(1902 – 1957) 

Středoškolský profesor, člen modřanské odbojové skupiny, pracovník ilegálního časopisu V boj.

   Články týkající se života krajanů v Rumunsku publikoval autor v novinách a časopisech již od roku 1929. Důležitým popularizačním činem byla jeho rozsáhlá veřejná výstava v paláci Golz-Kinských na Staroměstkém náměstí v Praze v roce 1937, kde dr. Karas vystavoval své fotografie z cest za krajany v Jugoslávii, Bulharsku, Rumunsku a na Volyni. Výstava se setkala s velkým ohlasem, např. je¬iná fotografie slovenských dětí v laptích z rumunského Rudohoří způsobila, že firma Baťa věnovala slovenským krajanům velkou zásilku obuvi. Patrně poprvé se zde široká veřejnost seznámila s fotografiemi dokumentujícími často nepředstavitelné podmínky, ve kterých Češi a Slováci žili ve světě. Dr. Karas chtěl zdokumentovat všechny oblasti, kde krajané žili a plánoval další publikace. Po únoru 1948 byl však na pražském letišti po návratu z USA zatčen, odsouzen na doživotí a v 50. letech na následky vězeňských útrap zemřel. Jeho veškerý majetek byl zkonfiskován, rozsáhlá knihovna a archiv zničeny a fotografie a filmy, kterých byly stovky spálila bezpečnost před zraky celé rodiny na zahradě před domem. Ve velkolepém projektu zmapování života krajanů již nikdo nepokračoval a orientace po válce obnoveného Československého ústavu zahraničního se změnila v nástroj vládnoucí politiky. (Poznámka: Odstavec pochází z poznámkového aparátu práce Mileny Secké: Češi v rumunském Banátu. Dle jiných pramenů byl Dr. Karas odsouzen na 15 let.)

   František Karas patřil mezi statečné bojovníky odboje v Modřanech. Během okupace sledoval denně zahraniční rozhlas, stenografoval důležité zprávy čsl. vlády v Londýně, zprávy z Moskvy, USA, Francie. Cizojazyčné texty překládal a se svou manželkou Marií denně stenografické záznamy přepisoval a staral se o jejich další rozšiřování. Shromažďoval a zařazoval různé ilegální letáky a tiskoviny. Kvůli utajení před nežádoucími čtenáři psal zpočátku polsky. Zápisy jsou roztříděny do mnoha kapitol na nejméně 3 000 stranách.

   V této práci pokračoval dokonce i ve vězení gestapa, kde na lístcích toaletního papíru, ukrývaných pod podšívkou obleku, prováděl stenografické záznamy, které jsou součástí těchto zápisů: „Vše co vytrysklo v mém srdci z lásky a z bolesti nad ponížením vkládal jsem do těchto zápisků, které nyní věnuji panu X, jakož i jeho spolupracovníkům. Kniha, kterou čtenáři předkládám, nechce býti historickým dokumentem, nýbrž musí býti chápána jako pokus zobraziti náladu českých lidí za chmurných dnů poroby a dusného ticha mezi velkým pátkem a nedělním Vzkříšením! Proplétají se tu zprávy domácí s cizími, skutečnost se smyšlenkami a vtipy, které kolovaly v naší veřejnosti a živily co chvíli hasnoucí naději.“

   Od února 1944 byl dr. Karas členem ilegálního Národního výboru v Modřanech, zúčastnil se veškeré jeho práce, opatřoval potřebné informace a zúčastnil se též střežení při ilegálním vysílání. Díky svým postojům byl perzekvován, z ministerstva poslán na manuální práci do Schwarzenberské pily v Modřanech. Po osvobození - od 5. do 29. května - byl členem revolučního Národního výboru v Modřanech.

   Stejně jako mnozí další odbojoví pracovníci, skončil i František Karas v padesátých letech v komunistických kriminálech a pobyt ve vězení se mu stal osudným. Na následky věznění několik měsíců po propuštění zemřel.