Marek Jakoubek

Autor recenze: Michal Pavlásek

Vyšlo: Český lid. Časopis pro etnologická studia (2011), 98, č. 4 s. 425-427

   Jen stěží bychom hledali v českých etnologických vodách někoho, kdo věnoval konkrétní krajanské obci tolik pozornosti jako M. Jakoubek „svému“ Vojvodovu. Přetrvávající zájem badatelův (a jeho kolegů) vyústil do dlouhé řady studií z rozličných úhlů nahlížejících dnes již neexistující společenství českých evangelíkův Bulharsku. Můžeme tak hovořit o vzniku fenoménu Vojvodova, kdy mnohá zákoutí české (ko)existence již byla podrobena detailní analýze a následně výkladům kulturních specifik. Po více než desetiletém „soužití“ s tematikou předkládá nyní čtenáři završení svých realizovaných výzkumů.

   Knihu zdobí nápaditá metodologická a tematická pestrost umožňující Jakoubkovi rozkrýt mnohovrstevnatost rovin existence tohoto společenství. S nadsázkou se tak jedná o „metodologické cvičení s M. Jakoubkem“. Na otázku, jakou badatelskou pozici Jakoubek reprezentuje, odpovídá již podtitul knihy s jasnou deklarací pokusu podat syntetizující „etnologii“ krajanské obce. Podobně orientované práce již existují (z doby nedávné připomínám zdařilou, avšak od Jakoubkovy koncepce textu nápadně odlišnou příkladovou studii Slováků v srbské obci Pivnica – viz recenze M. P. Český lid 1/2011), ale přednost Jakoubkovy studie tkví spíše v explanační síle vybraných rovin (ko)existence české komunity ve Vojvodovu než v popisnosti sledovaných kulturních jevů. Navíc, svižným jazykem s jakým jsou studie sepsány, pronikneme do tajů „kuchyně“ náboženských praktik a postojů společenství „ke světu“ a k tomu, co stojí „mimo něj“.

   Se světským světem mimoběžná realita zakoušená prostřednictvím vypjaté religiozity totiž formuje ústřední identitární pole – linii kolektivního sebevymezení zejména z náboženských pozic, jež sledované skupině vojvodovských evangelíků dodávala základní existenciální způsob zakoušení bytí. Není proto divu, že jí již v minulosti bylo věnováno tolik pozornosti. Samostatnou studii si výklad religijní problematiky vyžádal i v recenzované knize, jejíž jisté specifikum a originalita je dána tematickým vymezením textů fungujících jako samostatné studie explicitně určené zvolenou metodologickou maticí.

   Jakoubek se postupně věnuje (1.) historickému kontextu okolností příchodu českých kolonistů ze Svaté Heleny přes krátkou anabázi v Seseku do Vojvodova, (2.) religijní dimenzi víry, (3.) jazyku – vojvodovské češtině, kdy autor zpracoval slovníček „vojvodovštiny“, (4.) epigraficko-sepulkrální etuda představuje náhrobní kameny a nápisy na nich jako pramen etnologického studia, (5.) imagologická etuda prezentuje společenství pohledem sousedů a (6.) v závěru představuje dějiny obce očima jedné její obyvatelky formou edice textů jejích vzpomínek. Knihu uzavírá originální kalendárium Vojvodova, reflektující chod místních událostí v intencích „malých dějin“, mnohdy akcentovaných ryze z aktérských postřehů a narací, což příkladně reprezentuje údobí let 1915/1916, kdy podle jedné z narátorek nad Vojvodovem přeletěl drak (s. 307). Byť by tradiční historiky z podobných dat začala bolet hlava (co si s nimi počít či jak je interpretovat?), mám za to, že se právě tyto vhledy do nutně subjektivizovaného světa narací (jejichž hodnota spočívá právěv roviněprožitku), o něž pak autor opírá svůj výklad, staly hlavní devizou recenzovaného textu. Jakoubek tak v duchu demokratizace historie citlivě dává hlas „obyčejným“ lidem, jenž se mu z důvodů absence jiných pramenných dokladů stává mnohdy jednou z mála možností (re)konstruovat svět Vojvodovských. Nejdůrazněji tento princip rovné pozice mezi jím a aktéry uplatňuje při snaze vykreslit obraz religiozity, který je pro pochopení výjimečnosti náboženské obce zásadní. Dodatek kapitoly reflektující religijní dimenzi tvoří niterné svědectví víry „o mém spasiteli Ježíši Kristu“, sepsané autorovi na jeho přání jedním z narátorů. Inspirován Burkeho Kulturní historií snů pak Jakoubek aktérskými ústy nechává promlouvat jeden ze snů, který je zde představen jako potenciální pramen, což je jen malá ukázka užitých (a užitečných) inspirativních postupů. Kapitola taktéž dokládá, že společenství netvořilo jednu konfesní skupinu, ale bylo spolu s dalšími národnostními skupinami součástí několika denominačních skupin. Autor tak potvrzuje předchozí zjištění traktující Vojvodovo za obec denominačního typu. Za podnětné považuji také pozastavení nad jednou z poloh technologie identity ve formětextuální fixace, kdy Jakoubek na základě výzkumů realizovaných u přesídlenců v ČR zjišťuje, že dosud přehlížená textuální manifestace specifické identity existovala (s. 275), byť na první pohled skrytá.

   V knize na druhou stranu absentuje explicitní orálně-historická perspektiva, odhalující postoj společenství/lokálního světa k „velkým dějinám“. Přitom právě reflexe vymezení společenství „ke světu“ událostí například 2. světové války mohly význam religiozity ještěvíce zdůraznit (nebo naopak). Mimo pozornost autora stojí éra poválečná, kdy společenství několika set Čechů zaniká hromadnou reemigrací. U společenství identifikujícího se primárně religiozitou, je přijetí nabídky reemigrovat v takovémto rozsahu docela překvapivé (ve srovnání s jinými protestantskými komunitami), proto by těmto událostem slušel hlubší rozbor. Jedinou skutečnou výtku lze směřovat jiným směrem a tu lze vyslovit pouze v případě obeznámení čtenáře s již vydanými Jakoubkovými texty. Tomu může kniha přinést mírné zklamání z toho, že se s většinou studií obsažených v monografii již seznámil jindy a jinde. Mám však za to, že tento trend není nikterak výjimečný (nahlédneme-li do současné společenskovědní produkce) a vypovídá (žel) spíše o současném systému způsobu financování vědy založeném ve velké míře na vykazování vědecko-publikační činnosti.

   Jakkoli se zdá, že by monografie mohla tvořit jakési logické zakončení neutuchajícího zájmu o (ex)Vojvodovské, dovolím si na závěr zavěštit, že k utváření „fenoménu Vojvodova“ přispějí ještědalší příspěvky.
Nabízí se otázka, zda natolik zdůrazňovaná výjimečnost tohoto společenství „skutečně“ tkví v zjištěných faktech vojvodovské sociální reality – zda není spíše odrazem několikerého zpředmětnění v rozsáhlé produkci textů, které obraz výjimečnosti samy o sobězdůrazňují, navzdory absenci podobně hloubkového vhledu do reality jiných krajanských společenství, dovolující uplatnění komparativního náhledu. S jistou dávkou nadsázky tak lze hovořit o etablování nové disciplíny – vojvodologie, čemuž přispívá i vznik občanského sdružení a webu informujícího o nových poznatcích a aktivitách (ex)vojvodovských či „vojvodologů“.

   Shrneme-li, před širší odbornou veřejností stojí počin, který lze označit jako v mnohém pro etnology inspirativní. Po množství dílčích studií – pomyslných střípcích obrazu světa (ex)komunity českých evangelíků z Vojvodova, se vynořila systematická syntéza, jakási „cvičebnice“ etnologického bádání a úvah, jejíž několikeré přesahy za hranice oboru do jiných explanačních vod (v duchu dnes tolik deklarativně vzývané, avšak o to méně uplatňované interdisciplinarity) Jakoubkovi dovolily zdařile a přesvědčivě předestřít jednotlivá specifika do ústrojného celku.

Michal Pavlásek (EÚ AV ČR, v. v. i.)