Vojvodovo  stránky o bývalé české obci v Bulharsku
Kategorie: Vojvodovo
Vydavatel: Centrum pro studium demokracie a kultury
Místo vydání: Brno
Rok: 2011

Obsah

Kdo by se před rokem 2000 snažil něco dozvědět o Vojvodovu a neměl by možnost mluvit s někým, kdo Vojvodovo zažil, moc by toho nezjistil. Teprve po tomto roce se začaly objevovat odborné texty, které se Vojvodova týkaly a pak, zásluhou Marka a Lenky Jakoubkových, začaly vycházet i knihy. Dnes, kdy beru do rukou již třetí publikaci, nezní zmíněné množné číslo „knihy“ nijak nadneseně. Pokud vás minulá publikace Marka Jakoubka o Vojvodovu zaujala, ani tu současnou byste si neměli nechat ujít.

   Následující text, který je uveřejněný na přebalu knihy, je současně jejím prologem: 

   Vojvodovo, obec v severozápadním Bulharsku, ležící 16 km od dunajského přístavního města Orjachova, bývalo jedinou českou obcí v této zemi. Založeno bylo roku 1900 přesídlenci z jiné české vesnice, Svaté Heleny, nacházející se v dnes rumunské části Banátu. Historie Vojvodova jako české obce nebyla dlouhá - skončila po druhé světové válce, kdy jej v rámci akce „návratu krajanů do vlasti" naprostá převaha jeho českých obyvatel opustila a přesídlila do ČSR, do několika obcí pohraničního regionu jižní Moravy, kde řada z nich dodnes žije.
   Místní legenda praví, že Čechy pozval do Bulharska sám bulharský car Ferdinand, aby okolním vesničanům ukázali, jak se obdělává zem, jak vypadají moderní způsoby zemědělské výroby, obecně řečeno, jak se hospodaří. Ať již je tato legenda pravdivá či nikoli, obyvatelé Vojvodova žili tak, jakoby se Ferdinandově pozvání snažili dostát - v letech, kdy Vojvodovo obývali Češi, bylo obcí k pohledání, nejen v regionu, ale i v rámci celého

Bulharska bylo dáváno za následováníhodný příklad. Obec byla široko daleko pověstná pořádkem a čistotou, jak vsi samotné, tak jejích obyvatel. Ti pak byli proslulí svou pracovitostí a puritánskou morálkou, v širokém okolí známí jako vynikající zemědělci, ale i skvělí chovatelé koní a velcí trhovci.

   Pověst Vojvodova coby vzorové obce nevybledla na bulharské straně, zejména pak v regionálním kontextu, ani dnes, po více než šedesáti letech od chvíle, kdy jej Češi opustili, třebaže vzorový stav Vojvodova je dnes již minulostí. Především však vzpomínka na Vojvodovo nikdy nevymizela ze srdcí a myslí jeho někdejších obyvatel - členů české komunity, která Vojvodovo v uvedeném období obývala, resp., která tehdy byla Vojvodovem. Právě prezentaci jejich pohledu na tuto obec a život jejích obyvatel je věnována tato publikace, jejíž základ tvoří z větší části texty samotných bývalých Vojvodovčanů. Tato kniha tak čtenářům svým způsobem nabízí možnosti vidět Vojvodovo takříkajíc očima jeho někdejších obyvatel.

 

Názvy hlavních kapitol:

Obsah:

„Vojvodovo“ Barbory Čížkové

„Odkaz mojím dětem, vnukům a pravnukům“ Amálie Hrůzové

„Kronika naší rodiny“ Ester Karbulové

„Kronika mojí rodiny“ a „Vzpomínka na Vojvodovo“ Kateřiny Králikové

„Preci len moje najkrajšie dni bezstarostné boli tam, kde som vyrástla, v našej malej dedinke Vojvodovo...“ Pamětní vzpomínky Márie Strýčkové, rozené Lovciové a Andreje Strýčka

„Na tý Vojvodově to bylo takový vzácný“ Pamětní vzpomínky Bedřicha Dobiáše

Dvojí život vojvodovského rodáka Aloise Filipa. Edice textů „Můj životopis“ a „Svědectví, jak jsem se stal křesťanem - dítkem Božím“

vojvodovo-kus-his-obsah12-i
Obsah knihy Vojvodovo - kus česko-bulharské historie