V časopise Český lid vyšla v roce 1990 studie významného českého etnografa PhDr. Josefa Vařeky, DrSc. věnovaná Čechům v Bulharsku. Tato studie vyšla pak také v roce 2007 jako součást sborníku prací tohoto etnografa vydaného k jeho 80. narozeninám (v roce 2008 J. Vařeka zemřel).

 

Češi v Bulharsku

Josef Vařeka

   Masovější vystěhovalectví Čechů do Bulharska spadá na konec 19. a počátek 20. století; jednotlivci, někdy dokonce značně významní (například osmačtyřicátník Josef Meissner), nacházeli sice v Bulharsku své působiště již od počátku let padesátých, avšak první české kolonie tu vznikaly po roce 1878, tedy po osvobození z turecké poroby. Ve srovnání s odchodem Čechů do jiných balkánských zemí mělo vystěhovalectví do Bulharska zcela jiný sociální ráz. Nepřicházeli tam totiž ani tak bezzemci, nádeníci a chalupníci, jako především kvalifikovaní dělníci, technici, řemeslníci, obchodníci, úředníci, inteligence a druhotnou emigrací i zemědělci. Pozn.1 Tito přistěhovalci se usazovali především ve městech, jako v Sofii, Gorné Orechovici (Gorna Orjachovica), Šuměnu. Lomu, Burgasu, Kárdžali, Plovdivu, Varně, Ruščuku (Ruse). Čeští zemědělci se dostali do Bulharska na samém konci 19. století, kdy se asi padesát rodin ze Svaté Heleny v uherském Banátu ze sociálních důvodů přestěhovalo do severního Bulharska, kde tyto rodiny kolem roku 1900 založily v okrese Varaca na zeleném drnu vesnici Vojvodovo. Obec nezakládali jen Češi, neboť spolu s nimi na výzvu úřadu přišli z Banátu do neosídlených oblastí v Bulharsku (zákon z roku 1880) také Slováci, katoličtí Bulhaři a pravoslavní Srbi. Zmíněný zákon sliboval poskytnout rodinám průměrně 1 ha půdy (tj. 10 dekarů) na jednu osobu bezplatně (od roku 1897 se půda poskytovala za nízkou cenu), dále přiměřenou výměru pastvin, materiál ke stavbě domu a zhotovení nářadí, osvobození od daní na jeden až tři roky (roku 1891 byl zákon doplněn o osvobození od vojenské povinnosti na sedm let), nemajetným půjčku a bezcelní dovoz věcí z ciziny a po deseti letech převzetí užívané půdy do trvalého vlastnictví (roku 1902 byla lhůta k převzetí půdy do vlastnictví zvýšena na dobu dvaceti let). Zmíněný zákon (515) platil pro občany bulharské národnosti žijící v cizině, avšak úřady neměly námitky proti cizím kolonistům, splňujícím podmínky zákona. Pozn.2 Roku 1904 žilo ve Vojvodově okolo 410 obyvatel, z toho 215 Čechů, 100 Slováků, 29 Bulharů katolického vyznání a 57 Srbů. Etnická skladba této obce, v níž měli Češi až do poloviny 20. století početní převahu, se však postupné měnila, a to ve prospěch bulharského etnika. Pozn.3 Společenský život Čechů ve Vojvodově byl silně poznamenán učením a extrémně přísnou morálkou metodistické církve, do níž přestoupili z evangelické reformované církve počátkem 20. století. Přes asketický způsob života, především odštěpené skupiny tak zvaných božích dětí (darbistů), se příslušníci obou náboženských denominací účastnili veřejného života a mnozí z nich se stali členy Bulharského zemědělského svazu. Pozn.4

   Češi a Slováci z Vojvodova a dalších několika vesnic, stejně jako z měst a průmyslových středisek, reemigrovali v období od konce listopadu 1949 do konce ledna 1950, kdy se do Československa vrátily celkem 963 osoby, z toho 580 zemědělců. Celkem se přestěhovala zhruba jedna třetina z celkového počtu Čechů a Slováků usazených v Bulharsku. Zemědělští reemigranti osídlovali jihomoravské pohraničí v okrese Břeclav (především Nový Přerov, Jevišovka, Dobré Pole, Vlasatice, Drnholec, Dolní Dunajovice, Brod n. Dyjí, Mikulov) a Znojmo (Hrušovany n. Jevišovkou, Šanov), kde se stali zaměstnanci státních statků, ostatní získali místa v průmyslových závodech v okrese Cheb a Karlovy Vary. Pozn.5 Reemigranti dosud udržují kontakty nejen se svými příbuznými, ale často i s bývalými sousedy a přáteli v Bulharsku. Pozn.6

  Česká a bulharská odborná literatura, zabývající se otázkou vystěhovalectví a procesem adaptace Čechů a Slováků v Bulharsku, věnovala dosud hlavní pozornost spolkové činnosti a životu našich (516) krajanů v Sofii, ve Vojvodově a v dalších etnicky smíšených lokalitách severozápadního Bulharska. Pozn.7

   Jak jsme již uvedli, většina Čechů bydlela ve městech. Z celkového počtu 1555 osob, které přihlásily v Bulharsku českou mateřskou řeč při sčítání roku 1910, byly 1203 osoby z měst a jen 352 z venkova. Vedle Sofie, kde roku 1925 žilo téměř 800 krajanů a pracovalo pět českých spolků a Národní dům s českou dvoutřídní školou, existovala relativně velká česká kolonie v Gorné Orjachovici při bulharsko-českém cukrovaru (ve dvacátých letech tam žilo skoro 300 Čechů), pivovar v Lomu a Vidinu zaměstnával po první světové válce téměř 200 Čechů, Češi jako cukrovarští dělníci pracovali také v Kajali u Burgasu, pivovarští dělníci pak v Šumenu, Ruse a další skupiny Čechů žily v Plovdivu, Varně a jinde. Pozn.8

   Otázka českého dělnictva v Bulharsku nebyla dosud souborně zpracována. Pozn.9 Přitom život v průmyslových střediscích měl svá specifika a lišil se od života českých zemědělců ve Vojvodově či jinde (např. v kraji Deli Orman). Svědčí o tom dosud nevyužité doklady, které se podařilo najít v knihovně Náprstkova muzea (složky Národního muzea) v Praze. Jsou to dvě krabice s materiály o životě krajanů (517) především v Sofii, Gomé Orjachovici a Ruse. Pozn.10

   Myšlenka založení cukrovaru na Balkáně vznikla kolem roku 1910 a jejím autorem byl centrální ředitel Pražské úvěrní banky ing. Rudolf Pícha. Při hledání vhodného místa k výstavbě cukrovaru padla volba na Gornou Orjachovici v okrese Veliko Tărnovo. Bulharské úřady daly souhlas k založení Bulharsko-české akciové společnosti pro průmysl cukerní roku 1911 a v červenci následujícího roku se započalo s výstavbou továrny a o něco později i úřednické a dělnické kolonie. I přes různé těžkosti, způsobené první balkánskou válkou (vypukla v září 1912) a velkým zemětřesením v červnu 1913, byla první řepná kampaň v Gorné Orjachovici zahájena v listopadu nebo prosinci 1913. Pozn.11 Cukrovar byl roku 1923 rozšířen o lihovar k zpracování melasy a o továrnu na potaš, roku 1925 byla v jeho blízkosti založena i továrna na výrobu umělých hnojiv, dále keramické závody a s účastí Bulharské akciové společnosti továrna na cukrovinky. Gornoorjachovický cukrovar se svými pobočnými zá- (518) vody činil dojem samostatné osady, jež se stala součástí výstavného města. Roku 1929 žili v tovární kolonii 224 Češi, z toho 83 muži, 79 žen a 62 děti, dále 108 Bulharů a 53 Rusi, tedy celkem 384 osoby. Češi na rozdíl od Bulharů a Rusů nebyli nábožensky jednotní: vedle katolíků a nevěrců zde byli v menšině také evangelíci a příslušníci československé církve. Česká škola v Gorné Orjachovici vznikla roku 1920 a o tři roky později k ní ještě přibyla škola měšťanská. Češi zde měli také svůj Národní dům, od roku 1921 tělovýchovnou organizaci Sokol se 110 členy (77 mužů a 33 ženy) a hasičský sbor o 44 členech. Také škola se účastnila veřejného života v kolonii slavností vánočního stromku, slavením státního svátku ČSR 28. října a narozenin prvního prezidenta republiky T. G. Masaryka a konečně pořádáním jednoho až dvou divadelních představení ročně. Pozn.12

   Pokusme se nyní zodpovědět otázku vzájemného vztahu Čechů a Bulharů při výstavbě gornoorjachovického cukrovaru i později v továrně v období mezi světovými válkami. V etnografické literatuře byl tento problém nastolen zatím jen v případě Vojvodova. Podle I. Heroldové Bulhaři všechny přistěhovalce z Banátu ve Vojvodově zprvu jmenovali „Banátčany" a Čechy, když přišli na trh, jmenovali Němci; zásluhou vojvodovských Bulharů byli češi z Vojvodova po vzniku Československa roku 1918 označováni jako Čechoslováci. Vojvodovští Češi se lišili od místních obyvatel oblečením, zařízením interiéru (zvlášť prý udivovaly postele s vysoko nastlanými peřinami) a péčí, kterou věnovali některým odvětvím hospodaření (chov koní, drůbeže, zpracování mléčných výrobků) a vzdělání. V zjišťování dalších specifik se I. Heroldova odvolává na kronikáře N. Necova , který oceňoval, že si Češi vzájemně pomáhali a uměli pěkně zpívat. Pozn.13

   O vztahu mezi českými a bulharskými dělníky při stavbě gornoorjachovického cukrovaru píše ve svých vzpomínkách Jaroslav Maur, který pracoval v Bulharsku zřejmě jako technik v letech 1912 (519) až 1914. Jaroslav Maur vysoce hodnotí pomoc Bulharu při budování cukrovaru a zároveň i vlídné a přátelské přijetí několika set českých dělníků, stavbařů, montéru, strojních inženýrů, úředníků a jejich žen. Podle J. Maura se Češi v Gorné Orjachovici cítili jako doma, rádi se učili bulharsky slovem i písmem a bulharským rolníkům předávali poznatky o pěstování cukrové řepy; Češi se tak stali průkopníky cukrovarnictví v kraji. Pozn.14

   Jaroslav Maur v důsledku vypuknutí první světové války opustil Bulharsko, takže z jeho zápisu se nedozvíme nic o životě české kolonie, zvláště dělnictva, po uvedení cukrovaru do provozu. Materiál uložený v Náprstkově muzeu se týká především české školy a spolkového života Čechů, spojeného s činností ochotnického divadla, tělovýchovnou aktivitou, protipožární ochranou atd. Ve složce Česká škola v Gorné Orjachovici jsme však nalezli zajímavé slohové práce žáků této školy, v nichž je řada pozoruhodných postřehů o způsobu života na bulharském venkově, a to z pohledu gornoorjachovické kolonie. Zmíněné slohové úkoly jsou jazykově čisté, obsahově výstižné a úpravné. Zachovalo se jen 23 těchto slohových úloh (19 archů) z počátku třicátých let, patrně těch nejlepších, neboť českou školu navštěvovalo v letech 1920 až 1935 v každém školním roce 25 až 41 žáků (v době hospodářské krize jen 25). Škola měla osm tříd (5 ročníků obecné školy, 3 ročníky „občanské" školy), v nichž vyučovali podle mírně upravených učebních osnov, platných v ČSR, čeští učitelé, zatímco do bulharštiny a bulharských reálií žáky zasvěcoval jeden nebo dva učitelé místní; při škole účinkoval také orchestr. Škola byla hmotně dobře zabezpečena a bulharští pedagogové se o její práci velmi živě zajímali. Pozn.15

   Ze slohových prací žáků české školy v Gorné Orjachovici nás zajímaly ty rukopisy, v nichž mladí Češi vyjadřují svůj vztah k Bulharsku a k životu jeho obyvatel (témata jako bulharská vesnice, vinobraní, bulharský pohřeb, život a povaha Bulharů, týdenní trh - pazar), a práce týkající se české kolonie, školy, žákovského orchestru, Národního domu a sokolovny. Práce s bulharskými tématy vycházejí ze srovnání bulharských poměrů s českými. Žáci v rukopise (520) podtrhují ty kulturní jevy, které pokládají za specificky bulharské, protože je neznají z domova a mnohé z nich jsou jim vzdálené nebo dokonce cizí. Tak bulharská horská vesnice se žákyni III. třídy měšťanské školy jeví méně úpravná než Česká a zdá se jí, že mezi bulharskými vesnicemi v horách leží velké vzdálenosti. „Chaty" prý nebývají zvenčí ani zevnitř obíleny, podlahu nahrazuje udusaná zem. Ve vesnici nemají studny ani vodovody, takže lidé musejí vodu donášet z velké vzdálenosti od pramene. Pisatelka této práce pochopitelně nevěděla, že v chudých horských krajích její vlasti by v té době našla jevy obdobné, i když třeba nikoliv v takové intenzitě. Naproti tomu vesnice v nížinách - jak čteme dále ve slohové práci - vyhlížejí čistě a upraveně a stavení jsou obílená; uprostřed vesnice je malá náves s kamennou kašnou, z níž vesničané čerpají vodu a u koryta napájejí dobytek. Okolo návsi stojí v řadě nebo vedle sebe olíčené domy, domky mimo náves jsou situovány rozptýleně, nebývají obíleny a patří chudším lidem. V mnohých vesnicích je řada domů s kamennými otevřenými ohništi. Ženy bývají od kouře umouněné. Ve vesnicích se nyní zakládají nové školy, a to nejen obecné, ale i měštanky a progymnázia. Ve vinorodých krajích se vesničané s největší pečlivostí starají o vinice, a když nastane čas vinobraní, je v Bulharsku nejveseleji. Žákyně pak stručně popisuje hlavní zaměstnání Bulharů, jejich stravu a vlastnosti. Bulhaři jsou pohostinní, veselí, rádi zpívají a tančí (zvláště choro a račenici), vzájemně se navštěvují o svátcích, zachovávají některé obyčeje, jsou šetřiví (z ciziny, kde pracují jako zahradníci, přivážejí domů našetřené peníze) a v jazyce mají i turecká slova, převzatá v době turecké nadvlády. Pozoruhodný je páteční trh - pazar, na který se už před pátou hodinou ranní sjíždějí prodávající i kupující ze širokého okolí. Bystrá mladá pozorovatelna popisuje nejen druhy nabízeného zboží, zvláště zeleniny a množství oleje ze slunečnicových jader, kterým se v Bulharsku mastí jídlo, ale všímá si i dalších zajímavostí, jako je placení mýta před městem, prodej kalendářů s písničkami, které prodávající zpívají na vyvýšeném místě, dohadování ceny a existence výměnného obchodu, například papriky za kůži. Pozn.16 (521)

   Žáky české školy upoutal také bulharský pohřeb. Líčí loučení s nebožtíkem v domě, přenesení mrtvého na nosítkách v otevřené rakvi do kostela (v městě převezení v pohřebním voze) a pak průvod z kostela na hřbitov, kde se teprve rakev uzavírá. V čele pohřebního průvodu je jako v Čechách nesen kříž, avšak pak následují korouhve se svatými a svítilny; ke kříži a svítilnám jsou přivázány černé obroubené kapesníky s penězi, které po pohřbu obdrží nosiči rakve. Další řazení průvodu je stejné jako v Čechách. Po církevních obřadech a rozloučení na hřbitově následuje hostina v domě mrtvého a příbuzní pak po čtyřicet dnů navštěvují ráno i večer hřbitov, hrob polévají vínem a kladou na něj vařené žito; muži z blízkého příbuzenstva se po tuto dobu neholí. Čtyřicátý den po pohřbu se koná nová hostina, uvařené žito se nosí na hřbitov ještě po půl roce a po roce. Vařené žito, které má chuť rýže se skořicí, dostávají v této době almužnou i chudí z vesnice. Pozn.17

   Některé z popisovaných jevů bulharské lidové kultury byly známy i v českých zemích, ale zanikly v 19. století, nebo se udržely jen v kulturně retardovaných oblastech, jiné známe pouze v určitých kulturních souvislostech (např. otevřené ohniště ve spojení s chlebovou pecí nebo s pastýřskou kolibou). Žákům se ovšem právem jevily jako cizí prvky, které se v české dělnické kolonii neobjevovaly a ani nebyly tímto prostředím přejímány. Etnokulturní procesy probíhaly v dělnickém prostředí české kolonie v jiné rovině než v zemědělském prostředí Vojvodova, kde ovlivňování bylo mnohem intenzivnější a k vzájemnému kulturnímu vyrovnávání mezi Čechy a Bulhary tam docházelo rychleji než v izolovanější české kolonii dělnické. Mimochodem: Češi z Vojvodova byli pro některé své pobytem v Bulharsku získané zvyklosti a způsob života dlouho po usídlení na jižní Moravě označováni novými spoluobčany jako Bulhaři.

   Uvedený pramen přináší také několik zajímavých informací o domech postavených akciovou společností pro dělníky a úředníky cukrovaru. Bydlení tu bylo zřejmě na slušné úrovni, neboť při každém domě nebo uvnitř domu se nacházela koupelna, prádelna a záchody. U domů se rozprostíraly zahrádky, v nichž nájemníci (522) pěstovali zeleninu, brambory a květiny. V kolonii stála také kantýna, kde bylo možno se stravovat a nakupovat potraviny, dále tam byla pekárna a v parku bezplatná lékařská ambulance, českou kolonii s továrnou, školou, ambulancí a kancelářemi obepínal drátěný plot. Počet jejích obvvatel se snížil v době světové hospodářské krize ve třicátých letech. Pozn.18

   V knihovně Náprstkova muzea v Praze je také uložen záznam o příchodu Čechů do Ruse a o založení a činnosti československého spolku Havlíček. Pozn.19 Z této zprávy vyplývá. Že Češi pracovali v nejstarším bulharském pivovaru Sv. Petka i v později postaveném pivovaru Habermann; česká kolonie (počet se neuvádí) se rozrostla po roce 1914, kdy Belgičané postavili v Ruse cukrovar. Roku 1925 však byly oba pivovary v Ruse zrušeny, a proto řada Čechů odtud odešla. Krajané pak pracovali především v cukrovaru a ve dvou továrnách na zpracování kůže. Když nastala hospodářská krize, požadovaly bulharské úřady od zahraničních dělníků tzv. „ličné karty". Byly vystavovány obvykle jen na krátkou dobu za určitý, úřady často neúměrně zvyšovaný poplatek, který velmi zatěžoval rozpočet dělnické rodiny. Úřady zaváděním těchto dokladů tlačily na odchod cizích dělníků nespecialistů ze země, aby získaly pracovní místa pro domácí nezaměstnané dělníky. Řada krajanů opustila Ruse po roce 1926. Česká škola, přesněji řečeno kurzy češtiny, vedené paní Němcovou, vdovou po profesoru I. Němcovi, pro děti od šesti do patnácti let, probíhaly v letech 1922 až 1925; učilo se vždy ve středu a ve čtvrtek dvě až čtyři hodiny odpoledne a vyučování se v prvním školním roce účastnilo 14 dětí a v následujícím roce o dva žáky více. V roce 1925 byly tyto kurzy pro malý počet dětí zrušeny.

   Je zapotřebí ještě dodat, že z podnětu Konstantina Jirečka, ministra osvěty bulharského knížectví v letech 1881-1882, a knížete Borise byli do Ruse povoláni po zřízení státního gymnázia roku 1884 čeští středoškolští profesoři V. Kolář, K. Milde, I. Němec, A. Špulák a V. Emler. V Ruse působili také čtyři čeští kapelníci u vojenské hudby, roku 1883 si tu Josef Dolkoš založil dílnu na opravu a zhotovování hudebních nástrojů, dále zde žilo několik českých krejčích, (523)bednářů, zahradníků (velkozahradnictví E. Nováka) a podnikatelů. Pozn.20 Češi v Ruse příslušeli k různým církvím a byli i bez vyznání. Dne 10. srpna 1919 si zde založili „Československý spolek Havlíček" za účasti 21 krajanů a jeho prvním předsedou byl zvolen nejstarší člen československé kolonie Josef Dolkoš (tuto funkci zastával do roku 1925). O dva roky později měl spolek již 48 členů a jeho činnost se soustředovala na oslavy státních svátků a významných dnů ČSR, na pořádání výletů, zajišťování kurzů češtiny pro děti školou povinné (1922-1925) a divadelní činnost (roku 1924 založen dramatický odbor, který jménem „Havlíčka" poprvé vystoupil v Gorné Orjachovici); Pozn.21 spolek vlastnil také knihovnu o 299 svazcích. Jeho aktivita vrcholila v letech 1924 až 1926, kdy měl spolek 50 až 60 členů. Pozn.22

   Dějiny Čechů v Bulharsku jsou poměrně krátké, neboť začínají vlastně až v poslední čtvrtině 19. století. České vystěhovalectví (v některých případech šlo spíše o dočasné vyslání) do Bulharska je také - jak už bylo úvodem řečeno - jiného typu než bylo vystěhovalectví do jiných zemí Balkánu. Do Bulharska nepřicházely ani tak pauperizované vrstvy obyvatelstva, ale především kvalifikovaní dělníci hlavně z pivovarnického a cukrovarnického průmyslu, technici, živnostníci, inteligence i zemědělci. Posledně jmenovaní se usadili v několika lokalitách v Podunají severního Bulharska a založili tu obec Vojvodovo. Nepřišli přímo z Čech, ale z Banátu, ze Svaté Heleny, kam odešli ze své vlasti jako sociální emigranti v době hospodářské krize už v první třetině 19. století. V akulturačním procesu neztratili svou etnickou identitu a v polovině 20. století z velké části reemigrovali do staré vlasti. České dělnické a zaměstnanecké kolo- (524) nie v Gorné Orjachovici, Ruse a dalších lokalitách vytvářely zpočátku etnicky a kulturně samostatné lokální skupiny, jejichž uzavřenost byla narušována růstem počtu domácích kvalifikovaných dělníků a zaměstnanců i odchodem části českého délnictva domů v době světové hospodářské krize. Výrazně a trvaleji se kulturně odlišovaly především ty české kolonie, v nichž vyvíjely kulturní a společenskou činnost krajanské spolky, kde byla zřízena česká škola a postaven Národní dům. Tata spolková aktivita byla zvlášť výrazná v Sofii, kde Čechů žilo nejvíce.

   Kvalifikovaní čeští dělníci a technici přinášeli do Bulharska odborné poznatky hlavně z pivovarnictví a cukrovarnictví (včetně pěstování cukrovky); postupně přejímali některé prvky bulharského způsobu života při zachování vlastní kulturní identity. Mimořádně důležitou úlohu sehrála v Bulharsku česká inteligence, ale to už je další samostatná kapitola. Pozn.23 (525)

Původně vyšlo v: Český lid 77, 1990, s. 81-88.

 Copyright 

Josef Vařeka české etnologii (Výbor studií vydaných k 80. narozeninám)

© Marie Bahenská - Jiří Woitsch, Etnologický ústav Akademie véd České republiky, v. v. i., 2007
© Marie Bahenská, František Bahenský, Judita Hrdá, Lydia Petráňo-vá, Alena Plessingerová, Vilém Pražák, Josef V. Scheybal, Josef Vařeka, Jiří Woitsch, 2007

Podrobné informace o sborníku Josef Vařeka české etnologii (Výbor studií vydaných k 80. narozeninám)