Ve společnosti naší byla od Aradu mladá sestra Albinka Dušková, švakrová kazatele Pavla Poťočka na

Sv. Heleně.

   Vyšel nám se svítilnou naproti. Telegram došel před naším příchodem. Cesta ve tmě, která nám od Coroniny působila starosti i úzkost, byla korunována šťastným výsledkem. Kde v Coronině přespat? U popa, v selském stavení? Pop jest hodný muž, v selském stavení... Ach, tam ve světnici se jim kouřilo, až běda... Venku byl říjnový, chladný večer.

   Jak jsme byli rádi, že jsme mezi svými na Heleně! Osada Sv. Helena začala před 100 lety Pozn.20, vypráví lid. Ze začátku bylo 20 čísel. Původní osada (27) byla Elisabeth, Lisbeta. Hrůza a Pitra byli u kyrysarů. Byl tady nějaký Manďara, původní jméno Manzary, prý Řek, pomaďarštělé Mangyarli, Pozn.21 Mandžárli, — ten byl oficír nad vojáky a měl spachtovaný les. Vozil dříví k Dunaji. Pozn.*) Pitra si tu schoval na garině, t. j. louce, peníze. Doma byli oba, Pitra i Hrůza, podruhové. O místo u hospodáře přišel. Fabrik nebylo. Přijel sem a odtud psal lidem, že je tady dobře, že mají tady okenice zelené, stropy pěkně vyřezávané... Oni mu uvěřili. On byl šibal. Všude byl prales. Pozn.22 Bydleli pod zemí, v boudách... Okenice zelené, to bylo tak, že se koukali přes les na zelené stráně, a stropy vyřezávané, to bylo koukat se přes les od země nahoru. Cesta trvala 6 neděl. Přijeli sem s koníkem z Čech, ale nevěděli, co jsou to v Uhrách mouchy. Ty trvají dva měsíce, jsou malé, ty uštípají. Uštípaly jim koně, nasadily se jim do nozder. To se musí koně namazat dehtem. Pozn.23 (28)

Silnice Széchényiho   Na Helenu se jezdilo (t. j. stěhovalo se) po několik let. První evangelíci na Heleně byli Pitrové a Urbánek. Šibalové byli katolíky. V kraji lidí nebylo a ti, co byli, ti se u Manžarlína neosvědčili. Poslal proto agenty do Čech. Matěj Plachý, byl u vojska četařem, šel do Čech, aby nějaké přivedl. Ti první jeli lodí Pozn.*) z Vídně do Staré Moldavy. Tam je vysadili a usadili je u Nové Moldavy. Říkali tam: Pojana — Alibegh. Pozn.**) Byli to dřevaři, stolaři, kováři. To bylo roku 1820. Druhých bylo víc. Jeli na vozech přes tu velkou vodu, Pozn.***) přes uherskou nížinu. Cestou jich několik umřelo, několik se jich také narodilo. Ty usadili v Pojana-Gerniku. To bylo r. 1823. Češi dostali kopce. Usadili se v Lisbetě, Heleně (1822—25), Gerniku, Šumici, Csehfalva (Česká ves, Fabián, Ablián), Krušíce (v Krušici jest polovina Čechů a polovina Srbů, ale rychtáře volí obyčejně Čecha), Biger, Pozn.24

Vesnička Dubová.   Udvárszaláš (obec (29) jest zčásti česká), Nový a Starý Župánek, Nový Karansebeš, Lupková (Hor. a Dol. Lupková jsou vesnice srbské, kam se v poslední čas přistěhovalo několik českých rodin), Rovensko, Eibenthal, Frauenwiese. Katolíci byli od Domažlic, Červeného Kostelce, Uhlířských Janovic, Sázavy, Čáslavě, Boleslavě, Libně, evangelíci byli z církve nebuželské, Hořátve, Kšel, Libic, Velimi. Pozn.*) Co agenti slibovali, to jen slibovali! To byla těžká práce vykácet les a zasít. Pozn.**) První rok nic nevyrostlo. Mnoho jich utíkalo do Velkého Srediště, Sordok. A koho chytli, toho (30) karabáčovali. Pozn.*) Kdo nemohl utéci, zůstal. Chtěli, aby tu byli. Pozn.**) Z Maďarů zůstal tu (na Heleně) jen Danča, ostatní vymřeli, naposled Gönyi Michal Pozn.***) Co máme, to máme po našich dědičných dědečkách . . .

   Dědeček Eliáš vyprávěl svému vnuku Aloisovi, že „bývali" na Lisbetě, kde měli jednoduché podzemní boudy, a že se jim tam nedařilo, z druhé strany, že nenážívali (nevycházeli) dobře se sousedy Rumuny, ale co nejvíce, že přišla touha na ně po bývalé vlasti, v měsíci dubnu, na rok se nepamatuje, udělali si hostinu, boudy rozházeli, a sebrali se, chtěli putovat do Čech, v tom ale pohraniční vojsko jím zabránilo, a donutilo je, že se museli vrátlti zase tam, kde bývali, ale již se neusadili v Lisbetě, ale v nynější osadě, Sv. Heleně. 

   V r. 1827 Maďarli zastavil kácení, kantinky, t. j. zvláštní obchody zbožím pro lid, zrušil . . . Osadníci byli vystaveni největší hrůze. Z Lizabety i Heleny vyslali několik mužů ke kumpanii do Srbského Požežína, kde prosili setníka, aby přijati byli do Vojenského hraničního svazku. Pozn.#) Ujal se jich plukovník Drasenovič, Chorvat, který nahodile zajel do Požežína (31) k přehlídce poměrů ve Vojenské hranici. Pozn.*) Vděčně mu líbali ruku. Podal hlášení podmaršálkovi hraběti Schnellerovi v Temešváru, že kraj jest řídce obyďlen, není dostatek vojenského dorostu a proto doporučuje, aby Češi byli do svazku vojenské hranice přijati. Dvorní válečná rada ve Vídni tento návrh schválila. Helena se stála hraniční obcí (Grenz-Station). Do Čech bylo psáno na gubernium, aby bylo dovoleno lidem do Banátu se stěhovat (1823—25). Osadníkům slibováno 6 až 9 až 12 jíter půdy a místo pro dům se zahradou. Daní nemusí po 10 let platit. Každých 14 dní měli týždenní službu u Dunaje. Heslo se řeklo u setniny v Srbské Požeženě. Jídlo si brali s sebou.

   Všichni Češi — a osadníci vůbec — v Lisbetě, Heleně a okolních vesnicích udělali t. zv. Vermögensgemeinde a měli právo na lesy. V čas Maďarska dostávala z Vermögensgemeindekassa Pozn.25 vždy některá obec podporu, jednou katolíci, jednou evangelíci. Dnes tomu tak není — My nedostáváme, zuby nejsou, ale pysky jsou.

   Helena a Lisbeta byly od sebe půl hodiny (1 km). Lisbeta byla založena v údolí ze čtyř stran uzavřeném, Helena vysoko na horách. Obě osady dostaly jméno (32) po dcerách Manžarlína. V Lisbetě  se  Češi dobře neměli. Rumuni jim dělali zle. Moc se jim toho ztrácelo. Čechy z Lisbety vyhnala voda. Neměli co pít. Helenští zvali Iisbetské k sobě: Pojďte k nám, ať jest nás víc! Pozn.*) Rumuni odtáhli do Coroniny. Lisbeta jest úplně opuštěna, jen na jednom místě krčí se ku stráni malá, rozpadlá chaloupka, kde kuchyně byla nepochybně nejen světnicí, ale i útulkem pro drůbež.

Údolí Alibég   Češi na Heleně žíjí od r. 1820. Od r. 1821 vede se již matrika (vojenská). První české rodiny se nastěhovaly v r. 1824. S počátku bylo na Heleně 350 duší. Dnes čítá 900 duší. Reformovaná církev česká čítá asi 50 rodin a 250 poplatných duší. Katolíků jest asi 500, ostatní jsou svobodně-reformovaní, baptisté, bez vyznání.

   Správu obce vedl starosta a 6 přísežných senátorů. Nad pokojem v obci dohlížela pafrula. Byla-li v obci pranice, dělal pořádek starosta. Rozkázal hospodu vyklidit a dostavit se zítra na obecní soud. Tam uložil tresty. Jeho slovu dodávala vážnosti rychtářská hůl. Obecnímu sluhovi se říká i dnes pandur.

   Obecní patrula scházela se k večeru v obecním domě. Hlídku mělo ve dne v noci až 5 mužů. Obecnímu domu říká se posavad "Stráž". Má-li jíti někdo k starostovi, neřekne jinak, než že jde na Stráž. Dříve muži po kostele chodívali na Stráž, aby tam vyslechli befél (Befehl, vojenský rozkaz). Otcové naši byli hraničáři, vzpomíná  stále lid.

   V okolí žijí Srbové a Rumuni. Srbové byli v kraji osazeni smlouvou, kterou učinil císař Leopold s knížetem srbským o pomoc: Já Turka vyženu, ale dáš (33) mi na každou hlavu 10 jochů pole! A Srbi vytáhli a sázeli Turka z pole. Tak se tu v kraji kolem Bělé Crkve Pozn.26 nahoru usadili. Okresnímu městu Nové Moldavě, Moldava Nuova neřekne se dnes ani jinak než Bosňák.

  Našich bratří u víře zaujal se nejprve reform. farář Karel Nádor z Debeláče ve vojenské hranici. Sloužil jim jednou ročně po řadu let. Matriku katolíků i evangelíků, také pokladní knihu vedl s počátku vojenský úřad vojenské hranice. Musely si číst z postil. To dělal kromě jiných zvláště Matěj Trnka a jeho syn Josef až do r. 1898. Jakou radost měli, když k nim začal jezdit duchovní českého jazyka Václav Mikulášek (Vencl Miklosy), rodák z Nosislavě, farář při sboru česko-německo-maďarském v Klopodii (Klopo-tíně). Vděčni byli i za službu Slova, kterou jim po jeho smrti konal jeho zeť Vincenc Jauza z Klopodie. Ten dojížděl čtyřikrát ročně.

   Byl katoliockým  knězem. Pro  dílo  Páně nebyl s počátku dozrálý. Řekl panu učiteli Schlöglovi: Já jsem ten úřad na sebe vzal, ale v srdci jsem to, co jsem byl . . . Pozn.27

   Avšak jejich radost byla největší, když první český duchovní mezi nimi se usadil. Byl to vikář čáslavský Antonín Svoboda. Vřele ho helenským doporučil vrchní církevní rada Dr. Heřman z Tardy ve Vídni. Vykonával nejen služby Boží, ale byl zároveň školních dětí učitelem. Bylo-li za faráře Jau- (34) zy zvykem, že po Večeři Páně šlo se do hospody a hrály se karty - pan farář Jouza zahrál si s nimi - nastal nyní příchodem Svobodovým do sboru zcela jiný život. Káral pití, tanec, karban, chtěl život podle slova Božího, nekřtil dětí nemanželských, neviděl-li pokání rodičky, neoddal holky s evangelíkem, světákem. Neprobuzení evangelíci zahrnuli ho svou nenávistí až k smrti. Podávali naň stížnosti, jednu po druhé.

   Všechny tyto hořkosti snášela s ním věrně jeho žena, která pro svou náboženskou ryzost a ženskou hrdost přišla do náhlé srážky s farářem Jauzou. Přijel jednou na zimu a ve farním příbytku Svobodových zapálil si zcela  nenucené doutník. U nich v bytě to vždycky jen vonělo. Paní vikářová otevřela okno a vzdálila se. Farář Jauza popadl čepici a odešel . . . A nyní měl příležitost, aby si vyrovnal svůj spor. Jauza naznačil Svobodovi, že z Heleny musí odejít. Lid vida, že ztrácí kazatele i učitele, nechtěl. Avšak vůle faráře byla silnější než vikáře z Čech, kterého ohlásil Jauza u biskupa (superintendenta) jen jako vykonavatele modliteb. Jednou přijel opět Jauza, aby svátostmi posloužil. Zdálo by se, že co žádal po lidu, aby na stůl Páně se připravil, stalo se i při něm. Vikář Svoboda se staršími a lidem vyšel mu v ústrety. Kořen hořkosti podrostl srdce Jauzovo tak hluboko, že se nedovedl ovládnout a zvolal: Jak se tu zdržujete, kdo vás platí? Já mysle , že už jste dávno pryč! Chtě nechtě musel Svoboda odejit. Jak rádi by ho zadrželi. Lidé říkali: Máme přece fond . . . ale zřekli se, Pozn.28 každý se bál o kabát, aby mu ho nezatrhli. Jouza si vzal za záminku, že Svoboda ne- (35) umí maďarsky. Zbavili ho místa jak kazatele tak i učitele. My jsme pro něj všichni plakali, až na zem padali. Z Jouzy se stal velký maďaron. Pozn.29 Za jeho času přivedl to tak, že se z nás stali velcí Maďaři. Naváděl, aby se vše vedlo po maďarsku. Někteří věřili Maďarům víc než pravdě.

   Žena Svobodova stála jednou na gangu (pavlači) a povídala nám: Jestli se neobrátíte na některou misii, tak zahynete!

   Rada, kterou dala paní vikářová Svobodová byla užita. Opravdoví bratři poznali, že sbor jejich snahám po krásné církvi Pána Ježíše porozuměti nechce a proto se obrátili na misii svobodně-reformované církve v Praze, aby jim vyslala kazatele. Kazatel přišel v osobě pana Chorváta. Ten nám i slovem Božím sloužil. Ten byl jako Svoboda, nechtěl se světem smířenstvo (kompromis). A tak zase na Chorváta chodili žalovat. Církev Chorváta vypověděla, ale my jsme si jej jako učitele nechali. Jouza přijel a po uvítání povídá Chorvátovi: Tak vy ještě tady? Však se o to postarám! Jouza dal dopis Šibalovi pro Stuhlrichtra. Pozn.30 A tak Jouza byl toho původcem, že Chorvát musel odejít. Jednou k ránu přišlo 18 četníků, obstoupili faru a na obecním domě zavřeli učitele (36) Chorváta i jeho pomocníka Petra Kýšku. To byl velký výslech! Když výslech byl skončen, řekl četník, co to vyšetřoval: Já na něm žádné viny nenalézám. Takové vysvědčení s vyznamenáním jako má on, jsem v ruce ještě neměl . . . Jeden z bratří se pamatuje ještě, jak k tomu dodal: Proč těm volům tady sloužíte? Já sám jsem poddán, já musím vydržet až pod krk. Já bych vám přál, abyste těm ničemným lidem tady nesloužili. Všichni vás chtějí, a všichni vás obžalovali (z novot, z nazarenství). Pozn.31

Hrad krále Ladislava nad vesničkou Coroniny   O příchod učitele Jana Chorváta na Helenu se velice zasloužil kurátor Kovářík. Byl zednickým mistrem Pozn.32 Byl hospodským na evangelické hospodě. Miloval církev reformovanou. O jeho manželce se praví, že horovala pro fond duchovního. On první založil do fondu stovku. Kurátor Kovářík poznal svůj hřích a opustiv všecko — evang. hospodu — šel za Ježíšem. Lidem pití nepodal, karbanu netrpěl, tanců nepořádal. Hospodu zavřel . . . I co toto bude? Nebylo evangelické hospody . . . nebyla náděj na dávku z ní. Duchovní se vy- (37) býval z intresů (úroků), co budeme dělat? Ve fondu bylo skoro nic. Farář Jouza povolal muziku a tancovalo se.

   Někteří očekávali, co misie v Praze udělá, když byl pan učitel Chorvat vypovězen, jiní se vystěhovali do Bulharska do Sela Voj vodova u Rahovy a dali se pod ochranu methodistů.

   Neděle byla smutná. Jíti mezi ty, co nám vyhnali kazatele? Rozkolu nedalo se již zabránit. Od r. 1904 zůstal veliký kancionál Cithara sanctorum v kostele od mnohých opuštěn. Ležel na stolu Páně . . . A právě proto, že ustrnul na dřevě Pozn.*) a nebyl v srdcích, marně připomínal své poslání, jaké mu určil superintendenta českého h. v. (helvetského vyznání) náměstek:

   A neopíjejte se vínem, v němž jest prostopášnost, ale naplněni buďte duchem, mluvíce sobě vespolek v žalmích, a ve chválách, a v písních duchovních, zpívajíce a plesajíce v srdcích svých Pánu, díky činíce vždycky ze všeho ve jménu Pána našeho Jezukrista Bohu a Otci, Efez. 5, 18-21.

   Těmito slovy apoštolskými věnuji tento zpěvník svým milým spolubratřím svatohelenským v Banátě.

   Josef Kubeš, superintendenta čes. H.V. nám. V Kšelích, 18. května 1863

   Bratří přestali být bratřími! Kostel již nebyl kostelem! S bolestí, hořkostí a lítostí chodili kolem kostela, fary, kolem stavení sousedů. Hněvat se, plakat, odpouštět — odejít na jiný konec světa — ach, to byly velké vnitřní boje! (38)

   Trn do nohy, který helenským Pozn.33 zamýšlel píchnout farář Jauza, jak prohlásil, uslyšev o vážném odboji vůči němu, začal skutečně píchat. Od nového faráře, Lajoše Bodnára, zakusili dost a dost. Nastoupil r. 1904. Vystupoval zjevně i skrytě proti těm, kteří se od církve reformované oddělovali a rozbroj v církvi přenesl se i na obec. Katolíci si zošklivili rozvaděné bratry tak, že varovali své lidi před smíšenými sňatky: Beranovi ji nedají, ať si vezme třeba kozla . . . I evangelíkům, věrným reformované církvi, čím dál tím méně se na Heleně líbilo. Bodnár rád kouřil a ze sklenky si nahýbal. Jednou ztratil jeho duch vládu nad rozumem. Klepáček byl pandurem a s uctivostí nesl mu psaní. Kdoví, o čem právě snil . . . Hřmotným hlasem zakřikl: Hinaus! On, vždy úslužný, obecní sluha, stál u dveří . . . Slyším křik. Stojím u branky a najednou: Bác! To on po něm střelil. A tak si řekli někteří:  Co, tady v těch rozbrojích budeme dělat? Z rozporů, ze zlosti 35 numer šlo do Bulharska, Pozn.*) (39) Pitra odešel do Srediště, kde se mu zdál život lehčí . . . Četli časopisy, v nich se vábilo do Bulharska, šli tam, přišli, chválili, že každý dostane 2 jochy na duši, dva lidé, muž a žena, dostanou 4 jochy, a nikdo nedostane víc než 12 jochů, 20 let bez kontraktu, a potom jest to vaše . . . A ťeď jest to jejich!

   Co se od kostela oddělovali, scházeli se sami a těšili se slovem Božím a písněmi duchovními v bývalé ev. hospodě (od r. 1898). Jednou přišel mezi ně i Bodnár. Kovařík měl co držet, aby to unesl, co dostal od něho! Poručil, aby se zpíval žalm 42. Kostelních zpěvníků jsme neměli, jen na rychlo se některé sehnaly; a tak víc po paměti jsme zpívali ten žalm. A když jsme dozpívali, pan farář se zase rozkřikoval. Na úřadě žádal, aby nám tato shromáždění zakázali. Nač mají kostel . . . ? A tak ti, co v církvi byli a přec do kostela chodili nemohli — Bodnár byl kamenem úrazu — dohodli se a oznámili mu jednoho dne hromadně počtem 42 svůj výstup z reformované církve. Pozn.34 On nás hnal do Bělé Crkve. Proč jste vystupovali, ptali se nás? My proto vystoupili, že v církvi byla spoušť veliká . . . Kovářík byl naším vůdcem. Bodnár a presbyterové byli proti nám. O Kováříkovi řekl, že jest rebelant! A hejtman, když nás vyslechl, povídá: Vy s ním nemějte nic více, a vy s nimi také. Řekli jsme mu: Hleďte, pane oberstuhlrichter (okres, hejtmane), co máme dělat? Nechal nás do 11. hod. čekat a pak nám povídá: Víte co, já vás s ním smířím! Ale my (40) mu řekli: Maďara nechceme. Mít kazatele Maďara, to jest mít bochník chleba vedle, co máme z toho? A on se ptá: A kam se dáte? Řekli jsme: Nikam. Pozn.35

   Shromažďovat se nám zakázali, a když jsme prosili, tak nám svolili, ale že každé shromáždění musíme napřed ohlásit a že k nám vždycky někdo na kontrolu přijde. Jak nám tato shromáždění byla vzácná a milá! „Toužila jsem po shromáždění a byla jsem v něm šťastna . . ."

   Největší radost byla, když konečně přijel kazatel z Čech. R. 1904 kazatel církve svobodně-reformované Josef Kostomlatský z Brna na Moravě založil tu sbor svobodně reformovaný a Petr Kýška sloužil v něm slovem Božím. Zavolali si ho z horních Uher. Aby ho nevyvedli odtud postrkem, jak se mu za pana Chorváta už stalo, oženili ho tu. Pozn.*)

Zříceniny hradu Ladislavova   Na Heleně bylo jaro. Vánek duchovního probuzení působil v srdcích lidských veliké proměny. Klouzačky a větry, neschůdné cesty nemohly zabránit lidem, aby přicházeli vždy hojněji do shromáždění. Přicházeli i katolíci, nic nedadouce na to, že se jim přivoláválo: Nechoď tam, učarují těl

   Lid činil pokání a věřící navzájem si hříchy vyznávali, odprošovali se.

   Bodnár, dříve profesor, prý Slovan jménem Bednář,cmusel Helenu opustit. Byl vlastní církvi pohoršením, senior pro hanbu ho odvolal. Nástupce, Németh Sandor (N. Alexandr) zajišťoval s počátku pokojný vývoj v církvi i obci. Pracoval potichu, pak zřejmě - pro maďarský národ. Založil pro dítky maďarskou (41) zahrádku Pozn.36 a těšil se z toho velice, slyšel-li děti po maďarsku žvatlat. R. 1911 přijel na Helenu farář Prudký z Olomouce kázat, ale on mu to zakázal. Přišel a nebyl přijmut. Pozn.37 Ani nocleh mu nedali. Navštívil jen Kovaříka ve mlýně. Četl si v bibli. Z Prahy přijel Dr. Auerhán a byl u Schlögla ve škole. Jeho děd byl u hraničářského pluku oficírem. Něco tady fotografoval. Farář Németh ho udal. O Schlöglovi řekl, že tu udržuje panslavismus. A jací to byli nejprv Pozn.38 přá- (42) telé: tehdy se spojili katolíci a špatní evangelíci proti věřícím. Schlöglovi (Janu) nic nedokázali. Přesadili jej do Senteše a tam byl pod stráží, v soukromém domě pod vojákem. Pozn.39

   Konečně přišlo i na faráře Németha. Odjel do Moldavy za úřední věcí, t. j. podávat zprávu o věřících. Večer přijel kočiáš, kostelník přistavil k vozu stoličku, avšak na vozu nic se nehnulo. Kdo máš dvojíctihodného pána . . . ? Byl pryč. Druhý den ráno přivezl ho Rumun. Pozn.40 Byl rozjařen, on i kočiáš, vylítl z vozu. Musel odejít pryč, církevní úřady ho přeložily. Pozn.41 V r. 1913 stal se u seniora písařem. (43)

   Helena osiřela. Bez svátostí a duchovního jsme byli 8 let. S jakou radostí vítali jsme Pavla Potočka, reformovaného kazatele v Peregu. Český kazatel, české slovo Boží! Lid se hrnul do kostela. Posluchačů bývalo 50 až 100, o svátcích přes 200 až k třem stům. Jen když lidé odešli do lesa na sáhy na celý měsíc, bývalo v kostele lidi málo, tak třicet. Na sbor dávala každá rodina tak 50 lei ročně. Kazatel Potoček se do nových poměrů záhy vpravil. Pozn.42 Za rok působení pokřtil 25 dětí ve stáří do 3 let, konfirmoval 35 dítek od 12 do 19 let. Pohřbů rmoho neměl, dva, tři do roka. I katolíci ho měli kádi. Přijel na visitaci římsko-katolický biskup z Temešváru a náš kazatel se staršími šel ho do obce přivítat. Pozn.43 Biskup přívětivě se usmál a prohodil: Po ovocích poznáte je!

   Rozprávěl jsem s kazatelem Pavlem Patočkem na Heleně o jeho práci v Peregu. Vedl žalobu na sbor . . . S každým člověkem chci žíti v míru. Já jsem pro mír, vojny nenávidím, jsem jí syt, málem by mne stála šibenici, Pozn.*) smrt v nemocnicích. Kdybys byl kazatelem v praksi trvale na svém sboru, jistě jinak bys vše viděl. Zkus to, vezmi roční dovolenou, a jdi si na poušť - potom mi dáš více za pravdu . . . Nedávno byla na Peregu česká evang. svatba: maďarské pozvánky, na vozech jezdili po vsi, s láhvemi (44)mávali . . ., muzice se dalo 4000 lei, mimo jídla a pití; ta chodila vyhrávat . . . Chceš-li touto hnijící hladinou duchovně a národnostně pohnout, musíš bez bázně a směle ukázat jim na hříchy . . . opilství a obžerství, karban a pustý tanec v krčmě evang. hospody v sousedství, přílišné kouření, hrubost, nenávist a msta: ať si nedělají z Pána Boha blázny, že duch Českých bratří nemůže dopustit dáti děti odcizit někomu, kdo nezná mateřské řeči a ducha Písma svatého. Jsou-li žně, na pole bez láhve kořalky se nejde: 1 díl lihu za 50 lei a dva díly vody, to je ta nejslabší . . . Kdybych neměl biblickou víru, dávno by mi zpřeráželi všechny ideály . . . Člověka vyženou na pustinu a pak - živ se třeba kobylkami a medem lesním. P. . . . . mi napsal ještě nedávno, že oni ke mně necítí žádných povinností a že kazatelem stal jsem se proti jejich vůli. Jak mi psal jeden farář: Klanět se jejich ukydaným podolkům a když ne, tak se mstí . . . Proč nepřijali slovo Boží: Nebude-liť hojnější spravedlnost vaše nežli zákonníků a farizeů, nikoli nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že říkáno jest starým: Nezabiješ. Pakli by kdo zabil, povinen trpěti soud. Ale jáť pravím vám: Že každý, kdož se hněvá na bratra svého bez příčiny, musí trpěti soud. Kdož by řekl bratru svému: Rácha, povinen bude před radou státi. A kdož by řekl: Blázne, musí pekelný ohen trpěti . . . Slyšeli jste, že říkáno bylo starým: Nezcizoložíš. Ale jáť pravím vám: Že každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém. Slyšeli jste, že říkáno bylo: Oko za oko, zub za zub. Jáť pak pravím vám: Abyste neodpírali zlému. Ale udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď jemu i druhého . . . Milujte nepřáteli své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávi-(45)dícím vás, a modlete se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví . . . Proč mne vzali v nenávist, když jsem jim zvěstoval slovo Boží: Ale kterak budou vzývati toho, v kteréhož neuvěřili? A kterak uvěří tomu, o němž neslyšeli? A kterak uslyší bez kazatele? A kterak kázati budou, jestliže nebudou posláni? Jakož psáno jest: Jak krásné nohy zvěstujících pokoj, zvěstujících dobré věci. Ale nevšichni uposlechli evangelium. — Ale proti Izraeli dí: Přes celý děn roztahoval jsem ruce své k lidu nepovolnému a protivnému . . . Je to odměna prorokova, brojí-li proti zlu, a dostane z bytu na tři dny výpověď? Dopustil jsem se zlého, četl-li jsem ve shromážděni z Písma: Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? Všichni, kteříž mne vidí, posmívají se mi, pošklebuji se, a hlavami potřásají . . . Nevzdalujž se ode mne, nebo soužení blízké jest, a nemám spomocníka . . . Což nesměl jsem k svému potěšení si připomínati: A nebojte se těch, kteříž mordují tělo, ale duše nemohou zamordovati . . ?

Na silnici Széchényiho   Nepřátelů Božích pořádků krásné církve jsem si nevšímal a málokdy někam jsem šel. Měl jsem tam jen několik lidí. Bývalý kurátor Václav Kobera a dědeček Kalousek, to jsou ti nejlepší lidé ve sboru. Starý Kalousek jest nejsčetlejší mezi Čechy, on sem přišel z Čech a znal Pelíška, Janatu, Kozáka, Císaře a jiné. Ti mně rozuměli a dávali mně za pravdu: Kdo přijímá proroka ve jménu proroka, odplatu proroka vezme; a kdož přijímá spravedlivého ve jménu spravedlivého, odplatu spravedlivého vezme.

   Kopanec jest však tím bolestnější, pracuje-li někdo za hranicemi nehonorován, kamž ho vyzvali k práci, ale bez nároků a práv, závidějíce mu s pomstychtivou povýšeností i ten titul, více méně čestný . . .

   Nu, jdi a pracuj. Již máš svou odměnu: Takovej (46) chodí světem, protože se nemůže doma uživit . . . Větě raději ubírám . . . Po druhé tam ani nejezdi.

   Faráři Streleczskému mohu děkovati, že mne vyhrabal z haraburdí demagogie, sprosťáctví, jaké není možné ani mezi divochy . . .

   Zůstanu-li na Heleně, záleží jen na finanční stránce. S mojí paní jsme na tu práci doplatili přes 20.000 lei nejméně (ročné).

   Církev svobodně-reformovaná pod vedením evangelisty Petra Kýšky vyvíjela se samostatně. Navštívil jsem jej, abych mu vyřídil pozdrav od br. kaz. Dostála z Brna. Nenuceně dali jsme se do hovoru. Odmítl poznámku br. Potocka: „On chce kázat jen věřícím a světákům kázat nechce . . ." „To jest obvinění nepravé. Já v kázáni káži evangelium, kázeň konal jsem soukromně . . . Patnáct let to bylo pěkné, Pán dal probuzení i mezi katolíky, ale teď jsem si řekl: Ať si každý dělá, jak sám nejlépe umí . . . Pán Bůh mi dítky uklidil, nemám o ně strachu, svět by mi je zkazil, vím, že jsou u něho skryty, aspoň tam nebudu sám, až tam přijdu . . ." „U něho jest velká citlivost, on bolest natahuje", podotkl k tomu kazatel Potoček. Odpověděl na to smutně: „To jest má slabá, nedobrá stránka. Byl jsem tak soužen, že jsem prosil: Bože, vyprosť mne . . . Shromáždění nám úředně zakázali. Ustydla láska mnohých. Nemohli jsme se posilovat . . . Ale jak se dnes naši lidé chovají, nic jiného si nezasloužíme. Slyšeli jsme dost, Bůh nám slovo své ještě dává, ale mnozí z našich bratří jsou na nebezpečné cestě. Modlitebna jest nás všech, to jsme měli kontrakt z dřívějška. Teď šli někteří k baptistům a tak jsme s nimi po dobrém uzavřeli smlouvou, že modlitebnu nesmí zadlužit. Baptisté chtěli, abych jim kázal, ale nemohl jsem. Jak já (47) mám svým lidem, kteří mnou povrhují, slovo Boží kázat? Já žehnám jejich (baptistů) práci, ale ne tady kde jest církev, slovo  Páně! Pro Rumunsko jsou baptisté požehnáním . . . Pozn.44

   Tak jest mi to nebe blíž, že už tam mám předdavek, tři syny . . . Jeden umřel večer, druhý ráno, a jeden na třetí den. Dostali jsme se sirotky soucit, že jsme byli tak Bohem navštíveni . . ."

   Vzpomínky . . ? Jsou sladké, ale k posledu vše zhořklo tak, že to pro veřejnost není. Jsou to vzpomínky více církevní, vývoj a zánik svobodně reformované církve, a pak nynější stav.

   Tělesný i duchovní život velice vázne. Lidé si většinou nelibují ve světle a pravdě, ale v tmě a nepravosti. Myslím, že míti čas jen pro časné věci nemluví o dobrém stavu duše. A mému srdci se stýská. Mám přání být uvolněn od lidí. Ani tušení nemůžete mít o stavu zdejších lidí. Všichni hledají jen věcí tělesných. Spícím těžko přijde slyšet o probuzení a nemají mne rádi. Musí se dát veliký pozor, aby se o běžných hříších nemluvilo, osobně nekáralo, a co se děje, zvláště od mládeže, stydno i myslit na to. Upřímným duším přijde než trápit duši svou hleděním a slyšením nade vším a není co jiného činit. Nenajde se nikoho, kdo by se proti všemu zlu ozval. A i to na mne působí skličujícím dojmem. Učím se tím větší závislosti na Pánu. On mne posiluje a je také osvítí a obživí. Na pohled se zdá všechno marné, ale my chodíme u víře a rozséváme semínka pro věčnou žeň. Hluboce se kořím před svým Pánem a stydím za takové životy. Cítím, že Bůh musí svým způsobem  promluvit! Kéž již promluví a zastaví všelikou tu bezbožnost. (48)

   Veliký jest rozdíl mezi prací Páně dříve a nyní. Ale už je to zde vše smutné, nebo se všechno obrací zády k Bohu a Jeho vůli, hledá se jen to viditelné, pomíjející. Kdybych neměl mého drahého Pána a Jeho slovo, příklad, nebylo by možno obstáti. On nesl. On mlčel. On zemřel.

Severní část Svaté Heleny   V přítomné době bylo by mi snadněji do otevřené země se položiti a skrýti očím lidským nežli slovo Boží hlásati. Ta bezbožnost, křivda, ubližování, spiknutí lidská nezná mezí. Ďáblu nemůže se podařit mne nějak osobně zmýlit, tak snáší na mne potupu odvšelikud, a že nemám tady ani jednoho upřímného bratra, jenž by v můj prospěch promluvil, není jínáč než sehnout hlavu a trpět. Všichni mi dopřejí zlého. Pro mne je nejlépe hluchým i slepým i němým se učinit. Vy nemůžete mít ani tušení o nynějším duchovním stavu zdejších lidí. Stavem a divným jednáním se mnou našich lidí jsem v mysli nyní rozrušen. Ovšem osobně mému duchu to nic neškodí, než že všechny velice lituji a přemýšlím, čím mohl bych jim prospěti. Bůh zná, že potřebuji broušení. Ale v tom ve všem udatně vítězím skrze toho, kterýž mne zamiloval. On mne zná, pomůže a zachová. V té ruce Otce mého mám se nevýslovně dobře. Po čase to zas přejde, slunce rozrazí mraky a je dobře.

   Co Pán kdysi vsel do duše, roste k Jeho slávě. To jinak nejde! Boží věci musí se jen rozmáhati. Ale ovzduší a okolnosti nejsou potěšné. Jen naděje sílí. Kdo by přišel v neděli a podle toho soudil, ovšem by to přijal za duchovní pokrok a snad i duchovní život znamenal, ale kteří vidíme věci blíž, toužíme po něčem jiném. Ale nebudem se žalovat. Tak říkám: Jen v naději, v slzách sejeme drahé símě. Snad kdo přijdou po nás, budou kliditi užitek. Cítím, že mám jen (49) obětavě sloužit. Vše vyžaduje opatrnosti, bedlivosti, víry, lásky a modliteb.

   Krásnou vinici Boží, kterou r. 1904 oplotil kazatel Kostomlatský, okopával a šlechtil dom. evangelista Petr Kýška Pozn.45 a přátelé z Čech, Urbánek a Porter z Prahy, Chráska, evangelista mezi Slovinci Pozn.46, Kristina Royová, učitel Chorvát ze St. Turé, Roháček a Činčurák ze Slovenska, Dostál z Brna a jiní . . . vepř zryl ji, zvěř spásla ji (Ž. 80, 14). Jedna ze sester po večerní pobožnosti, šeptem si mně požalovala: Stýská se nám po takových shromážděních. Mělo by být víc lásky, kázně, mělo by se to zase spojit. Mladí nevidí příkladu. Ono se to tak stává . . . Když není vítr, není rosy . . .

   Jak mi líto bylo pádu tohoto sboru. Proč ustydla láska mnohých, proč opustili tu svou první lásku? Jen ještě v některých rodinách tato první láska žije. A tyto rodiny jsou potokem vody živé na poušti vyprahlé: Člověk (muž, syn) mi umřel. Povídám jí: Neodcházej ode mne Bětka, buďme jako Rut a Noemi. Já jsem ji dala všecko kontraktně upsat, a ona mi neubližuje, nemá to srdce.

   Ó soužená, vichřicí zmítaná, potěšení zbavená . . . (50) tak možno psáti nejen o církvi, ale také o církevní škole na Heleně.

   Mezi českými osadami v Banátě měla Helena první školu. Místnosti školní byly v obecním domě, v t. zv. Stráži. Vyučování bylo naznačováno zvonem. Mládež byla „upovědoměna", že jest již čas býti ve škole. Učilo se brzy zrána a po poledni a od podzimu do jara.

   Až do r. 1861 posílali reformovaní bratří svoje dítky do obecní školy, která vystavěna byla z příkazu velitelství hraničářského pluku v Temešváru. Reformovaná církevní škola zahájila vyučování v r. 1862. Vojenské velitelství s počátku bránilo postavení reform. církevní školy a katolíci rovněž. Zdálo se oběma zřízení reform. církevní školy v tak malé obci zbytečnosti. Dříve než škola, byl tu církevní reformovaný učitel Ignác Bukáček. Přišel r. 1862. Když škola byla postavena, bylo tu 27 čísel evangelických. Je to pravda, že ho ovládlla kořalka, že musel dáti círk. úřadům revers, že zanechá pití? Pozn.*) Jeho žena byla sestrou Dra Tardy ve Vídni. Po něm přišel Bedřich Čížek z Libic, vzal si dceru hostinského za ženu, podkopal si zdlaví a umřel, pak přišel Ferdinand Španiel. I peřiny prodal a propil. Pak přišel Antonín Kořen, byl spokojený, ale plat měl malý, pak Gustav Španiel, prohřešil se proti VII. přikázání, pro hanbu dal výpověď. Ve všech učitelích jsme se zklamali. (51)

   Nejkrásněji učiteloval Antonín Svoboda, vikář, a Jan Chorvát (1894); ale to již byl západ slunce pro reformovanou školu. Roku 1896 zanikla jednak nedostatkem učitelských sil, jednak peněz. Z církevní školy stala se fara.

   A tak se děti reformované po letech zase vrátily do školy katolické. Musela býti rozšířena. Roku 1912 převzal ji uherský stát. Od té doby vyučovalo se v ní maďarsky. Pokud byla škola pod vojenskou správou učilo se v ní česky a německy, od vyrovnání s Uhrami pokud byla státem uherským podporována česky a maďarsky a po vydání Apponyiho zákona (Kdo žije v Maďarsku je Maďar a musí maďarsky znát), jen maďarsky. Tehdy zřízena byla také škola opakovací pro děti od 12 do 14 let v neděli a ve svátek!

Petr Kovařík a Petr Kýška   Prvním učitelem na Heleně byl Kovářík, ale nebyl odborně vzdělán. Byl vyučen tkalcem a vyučoval dítky ponejvíce v zimě. Pozn.47 V českém jazyku neměl ani slabikáře, ani jiné školní knihy. Na lípová prkna vyryl jednotlivá písmena, jednotlivá slova, ba i celé věty (příslovy). Tyto tabule sloužily k vyučování školnímu. Na půdě školy nalezl tato prkna jako dítě Alois Eliáš Pozn.48, t. č. správce školy v Rimavské Sobotě. (52)

   Kovářík učil až do smrti r. 1849 Pozn.49. Po něm byl učitelem Fr. Kroupa, byl místa zbaven. Na to působil na škole učitel J. Holeš.

   Od r. 1863 působil na škole (katolické) učitel Jindřich Schlögl Pozn.50. Založil obecní knihovnu Pozn.51 pěstoval (53) včely, zahrádku, ovocnou školku. Ve svém dorně měl hostinec pro katolické občany a obchod smíšeným zbožím. Vyměřoval a dělával často práce, které spadaly v obor inženýra. Byl to jeho vedlejší příjem k malému platu učitelskému. Zemřel na Heleně r. 1897, stár jsa 56 let.

   Dva vychovatelé v obci, učitel katolík Jindřich Schlögl a učitel evangelík Jan Chorvát — a přece shody mezi nimi nebylo. Názor na život a účel života je rozděloval. Naproti tomu mezi reformovaným farářem Vincentem Jauzou a katolickým učitelem Schlöglem (otcem) byl poměr přátelský: kdykoliv přijel Jauza na Helenu, vždy se sešli, pobesedovali si, zahráli si, porozprávěli o poměrech v obci, v katolické i reformované církvi — učitel evangelík Chorvát zůstával stranou. On takových zábav a besed nemiloval, ba on tím přímo pohrdal. Nepřátelství vzrostlo, když Chorvát žehral, napomínal, varoval, před vášnivou láskou, volným manželstvím a pod. Věřící dali mu za pravdu. Hlas lidu odsuzoval zvláště toho, kdo dlouho žil v nežehnaném manželství. Byly z toho řeči po vsi! . . . Je to ten náš člověk, co svou zákonní ženu zavrhl a s jinou se spolčil, aneb někdo mimo nasi církev? Obec si ho vážila, škola ctila . . .

   Žaloby na Chorváta se množily. Jednou pro to, podruhé pro ono. Jouza odsoudil Chorváta k mlčení, ať čte z postile a nekáže více.

   Přátelství mezi Jouzou a Schlöglem (otcem) sílilo, nepřátelství Schlöglovo k Chorvátovi rostlo. Vzájemný poměr se jen a jen přiostřoval a to tím více, že Schlögl (otec) byl od úřadů pověřen, aby zadržoval, otvíral a přehlížel došlé dopisy Chorvátovy. (54)

   Po něm stal se učitelem jeho nejmladší syn Jindřich, a když odešel do Nové Moldavy, učil jeho bratr Jan. Pozn.52 - viz následující odstavce

Pozn.52

   Po smrti Jindřicha Schlögla (15. prosince 1897) působil na škole v Heleně jeho nejmladší syn Jindřich, a když byl přeložen na státní školu novomoldavskou (t. č. v Temešváru profesorem na reálce), nastoupil nejstarší syn Schlöglův Jan, narozený na Heleně 1. května 1871. Nejprv chodil do školy k svému otci, později ztrávil 2 roky na škole v Bohdanči u Pardubic. Z rozkazu maďarské vlády byl otec přinucen odtud jej vzít a jelikož maďarského jazyka neznal, byl dán na vzděláni k reformovanému faráři Vincentu Jouzovi, rodem Čechu, v Klopodii. Po roce skládal zkoušku v Bělé Crkvi do II. tř. latinské školy. Učitelský ústav vystudoval v Aradě. Jako učitel působil na škole v Heleně od 1. srpna 1900 do 14. srpna 1914. Snažil se vyzbrojit děti pro zápas životní a probouzet a udržovat v nich lásku k národu, z kterého otcové vyšli. Lid a zvlášťě mládež učil katolickému církevnímu a národnímu zpěvu.

   Za něho stará škola byla opravena a rozšířena, neboť pro velký počet dětí nestačila. Děti reformované chodily do školy katolické, neb svého učitele neměly a helenský sbor reformovaný vydržovat ho nemohl.

   Notár Kugel s reform. farářem Némethem se všemožně snažili, aby škola byla postátněna, což se jim v r. 1912 podařilo. Németh prosadil, že i večerní vyučování českého zpěvu v místnosti školní bylo zakázáno. Učitel Schlögl učil nyní v bytě. Byl to život nesnesitelný, plný pronásledování a udávání, ale on setrval a neustoupil. Za vlastizradu bylo mu pokládáno, že sousedům předčítal z českých novin a z dějin národa českého. Za velké provinění se mu kladlo, že svých pět dětí posílal do českých škol v Čechách.

   Stará škola nestačila, prodal tedy svůj dům ku zřízení druhé obecné školy. Po zestátnění druhé školy byl na ni přidělen učitel Bak Aladár (padl u Sadagory v Haliči). Byl to mladík nezkušený, zuřivý Maďar, povahy výbojné, nesnášenlivé, v jednání neústupný, ba drzý. Usiloval jen o to, aby v krátké době udělal z helenských Čechů Magyar ember — jen Maďar jest člověk . . .

   V roce 1914 byl návštěvou u Schlögla Pražan, jehož otec byl dlouhá léta v Bělé Crkvi nadlesním ještě v době Vojenské hranice. Ve společnosti obou byl zdejší rodák Dvořák, který přijel as Bulharska. Vyprávěl o válce bulharsko-turecké, kterou sám prodělal. Učitel Bak pod okny naslouchal. Jelikož česky nerozuměl, vstoupil do světnice a učitel Schlögl mu vyprávěl maďarsky líčení Dvořákovo. Bak s Némethem a Kuglem udali na Schlögla, že se u něho konají protistátní schůzky. Schlögl byl místa správce školy na Heleně zbaven a přeložem do Senteše. Vyrozumění dostal o prázdninách v r. 1914, když dlel na letním bytě u dětí v Čechách. Po dlouhé jízdě dostal se do Senteše . . . avšak místo ve škole nastoupil na frontě — při vypuknutí světové války, jako pansláv z trestu vřazen jako bývalý aktivní důstojník do armády v poli. Byl s pátým pěším maďarským plukem v Segedíně poslán k Užoku, později k Černovicím, k Dněstru a do Besarabie. Válečnými útrapami vysílen byl uznán za nezpůsobilého k vojenské službě. Vrátiv se po roce na dovolenou, prosadil u uherského ministerstva vyučování rehabilitaci, byl dosazen za zástupce školy ryze maďarského města Senteše pod podmínkou, že své děti, které navštěvovaly české školy v Čechách, dá do školy maďarské. Byl donucen vzíti děti ze škol v Čechách dol Senteše, jinak mu bylo pohroženo, že ztratí službu. V Senteši prožil v. r. 1918—19 hrůzy maďarského bolševismu.

   „Za bolševického násilí byl jsem o všecko okraden. Jako Čech byl jsem maďarským bolševikům v Senteši zrazen a měl jsem býti pověšen. Opustil jsem všechno a v zimní dobu na Štědrý večer se svou ženou pres zmrzlou Tisu uprchl. Bůh jest mi svědkem, s jakým nadšením a jakou láskou jsem na Slovensko spěchal, bych má léta poslední věnoval národu, který od mládí byl mi tak milým a který jsem od svého útlého mládí tak miloval. Mohl jsem klidně žíti v Maďarsku, kde jsem měl svoje domy, pole, celé hospodářství; prodal jsem to."

   Roku 1919 byl přijat do služeb našeho státu a znalost maďarského jazyka ustanoven do pohraničního městečka Čeklýsu u Bratislavy, odkud později pak jel do Uher do Senteše, aby si přestěhoval bytové zařízení, které měl u své 85leté matky. Cesta tato stala se mu osudnour, neboť tam byl zatčen a uvězněn v Segedíně a konečně na zakročení naší vlády po pětiměsíčním vězení propuštěn na svobodu. Proč byl učitel Schlögl tak krutě pronásledován, vězněn? Jen proto, že lnul k českému národu již v útlém věku největší láskou a úctou, že byl tělem i duší Čechem a panslávem a že po 25letém maďarském útisku nepomaďarštil sebe a nedopustil pomaďarštit svých dětí. Když byl zatčen, roznemohly se z pěti dítek nezaopatřených čtyři a na dovršení této tragedie ulehla i jeho choť. Pět měsíců pověstného maďarského žaláře hlodalo na jeho zdraví a přec se nelekal ničeho, ani smrti, která na něj u Maďarů čekala. „Na růžích jsem neměl ustláno. Zašil jsem trpkostí dost a přece jsem zůstal tím, čím jsem až dnes.“

   ,,O krásná, velmi krásná cnost jest hýti dobrým vlastencem, ale doplácí člověk na to za svoje upřimné snahy. Byl jsem dost často ve stavu zoufání, žádná opora a žádné zastání, ještě mně i přítěžovali ti, od kterých jsem toho nejméně očekával. Bylo to utrpení a jen a jen pronásledování, a proč? Že jsem byl Čech. Toho jsem nikdy a nikde nezapřel.“

   Po odchodu Schlöglově byl učitelem na Heleně Jan Karban, dipl. učitel, rodák z Bigru, po něm nastoupili učitelé rumunští.

*

   Pan uč. Karban už dva roky jest v Naďlaku učitelem. Zde byli minulý rok (1927) dva mladíci rumunští, kteří však nebyli zde oblíbeni. V r. 1928 byla zde učitelkou jedna dívka z Coroniny, jejíž matka jest Češka, tak česky umí. V r. 1929 přišel na Helenu český učitel Ladislav Šrubář.

   Konec pozn.52

 

   Pro své národní přesvědčení, školskou vý- (55) chovu v duchu národním (učil po nášsky, nášskýrn způsobem), mužnost a neochvějnost, byl uherskou vládou jako „Pansláv“ pronásledován, za války jako politicky podezřelý, byl pod vojenským dohledem. Do (56) horních Uher (na Slovensko) se z pochopitelných důvodů nedostal, ač o to žádal. Vzdoroval všem pronásledováním statečně, stál pevně a neoblomně. Ve své ženě měl mocnou oporu. Břímě života pomáhala mu nésti celou silou své šlechetné duše. V úředních maďarských záznamech byl veden jako živel méně spolehlivý a proto na Slovensku vyučovati nesměl. Ještě (57) po převratu byl uherskou vládou žalářován, za vlády bolševiků až k smrti ohrožen.

Dunaj v Kamenných vratech   Praví-li evangelíci, že při odchodu Chorvatově padali lidé lítosti na zem, praví katolíci o učitelích Schlöglových, zvláště o synu Janovi Pozn.53, že zlatými slovy vryli své jméno do srdcí mnohých synů a dcer tamějších a jich jméno budou vždy s děkováním si připomínati. [Alois Eliáš Pozn.54]

   Zkoušky ve škole konaly se před komisí. S počátku chodili sem z Požeženy. Hejtman, děd Dra Auerhána, doktor s rychtářem chodili vyslýchat dítky. Kdo se učil, o tom říkali: Ten půjde, do školy do Požeženy. Tam bylo velitelství setniny. Tam ho tedy vzali. Z Černíka se stal vrchní inženýr, měřil dráhu v Turecku, Karel Dobiáš byl při dráze přednostou stanice, v Segedíně se oženil. Na školy je nedali rodiče, to je dali ti vojenští páni studovat.

   Ti měli ten život lehčí Pozn.55 Co se tu namoří lidé i do- (58) bytek Pozn.56. Taková sfráň, že se nedá orat. To jsou muka, taková prudká štráň.

   Večerní kázání těšilo se zvláštní pozornosti. Bylo poslední a proto nejvzácnější. Bratří a sestry Pozn.57 zahrnovali mne zvláštní přízní. Jeden bratr se nám nabízel, že nás zavede vozem do Klopodie. Za svítání vyjedeme a večer již tam budeme. Rád bych užil jeho laskovosti — cestování hornatou krajinou od rána do večera by mne zajímalo — ale manželka moje putovala ve dvou osobách a obával jsem se, aby jí to snad neuškodilo. Již jen cestou z Heleny do Staré Moldavy zakusili jsme příhod dost . . . prudké zatáčky, cesta přímo podle rokle, vůz se často nakloňoval . . . V hodinách odpoledních dojeli jsme lodí do St. Ršavy. Povšiml si nás kočí a zval nás rumunsky, maďarsky, německy, abychom jeli s ním a prohlédli si na ostrůvku v Dunaji tureckou mešitu. Drže hodinky v ruce, (59) rozmlouval jsem se ženou. Začal i on Česky. Avšak doba odjezdu se blížila . . .