kovářík. Úřad učitelský zastával s dosti-pěknými výsledky až; do 1848. Po vymýcení lesů, jež bylo asi v r. 1836 dokonáno, byli osadníci přijati do svazku hraničářského a zdarma poděleni vykácenými lesy po 6-12 jitrech. Spolu přijali i povinnosti hraničárů a přiděleni pliuku čís. 14. štábu v Bělé Crkvi, setnině č. 11 v Srbské Pozežině, as 4 hod. vzdálené.

   Po bouřlivém roce 1848, i pro osadníky s mnohými útrapami spojeném, kdy nejednou před vpády Srbů a Maďarů do lesů se utíkati musili, počali čeští osadníci % vlastních skrovných prostředků stavět školu a s ní spojenou kapličku, která však teprve až roku 1852 byla dohotovena. V roce 1849 stal se učitelem na místě zemřelého Kováříka Kroupa, rozený z Jaroměře a po jeho odchodu zkoušený učitel Antonín Hqleš, který zde působil od roku 1852 až do roku 1863, vystřídán jsa téhož roku p. Jindřichem Schlöglem z Velké Ěetové u Ústí nad Orlicí, který byl plukovním rozkazem gen. Kukuljeviče na osiřelou školu povolán. Služné jeho po čas trvání Vojenské Hranice nebylo nikterak v souhlase s potřebami. Kromě bytu dostával od pluku měsíčné podpory 5 zl., ? čemuž obec 3 zl. 33 kr. přidávala. Celkem tedy měl 100 zl. ročně na hotovosti, k tomu 6 sáhů dříví, 10 měr pšenice, 10 měr kukuřice, 10 měr bramborů, což mohlo vše obnášet 150—160 zl., neboť obilí, zvláště za té doby, bylo velmi lacino. Bylo to poněkud mnoho, aby; se mohlo umřít a přece málo, aby se mohlo žít. Tak sloužil Schlögel 10 let, a teprve roku 1874 po zrušení Vojenské Hranice, když škola přešla ve státní správu, obdržel služné 300 zl. ročně s pětiletými 10% přídavky, 5 zl. pro školníka a 15 zl. na školní opravy. Prese všechno hmotné "ádání, nepozbýval Schlögel zmužilosti a pracoval ? dobru školy a obce, jež yysoko zastrčena v horách hájila svoji českost uprostřed kraje s ji-nými řečmi a národnostmi. Prací- svou povznesl zanedbávanou školu, za-ložil hojně užívanou knihovnu, k níž přispěli zejména: Ústřední Matice Školská, knihkupectví Stýblovo, Kobrovo a Pospíšilovo a p. Panýrek, prof. na učitelském ústavě v Hradci Králové. Každý dárek knih se^do ní vděčně přijme. Přičiněním Schloglovým byla škola svatohelenská r. 1878 od královského uherského ministerstva vyučování nákladem 642 zl. při-měrně opravena a rozšířena. Že uherská vláda dosti pečuje o rozkvět tamního českého školství, svědčí i to, že okresní inspektor Dr. Jan Dehyi vymohl, aby čtyři schopní žáci školy svatohelenské na státní útraty; za učitele pro české školy byli vzděláni. Schlögel dobyl si též nemalé zá-: sluhy o hospodářské povznesení své obce. Pěstování obilí a polních plodin (23)
 

 (24)

(25)

rozmnožil v chudé krajině své tím, že opatřil různá semena a sazenice, jeho návodem nahrazeno staré rádlo ruchadlem, zaváděno sadařství a včelařství. Ministerstvo orby jmenovalo ho za to svým stálým hospodářským zpravodajem. Také vynikl ve věcech politických a byl volen za obecního radního, otce chudiny, předsedu církevního, člena stoličního výboru atd. a posud zastává místo soudního znalce v zeměměřičském oboru polním i lesním.

   Osadníci evangelického reformovaného vyznání, kteří až do r< 1861 dítky své do školy katolické posílali, zbudovali si školu samostatnou, již podnes vlastním nákladem vydržují. Učiteli při ní byli: Antonín Bukáček, Bedřich Čížek z Libic, Antonín Kořen (bývalý učitel v Zelově, v království Polském), Gustav a Ferd. Španiel, Antonín Svoboda a nyní Slovák Ján Chorvát.

   Počet obyvatelstva Svaté Heleny jest dle posledního sčítání z r. 1890 781 duší. Školních dítek katolické školy státem podporované 78, školy evangelické 69. Vyučování na obou školách děje se jazykem českým, maďarská řeč je předmětem povinným.

   Duchovní správou patří Sv. Helena ? farní "osadě Weitzenriedu (Gerník), jež má pěkný kostel a školu, ač již několik let bez řádného učitele a čítá kolem 1500 duší. Celá kollatura sestává ze čtyř českých vesnic, Weitzenried, Sv. Helena, Eavensko, Schnellersruhe (Bygr). Kromě těchto patří ? ní Drenkova, přístavní město u Dunaje a katoličtí obyvatelé rumunského města Bersaska. Duchovní správu ve "Weitzenriedu vedl z počátku jistý františkán. Chodil od obce k obci poučuje lid a konaje církevní obřady. Koku 1851 povolán za duchovního pastýře P. František Unzeitig, rozený z České Třebové. Tento vzorný a horlivý kněz zvelebil nemálo osady svých svěřenců. Za své šlechetné působení vyznamenán byl od císaře a krále Františka Josefa I. zlatým záslužným křížem. Zemřel jako čestný děkan a konsistorní rada na odpočinku před několika lety ve Weitzenriedu, kdež také pohřben.

   Sv. Helena spojena jest s Weitzenriedem chodníkem, dobré tři hodiny dlouhým, hustým pralesem vedoucím, kdežto cesta silnicí okolo Dunaje a vozovou cestou do hor 5—6 hodin trvá. Obojí spojení v zimě sněhovými závějemi často i na týdny přerušeno bývá, pročež dochází administrátor z Weitzenriedu, františkán P. Václav Bertrand Špaček, rozený ze Všetat u Mělníka, do Sv. Heleny pouze jen třikrát do roka a to po velikonocích, ve svátek sv. Heleny 18. srpna na pouť a ve svátek sv. Vácslava 28. září na posvícení. Proto uděluje p. Schlögel za jeho nepřítomnosti křest z nouze, pohřbívá mrtvé a vykonává každý svátek a neděli služby Boží, záležející ze zpěvu českých písní církevních, předčítání epištoly a evangelia a jich výklad. Návštěva chrámu Páně jest vždy přehojná a zvláště školní dítky všechny přesně přicházejí.

   Popudem Schloglovým usnesli se také tamní Čechové roku 1878 postaviti nový, prostranný kostel, neboť místnosti školní kaple ? bohoslužbě již nepostačovaly. Stavba byla provedena během roku 1879. z prostředků, jež po většině sebral Schlögel. J. V. císař a král František (26) Josef I. věnoval k tomu na jeho žádost 150 zl., císařovna Marie Anna při osobní jeho audienci v Praze na přímluvy světícího biskupa Prachy 100 zl., biskup Alexandr Bonnaz z Temešváru na osobní prosbu jeho 500 zl.' Ostatní příspěvky sebral Schlögel osobně v sousedních osadách, zejména v Bělé Crkvi, Ablianě, Kruščici, Nové Moldave a Bersasce. Krásny oltářní obraz svaté Heleny darovala městská rada chrudimská na prosbu Schloglovu a přímluvu pana děkana "Waltera. Schází dosud jen větší zvon na věž.

   Čeští osadníci dolnouherští živí se výhradně polním hospodářstvím a chovem dobytka a opatřují celé okolí od Bělé Crkve až ke Staré Ršavě drůbeží, mlékem, máslem, sýrem a j. potravinami. Zvláště za nedávných časů regulace Dunaje a v době dnešní, kdy uvolněnými Železnými Vraty proudí čilý život obchodní, se jim dobře daří. O poměrech lidu toho osobně se přesvědčil slovutný český cestovatel p. Josef Kořenský, jak se o tom zmiňuje ve feuilletonu Pokroku ze dne 9. září 1885 č. 248. „Na Dunaji".

   České osady Sv. Helena, Ravenska s 500 obyvately, Schnellersruhe se 600 obyvately, ve vysokých horách Karpatských položené, obklopeny jsou ještě hustými pralesy. Půda jest celkem vápenitá, prostoupena místy vápenými skalami. Prospěšně se zde pěstuje pšenice, kukuřice, žito, brambory, oves a jiné hospodářské plodiny i dobrá vína, nyní však révo-kazem ničená. Dříví si může každý, kolik potřebuje, bezplatně z obecních lesů vzíti, jak na palivo tak i na stavbu. Přes to převládají domy zděné. V zimě chodívá mladší generace sloužit do Srbska, zejména do měst Bělohradu, Požarevace, Smedereva, Gradiště, Golubace a Milanovace. Na jaře, při početí polních prací, vracejí se zase zpět.

   Farní obce Weitzenried a Eibenthal s filiálkou Trauenwiese (Nová Ogrodena), Ravenska, Schnellersruhe, dále u Bělé Crkve Ablian a Kruš-čica, kde obývají Čechové společně se Srby, byly r. 1827 na státní útraty osazeny. Kromě těchto nacházejí se ještě v bývalém rumunsko-banátském pluku č. 13. české osady Šumica, Nový Župánek a Nový Karanšebeš a českoněmecké Weidenthal a Walsberg, české menšiny jsou mimo to v mnoha jiných okolních osadách. A. V. Šembera v článku „Mnoho-li je Čechů, Moravanů a Slováků" (Časopis Musea Království Českého, 1876) čítá 7 ryze českých a 20 osad, v nichž Čechové žijí společně se Srby, Rumuny a Němci. Zajímavo je, že v některých osadách stýkají se zde Cechové se Slováky, kteří též dosti četně jsou zde rozšířeni. Zejména žijí společně v Jeršégu, Brestovaci, Steierdorfu, Řešici a Ruskyci. Šembera, na základě soukromých sdělení od osob tam žijících počítá všech českých osadníků dolnouherských 7183. Uherská vládní statistika z r. 1890 udává, ač jinde o Češích se nezmiňuje, že ve stolici Krašovsko-Sereňské žije v koloniích 8575 Čechů. Tak v krátkosti vylíčeny poměry českých osad dolnouherských, daleko od otčiny na jihu ležících, podle zpráv, které p. Schlögel Národopispé Výstavě sdělil. O jeho působení zmiňuje se též časopis Praktický Učitel Národní v Olomouci ze dne 15. ledna r. 1889 u příležitosti jeho 251etého jubilea učitelské činnosti. (27)

   Čeští osadníci dolnouherští jsou usedlými státními občany uherskými. Mimo ně žije v celém Uhersku ještě 69.070 příslušníků do Čech, Moravy a Slezska. Z těch můžeme směle 34 t. j. 41.442 duší počítati za cechy, z nichž žije 27.521 v Chorvatsku a 13.921 v Uhrách.

   Se Slováky, kteří v hornouherských stolicích obývají, klademe-li jich počet na 2,179.022 (dle vládní statistiky uherské z roku 1890 jest 1.910.279 Slováků jen slovensky mluvících a 268.743 Slováků, kteří mluví také maďarsky) žije v Uhersku celkem 2,229.039 Čechoslovanů. (28)