Na královském (státním) panství v Mezöhegyes Pozn.1 žil na pustě, zvané Pereghaus Pozn.2 zbrojmistr Pozn.3 (Wachtmeister) Vančura. Pozn.4 Stát uherský, prováděje r. 1854 pozemkovou reformu, rozparceloval toto panství, při čemž na každé „numero" připadlo 14 katastrálních jiter (t. j. 10 řetězů; 1 řetěz = témeř 3 korce = 1 ha). „Vláda to dala lidem." Byla to jednak úrodná pole, jednak louky. Osadníků — Němci, Slováci a Malorusové, většinou z horních Uher — jen pozvolna přibývalo a stále bylo dosti pozemků. Vančura psal o tom přátelům, „a bylo to v máji před 2 lety, co byl ten velký mráz v r. 1866, co jsme sem přišli (r. 1864). Naše vesnice byla pusta. Stál tu uprostřed polností velký panský dvůr, roztrhalo se to, udělaly se parcely a půda byla podělena."

   Dnes vidíme před sebou krásně uspořádanou osadu, úředně zvanou (rumunsky)

Peregul Mare (German), Pozn.5

která však nebyla zbudována rázem. Ani její čeští obyvatelé nepřišli jedním rokem; asi v 10 letech se (7) tu lidé v obec ustavili. „Ten psal tomu, ten tomu, jeden druhému, a tak se stěhovali.“

   Dnešní majetek českých obyvatelů v Peregulu (na Pereku) není podle stavu z doby dědů — žijí tu ještě mnozí, kteří se zrodili v Čechách — mnoho se časem přikoupilo. Český sedlák závodil se svým německým sousedem (z Dol. Rakous) a hospodářsky jak Němce, tak i Slováka a Rusína předstihl. Český majetek byl rozmnožen jednak dobrovolnou koupí, jednak koupí z třetí ruky. Stalo se to takto: Půda byla dána všem do pachtu (arenda), později to přišlo na vejkup. Kdo chtěl býti vlastníkem půdy, musel si ji vyplatiti. Naši bratří Slováci domnívali se, že půda jest navěky jejich, že to dostali od císaře a nechtěli tomu rozuměti, že musí přidělenou půdu vykupovati. Strážníkem na Peregulu German byl Němec. Neví se, zda z vlastní nepromyšlenosti, aneb z návodu svých krajanů je v tom utvrzoval; ba svými rozklady přivedl to u Slováků tak daleko, že se proti vrchnosti vzbouřili. Bylo vysláno vojsko, aby pořádek zavedlo. Velitel husarů byl tak šlechetný člověk, že dal povolati k sobě děti a žádal je, aby prosily své rodiče, aby od odporu ustoupili, jinak že budou jak rodičové, (8) tak i ony ze stavení vysazeni. Nic to nepomohlo. Lidé platiti nechtěli, a tak to přišlo do licitace. Kdo se uvolil, že bude platit, ten zůstal. Kdo nechtěl, tomu to prodali, a tak to skoupil nějaký Adler z Pečky (maď. Pecska, rumunsky Pecica), ten koupil 10 numer (numero t. j. stavení a 14 katastr. jiter pozemků, t, j. asi 28 českých korců), Spilka 27 numer, Dr. Schwester koupil 7 až 9 numer. Od těchto to kupovali naši lidé ze semtěšské (reformované) církve a to ze Zaříčan Bednář, z Tupadel Komberec a jiní.

   Z Čechů byl prvním osadníkem Josef Bednář, římský katolík, z Chlumce nad Cidlinou. Byl švakrem Vančurovým. „Ten sem přijel a za laciný peníz to koupil. Nejprve to přišlo pod arrendu, Pozn.*) to trvalo 10 roků, pak to přišlo na vejkup. Vančura psal nebožtíkovi mému tchánovi, ten přišel v r. 1863. Můj nebožtík pantáta pocházel ze Zaříčan. I Vančura pocházel ze Zaříčan. Po Bednářovi přišli Vančurovi. Ti byli reformovaní. Kdo se sem stěhoval, to byla samá chudoba. Snad měl nějaký koreček pole, ale žádný majetník, hospodář sem nepřišel. Když přivez' 700 neb 800 zlatých, to bylo všechno. Jen jeden byl bohatší, Dušek. Pavlík měl trochu větší majetek, ale byl lehčí, všecko propil.“ — „Sami se sem stěhovali, z vícero vesnic a v různých letech. Když přišli k Čábě, ženské brečely, Pozn.**) že tady bude močál, ale na Peregu nebylo močálů. Pamatuji se (9) ještě na babičku, která nesla na zádech brány z Čech, ze Starkoče.“ Pozn.*)

   „Můj otec byl ve Vídni krejčím, měl hlad, našel čtyrák, vandroval, až přišel sem. Odtud psal domů a přišli jeho rodiče. Prodali to v Čechách a tady koupili tři baráky.“

   „Jezdilo se přes Štádlavu do Aradu. Vezli s sebou peníze a šatstvo. Almaru, kisny (bedny) to po železnici. Někteří si svoje věci naložili na vlastní vůz. Můj tchán (Václav Ladislav) mně přijel naproti.

   Později jezdili někteří vlakem. Jeli do Vídně, odtud do Budapeštu lodí, a pak vlakem na Solnok a Čábu.

   Mnozí strachem utíkali. Potkali lidi a zděšeně volali: To jsou medvědi! A byli to lidé (Rumuni), kteří byli oblečeni ve svůj kožich, chlupy na venek.

   Tři bratří Formánkové šli pěšky. V Pešti kopali mičodu. Ztratila se jim, oni ji našli a vzali ji s sebou. Za Peští se ptali, kde je cesta na Pereg. Lidé si cosi povídali. Oni se lekli. To jistě ví, že my tu mičodu máme. ,Hoď jim ji'. Zahodil ji — a z bázně dali se na útěk.“

   První život Čechů na Peregu byl dosti bídný. „Přišly potom zlé časy. Dne 24. května 1866 nastal krutý mráz, všechno zmrzlo, lidé neměli ani k setí, ani k živobytí. Někteří jeli až do Sedmihradska nakoupiti, jiní chodili skoro žebrotou; navozili jen trochu fizole a obilí.

   Potom dostali od vlády pole, na polovičku; naši lidé to obdělávali a s užitkem polí dělili se na polovici s vládou, totiž úrodu polní odvedli z po- (10) lovice vládě, z polovice připadla tomu, kdo obdělával. Kdo obdělával, musel dáti nejenom práci, ale i osivo. Polnosti jim přidělené měly jméno císařský štít, vlastně byl to zemský štít."

   Čechů reformovaných žije ve Velkém (Něm.) Peregu přes 60 rodin, z těch jsou tři rodiny smíšeného manželství (u Motýlků jest rodina smíšeně řecko-katolická). Přestupů k jiné církvi není, což jest jediný důvod, že se naši Češi udrželi nejen nábožensky, ale i národně.Pozn.6

Čes. reform. modlitebna v Peregu.   České rodiny římsko-katolické se vystěhovaly až na jednu do Ameriky, Pozn.7 avšak najdete v Peregulu German (Peregul Mic, Malý Pereg, asi půl hodiny od Peregul German vzdálený, jest celý maďarský a vesměs reformovaný) rodiny i nereformované, které s vámi česky mluví, a to jsou naši bratří Slováci, vyznání řecko-katolického, kteří se jako čeledínové u našich hospodářů česky naučili. Staví si tu kostel i faru, posud je ale vše jen pod střechou, Pozn.*) a jejich (11) farář jest zatím hostem na faře římskokatolické. Římští katolíci mají tu pěkný, vysoký kostel, proti němuž kostelík řecko-katolický jest takovou chudobkou.

   Modlitebna reformovaných Čechů, která jest zároveň církevní školou, postavena jest na pozemku, který byl zakoupen od pana Karety, člena církve. Okolí modlitebny jmenuje se „Čáslaví" a jest to původní česká čtvrt Peregulu German. V nynější době mají Češi zakoupena místa i v jiných částech obce.

   Modlitebna vystavena r. 1874, slavnostně otevřena r. 1875. Při této slavnosti kázal po maďarsku reformovaný farář Szondy z Malého Peregu, v bibličtině farář slovenské církve augspurského vyznání Szeberényi Pozn.8Na Dunaji z Naďlaku. Slavnost konala se na podzim. Náboženský život v prvních letech byl slabý.

   Sbor český reformovaný čítá 265 duší, mimo to patří do sboru i maďarští čeledínové z Malého Pereku (slouží u českých hospodářů v Peregul German).

   Do roka bývá průměrně 5 křtů, 2 až 3 pohřby (do konce září 1925 dva), oddavků 2 až 3 páry, někdy se to shrne a bývá 6 až 8 oddavků.

   „Chtěli jsme mít vlastní školu, byla tu škola katolická a ta byla malá. České děti byly s počátku vyučovány v najatých kvartýrech, pak vystavěla se škola (byla zároveň modlitebnou) s učitelským bytem. O stavbu školy staral se nejhorlivěji kurátor Václav Ladislav. Udělala se sbírka, rozvrhl se náklad, najali se cihláři. Něco dala maďarská vláda (komitát v Aradu dal  100 zl.), něco církev (12) (seniorát v Nagyszalomta Pozn.9 dal asi 150 zlatých. Poslali jsme žádost i k císaři a dostali jsme 100 zlatých. Nakoupili jsme dřeva, a sami jsme si je dovezli. Zvony Pozn.10 byly koupeny od maď. reform. církve v Semlaku, kde byl farářem Čech, jménem Bedřich z Nosislavě u Židlochovic, již. Morava.

   Před válkou mohli jsme mít kostel. Z domestiky dostali bychom K 16.000.-, čekali jsme však až se cihly vypálí. Potom přišla válka a teď nemáme nic."

   Hřbitov jest v místě, společný všem vyznáním, která tu mají vyhrazena oddíly; římsko-katolický, reformovaný a řecko-katolický.

   Prvním kurátorem sboru byl Václav Ladislav. Staršími (presbytery) byli Dušek, Podávkové, Boháč, Koberové, Beranové.

   Prvním Pozn.11 učitelem byl Nandor (t. j. Ferdinand) Španihel. Přišel z Moravy, asi z Rouštky (Růžďky). Byl učitelem nejprve na Svaté Heleně (nyní Rumunsko), odtud přijal místo na Peregu, naposled působil ve Velikém Središti (nyní v Jugoslávii na hranicích Rumunska dnešního.) Žije dosud (t. j. r. 1925).

   Druhým učitelem byl Bedřich Vilém Čížek. Byl z Libice n/C., kdež otec jeho byl učitelem. Působil (13) na Sv. Heleně, na to v Semlaku, pak na Pereku a to 2 roky a zemřel (na Pereku?).

   Třetím učitelem byl Gustav Španihel. Na Peregu působil 4 roky, 4 roky na Sv. Heleně, 22 roků ve Vel. Središti. Na Peregul přišel zemřít. Žil tu několik let jako pensista.

   Alexandr Szekel, učil asi 2 roky po česku i maďarsku. Byl rázný, odešel, neznámo kam.

   Trnavský, Slovák, byl učitelem asi 10 let, odešel do Budapeště.

   Gustav Gemzický učil rok, přivezli jsme ho z Megyeše, šel do Fakert.

   Miloslav Jurányi učil 6 let, zemřel v Peregulu 1903. Pozn.12 

   Julius Cavar (od r, 1903 do r. 1906).

   Josef Juhász učil asi 4 roky. Odešel do Banátu, kde si koupil pozemek.

   Julius Cavar (po druhé). Odešel 15. - 16. října 1910. Děti zapsal, nechal tu nábytek kufry a odešel do horních Uher, do hontianské stolice (Nagy Szén?). Byl nervosní. Pozn.*)

   V únoru r. 1917 přišel Ludvík Meszáros. Naučil se tu česky, vzal si ženu z českého rodu (Szentpéteri), byl dobrým učitelem. Působil do r. 1920.

   Po jeho odchodu bylo místo učitelské zatímně obsazeno a děti vyučovala učitelka Alžběta Lengyelova, Maďarka. (14)

   V prosinci 1922 a lednu 1923 vyučoval kurátor sboru Jaroslav Kalousek mladší,

   v únoru 1923 dojel Pavel Potoček. Učil do listo­padu 1923. Vzav si u rumunského škol. inspektora zdravotní dovolenou, bez souhlasu staršovstva, přišel do rozporu jak se staršovstvem, tak i s církevní vrchností, a pro různé neshody místo opustil. Byl učitelem i kazatelem.

   Nešťastný Potoček ...

   Kurátor byl jiného mínění: Myslím, že může naříkati sám nad sebou. Přeji mu vše dobré — má přece dcetu Etelku mé sestry Kateřiny z čís. 70 Pozn.*) za ženu — ale nevím, kde bude on spokojen a oni spokojeni s ním. K takové práci musí býti vzdělání, povaha, láska a trpělivost (Viz str. 44.) Pozn.**)

   Do konce r. 1923 vyučoval na škole opět kurátor, nato chodily děti do státní rumunské školy, od prázd­nin r. 1925 jest učitelem Karel Farago, Jeho matka jest českého rodu. Pozn.***) Studia má maďarská, snaží se však češtině se naučiti.

   Plat učitelův jest 12.000 lei hotově, 12 q pšenice, 12 q kukuřice, 8 m3 topiva, zahrada, byt. Učitel má právo, aby si každý 1 q pšenicevyměnil za 1.000 lei. (15) Stoupne-li cena pšenice, má právo při odkupu na vyšší peníz. Plat takto zaručený činí ročně 32.000 lei.

   V prvních letech byli reformovaní Česí dáni pod duchovní správu reformované církve v Semlaku, 14 km odtud, kde na maďarském sboru byl farářem Čech, jménem Bedřich. Ten dojížděl občas do Peregu. Později, asi po jeho smrtí byli reformovaní Češi dáni pod správu maďarského reformovaného sboru v Malém Peregu (2 km) a sloužil jim, žel po maďarsku, děd, otec i syn z rodiny Szondy. Na české kázáni (v bibličtině!) při pohřbech byl zván farář slovenské luterské církve v Nadlaku, 15 km odtud.

   Historie Čechů v Peregu (Peregul German, Ně­mecký Peregul) vykazuje i smutnou vzpomínku. Roku 1893 o pondělí masopustním pořádala se v českém hostinci u Vratislava taneční zábava. Děti utekly z domu a zevlovaly. Chlapec Vraných ztratil krejcar (někteří říkají, že korunu, ale jiní to vyvracejí, kde by prý korunu vzal a kdo by mu tak velký peníz — v té době — dal). Škrtl sirkou a hledal. V koutě taneční sině — hostinský byl zároveň obchodníkem smíšeným zbožím — stál sud s petrolejem, košťata a 600 balíčků sirek, t. zv. zednických, jichž hlavičky byly skutečně ze síry vyrobeny. Odhozená sirka způsobila požár, nastal i výbuch, „a národ, co byl v sednici se zalkl."

   Někteří hnali se k východu, a nemohouce pro hromadu povalených vyjíti, pobíhali jako smyslu zbaveni po světnici, a byli by jistě zahynuli, kdyby jeden z čes. občanů nevyrazil okno a nechytal nešťastníky za nohu a neházel oknem ven na sníh. Takovým způsobem několik jich bylo zachráněno, více pro hustý sírový dým se konati nedalo. Slovák Mikuláš Najš stál v kouťě a jako svíčka hořel, jistý Němec, který šel do české hospody řka: Tam bude má poslední štace, takm se rozloučím s kamarády a pojedu pryč (měl poprodáno a den na to chtěl jeti s rodinou do Ameriky), rovněž v plameneh bídně zahynul. Hostinský Vratislav měl v truhlici 3.000 zl. a chtěl je zachrániti. Zahynul bídně. Nevrátil se s penězi. Stál u stolu a hořel. Pěstmi bušil do stolu až plameny podrazily sílu jeho těla. A co nejhoršího, uhořel i vnuk hostinského, 3 letý chlapec, který spal na posteli.

   Z Čechů zahynuli; Evangelíci: Boháč, Ruml, ho­stinský Vratislav s vnukem, z katolíků: Bednář, čtysři z familie Poddaných, Herodesové, Šindelář, Vodička, Řezníček, ze Slováků (řecko-katolíci) Najš, Bučka, děvečka Vasílová (Rusínka).

   Z některých ostaly jen kusy. Těla těch, kteří padli pri východu, byla sice celá, zejména těch ve­spod, ale byli udušení. Tak prý Formánková byla celá, ale udušená. Mrtvoly některých nebylo lze vůbec rozeznati, jen podle zbytků pprádla a šatstva se nešťastníci poznávali. „Bába poslala švakra pro Nánu, nevrátil se, uhořel. Její muž se bál, zůstal." Celkem jich 17 uhořelo, z toho 14 Čechů a Slováků, 2 Němci a 1 Rusín. Smuteční pobožnosti konaly se po jednot­livých domech a nářek byl veliký.

   Způsob svého hospodářského života si Češi po­chvaluji. Vytýkají Slovákům i Maďarům, jaký jest to u nich špatný závod: mladí žijí na salaších (pěkný domek o samotě v polích, aby nebylo tak daleko z vesnice na pole Pozn.13 "), staří jsou většinou doma. Kde nejsou děti na salaši, tam žije správce („mají tam člověka“), který se o vše stará. U Fabryových bylo asi 5 synů pohromadě. Když stará zemřela a děti byly (17) již pobrané (oženili se, vdaly se), teprv začaly dělit. Každý chtěl mít bližší pozemek. A „usilovnější" to dostal.

   V prvních letech byíy cesty velice špatné. Byla to těžká cesta do mlýna v Naďlaku. Vezl jsem 6 q pšenice a měl jsem čtyři dobré koně, v Čechách by na ně napráskli 30 q, a uvázl jsem. Do Naďlaku nebyla a dosud není silnice, jede se polní cestou mezi krásnými černými úrodnými poli, ale jarní a podzimní bláto jest tak „upřímné", že těžko se kola otáčejí a noha zvedá.

   První Češi ušlapávali obilí koňmo. A tu chtěl jeden druhého předhonit Vstávali i časně z rána a šlapávali obilí tak potichu, že jen metly hvižděly. Jednou se domácí také radili: Máme nastlat? Hospo­dář nakonec praví: Podívám se na kalendář. Za chvíli povídá: Kalendář klade pěkné časy, Nastlali — a ráno pršelo. Vzal kalendář a hodil pod okap, aby nemýlil.

   Starší lidé si leccos pamatuji z Čech, jedna star­ší žena mi vykládala: Pamatuji si faráře Pokorného. Pozn.14 Jsem z Val od Přelouče. Jednou v Přelouči kázal. Byl takovej pomalej (t. j. malé postavy). Pamatuji si i jeho kázání: Třtiny nalomeně nedolomíš.

   Maďarská reformovaná církev v Rumunsku vydr­žuje s pomocí skotské církve gymnasium chlapecké i dívčí a učitelský ustav v Aiud (Nagyenyed). Na tuto církevní školu chtěl otec zapsati svého syna Jaromíra. Ale nepřijali ho. Jaromír, to přece Slovan, a rumunská vláda by nám zavřela školu, jelikož byla povolena jen pro Maďary. (18)

   Nelze popříti, že jest u Čechů národní vědomí. Rolník Beran vyprávěl, že sloužil za světové války u dělostřelectva. Generál dělal přehlídku. Dával si představiti vojáky a každého se ptal: Co jsi? Říkali: Maďar, Němec, pravoslavný (Srb se nesmělo říci). Přišel i na našeho člověka. Co jsi ty? Já Čech. Cože, ty jsi Čech? A odkud? Z Uher, z Peregu. Po přehlídce dal si volati důstojník baterie našeho člověka. Měl ho rád a proto mu domlouval: Co's to řek'? Že jsem Čech. Důstojníku prokázal v poli mnohé osobní služby a byl s ním proto důvěrnější. A proto dodal: Kdo se stydí za svou mateřskou řeč, toho mají pověsit. On pak byl Ital, rodem z Budapeště. Povoláním byl soudce.