Marek Jakoubek

Autor recenze: Miroslav Jireček

Vyšlo: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Řada společenských věd (2014), Roč. 28, č. 1 s. 160-162

   V návaznosti na publikace Vojvodovo – Etnologie krajanské obce v Bulharsku a Vojvodovo – kus česko-bulharské historie. Tentokrát převážně očima jeho obyvatel připravil Marek Jakoubek, odborník zabývající se dějinami a etnografiií české krajanské obce Vojvodovo v Bulharsku, novou knihu s názvem Vojvodovo: historie, obyvatelstvo, migrace. Obec Vojvodovo byla založena na počátku 20. století především přesídlenci z české vesnice Svatá Helena v rumunském Banátu. Většina Čechů obec opustila v letech 1949 a 1950 v rámci poválečné státem řízené reemigrace. Během této krátké doby se Vojvodovo stalo vzorem pro široké okolí. Publikace přináší některé dosud neznámé informace o řadě událostí a osobností spjatých s historií obce, některá dříve popsaná témata prezentuje v nových souvislostech.

   Kniha se skládá ze šesti kapitol. Jednotlivé kapitoly představují pramenné edice doplněné o komentáře autora, ediční poznámky (informují o původu textů, jejich podobě apod.) a použitou literaturu. Jakoubkovy komentáře můžeme označit jako velice cenné a hodnotné – jednotlivé prameny jsou v nich kriticky rozebrány, komentáře představují také oporu pro čtenáře (pomáhají pochopit kontext). Na prezentaci pramenných edic byla založena také předchozí Jakoubkova kniha, od doby jejího vydání byly objeveny některé další texty spjaté s historií obce, některé nové texty, jejímiž autory jsou bývalí obyvatelé Vojvodova, byly v době od vydání předchozí publikace napsány. Jednotlivé kapitoly nabízejí rozmanitý pohled na historii obce Vojvodovo.

   Kapitola nazvaná Banátské Vojvodovo Ljubomira Stojanova  prezentuje text potomka smíšeného vojvodovského páru (matka a babička autora byly vojvodovské Češky). Text byl jako jeden z nemnoha textů týkajících se Vojvodova v době, kdy v něm dominovali Češi, napsán v bulharštině. Autor textu ve Vojvodovu nikdy trvale nežil, nenaučil se česky, jde tedy o pohled zvenčí. Stojanov označuje Vojvodovo za obec banátskou, jeho obyvatele za Banátčany (přestože si byl vědom, že rodina jeho matky a babičky i řada dalších obyvatel Vojvodova pocházela z Čech). Jakoubek to vysvětluje tím, že sousedé z bližšího i vzdálenějšího okolí považovali Vojvodovčany za „banátské Bulhary“. Na rodinné historii L. Stojanova (sňatek jeho matky a babičky a dalších dvou vojvodovských Češek s Bulhary ze vzdálené obce Kovačice) dokumentuje Jakoubek sňatkové strategie Vojvodovčanů – jako primární definuje sféru religiozní (stejná víra, tj. sňatky s protestanty), nikoli etnickou. Text Stojanova popisuje také podobu obce, domů (včetně jejich vybavení), obživu a oblékání obyvatel obce, jejich náboženství, zábavu, připomíná poctivost a ctnostný život Vojvodovčanů, popisuje také další vývoj Vojvodova po odchodu Čechů.

   Autory textů prezentovaných v kapitole nazvané  Dva životopisy vojvodovských Bulharů jsou Toško Metodiev Stančev (za manželku měl vojvodovskou Češku) a Rajna Dimitrova Janeva, oba Bulhaři z Vojvodova. Jakoubek upozorňuje na rozdíly mezi oběma texty v popisu vztahů mezi Čechy a Bulhary ve Vojvodovu. Oba autoři sice vzpomínají na Vojvodovo v době, kdy v něm dominovali Češi pozitivně, přesto je patrná jistá rozdílnost, kterou Jakoubek vyvozuje z rozdílné generační příslušnosti autorů. Děti mohly mít pocit, že se rozdíl mezi Čechy a Bulhary nedělal (text Janevy vzpomínající na dětství a první roky dospívání mezi vojvodovskými Čechy, poté se většina Čechů odstěhovala do ČSR), v dospělosti bylo ale uplatňováno pravidlo endogamie, zapovídající sňatky s nečleny (z religiózního pohledu), tedy především s Bulhary (text Stančeva upozorňující na hranice mezi Čechy a Bulhary).

   V kapitole nazvané Drobné střípky z vyprávění mých rodičů Mileny Haškové je prezentován text založený na vzpomínkách rodičů (jeho autorka Vojvodovo nikdy nenavštívila). Autorkou je Milena Hašková, dcera prvního českého učitele ve Vojvodovu Jana Findeise. Jakoubek v komentáři přibližuje život Findeise (do Vojvodova byl vyslán „orat pole národní“, nalezl zde ale nedostatečné národní vědomí, navíc mu těžkosti přinášelo to, že nebyl evangelík, přesto dosáhl toho, že české školy si Vojvodovčané cenili). Jakoubek upozorňuje, že je možné, že Findeisovo působení ve Vojvodovu bylo rozhodujcícím faktorem pro rozhodnutí krajanů pro návrat do vlasti. Z prezentovaného textu vyplývá, že rodiče Haškové vzpomínali na Vojvodovo s láskou.

   Následující kapitola pojmenovaná „Cesta do Prahi“ vojvodovského Čecha Petra Dobiáše, představuje teprve druhý známý text napsaný Vojvodovčanem před přesídlením do ČSR. Text byl sepsán vojvodovským Čechem Petrem Dobiášem během cesty z Vojvodova do Prahy a zpět, kterou vykonal s dalšími vojvodovskými delegáty v roce 1946 (zjišťovali možnost přesídlení do ČSR v rámci státem řízených reemigračních akcí). Jakoubek v komentáři představuje osobu Petra Dobiáše a rozebírá problematiku reemigrace vojvodovských Čechů (např. důvody, které vedly k opuštění obce – hrozící kolektivizace, omezený „sňatkový trh“, nedostatek půdy, sliby delegátů apod.).

   Kapitola nazvaná Prolomení ticha, jejímž autorem je vojvodovský Čech Petr Klepáček, je navázáním na text téhož autora, publikovaný v předchozí Jakoubkově knize. Jakoubek vyzdvihuje tento příspěvek jako dílo spojující prvky memoárové s vědeckými. Klepáčkův text je mezi texty vojvodovských Čechů specifický tím, že se snaží zachytit také odvrácenou tvář Vojvodova (prolamuje některá témata, o kterých ostatní Vojvodovčané zatím mlčeli). Jakoubek proto rozebírá etickou problematičnost publikování textu (proč k němu přikročil). Text sám (jedná se o nejrozsáhlejší text publikovaný v knize) vychází zejména z vyprávění příbuzných. Ve svém komentáři uvádí Jakoubek jeho několikerý přínos. Text uvádí řadu podstatných a doposud neznámých informací o povaze víry obyvatel Vojvodova (podle Jakoubka se jedná o nejhlubší a nejkomlexnější vhled do povahy víry v Boha příslušníků vojvodovské komunity). Původ vojvodovské religiozity vidí Klepáček ve vnější misijní činnosti v devadesátých letech 19. století (Jakoubek s odkazem na další autory tuto tezi potvrzuje, vyvrací původně uváděné teze tolerančního sektářství). Pozornost je věnována např. příčinám rozdělení metodistického sboru ve Vojvodovu (odštěpení darbistů), popisu rozdílů mezi oběma sbory či nesvárů, které rozdělení přineslo. Jako další přínos textu hodnotí Jakoubek to, že Klepáček jako první provádí širší a kritický rozbor „správy věcí veřejných“ ve Vojvodovu. Ukazuje např., že se pro některé obyvatele Vojvodova stala politika věcí prospěchu (zbavuje tuto sféru anonymity, popisuje zejména příkoří, která se týkala jeho rodiny). Dalším přínosem textu je to, že rozebírá působení kazatele Martina Roháčka v obci. Roháček (Jakoubek podává v komentáři nástin jeho života) se zasloužil o morální růst obce („strážce a soudce morálky“), nakonec ale musel obec opustit kvůli údajnému cizoložství (Klepáček dokládá, že se daných skutků nemohly dopustit ženy, které z nich byly obviněny, mohlo tedy jít o snahu zbavit se přísného kazatele).

V poslední kapitole nazvané Iva Heroldová, Vojvodovo a výzkum novoosídleneckých obcí na jižní Moravě jsou čtenářům předloženy nově objevené přepisy (archivované poznámky) vybraných záznamů rozhovorů etnoložky Ivy Heroldové (Jakoubek v komentáři tuto osobnost představuje, provádí rozbor jejích děl) z terénního šetření s vojvodovskými informátory, s nimiž hovořila během svých šetření v Novém Přerově (zde se v rámci poválečných reemigračních procesů usadili někteří vojvodovští krajané) v roce 1973. Jedná se o kapitolu odlišnou svým charakterem od ostatních kapitol recenzované publikace. Ve svém šetření se Heroldová věnovala mimo jiné situaci vojvodovské krajanské komunity po reemigraci do ČSR, získala ale také řadu dat týkajících se Vojvodova v letech 1900–1950. Jakoubek tyto texty rozebírá, hodnotí jejich přínos. Informátory byly (ex)Vojvodovčané, jejich manželští partneři, místní občané – sousedé či činovníci místních orgánů státního aparátu. Jelikož jsou dnes tito informátoři nedostupní, jedná se o unikátní pramen, a to zejména k období před založením Vojvodova a k jeho založení (klíčový informátor Rudolf Hrůza se narodil ještě před založením Vojvodova na Svaté Heleně). Pramen obsahuje také řadu etnografických informací (výroční a rodinné zvyky, Vánoce, svatby, narození, společenský život, podomácká výroba).

   Publikace nabízí zajímavý pohled na historii krajanské obce Vojvodovo. Na stránkách knihy tato obec opět ožívá, její dějiny získávají konkrétní tváře. Možnost nahlédnout do osudů konkrétních lidí prezentovaných v jednotlivých textech přispívá ke čtivosti knihy. Její autor pak svými zajímavými a hodnotnými komentáři povyšuje knihu na úroveň vědeckého díla. Zřejmý je vztah, který autor ke zkoumanému tématu získal, a ten se zákonitě odráží také v kvalitě a čtivosti recenzované publikace. Jako hlavní přínos knihy je třeba vyzvednout to, že přispívá k uchování historické paměti o zcela unikátním společenství lidí, kteří tvořili českou krajanskou obec Vojvodovo. Vzhledem k tomu, že čas neúprosně běží a překrývá vzpomínky (nejen) o této obci prachem zapomnění, je třeba tento počin ocenit.

Miroslav Jireček