Iva Heroldová

I. Úvod

   Osídlování jihovýchodní Evropy v 18. a 19. století souvisí s porážkou a vyhnáním Turků (szatmarský mír roku 1711)a se snahou zabydlet tyto rozsáhlé a pusté kraje. Už nařízení z roku 1723, publikované v německých státech a okolních zemích, osvobozovalo každého kolonistu od placení daní na šest, řemeslníka na patnáct let. Byli povoláváni horníci z Čech, Horních Uher, Tyrol, Saska s cílem osadit staré hornické obce v okolí Oravice a Moldavy. Přestože stát nepřistoupil k organizování větší kolonizace a vrchnosti se bránily úniku pracovních sil, lidé se živelně stěhovali. Čechy lákala úrodná půda, menší povinnosti a daně. Po slezských válkách se zájem o stěhování jak ze strany vlády, tak i kolonistů samých, zvýšil.

   Kolonizační patent Marie Terezie z 25. února 1763 ^Pozn.1 vyzýval všechny propuštěné vojáky, aby se hlásili o pasy v Plzni, Lokti, Žatci, Lovosicích, Mladé Boleslavi, Hradci Králové, Lanškrouně a Opavě; po vyřízení formalit měli být přijati v Banátě, Uhrách a Sedmihradsku. Kolonistům, kteří se usadí na komorních panstvích a postaví si dům, mělo se poskytnout zdarma stavební a palivové dříví a osvobodit je od placení daní na šest, řemeslníka na deset let. Desetiletá úleva byla také přislíbena všem vojákům-katolíkům, kteří sc chtějí usadit na Vojenské hranici. Každé rodině, která se vystěhuje do Banátu a přijde s pasem, měl být dán vedle pole a domu ^Pozn.2 potah, polní a hospodářské nářadí, krmivo a obilí na jeden rok nebo poskytnuta finanční záloha, splatná po tři léta. Kolonizační vesnici měl být přidělen učitel a farář, dvěma dohromady ranhojič. Jmenovaní kolonizacní inspektoři měli kolonistům pomáhat radou, peěovat o hospodářský a morální vzestup osady. Vláda počítala i s finanční podporou na zlepšení polního hospodářství, na rozvoj sadařství, v některých oblastech zvláště moruší (Bačka). Patent stanovil zásadu usazovat v Banátě pokud možno jenom katolíky a neuniatské Řeky (Valachy a Srby), v ostatních Uhrách I Sedmihradsku také příslušníky jiného vyznání než katolického. Czoernig uvádí, že se do Bačky vystěhovalo roku 1763 1.427 osob, zvláště z Čech a Moravy ^Pozn.3 a německých států. V osadě Gakovo sc usadili kolonisté především z Moravy, Německa, Švýcarska, Lotrinska a Čech. V této době převažovala živelná kolonizace nad centrálně řízenou emigrací. O stěhování byl veliký zájem. Poddaní sbíhali z panství, odcházeli bez propouštěcích listů, bez pasů. vrchnosti se bránily stěhování poddaných.

   Roku 1771 bylo nařízeno, že poddaní musí mít vrchnostenské povolení. Osedlý poddanýmusel za sebe získat náhradu. Einwanderungs-Patent Josefa II. z roku 1784 vyzýval k přesídlení řemeslníky, živnostníky, dělníky, lidi všech profesí, bez rozdílu náboženství. Všem, kteří sě usadí na komorních panstvích (včetně těch, kteří přijdou bez pasu), měl být přidělen dům se světnicí, komorou, chlévem, určitá výměra půdy, pár volů nebo koní. jedna kráva, vůz, brány, pluh. Místy se rodinám slibovalo i vybavení domácnosti (postel, slamník, pytle, díž, sekyra, vidle, řešeto, hrotek, máselnice, kolovrat). Nařízením z počátku devadesátých let snažila se vláda usazovat kolonisty stejného etnika nebo náboženství pohromadě.

   Patenty o vystěhovalectví z konce 18. a počátku 19. století různě modifikovaly emigraci/zákaz emigrace, zvláště rekrutů; rozlišovaly mezi emigrací do rakouských zemí a emigrací do Haliče, Uher a jinam do ciziny. Novela vystěhovaleckého patentu z roku 1832 (67) vystěhovalectví povolovala, zachovají-li se příslušné formality. ^Pozn.4 Vnitřní přesun obyvatelstva v rámci Rakouska sledoval vyrovnání nerovnoměrně rozmístěných pracovních sil a zmírnění rozdílů mezi zeměmi s různým stupněm rozvoje hospodářství a s různou rentabilitou. Při jeho realizaci docházelo ke střetu zájmu české a moravské šlechty se šlechtou uherskou. Zájem o kolonisty z českých zemí a ze Slovenska byl veliký pro jejich pracovitost a zkušenost. Měli být vzorem místním Rumunům a Srbům.

   O osídlování jihovýchodních rakouských území a o využití zdejšího přírodního bohatsví kacením lesů, intenzivním obděláváním půdy, rozvíjením důlní těžby, zakládáním skláren a manufaktur, měli zájem majitelé panství, císařský dvůr a kapitalističtí podnikatelé. Do rozvoje manufakturní sklářské výroby v Chorvatsku se zapsali především čeští skláři (např. u sklárny v Gorském Kotaru, zal. roku 1763). ^Pozn.5 Kolonizaci však vyžadovala i bezpečnost rakouského státu, který budoval v hraničním pásu Vojenskou hranici. Od druhé poloviny 19. století byla "státní" kolonizace hraničních provincií vedena snahou ekonomicky pozvednout tyto oblasti a zároveň zabránit úniku pracovních sil stěhováním za hranice (carské Rusko a zámoří). Císařské nařízení z 29. prosince 1858 o kolonizaci Uher, Chorvatska, Slavonie, srbského vojvodství, temešského Banátu a Sedmihradska, vlastně jen uzákoňovalo skutečnost, k níž v praxi docházelo při osídlování Uher jednotlivými podnikateli. Nařízení daňově zvýhodňovalo hromadné přesídlování kolonistů stejného etnika a náboženství. ^Pozn.6

   Čechy se ze všech rakouských zemí podílely na vystěhovalectví nejvyšším procentem, v padesátých letech 73,8 %, v roce 1854 90 %. ^Pozn.7 Co do směru vystěhovalectví a sociálního složení emigrantů, můžeme vydělit na počátku padesátých let zhruba dvě oblasti: západočeskou, v níž převažoval venkovský lid, směřující především do západní Evropy, hlavně do zámoří, a východočeskou, odkud se stěhovalo městské obyvatelstvo, řemeslníci, drobná buržoazie a dělníci na Balkán, zvláště do Srbska. Ke konci padesátých let k nim přibyly jižní Čechy, z nichž odcházeli hlavně zedníci, tesaři a krejčí. ^Pozn.8

   Stoupající vystěhovalectví vzbudilo pozornost představitelů české společnosti, vlastenecké inteligence a buržoazie, kteří v něm viděli početní úbytek českého národa a tím jeho hospodářské a kulturní oslabení. Snažili se proto odvrátit vystěhovalectví vůbec (Tyl, Kodym), nebo v duchu slavjanofilství zaměřit emigraci na slovanské země. ^Pozn.9 U příležitosti Národopisné výstavy v Moskvě v roce 1867 vyjednávali Čeští politikové o možnosti usadit české kolonisty v Rusku. Vystěhovalectví do Chorvatska-Slavonie propagoval Karel Lambl, který si přičítá zásluhu o usazení Čechů na Daruvarsku a Moslavinsku v šedesátých letech 19. století. ^Pozn.10

   Bačka, Banát, Sedmihradsko, Chorvatsko-Slavonie, srbské vojvodství ve staly během 18. a 19. století trvalým bydlištěm příslušníků různých etnik a náboženství, hledajících obživu a práci, vyhnamtvlm náboženských sekt ^Pozn.11 i dočasným azylem politických emigrantů. ^Pozn.12 Šlo o oblasti , které charakterizovala pestrá etnická a sociální skladba obyvatelstva. Život v kolonizačních oblastech se dlouho utvářel v podmínkách provizoria. Kolonisté se museli vypořádat s řadou problémů, k nimž patřil vztah mezi autochtony a přistěhovalci, adaptace na přírodní, společenské a kulturní poměry, které se často velmi lišily od těch, na jaké byli doposud zvyklí. Ve Vojenské hranici k tomu přistupovaly zvláštní podmínky života hraničářských rodin, určené vojenskou správou. ^Pozn.13

   Dochované české jazykové ostrovy jsou jen zlomkem osad a kolonií, v nichž se usadili kolonisté z Čech Za feudalismu, zvláště do doby zrušení nevolnictví, byla emigrace omezena především na obyvatele měst, řemeslníky, vysloužilé vojáky, válečné invalidy a rekruty (68) prchající před vojenskou službou, na poddané, jež vrchnost propustila, nebo kteří tajně utekli,dále na ty, jejichž vrchnost měla pozemky v jihovýchodních provinciích Rakouska (např. náchodský kníže Schaumburg-Lippe vlastnil ve Slavonii 175.000 jiter půdy ^Pozn.14; baron Josef Petráš měl ve stolici Požega statky) a na násilně deportované. Do Vídně, do alpských zemí a na Balkán odcházeli poddaní z českých zemí na sezónní práce, řemeslníci na stavbu opevnění, silnic ^Pozn.15 a posádkových měst, vojáci konat službu. Do Sedmihradska byli násilně deportováni deisté za severovýchodních Čech. ^Pozn.16 Pokud byli kolonisté přijati do svazku Vojenské hranice, stali se z nich "hraničáři", nejlevnější stalá armáda, zajištující v dobách míru bezpečnost hranic a zároveň obdělávající půdu, a v dobách válečných bojující na různých evropských bojištích.

   Od druhé poloviny 18. století jsou doklady o usazováni českých řemeslníků a vojáků ve Slavonské vojenské hranici ^Pozn.17 na území dnešního Bjelovarska, kde se budovalo posádkové město Bjelovar. Uvádí se, že podle dosud živého ústního podání založili vesnici Inovčani, dnešní předměstí Bjelovaru, čeští řemeslníci, které přivedl v době Marie Terezie nějaký šlechtic. Ze všech se stali hraničáři. Vedle vojenské služby museli konat také různé veřejné práce. Např. když chtěli snoubenci dostat povolení ke sňatku, museli zasadit šest ovocných stromů nebo moruší. ^Pozn.18 Příliv přistěhovalců z Čech (Čechů a Němců) sílí po zrušení nevolnictví, což potvrzují matriky, v nichž přibývá po roce 1781 českých příjmení.

   Na české gubernium a na samotného místodržitele se obraceli se žádostmi o kolonisty z Čech vojenské úřady, jednotliví šlechtici a podnikatelé (mnozí podníceni svými českými úředníky a lesníky). Tak došlo k založení prvých českých osad: Ivanovo Selo v Chorvatsku-Slavonii roku 1826 a Sfinta Elena v jižním Banátě roku 1822, které se v jinoetnickém prostředí udržely podnes.

   Od této doby stěhováni z českých zemi na Balkán neustává. Zesiluje po roce 1848, kdy se zrušením poddanství uvolnily poslední zábrany pro volnou migraci obyvatel. Zájem o stěhování do jihovýchodní Evropy projevovali i jednotliví úředníci (např. okresní hejtman ve Vrchlabí a krajský prezident v Jičíně), kteří v osídlení hraničních rakouských provincií viděli jednu z cest. jak odstranit bídu lidových vrstev Krkonoš a Krušných hor. O osudu mnohých těchto osad (některé vznikly z podnětu českých úřadů, jiné byly akcemi podnikatelů, např. libereckého Liebiega), založených v padesátých letech 19. slolelí, nemáme dnes zpráv (např. v župě Broos, MarmaroŠ Sihoti, v městyse Elesd v bihorské oblasti). ^Pozn.19 Po skončení rakousko-pruské války roku 1866 a po vydání prosincové ústavy roku 1867, zaručující volnost stěhováni, stoupá vystěhovalectví především do Amenky a do Ruska. Když byla zrušena Vojenská hranice (1871-1873) a skončila rusko-turecká vilka, zvětšil se proud vystěhoválců na Balkán. Novinové zprávy, agitující k vystěhovalectví, uveřejňovaly kolonizační podmínky, současně však varovaly před neznámým prostředím a upozorňovaly na problémy sžívání s domácím obyvatelstvem. ^Pozn.20

   V této době masového přílivu emigrantů se vytváří mapa českých jazykových ostrovů v jihovýchodní Evropě. Později docházelo ke vzniku zcela nových osad jen výjimečně (Bosna, Bulharsko), většinou druhotnou migrací z původních českých kolonií, kterou doplňovaly jen menší skupiny a jednotlivci, přistěhovalí z českých zemí.

   Vystěhováním a kolonizací došlo k přetržení společenského, kulturního a etnického vývoje vystěhovalců s mateřským národem. Od chvíle usazení v jinoetnickém prostředí se začal utvářet život kolonistů v závislosti na ekonomicko-společenské formaci etnického (69) prostředí, v němž se octli, a na zákonech a předpisech státu, v němž se usadili. Sociálně jednotné skupiny českých kolonistů (ve srovnaní se zámořím se do jihovýchodní Evropy stěhovaly - až na výjimky - nejchudší vrstvy obyvatelstva), místy i stejného regionálního původu, se v odlišném etnickém prostředí a v jiném státě utvářely jinak a vzájemně se diferencovaly (jugoslávští Češi, rumunští Češi, bulharští Češi). Do procesu formování českých národních skupin zasáhlo dále hnutí novodobých národů, rozpad rakouské monarchie a vznik nových evropských států po roce 1918.

II. Vystěhovalectví do prostoru bývalé Jugoslávie

(Vynecháno)