desant-logo   Bulharský internetový týdeník „Desant" uveřejnil článek o výzkumu Marka a Lenky Jakoubkových. Jedná se o opis článku Ekateriny Erzievy „Как трудолюбиви земеделци основаха чешко село в България“, který vyšel dříve na internetových stránkách Agronovinite.com.

 

Антрополози от Чехия изследват българско село

Добавена на: 04.08.2015. Автор : Камен Колев.

    Войводово привлякло вниманието им заради един малко известен исторически факт – то е било обитавано от чехи близо половин век.

 desant-1-i   Преди много години лично цар Фердинанд поканил чехи да се заселят в района на Мизия, за да учат местните хора на модерно земеделие. Дали със сигурност поканата е дошла точно от него, историята не казва, но е факт, че единственото чешко село у нас, просъществувало едва половин век, е било давано години наред за пример в цялата околия - подредено, чисто, а обитателите му - работливи земеделци, търговци и коневъди. Че е единственото чешко село у нас, днес е малко известен факт, макар че то и досега пази типичната си за славянската страна архитектура.

   Селото се намира в Северозападна България, на 16 км южно от Оряхово. Създаването му е в резултат на обнародвания през 1880 г. - две години след Освобождението, Закон за заселване на ненаселените земи. Същият декрет довежда у нас и голяма част от банатските българи. Благодарение на закона, група потомци на чешки мигранти в с. Света Елена в румънската част на Банат се договарят с българското правителство и основават през 1900 г. Войводово.

   Напускат Банат по религиозни причини, а и заради недостига на обработваема земя там. Новото село се радва на стопански разцвет, независимо от участието на България във войните и се разраства бързо. През 30-те години на ХХ век наброява 800 жители, 600 от които са чехи, пише чешкият антрополог Марек Якоубек в книгата си "Войводово - едно непознато чешко село в България". През 1926 г. в селото е открито и чешко училище.

   "Бяха по-затворени, най-дисциплинирани в работата и начина си на живот. Не посещаваха кръчмата, сладкарницата, сборовете, живееха свой, по-затворен живот... Добри земеделци, нивите им най-подредени, всички бяха заможни, благодарение на упорития труд", разказва за заселниците сценографът Антон Гюков в книгата си "По петите на Клео. Моята малка делиорманска Европа".

   Той ги описва като силно религиозни, добри съседи и "акуратни" хора, които най-щедро участват с парични средства в обществените дела. Някогашният представител на Ватикана в София - монсеньор Галони, разказва на тогавашния чешки посланик у нас Франтишек Кубка, че войводовските чехи са "пример за чистота и  отлична селскостопанска работа в цялата околност".

   Българинът от селото Нецо Петков пък свидетелства, че войводовските чехи винаги изпреварвали съседните села със засяването, като не пропускали нито един подходящ момент да работят на полето. Някогашните жители на Войводово  били и отлични търговци, занимавали се с развъждане и продажба на коне не само в района на Мизия, но и в София и другите големи градове у нас. "Непрекъснато продаваха и пшеница, царевица, тиквени семки, яйца, сметана, салам", разказва техният съвременник Салим Салим. Колбасите се произвеждали основно в работилницата на Йозеф Складл.

   С увеличаването на населението на селото, изхранването на хората се превърнало в проблем, тъй като земята не достигала. Така през 1928 г. се оформя първата емигрантска вълна към Аржентина, веднага след като през пролетта на същата година осем двойки в селото се бракосъчетали.  Към края на 1934 г. отново се появява проблемът с недостига на земя и няколко семейства се изселват в с. Белинци в Североизточна България. Войводово просъществува до края на Втората световна война и в началото на 50-те години на миналия век всички чешки обитатели на селото се преселват в областта Южна Моравия в тогавашната Чехословакия.

   Според някои изследователи, преселването е вследствие на следвоенните ремиграционни процеси, основани на базата на междудържавни споразумения. Според други, причина става все по-твърдата линия на тогавашния комунистически режим у нас. Така от България си тръгват около 700 чехи. Селото не остава обезлюдено за дълго - още през 1951 г. тук се преселват жителите на с. Белица, Ихтиманско, които са били принудени да си търсят нов дом заради строителството на язовир "Тополница".

   Времето минава и някогашното чешко присъствие в района на Мизия е забравено. Забвението продължава до 80-те години на ХХ век, когато селото привлича вниманието на бохемиста и етнолог Владимир Пенчев. "Войводово беше привлякло вниманието ми като едно от "белите полета" в българо-чешките културни взаимоотношения. За "войводовските" чехи имаше скромна литература, основно от 20-те и 30-те години на миналия век, или свързана с проучванията на реемигрантите от България в Южна Моравия", пише Пенчев.

   Той е запален да изследва историята на Войводово и отива в селото. "Когато автобусът спря, имах чувството, че не се намирам в България. В прави редици около мен бяха застанали къщи, познати ми единствено от пребиваванията ми в Чехия и нямащи нищо общо с характерната българска народна архитектура". През 90-те години Пенчев отново отива във Войводово и успява да разговаря с последните живи потомци на някогашните чешки обитатели. За щастие по това време у нас пристигат чешки абсолвенти на Факултета за хуманитарни изследвания на Карловия университет в Прага с идеята да учат български.

   Сред тях са Марек Якоубек и Томаш Хирт, които впоследствие работят в Катедрата по антропология на Западночешкия университет в Пилзен и имат голям принос в проучването на историята на Войводово. Доц. д-р Якоубек и съпругата му стават основният двигател за изследването на чешкото село, те събират много спомени от някогашните обитатели на селото и ги отпечатват в книгите си - Марек издава Vojvodovo – etnologie krajanské obce v Bulharsku, а Ленка – Vojvodovo, česká vesnice v Bulharsku: příbuzenství, manželství a dům.

   Част от трудовете им са преведени и на български. Съпрузите, заедно с потомъка на войводчани Борживой Кньоурек, дори създават специален сайт (Vojvodovo.cz), посветен на Войводово, в който публикуват исторически факти, статии и стари снимки. На тях са обозначени имената на всички хора в кадър.

Галерия:

desant-2-i   desant-3-i   desant-4-i  
Младоженци Снимка:
Архив на Ленка
и Марек Якоубкови
Сватба в село Войводово Снимка:
Архив на Ленка и Марек Якоубкови
През зимата във Войводово Снимка:
Архив на Ленка и Марек Якоубкови

 

Překlad:

Antropologové z Čech zkoumali bulharskou vesnici

   Vojvodovo přitahuje pozornost díky málo známé historické skutečnosti – téměř půl století bylo obýváno Čechy.

   Před mnoha lety pozval car Ferdinand Čechy, aby se usadili v regionu Mizia a naučili místní obyvatele modernímu zemědělství. Zda výzva přišla přímo cara není historicky doloženo, ale faktem je, že jediná česká vesnice u nás, která zde existovala pouze půl století, byla po léta dávána za příklad celému okresu - uklizená, čistá, s obyvateli, kteří byli pracovití zemědělci, obchodníci a chovatelé. Že to byla jediná česká vesnice v zemi, je dnes je málo známá skutečnost, ačkoli ještě dnes se odlišuje architekturou typickou pro západní slovanské země.

   Obec se nachází v severozápadním Bulharsku, 16 km jižně od Orjachova. Její založení je důsledkem vyhlášení vyhlášení Zákona o osídlování neobydlené půdy, vydaného v roce 1880, dva roky po osvobození. Stejný zákon přivedl domů většinu banátských Bulharů. Díky tomuto zákonu skupina potomků českých přistěhovalců z obce Svatá Helena v rumunské části Banátu vyjednala s bulharskou vládou podmínky osídlení a v roce 1900 založila obec Vojvodovo.

   Z Banátu odešli z náboženských důvodů a také z důvodu nedostatku orné půdy. Nová vesnice zažívala hospodářský rozkvět navzdory účasti Bulharska ve válkách a rychle rostla. V 30. letech dvacátého století již měla 800 obyvatel, přičemž 600 z nich byli Češi, píše český antropolog Marek Jakoubek ve své knize „Vojvodovo - neznámá česká vesnice v Bulharsku“. V roce 1926 byla v obci otevřena česká škola.

   „Byli uzavřenější, velmi disciplinovaní v práci i způsobu života. Nenavštěvovali hospody, cukrárny, poutě, žili svůj uzavřený život... Byli dobří zemědělci, měli nejobdělávanější pole, díky usilovné práci byli všichni zámožní," říká o českých osídlencích výtvarník Anton Gjukov ve své knize „Po petite na kleo (Mojata malka deliormanska evropa)".

   Popsal je jako velmi silně věřící, dobré sousedy a „spolehlivé“ lidi, kteří velkoryse finančně podporují veřejné záležitosti. Bývalý zástupce Vatikánu v Sofii - Monsignor Galloni řekl tehdejšímu velvyslanci České republiky Františku Kubkovi, že vojvodovští Češi jsou „příkladem čistoty a vynikající zemědělské práce v celé oblasti."

   Bulhar Neco Petkov z této vesnice potvrdil, že vojvodovští Češi předstihují sousední vesnice v osívání polí a veškerý čas využívají k práci na poli. Bývalí obyvatelé obce byli vynikající obchodníci zabývající se chovem a prodejem koní a to nejen v oblasti Mizije, ale také v Sofii a dalších velkých městech v zemi. „Pravidělně prodávají pšenici, kukuřici, dýňová semínka, vejce, smetanu, salámy", říká jejich současník Salim Salim. Klobásy jsou vyráběny především v dílně Josefa Skládala.

   S rostoucím počtem obyvatel obce byla jejich obživa stále obtíženější, protože půdy nebyl dostatek. V roce 1928 odešla první vlna emigrantů do Argentiny, poté, co bylo na jaře téhož roku v obci oddáno osm párů. Na konci roku 1934 se problém s nedostatkem půdy opakoval a několik rodin se odstěhovalo do obce Belinci v severovýchodním Bulharsku. České Vojvodovo existovalo až do konce druhé světové války a na počátku 50. let minulého století se všichni čeští osadníci odstěhovali na jižní Moravu v tehdejším Československu.

   Podle některých badatelů byla migrace výsledkem poválečných reemigračních procesů založených na mezistátních dohodách. Podle jiných byla příčinou migrace tvrdá linie tehdejšího komunistického režimu v Bulharsku. Výsledkem bylo, že z Bulharska odešlo asi 700 Čechů. Obec nezůstala opuštěná dlouho — v roce 1951 se do ní přestěhovali obyvatelé obce Belica z Ichtimanska, kteří byli nuceni hledat nový domov kvůli stavbě přehrady Topolnica.

   Čas plynul a bývalá česká přítomnost v oblasti Mizije byla zapomenuta. To trvalo až do 80. let dvacátého století, kdy vesnice upoutala pozornost bohemisty a etnologa Vladimíra Penčeva.„Vojvodovo upoutalo mou pozornost, bylo to jedno z „bílých míst“ bulharsko-českých kulturních vztahů. O vojvodovských Češích bylo jen málo literatury z 20. a 30. let minulého století, anebo studií o reemigraci z Bulharska na jižní Moravu“, píše Penčev.

   Začal zkoumat historii Voyvodova a do obce se vydal. „Když autobus zastavil, zdálo se mi, že nejsem v Bulharsku. V rovných řadách stály okolo mě domy, keré jsem znal z mých studijních pobytů v České republice a které neměly nic společného s typickou bulharskou lidovou architekturou“. V 90. letech Penčev navštívil Vojvodovo znovu a hovořil zde s posledními žijícími potomky bývalých Čechů. Naštěstí tehdy přijeli čeští absolventi Fakulty humanitních studií Karlovy univezity v Praze učit se bulharsky.

   Byli mezi nimi Marek Jakoubek Marek a Tomáš Hirt, kteří pak začali pracovat na katedře antropologie Západočeské univerzity v Plzni a jejich zásluhou začal výzkum historie Vojvodova. Docent Jakoubek a jeho manželka začali zkoumat tuto českou vesnici, shromáždili mnoho vzpomínek bývalých obyvatel obce a vydali je v knižně: Marek napsal knihu „Vojvodovo – etnologie krajanské obce v Bulharsku" a Lenka knihu „Vojvodovo, česká vesnice v Bulharsku: příbuzenství, manželství a dům".

   Část těchto prací byla přeložena do bulharského jazyka. Oba manželé společně s potomkem vojvodovských Čechů Bořivojem Kňourkem vytvořili stránky věnované této obci (Vojvodovo.cz), na kterých uveřejňují historické skutečnosti, články a staré fotografie s označením osob, které jsou na nich zobrazeny.

 

Původní článek si můžete přečíst zde: Антрополози от Чехия изследват българско село