Anton Gjukov

Joži a Alojzo

   Byli to moji spolužáci, co do vzrůstu, přesné kopie svých otců. Do učení se moc nehrnuli, do školy chodili jen proto, že to přikazoval zákon, spíše než do školy je to táhlo na pole. Už odmalička pomáhali svým otcům se zemědělskými pracemi a na tu práci si brzy navykli, rodiče chtěli aby pracovali na poli a ne ve škole, a proto se ve škole moc nesnažili.

   Joži, statný chlapec, světlovlasý, modrooký, dlouhonohý s atletickým držením těla, pomáhal jsem mu se psaním a čtením, trápila ho s výslovnost slov, v počtech ale byli s Aloisem dobří. V tělocviku byl Joži první v běhu a často o velkých přestávkách hrál Levského, jeho bylo nejtěžší „pronásledovat“. Zval mě k nim na návštěvu, já jsem ale pozvání zdvořile odmítal, a to z pochopitelných důvodů – Joži byl synem Karla Dlouhého.

   Alojzo, syn Krátkého Karla, mi byl z českých dětí nejbližším přítelem. Velký chlapec, jak postavou tak duší, vždycky usměvavý, s šedorůžovou barvou tváře, jako zralá broskev, dojem na mě udělaly také jeho drobné namodralé pihy rozeseté po jeho růžové tváři, jako na krůtím vejci. Široký úsměv zdůrazňovala začerněná pusa, umazaná od oblíbeného krajíce namazaného marmeládou z bezinek, specialitou Čechů, Němců a Banátčanů. Neznalý člověk by si pomyslil, že pil hypermangan. Úsměv se mu rozpínal z leva doprava v rovné čáře, podobně, jako na tradičních ilustracích Švejka. Když mě potkal, ptal se mě česky „Antone, co gelaš?“ nebo „Kam deš?“ A tím jeho přání naučit mě česky končilo. Žili ve velkém tureckém dvoupatrovém domě, vodil mě, abych si prohlédl jeho králíky, o které se staral jenom on. V jedné ze stájí v jejich domě se sloužila mše jejich církve, tam jsem mohl zblízka přes dveře vidět část jejich rituálů. Skoro vždycky jsem je zastihl všechny uvnitř, jak pějí ve smíšeném sboru táhlé písně. Od té doby jsem nabyl přesvědčení, že jejich mše se skládá hlavně z písní.

Josif Skala(k)

   Všichni mu říkali Skaleto, ale to jméno neodpovídalo jeho vzhledu: střední vzrůst, hubený, s hřmotným hlasem. Ač obnošené, byly jeho šaty podle poslední módy: šedé sako z plátna „rybí kost“ s vnějšími kapsami a páskem vzadu, tříčtvrteční pumpky, v létě s holými lýtky, na nohou střevíce, na hlavě kšiltovku s krátkým kšiltem a knoflíkem nahoře.

   Z Čechů byl nejchudší a nejsvárlivější, uměl nejlépe bulharský jazyk, nejvíc politikařil a jako jediný chodil do krčmy. Hádky skoro vždy dovedl do rvačky, jeho přívrženci ho ale vždy ochránili od její poslední fáze.

   Zabýval se obchodem se zvířaty, obvykle s koňmi, kupoval je a hned prodával, spoléhaje se na svůj dobrý obchodnický čich a talent obelstít kupujícího s vyšší cenou. Jeho stav ale naznačoval, že nebyl moc úspěšný. S tetou Maruškou žili v malém domku s půltuctem dětí; jeho žena, dvakrát mohutnější než on sám, se proti českým zvykům zabývala prací na poli i kolem domu. Do vozu i do pluhu zapřahala jediného koně, jedinou krávu měla do dvojkolky i na mléko. Krávu používala na svoz sena, kukuřičných klasů a melounů a jiné práce. Skaleto, který se rozkmotřil se selskou prací, chodil několik dní v týdnu po trzích s dobytkem a zbylé dny strávil v krčmě, kde rozprávěl (a přeháněl) o svých obchodnických příhodách, nebo hrál kuželky. Vyprávěl, že teta Maruška, když to jednou přehnal s „elixíry“ od Zajakova, ho uspala válečkem v plevníku na čistém vzduchu. Češi ho nerespektovali, protože nedodržoval deset Božích přikázání. S těmito hodnotami se již dávno míjeli. Nepříjemné bylo, že byl sousedem Zajakova a teta Maruška mu tak byla vždy v patách. Jejich děti byly menší než my, proto si na ně nevzpomínám.

   Jednou, když ženy pletly a klevetily před jeho branou, zabraly se do práce a najednou jim došlo, že Naceto zmizela. Matka se znepokojila, s tetou Maruškou se vydaly hledat kolem plotu a na dvoře. Zoufalí z neúspěchu najednou uslyšeli její hlas docela blízko. Josif opřel žebřiny o moruši před domovní dveře. Větev za větví vylezla Naceto nahoru na strom, a když pochopila, že slézt půjde těžko, ozvala se. Opatrně, jako kočka, vyšplhal Skaleto nahoru a sundal svou „veverku“, aby si ženské mohly oddechnout.

---

Kdo byli Joži a Alojzo?

Bořivoj Kňourek

   Ve vzpomínkách na Belince uvádí Anton Gjukov jména Joži a Alojzo. Mají to být synové tzv. Dlouhého Karla a Krátkého Karla.

   Při rozhovorech s pamětníky jsme se s těmito přezdívkami setkali v podobě "malý Karel" a "velký Karel". Dle dosavadních zjištění se jedná o Karla Pitru (Turci mu říkali „malej Karel“ - „Kjučuk Karel“) a Karla Kňourka (říkali mu „Velkej Karel“ - „Kodžaman Karel“). V dalším textu budu užívat tento překlad, který se mi zdá vhodnější vzhledem k tomu, že přezdívky charakterizovaly postavu obou osob.

   Karel Pitra, tedy „malý Karel“ měl jediného syna a tři dcery. Syn se jmenoval Štěpán. Gjukov však vzpomíná na Jožiho. Karel Kňourek měl také jediného syna, také Štěpána a shodou okolností také tři dcery. Gjukov ale vzpomíná na Alojza. Jedná se v případě Alojza o Štěpána Pitru a v případě Jožiho o Štěpána Kňourka, anebo jsou to jiné osoby? Nezdá se pravděpodobné, že by otcové obou Štěpánů byli nějací „jiní" Karlové. Tuto domněnku zkusím podpořit několika skutečnostmi.

   Na „velkého Karla“, tedy Karla Kňourka prokazatelně vzpomíná jeho dcera Ludmila a také pan Alois Filip, kteří v Belincích žili. Přezdívce odpovídá i postava Karla Kňourka, který měřil více než 190 cm. Gjukov píše: „Zval mě k nim na návštěvu, já jsem ale pozvání zdvořile odmítal, a to z pochopitelných důvodů – Joži byl synem Karla Dlouhého.“ Karel Kňourek mohl svojí výškou, přísným pohledem a knírem budit u dětí obavy a malý Anton Gjukov se možná právě proto obával svého kamaráda navštěvovat.

   U „malého Karla“ se zase shoduje informace, že: „Žili ve velkém tureckém dvoupatrovém domě... V jedné ze stájí v jejich domě se sloužila mše jejich církve...“ V domě Karla Pitry se skutečně konaly v Belincích shromáždění. Dům to byl poměrně vysoký, se schody a to mohlo u Gjukova vyvolat vzpomínky že byl dvoupatrový. Velikost a výšku domu dokazuje společná fotografie z Belinců, která je focená právě před domem Karla Pitry.

   Pro kontrolu jsem také prohlédl dostupné genealogické informace týkající se obyvatel Belinců a nenašel jsem žádného Karla, který by měl syna Josefa nebo Aloise. Možností najít v té době v Belincích dva chlapce, kteří by byli Antonu Gjukovovi blízcí věkem a mohli tak být jeho spolužáky také není mnoho. Anton Gjukov se narodil roku 1934, Karel Pitra byl ročník 1910, jeho syn tedy mohl být vrstevníkem Gjukova a Štěpán Kňourek byl ročník 1929.

   Je možné, že by Gjukov vzpomínal na dva Štěpány jako na Jožiho a Alojza? Kniha „Po petite na kleo (Mojata malka deliormanska evropa)“ vyšla v roce 2006, Gjukov zemřel v roce 2008. Je pravděpodobné, že knihu svých vzpomínek psal až 50 let poté, co se s oběma hochy v Belincích přátelil. Neměl zřejmě nikoho, kdo by s ním vzpomínky na Belince sdílel a s kým by si mohl jména, o kterých píše, ověřit nebo alespoň připomenout a tak si je možná spletl.

   V kapitole „Josif Skala“ se s velkou pravděpodobností jedná o Josefa Skaláka, který se narodil roku 1912. Když byl Gjukov dítě, bylo Skalákovi okolo 30 let a to by mohlo odpovídat věku, kdy, jak píše Gjukov, „chodil do krčmy“ a „...jeho děti byly menší než my“. Manželka Josefa Skaláka se jmenovala Olga. Kdo by mohla být „teta Maruška“, o které se Gjukov zmiňuje, je zatím záhadou.

S použitím pramenů Marka Jakoubka a Lenky Budilové

poznámku zpracoval Bořivoj Kňourek (vnuk Karla Kňourka).

---

Kdo byl Anton Gjukov?

   Bulharský scénograf a malíř. Narodil se 14. dubna 1934 v obci Bardarski Geran. Část dětství prožil v obci Belinci a v blízké obci Podajva. V roce 1958 dokončil studia scénografie v Sofii. Nejdříve pracoval krátce v divadlech ve Varně, Gabrovu, ve Vidinu a Vrace. Během svého 25letého působení v divadle ve Staré Zagoře se podílel na sedmdmdesáti představeních jako scénograf, výtvarník a návrhář kostýmů. V Bulharsku obdržel několik ocenění.