Vojvodovo - česká vesnice v Bulharsku prostřednictvím vzpomínek posledních pamětníků

V říjnu roku 2020 odvysílala bulharská celostátní soukromá televize bTV v rámci cyklu „Ztraceno v čase“ reportáž o Vojvodovu. Autorkou reportáže je Radiana Božikova, fotografie v doprovodném článku pořídil Jevgenij Milov.

Reportáž je založena na vzpomínkách vojvodovských rodáků Ludvíka Kopřivy a Penky Georgiové, dcery paní Anky Bosilové.

V článku je také odkaz na web LadyZone.bg, na kterém je rozsáhlá fotogalerie více než 150 fotografií z Vojvodova, které v souvislosti s reportáží Jevgenij Milov pořídil.

Článek si v originále můžete přečíst zde: Войводово: Чешкото село в България

Fotogalerii najdete na tomto odkaze:   Изгубени във времето: Село Войводово (СНИМКИ)

 

Vojvodovo – česká vesnice v Bulharsku v pořadu „Ztraceno v čase“

   Do roku 1950 žili ve Vojvodovu Češi, Slováci, Srbové a Banátští Bulhaři.
 
(Pokud se video nezobrazí, klikněte do prázdného místa pod tímto textem.)
 

   V roce 1904 žilo v obci Voyvodovo 411 obyvatel - z toho bylo 215 Čechů, 100 Slováků, 39 banátských bulharských katolíků a 57 pravoslavných Srbů. Dnes z nich zůstaly pouze dvě rodiny.

01

   „Jmenuji se Ludvík Josef Kopřiva, je mi 80 let a 12 dní. Narodil jsem se zde, narodili se zde také moji rodiče. Prarodiče se do Vojvodova přestěhovali v roce 1900. Než odešli Češi, bylo ve Vojvodovu všechno krásné. Ulice byly čisté, nabílené. Vojvodovo bylo jako květina, květina...“ – vzpomíná Ludvík, poslední potomek českých obyvatel ve vesnici.

02

   „Moje matka je Slovenka a můj otec je Bulhar a z tohoto manželství byly dvě děti – jedno jsem já a druhé moje mladší sestra. Pradědeček přišel do míst dnešního Vojvodova se skupinou Čechů prohlédnout si místo, kde by mohli postavit vesnici. Nevím přesně, co je přimělo přijít, ale přišli kvůli půdě a kvůli pokojnému životu. Požádali Ferdinanda, aby vše zařídil, vše legalizoval a oni mohli oficiálně získat pozemky. Byl velmi laskavý, okamžitě souhlasil. Nařídil příslušným úřadům - inženýrům a technikům, aby přišli a vše zaměřili a aby lidé mohli začít budovat,“ říká Penka.

03

   Architektura domů byla podobná jako v Rakousko-Uhersku.

04

   „Všechny parcely ve Vojvodovu mají plochu 1 dekar a 8 arů, ulice jsou rovné. Každá parcela byla 30 metrů široká a 60 m dlouhá. Všechny parcely jsou stejné. Chovaly se zde 2–3 páry koní a 2–3 dojnice. Spousta kuřat a spousta hus. Kdysi se říkalo: husu z Vojvodova, koně ze Sarajeva a nevěstu z Orechova. Ve Vojvodovu se chovaly husy kvůli peří, ze kterého se dělaly deky, přikrývky, vše s peřím. Žilo se zde velmi dobře. Bylo to tady úrodné.

05

   V neděli bývalí obyvatelé Vojvodova nepracovali. Po obědě se shromáždili v kostele. Ve vesnici se dodnes zachovaly 3 kostely - pravoslavný, evangelický a katolický. Odpoledne se na nádraží setkala celá vesnice, aby přivítala vlak. Ženy si oblékly své nejlepší šaty, muži klobouky a hole. Zvláštní událostí byla ve Vojvodovu svatba. Jednou se konalo mnoho svateb najednou. Vlak zastavil na 15 minut, aby cestující mohli obdivovat krásné nevěsty. Dnes už zde železniční stanice není, nejsou zde ani koleje, ani nástupiště.

06

   „Do 50., 60. let zde nebyla žádná hospoda, nikdo nepil alkohol. Ani na svatbách nebyl alkohol povolen. Nepamatuji si, že by někdo pil pivo, nebo vyráběl víno, nikdo zde alkohol nepil. Pila se káva a bílá káva – mléko s trochou kávy.“ – vzpomíná Josef.

07

   Na vůni vanilky a skořice, když pekla její babička, nemůže Penka zapomenout. „Vanilka, skořice - to se nedá popsat. Pečivo bylo hlavně s mákem – vdolky, buchty, knedlíky – vše s mákem. Maminka tuto tradici dodržovala, zaseli jsme mák a pokračovali jsme ve výrobě tohoto pečiva, ale teď je všechno pryč...“ – říká Penka.

08

   Penka i Ludvík nikdy nezapomenou, jak vypadaly ulice – čisté, s dlouhými akátovými alejemi u chodníků. Domy byly omítnuté bíle. Z každého domu vycházely hlasy, dětský smích. V padesátých letech se všechny zdejší rodiny přestěhovaly zpět do České republiky a na Slovensko, ale nádherné domy a upravené zahrady ponechaly dalším generacím, aby jim vdechly nový život. Na jejich místo přišly bulharské rodiny z Kjustendilu, Michajlovgradu a města Vraca.

09

   „Nosím v sobě spoustu vřelých vzpomínek. Moje matka byla dobrosrdečná, zpěvačka. Pod jejíma rukama vše kvetlo. Od ní jsem jsem si zapamatovala příběh Vojvodova. Narodila jsem se v 50. letech, právě když odcházeli. Bylo mi 10 dní, když šli na stanici a moje matka mě vzala s sebou a všichni tam říkali – v ní bude Vojvodovo žít dál“- říká Penka.  

10

„Češi odešli, tak mi to řekla moje matka, protože se začaly šířit zvěsti, že se pole budou spojovat a vytvoří se ТКЗСТ (pozn.: Трудово кооперативно земеделско стопанство –  obdoba našich JZD) a to je vyděsilo. Vríátili se zpět, do míst svého původu a sem na jejich místo přišli noví lidé. Dostali půdu, půdu, na které dosud pracovali jiní...“ – dodává pamětnice.  

11

Rodina Penky zde zůstala, protože její otec je Bulhar. Nedovolil, aby matka odešla s dětmi a tak zůstala. Ludvíkova rodina také zůstala v Bulharsku, ačkoli několik let žila také v České republice.

12

   „Neodjeli jsme. Můj otec pracoval jako dělník v České republice v roce 1947 až 1948 let. V České republice to bylo velmi špatné, nebyl tam dostatek jídla. Moje sestra a já jsme tam nastoupili do školy. Já jsem chodil do první třídy a když jsme přišli zpět do Bulharska, byl jsem zapsán do třídy druhé. Neuměl jsem ale bulharsky – psát ani číst, tak mě poslali zpět do první třídy. Tehdy to bylo v České republice špatné a můj otec řekl, že tam neodejdeme. Není nám to líto,“ říká Ludvík. 

13

   Starých českých domů se dodnes zachovalo pouze 20, ale vzpomínky Ludvíka a Penky zůstávají.14

   „Byla zde česká škola. Vyučovala se bulharština a česky se děti učily dva dny v týdnu. Byli zde také čeští učitelé, zejména z České republiky,“ dodává Ludvík.

15

   Ludvíkovi a Pence je líto, že ve vesnici už nejsou mladí lidé.

   „Dříve zde mladí lidé zůstávali, protože pracovali v celulózce. Továrnu však zavřeli, není zde práce. Z Vojvodova chodí 3 lidé pracovat do jaderné elektrárny, ale nejsou zde žádné další podniky," uvádí Ludvík.

16

   Penka si v Bulharsku vzala za manžela Bulhara. Založila rodinu. Stala se knihovnicí. Ludvík si vzal bulharskou ženu, celý život byl řidičem – dnes je z něj šťastný dědeček. Možná by jejich životy v České republice nebo na Slovensku vypadaly jinak, ale oni si vybrali Bulharsko. Ke 100. výročí Vojvodova v roce 2000 se podíleli na velké oslavě a přivítali zde mnoho hostů z České republiky.

17

   „Jsem Čech a cítím se jako Čech, doma mluvíme česky, moje děti umí česky, moje vnoučata také. Česká republika je ale pro mě cizí země, když se na to podíváte realisticky, narodil jsem se tady. Česká republika i Slovensko jsou krásné, ale Bulharsko je hezčí. I když, podle mého názoru, Bulharsko už není to, co bývalo. Od Západu se máme co učit. Cestuji do České republiky několikrát za rok, protože můj zeť tam jezdívá a tak mám dopravu zdarma. Jmenuje se Petr a a já mu říkám: „Podívej se na to Pepi, odtud až do Vidinu není žádná nová budova, není tam nic. A když přijedete do Rumunska, Maďarska a České republiky...“ – říká Ludvík.

18

   „Mám vnuka - studuje v Německu a já doufám, že až dostuduje, vrátí se sem a začne pracovat v Bulharsku, ne tam, kde je teď“ – doufá Penka.

   „Říká se, že „Zítra bude lépe než dnes“, ale nevím, jestli tomu mám věřit...“, uzavírá Ludvík Kopřiva své vzpomínky.

btvnovinite