Bořivoj Kňourek, Lenka J. Budilová

Autor recenze: Lubomír Procházka

Vyšlo: Český lid (2016), 103, č. 1, s. 145-147

   V etnologické ediční řadě brněnského nakladatelství CDK vyšla na sklonku roku 2015 publikace zaměřená na architektonickou a sociální stránku domu v české krajanské vesnici. Dvojice autorů, stavební inženýr Bořivoj Kňourek a etnoložka Lenka J. Budilová, společně zpracovala rozsáhlou monografii věnovanou obci Vojvodovo v severozápadním Bulharsku, postavené na tzv. „zeleném drnu“ kolem roku 1900. Kniha je vybavena množstvím fotografi í, pořízených především v terénu, dále reprodukcemi plánů a archivních pramenů, jakož i půdorysy a schématy. Tento obrazový materiál nemá jen ornamentální funkci, ale je organickou součástí textové složky publikace.

   Autoři rozdělili sledovanou tematiku do tří rozsáhlých oddílů. První z nich (Budilová – Kňourek) zpracovává historický kontext a migrační pohyby německy a česky mluvícího obyvatelstva do Banátu, posléze do sousedního Bulharska a nakonec „zpátky“ do tehdejšího Československa. Druhý oddíl (Kňourek) pojednává samotnou problematiku domu v této české vesnici v Bulharsku ze stránky stavebně-historické. Poslední část textu (Budilová) se zaměřuje na to, jakým způsobem byly vojvodovské domy obývány, jaká byla struktura domácností či jak vypadal vývojový cyklus domu.

   Autoři předně ve své práci využili výsledků vlastních dlouhodobých terénních výzkumů, dále publikovaných prací předchozích badatelů a rovněž shromáždili značný počet dostupných archivních pramenů a provedli rozsáhlý soupis literatury. Oba autoři se soustředili na problematiku vývoje vojvodovského domu právě v první třetině 20. století, která se jeví v tomto ohledu klíčová. Z tohoto důvodu je sledován vývoj domu ve Vojvodovu od let 1905–1910, maximálně však do roku 1940.

   V příslušné kapitole analyzuje B. Kňourek nové doklady zaznamenávající založení obce a potvrzuje shodu pramenů a zdrojů informací v tom, že vznik Vojvodova byl dlouhodobější proces. Posléze se přiklání k názoru, který klade zánik obce Sesek do roku 1901 a založení Vojvodova do roku 1900 (název obce v tomto případě určily administrativně-správní orgány a za samostatnou byla uznána až v roce 1931 – v případě založení Vojvodova se tedy jednalo o tzv. druhotnou kolonizaci).

   Ve druhé části publikace („Vojvodovo – obec a dům“), která vlastně tvoří argumentační jádro celé knihy, považuji za zajímavou a značně přínosnou kapitolu „Kolonizační obce“, kde se autor především věnuje půdorysné struktuře vesnice, v níž jako první byly z logických (respektive praktických) důvodů budovány objekty hospody a školy (společné stravování, škola sloužila i pro pořádání bohoslužeb). Z hospodářských staveb se jako samostatný objekt budoval „hambar“, jejž lze srovnat v českých zemích se špýcharem či sýpkou. Původní zástavba obce Vojvodovo, podobně jako u kolonizačních obcí středního Podunají, byla typizovaná.

   Pozornost věnuje autor také infrastruktuře obce a problematice veřejných staveb. Využití stavebního materiálu bylo obecně srovnatelné s lidovým stavitelstvím v ostatní Evropě, kdy se zásadně upřednostňoval stavební materiál z nejbližšího okolí, z místních zdrojů (v případě Vojvodova se jednalo o hlínu a nepálenou, později pálenou cihlu). Za rovněž zajímavou a přínosnou kapitolu druhé části této práce považuji téma zpracovávající provoz domů ve Vojvodovu a ekologickou stopu vojvodovského domu.

   U kapitoly týkající se venkovského stavitelství západního Bulharska uvádí autor poměrně zásadní názor, že typický vojvodovský dům z tradičního lidového stavitelství tohoto regionu prakticky žádné prvky nepřijal a že trojdílný dům se na území západního Bulharska ve značné míře rozšířil až od konce 19. století (základním půdorysným typem byl jednoprostorový dům). Rovněž velmi přínosné je v daném regionu srovnání způsobu života obce Vojvodova a skupiny Dunajských Švábů, které přináší zjištění některých pozoruhodných společných rysů.

   Při samotném hodnocení vojvodovského domu je třeba zmínit řadu pojednávaných architektonických a konstrukčních detailů. Zajímavá je například pasáž věnovaná zástřeší (v podstatě krytému zápraží), uváděn je také poměrně podrobný popis jednotlivých typů topenišť; jedná se přirozeně zejména o pece, které jsou pro vývoj jednotlivých regionálních typů (respektive forem) vesnického domu – a to nejen na území českých zemí – klíčové. V závěru svého oddílu se Bořivoj Kňourek přiklání k názoru, že z terminologického hlediska není mezi lidovou architekturou a lidovým stavitelstvím podstatný rozdíl. Dle mého názoru představuje lidové stavitelství širší pojem, lze se však ztotožnit s autorem v tom, že obec Vojvodovo je dokladem vývoje kolonizačních obcí v první třetině 20. století v jihovýchodní Evropě. Jde o bývalé české obce v zahraničí, jejichž výzkum představuje příspěvek ke studiu výše uvedené problematiky, která je, jak autor reálně uvádí, součástí českého kulturního bohatství.

   Třetí část monografi e, „Kulturní a sociální rozměry vojvodovského domu“, navazuje na předchozí partie textu. Autorka zde rozvádí a interpretuje některé skutečnosti obsažené v předešlých kapitolách. Všímá si například prostorového plánu obce z perspektivy sociálních vztahů a poukazuje na prostorové shlukování patrilineárně spřízněných rodin a sociální stratifi kaci jednotlivých domů. Náplní této rovněž přínosné části knihy je typologie vojvodovských domácností, rozbor jejich velikosti i problematika překračování limitů „domu“, týkající se struktur sociability. Ta zahrnuje různé typy vztahů mezi obyvateli Vojvodova – od kooperativních a příbuzenských až po vztahy nerovné a hierarchické.

   Při hodnocení této publikace lze shrnout, že téma „Dům ve Vojvodovu“ oba autoři monografi cky zpracovali v širším pohledu a z různých úhlů, jejich přínos k dané problematice je rovnocenný a v obou případech představuje integrální součást pojednání sledovaného tématu. Lenka J. Budilová v závěru práce konstatuje, že některé rysy vojvodovských rodinných domácností lze zahrnout do tzv. „jihovýchodního typu“ utváření rodiny. Předložená práce obou autorů přispívá výrazně i k problematice terminologie zdejšího domu (kuchyň – respektive síň, dům s tzv. „konkem“). Bořivoj Kňourek zase na závěr uvádí, že jakkoli předkové obyvatel Vojvodova pocházeli z českých zemí, neměla tato skutečnost na podobu vojvodovských domů v podstatě vliv. Přestože Vojvodovo vzniklo až na počátku 20. století, jeho domy jsou dokladem venkovského stavitelství 19. století. Obecně je možné v závěru konstatovat, že venkovské stavitelství Banátu patří mezi dosud málo zkoumaná témata a posuzovaná publikace představuje nepominutelný badatelský přínos v této oblasti.

Lubomír Procházka (Hornické muzeum Příbram/ÚE FF UK Praha)

PDF recenze: prohlédnout nebo stáhnout