-
Projekt Vojvodovo
Obcím Vojvodovo a Belince a jejich obyvatelům se věnují antropologové Marek Jakoubek a Lenka Jakoubková-Budilová. Nejen, že bez jejich práce by nevznikly tyto stránky, ale zajímavé osudy obyvatel Vojvodova a Belinců by byly z velké části zapomenuty. Od roku 2009 jsou Marek Jakoubek a Lenka Budilová manželé a mají dvě dcery, Barborku a Šárku.
Autorem a administrátorem těchto stránek je Bořivoj Kňourek, jeden z potomků vojvodovských Čechů. Zabývá se genealogií Čechů z Vojvodova a Svaté Heleny. V oblasti genealogie se také věnuje příjmení Kňourek (pro více informací navštivte stránky www.knourek.org.
Marek Jakoubek, Lenka Jakoubková-Budilová, Bořivoj Kňourek
Obec Belenci v oblasti Deliorman
Deliorman Rüzgarı
Ahmet Salih Sülüşoğlu
Kapitola z knihy Deliorman Rüzgarı (s. 65-72), od tureckého autora Ahmet Salih Sülüşoğlu. Kapitolu přeložil Luděk Hřebíček. Pozn.1 Text se věnuje historii obce, školství, učitelům a lidem z obce, kteří v minulosti dosáhli vyššího vzdělání.
(Poznámky a černě zvýrazněné názvy kapitol v závorce nejsou součástí původního textu.)
Část 5.
Belentsi (Akçalar)
(Obec a její obyvatelé)
Vesnice Akčalar je sídliště na jihozápadě regionu Podajva. Cesta z Kemallar do Varny prochází severně od vsi. Oblast má úrodnou půdu. Před 90 lety se vědělo, že ves připomíná normální vesnici uprostřed lesa a že byla ze všech stran obklopena lesy.
V letech 1930-40 byly lesy v okolí vesnice vykáceny a přeměněny v pole. Vesnice Akčalar se nachází ve výšce 262 m nad mořem, její obdělávaná plocha je 7800 dekarů (dekar = 1000 m2), má 200 dekarů pastvin a 2200 dekarů královského lesa. Elektřina pro potřeby každého domu byla do vsi přivedena v roce 1960. Podle neoficiálního sčítání je celkový počet obyvatelstva vesnice 619 osob.
Z nich je Bulharů 5, Pomackých Turků 20, Turků 594. Z těchto 594 Turků je 87 osob (z rodu) Akkoyunlu. Vesnice Akčalar byla až do roku 1960 známa v okrese Kemallar jako „internacionální“ vesnice. Kromě těch, kdo jsou nyní ve vsi, nacházelo se tam 18 německých, 20 českých a 1 ruská rodina. Ze známých německých rodin žijí ve vsi Frederichové, Augustové a Blekmanové a z Rusů rodina Kuzněcovovů. Je známo, že v letech 1944 - 45 do vesnice Akčalar z oblasti při turecko-bulharských hranicích (Trakie) bylo přesídleno 12 rodin. Tyto rodiny se po roce 1965 vrátily do svých rodných oblastí.
Po roce 1944, za vlády komunistů, rodiny cizího původu přesídlily do Československa a Německa. Do roku 1965 část z makedonských a bulharských rodin, které tu byly již dříve, když došlo k násilnému zakládání TKZS Pozn.2, opustilo vesnici a přesídlilo do měst jako Kemallar a Šumen. Vesnice Akčalar se stala důležitou sídlištní jednotkou poté, co za osmanské vlády na Balkánu do těchto oblastí proudili Turci z Anatolie. Bylo prokázáno, že před 16. stoletím v těchto oblastech za byzantské vlády žili lidé, jejichž pozůstatky jsou na místech nazývaných „Cevizli Yurtluk“ a jižně od něho „Polašlar“.
Kör Kolü a Yatikči Vasil je první bulharská rodina, která přišla do vesnice Akčalar v roce 1932 od Lakovetse u Plevna. Stařešina Kör Kolü Ilya Rusev přišel v roce 1918 do Balci a jeho bratr později přesídlil do Akčalaru. Nejstarší historickou budovou vesnice je dnešní džámi, modlitební místo muslimů Pozn.3. Podle tradice byly základy džámiu položeny kolem roku 1800 a člověk, který v těch dnech kolem cestoval (z oblasti Kuvancilar) usoudil, že základy jsou malé, a aby se zvětšily, daroval na to zlaťáky (zlaté mince). Tak džámi dostal dnešní podobu. Roku 1976 jej zrestauroval Yakup Šahin Usta.
Protože stěny džámiu byly ze dřeva, postihla je hniloba. V roce 1996je starosta Beysim Rifat pokryl plechem. Mezi lety 1930 až 1950 vzrostl ve vsi počet křesťanů. Protože neměli kostely, kde by konali pobožnost, jeden dům z cihel byl přeměněn na kostel a když se odstěhovali Němci, byl kostel vyprázdněn a znovu přeměněn na dům. V okolí vesnice se na několika místech nacházejí hřbitovy. Příkladem toho jsou v lese Tahtali „Hřbitov Palaš“ a uprostřed vesnice hřbitov přeměněný na park. Ze všech starých hřbitovů se i nyní pohřbívá jen na „Yurtluk Mezarliˇgi“. V západní části vesnice je oblast zvaná Bulharský hřbitov, který je zničený a ponechaný v nezměněném stavu.
Větrný mlýn, který je vidět z celé oblasti Deliorman, se nachází při vstupu do vesnice Akčalar.
Je známo, že v roce 1910 ve vsi bylo 6 větrných mlýnů. Jsou to: Haci Yakup, Haci Halil, Burgucular, Helvaci Ahmet, Ömer Šükrü a Yahya Usta (majitel dnešního mlýna).
Po staletí se jako zdroj pitné vody užíval pramen uprostřed vesnice, z něhož se čerpá pomocí vědra.
Stůl a zábradlí u pramene byly zhotoveny roku 1930. Pro napájení dobytka vesničané z Akčalaru zřídili tůně na okraji vesnice. Jsou to jezírka Kulič, Bört, Köse Habil, Ekinlik, Tahtali a Češme.
Na východ od vesnice, v nízkém údolí pro pastvu, nachází se pramen Akar s velmi starou historií. Mezi lidem se říkalo, že jeho voda je velice léčivá. Od ucha k uchu se tradovalo, že pramen Akar vykopal Haci Abdullah z vesnice Nasufčular už před 180 lety, což byl příslušník jednoho z rodů, které žily u tohoto pramene. V roce 1970 opravil roury připojené k prameni a kohout k němu Koca Kadir z Nasufčularu, což byl obecně prospěšný skutek.
Budova starostenství byla postavena roku 1938. Od té doby slouží vesnici.
V roce 1890 navštívili posvátný okrsek Mekky a provedli tawáf, čímž splnili povinnost hadždže, tyto osoby: Haci Yakup, Haci Rufi, Haci Kel, Haci Hasan a Haci Halil.
Svatý korán se v mladém věku naučili nazpaměť: Hafiz Mahmut, Hafiz Ehliman, Hafiza Ayše a Hafiza Kadriye, která je z Podayvy a do Akčalaru se přivdala.
Od roku 1950 je vesnickým imámem Hafiz Ehliman a po jeho smrti v roce 2000 Musa Recep.
(Školství a vzdělanci v obci)
Když v roce 1944 se dostalo k moci komunistické vedení, pokračovalo se ve vyučování dětí v dřevěných místnostech sousedících s džámiem. Do té doby vedli vyučování tito učitelé: Abdullah Hoca a Akif Hoca.
Galip Hoca byl ředitelem základní školy do roku 1958. Galip Hoca se narodil roku 1909. Po základní výchově dokončil čtyřleté vzdělávání v medrese, která je ve městě Šumenu. Později, když skončil své zaměstnání, pokračoval v ředitelské funkci ve vesnici Akčalar. Zemřel roku 1984 a je pohřben v Akčalaru na hřbitově Naaši.
V letech 1955-56 byly spojeny bulharské a turecké školy a vyučování začalo v nové škole.
Zde jsou jména tureckých učitelů, kteří společně s bulharskými učiteli vedli vyučování v nové škole: Niyazi Mehmet, Ahmet Köse Ali a Amet Mehmet (Kara Kapitan).
Ahmet Abdullah byl prvním z vesnice Akčalar, kdo dokončil medresu „Medrese´ül Nüvvab“, která je největší tureckou školou v Šumenu. Pokud jde o Kuzeni Ömera Bekira, ten tuto školu nedokončil, opustil ji v roce 1950 a se svou rodinou přesídlil do Turecka.
Po roce 1956 komunistické vedení zvýšilo ideologický tlak na Turky žijící v Bulharsku. Ahmet Köseali, který otevřeně projevil opozici a vzdor si za to vysloužil několik let vězení. Když vyšel z vězení, využil dohody o přesídlení v letech 1968-78 a odešel do Turecka. Rodiny, které byly přesídleny při výměně obyvatelstva v letech 1928-38, jsou: Panta, Imamoğul, Motorcu a Mollaahmet.
Prvními z vesnice Akčalar, kdo po uzavření všech tureckých škol v Bulharsku dokončili bulharské lyceum, byli Fahrettin Halim a Ibrahim Necip. Promovali roku 1967. Prvními na universitě promovanými z této vesnice byli Recep Mehmet a Nazif Salih. Stali se řadovými učiteli střední školy a učili ve vesnicích až do násilného přestěhování v roce 1989.
Nazif Salih Emin se narodil roku 1952 v Akčalaru. Byl synem řadového vesničana Nazifa a byl pilným žákem. Základní a střední školu dokončil na vsi. Lyceum absolvoval v Kemallaru. Na vesnici odedávna existoval nedostatek učitelů. I jako učitel dával Nazif přednost službě, a proto absolvoval technické oddělení institutu, který v Silistře vychovával učitele středních škol. Poté co splnil svou povinnost k vlasti, jako učitel vesnické střední školy se dlouhá léta věnoval vyučování. Během kampaně za změnu jména byl v únoru 1985 jako rukojmí zadržován ve vojenském táboře ve městě Lom. Od toho dne měl potíže ve svém vzdělávání. Na jaře roku 1989 při nuceném vystěhování byl spolu s rodinou přesídlen do Turecké republiky. Ve své vzdělávací povinnosti pokračoval v Istanbulu ve čtvrti Sefaköy.
Recep Mehmet, který je jedním z místních aktivních učitelů z vesnice Akčalar, se narodil roku 1950. Je synem z vesnické rodiny. Dokončil základní a střední vzdělání v rodné vsi a pak se dal zapsat na zdravotnické lyceum ve městě Chaskovo se záměrem vstoupit do služby ve zdravotnictví. Přestože byl Recep úspěšný, po roce školu opustil. Ve vzdělávání pokračoval na řadovém bulharském lyceu v Kemallaru. Poté co splnil vojenskou povinnost, pokračoval na středoškolském institutu při fakultě v Šumenu. Když Recep získal licenci na povolání středoškolského učitele, měl možnost vykonávat toto povolání. Od roku 1975 do roku 1989 obětavě poskytoval vzdělání vesnickým dětem. Při násilném přestěhování roku 1989 se dostal do Turecké republiky. Po krátké době vzhledem k onemocnění svého otce a matky se vrátil do vsi a zůstal s rodiči až do jejich posledních dnů. Osm až deset let zůstal na vsi a pomáhal lidem. Mezitím roku 1990 přišla demokracie. Vesnická mládež spolu se starostou Fahrettinem se zorganizovala a ustavila Sbor pro tureckou lidovou píseň. Ve vsi a v sousedních vesnicích dávali představení se svobodně sestaveným programem. Roku 1998 se vrátil zpět ke své rodině do čtvrti Ikitelli. Věnuje se soukromému obchodu.
Mehmet Izzet Mehmet se narodil roku 1950 ve vesnici Akčalar. Základní a střední školu dokončil ve vsi, kde se narodil. Absolvoval bulharské lyceum v Kemallaru a po něm hned vojenskou službu. Později promoval na dvouleté škole pro veterinární techniky ve městě Lofča. Věnoval pak velké úsilí zdraví zvířat na centrální družstevní farmě v Podajvě. Jeho služba tu trvala od roku 1970 až do 1989, čili do nuceného přesídlení. Sídlí v Istanbulu ve čtvrti Avcilar a na tamní fakultě pracuje v laboratoři v experimentálním oddělení.
Ahmet Mehmet Emin přišel na svět roku 1951 ve vesnici Akčalar. Patřil ke střední zemědělské vrstvě. Základní a střední vzdělání dokončil ve své vesnici. Absolvoval bulharské lyceum v Kemallaru. Po dvou letech vojenské služby dovršil dvouletou veterinární techniku v Lofče. S diplomem se vrátil do své vsi, při jednoleté službě vedle zaměstnaneckého lycea MTU v Kemallaru začal pečovat o zdraví zvířat v družstvu TKZS v Podajvě. Od roku 1973 až do nuceného přesídlení v roce 1989 tam vykonával své povolání. Ve zmatcích při přestěhování se nejdříve usadil v Istanbulu a později s rodinou v Kirklareli. Ahmet své milované veterinářství předal i své dceři, která je rovněž přijala za své povolání. V Kirklareli otevřeli veterinární kliniku a provozují službu ve městě a okolí. Vešlo ve známost, že otec i dcera poskytují kvalitní služby. Ahmet stoupal ve své kariéře a stal se členem okresní rady. Dnem i nocí otec i dcera pokračují v poskytování služeb svého povolání.
Rahmiye Ibrahim Rašit přišla na svět ve vesnici Podayva roku 1955. Pochází ze vzdělané rodiny a své základní a střední vzdělání dokončila v rodné vesnici. Poté, co dokončila střední lyceální vzdělání ve městě Razgrad na Vesnickém zemědělské vyšší odborné škole, shledala, že by pro ni bylo vhodné povolání zdravotní sestry. Absolvovala dvouleté studium a stáž na škole při nemocnici v razgradském sandžaku. Tam dlouhá léta pokračovala v práci. Spojila svůj život s přítelem a učitelem Nazifem, s nímž se seznámila. Při násilném vystěhování v roce 1989 se usadili ve čtvrti Sefaköy. Pokračuje v práci zdravotní sestry v nemocnici při Çapa Üniversite.
Roku 1968 bylo ve vesnici Akčalar postaveno nové čtenářské středisko. Je v něm kino a konferenční a čtenářský sál.
V roce 1934 se lidé z vesnice Akčalar dostali k pitné vodě díky potrubí vedenému od Sari Armu, kde je pod vesnicí Kuvancilar dostatek vody, do Tahtali; tam je ve vysoké poloze umístěna vodní nádrž.
První zemědělské družstvo TKZS bylo založeno v roce 1948 při příležitosti 5. sjezdu komunistické strany a má jméno „5. sjezd“; v jeho čele stojí Dimitri Angelov. V prvních letech družstvo tvořily bulharské a chudé rodiny. Roku 1956 byli všichni vesničané donuceni do družstva vstoupit.
Prameny:
– vlastní zážitky
– Fahrettin Halim (v období 1992-95 starosta vesnice)
– Hasan Şevki (starosta vesnice po dvě poslední období)