Z Peregu odjeli jsme vozem do

Naďlaku.

   Z naší návštěvy měl radost br. Ivan Bujna, farář slovenského sboru a. v. v Naďlaku. Litujeme dodnes, že nemohli jsme tuto radost prožiti společně s ním a br. farářem Štefaníkem. Nedorozumění v úřadě i osobní kazí příbuzenský svazek.  Osvědčuje se rada Přísloví: Přítel bývá vlastnější než bratr (18, 24).

   U faráře Štefaníka zajímala nás sbírka různých památek po jeho bratru, slavném generálu československých legií, M. R. Štefaníkovi.

   Po městečku a okolí — jest to zásluhou br. f. Bujny, že město s okolím bylo přivťěleno k Rumunsku Pozn.15 — provedl nás starý učitel církevní školy. Vzpomínal s láskou své působnosti v církevní škole a bylo mu líto, že v církevních budovách školních vyučují jednak Rumuni, jednak Slováci, ale rumunsky. (19)

   Někteří vysvětlují název Naďlaku od maďarského významu trstiny, jiní se kloní k významu „magnus lacus", t. j. veliké jezero a mají za to, že toto jméno dali místu Římané, podmanivše si Dacii.

   Rumuni zaujali svá dnešní sídla za císaře Trajana, jenž v provincii dobyté usadil velký počet osadníků románských. Dnešní Rumuni se však pokládají za přímé potomky osadníků římských a zdá se, že jim více lichotí býti přímými potomky Římanů aneb poromanštělých provinciálů než býti potomky Thráků. Pozn.16

   Naďlak — rumunsky Nagylacu, maď. Nagylak —— (20) býval důležitou tvrzí a zdejší Srbové mnohých hraničních výhod užívali. Pomáhali častokráte Uhrům k vítězství nad Turky. Demetr Jaksič, bitvu nad Turky Pavlem Kinižim r. 1479 již prohranou, svým příchodem učinil vítěznou, pobiv 30.000 Turků a 50.000 zahnav na útěk.

   Petr Jaksič pojal za ženu dceru českého šlechtice Annu, která mnohé husitské rodiny usadila v Naďlaku. Ve zbořeném chrámě při Maruši — dělila Naďlak od bývalé Srbské vojvodiny — sloužil Bohu v části chrámu srbský pop a v části chrámu — husitský kněz. Tato Anna, již jako vdova, zavedla Lutherovu reformaci, mladé lidi vysílala na studia do Vítemberku a snad i s Lutherem si dopisovala.

   Když minulo nebezpečí tureckých vpádů nadala Marie Terezie místo městským právem a Srbové, uvyklí více boji než pluhu, se odtud z části vystěhovali.

   R. 1803 zakládá se slovenská část města. R. 1802 přidělil královský komorský prefektorát v Pečce (Pecica) Slovákům z Komloše a odjinud půdu. Tuto ještě na podzim zaseli, na zimu se vrátili domů a zjara r. 1803 se sem nastěhovali. Prvním učilelem byl David Samec, který působil v Komloši. R. 1804 vystavena byla škola. Učebné dostávali učitelé od dítek v přírodninách:  slepice, slámu, vajíčka.

Chrám Páně církve v Nadlaku.   Prvním kazatelem v Naďlaku byl Jan Keblovský, rodák z Komloše. Před tím byl profesorem a kazatelem v Rožnavě. Nastoupil r. 1804. V úřad uveden byl 12 října 1804. Církev měla tehdy 2.000 duší. Kromě Keblovského (1804, zemř. 1825) kázali v Naďlaku: Samuel Krištoffy (od r. 1825, zemř. 1848), Daniel Zajác (od r. 1839), Ludevít Haan (od r. 1849), Ondřej Szeberényi (nar.  1824, zemř.  1895)  Karol Hrdlička (21) (nar. 1837, zemř. 1908), Ludevít A. Boor (nar. 30./8. 1855), Ivan Bujna (nar. 26./7. 1881), . . . Štefaník. Filiálkou Naďlaku jest Pitvaroš a Bánhegyes.

   Při bohoslužbě není farář modle se obrácen k oltáři, ale k lidu. Kříž, ač jest to sbor luterský, pokládá lid za odznak katolicismu a má proti němu odpor. Pohřební průvod jde bez kříže. Na oltáři jest sice kříž, ale na věži jest hvězda „aby sme sa vraj dělili od katolictva . . .“

   Ženich s nevěstou nečekají na uzavření manželství před obecním matrikářem, ani na požehnání církevní (v Uhrách platil občanský sňatek), nýbrž v ten den, kdy řekl o ruku nevěsty, již se s ní oženil a ona se vdala.

   Domy Slováků jsou pěkně obílené, domy Rumunů jsou dosud mnohé z bláta. Jak Slované (Slováci, Srbové), tak Romani (Olaši), nazývají sebe navzájem sousedy neb bratry.

   Vyšli jsme si z města k břehu Maruše. Nedaleko odtud jest hranice rumunsko maďarská. Kolem města jsou zbytky hradního příkopu. Dnes jest tu nejvíc Slováků (asi 8000) a Rumunů (4500), podle náboženství nejvíc luteránů (7500), pravoslavných (4000), řím.-katolíků (1300), řec.-katolíků (1100), zbytek jsou kalvíni (150), baptisté, unitáři, židé. Zdá se, že Slováků bude vždy více ubývat — majetek vzrůstá, ale života ubývá. Jsou rodiny slovenské s jedním dítětem — i bez dětí. Pozn.17

Železná vrata.   Z Naďlaku odjeli jsme brzy zrána autobusem do (22) Aradu, odtud pak přes Temešvár Pozn.18 do Staré Ršavy.

   Před St. Ršavou v Jablonici přistoupilo do vlaku několik žen s košíky s máslem, tvarohem, kuřaty. Zůstaly stát u dveří. Košíky zastavily uličku ve vozu. Průvodčí je chtěl pokutovat. Nač vezeme s sebou zavazadlový vůz? Daly se s ním po rumunsku do vády. Najednou jedna rozčíleně zvolá: „Já se dru, abych dětem udělala šťastnější život, abych měla něco na děti, ne na něj!“ Jak jsem byl v této cizině řečí mateřskou najednou překvapen! Dali jsme se do řeči. Vyprávěly mi, že jsou ze Šumice, kde žijí ve 106 rodinách 503 duše. Jejich farář, katolík, jest Němec, ale naučil se mezi nimi česky. Žijí vysoko v horách, Pozn.*) pasou dobytek a mléčné výrobky prodávají do St. Ršavy, kteří pak obchodují dobytkem, chodí na trh až do Turn-Severinu. Na stanici (Jablonica) mají 4 až 5 hodin. V okolí žijí Rumuni. Mají zato, že předkové jejich pocházejí od Roudnice, od Chýžan. Pozn.**) Bylo tu nejprve 14 rodin. Dědové přišli v r. 1828 a byli přiděleni 13. pohraničnímu pluku.

   Průvodčí zatím odešel. Oddechly si zhluboka a jedna povídá vesele: Že tady byl pán, neříkal nic, on se strýčka zalekl.

   Po chvíli vyprávěla naše krajanka: Šla jsem po (23) Oršavě. Pozn.*) Přede mnou šli dva páni. Jak mně to bylo milé, že slyším milou českou řeč. Dodala jsem si kuráže  a  povídám:  Vítám  vás, strýčci.

   Avšak tato velká důvěra krajanů k Čechům, rozběhlým po světě, ne vždy se vyplácí. Děvče ze Sv. Heleny přišlo na zimu do Oršavy Pozn.19 sloužit. V neděli šla na procházku. Jak jí to slušelo! Hiplátko (kabátek) těsně přiléhal k tělu, bíle vyžehlené sukýnky byly v bedrách podpásány pentlí (modrou neb červenou), vlasy byly uspořádány v uhlazený účes. Oslovil ji pán a okouzlil ji — mateřskou řečí. On je Čech! Nebyl oblečen, jak chasa na Heleně v černý oblek, ani kytičky za kloboukem neměl. Pozn.**) To byla pánská, (24) městská móda. To byl pán, snad velký pán . . . Zahořela ku krajanu náklonností, láskou. A když se narodilo dítě a ona ho prosila, aby mu byl otcem a jí mužem, řekl před soudem, že jí za lásku její zaplatil a nemá k ní jiných povinností. Statné, velké, krásné, pracovité děvče padlo. Padla panna siónská, která tak krásně zpívala na Heleně ve shromáždění. Připadla i s dítětem ustaraným rodičům na krk přesto, že hlad a bída vyzíraly ze všech koutů. A jakou mohli vytvořit krásnou domácnost! On z lidu, krejčí, ona z lidu, který se naučil v horách rvát se s přírodou o skývu chleba — a kdyby o smilování a požehnání prosili, zda by dům jejich Hospodin štědrostí neobsypával?

Hrad Golubace   V Šumici mají českého učitele. Časopisů českých nemají. Vytáhl jsem z kufříku stará čísla Lidových novin a ženám rozdal. To si počtem, pochvalovaly si! Dobře by udělala strana republikánská, kdyby těmto lidem své časopisy zasílala.

   S radostí vyprávěly o návštěvě dvou biskupů. Ten druhý byl asi děkan, Pražan holohlavý, v kostele pěkně zpíval.

   Vlak projížděl horami, vtěsnán do skalisk. Chvílemi to zarachotilo na mostech, pod nimiž razila si skalami cestu Vela reka (Velká řeka) aneb Crna reka (Černá řeka). V kraji jsou Herkulesovy lázně. To má snad vábit více lidi než staré jméno Priboj.

   V Oršavě — proti ní leží srbské městečko Tekija (25) — zůstali jsme přes noc. Brzy zrána stáli jsme na břehu Dunaje. Vyhlíželi jsme po lodích s československou vlajkou. Parolodí projeli jsme Železnými vraty Pozn.*) (n. branou, turecky Demir Kapu), pohořím Klisurou (nebo Džerdap), kolem Moldavského ostrovu, Babagaje (turecký výběžek), Pozn.**) kolem hradu Golubace, Pozn.***) obdivovali silnici na straně srbské, tesanou do skály za císaře Trajana, silnici na levém břehu rumunském, vystavenou za vlády uherské hrabětem Szechényim v r. 1837—40 z Baziáše do Verciorovy, zastavili jsme se u několika přístavů na rumunském břehu, pokochali se pohledem na kostelík v Dobré na jugoslávském břehu, a v hodinách odpoledních zakotvili ve Staré Moldavě. Ohlásili jsme se na policejní exposituře.