Zpráva o vojvodovském setkání

 

Obálka časopisu Lidé města

  Účastníci I. vojvodovského setkání, které se konalo v loňském roce, jistě zaznamenali přítomnost několika studentek, které pomáhaly s organizací akce. V prvním letošním čísle odborného časopisu „Lidé města“, který se věnuje antropologickým vědám, vyšla o vojvodovském setkání zpráva, kterou napsala Jitka Zalabáková, jedna ze studentek Západočeské univerzity, které se setkání účastnily.

 

Vojvodovské setkání: Nový Přerov, 22. září 2012

Jitka Zalabáková

   Setkání uspořádané v první řadě pro vojvodovské rodáky, o jejichž životní osudy se již mnoho let intenzivně zajímají antropologové Marek Jakoubek a Lenka Jakoubková Budilová, bylo výjimečnou událostí. Tzv. bulharských Čechů, kteří alespoň část svého života prožili v krajanské obci Vojvodovo a v letech 1945-50 přesídlili do Československa, nevyhnutelně ubývá. Nejstarší žijící (ex)Vojvodovčané již překročili devadesátku. Pořadatelé z Občanského sdružení Vojvodovo, v čele s již zmíněnými manželi Jakoubkovými a Bořivojem Kňourkem, a z obce Nový Přerov (v níž část „bulharských Čechů" žije) se už z tohoto důvodu obávali malé účasti. Ukázalo se však, že zbytečně. V kulturním domě v Novém Přerově se během sobotního odpoledne postupně sešlo na 120 osob. Zhruba čtvrtina z nich se narodila ve Vojvodovu, dále dorazili jejich potomci, jiní příbuzní a přátelé, přítomno bylo také několik badatelů (Tomáš Hirt a Michal Pavlásek se přitom zhostili natáčení celé akce).

   Samotné setkání s možností přátelsky si popovídat a zavzpomínat jistě představovalo dostatečný důvod pro účast. Krom toho na přítomné již v předsálí čekaly dvě výstavy snímků z Vojvodova zachycující jeho minulost i současnost, jež připravili Petr Klepáček a Bořivoj Kňourek. Navíc se účastníci mohli probírat desítkami vojvodovských fotografií, u nichž se dosud nepodařilo přesně zjistit, jaké aktéry a/nebo v jaké době zachycují. Vojvodovčané nad snímky přichystanými Lenkou J. Budilovou živě debatovali a doplnili většinu chybějících údajů. Dále si návštěvníci v předsálí prohlíželi výstavku krojů, kterou zajistila paní Anna Svobodová, a odnášeli si také písemné materiály, které dodal jeden z nejstarších vojvodovských rodáků, pan Alois Filip z Valtic. Nemalá část účastníků se chopila možnosti přinést občerstvení, včetně bulharských jídel, která se v rodinách vojvodovských Čechů stále ještě vaří.
   Přítomné uvítali manželé Jakoubkovi, k nimž se připojil Petr Klepáček (ten Vojvodovo opustil jako sedmiletý). Slova se ujal také Bořivoj Kňourek, který připomněl fungování stránek www.vojvodovo.cz. Po něm vystoupil Michal Pavlásek, student etnologie z Masarykovy univerzity, a představil svůj pětadvacetiminutový dokumentární film Vzpomínky na Vojvodovo. Film vznikal jednak v Bulharsku během expedice Vojvodovo 2011, jednak na jižní Moravě. Začíná pohledem přes pole na současné Vojvodovo doprovázeným nahrávkou sborového zpěvu Vojvodovčanů. Hned po prvních tónech písně byl však zpěv z reproduktorů upozaděn hlasy samotných přítomných Vojvodovčanů, kteří se spontánně dali do zpěvu. Alespoň zčásti se tak zpřítomnilo to, na co obyvatelé Vojvodova v tomto filmu nebo v knize Vojvodovo: kus česko-bulharské historie (CDK, Brno 2012) rádi vzpomínají: vlak ve Vojvodovu záměrně stavěl déle, aby cestující mohli naslouchat svátečně oděným vojvodovským Čechům, kteří v neděli po shromáždění pravidelně chodili zpívat na nádraží. Film prostřednictvím výpovědí tehdejších i současných obyvatel Vojvodova zachycuje především nostalgii po krásných časech, kdy Vojvodovo bývalo vzornou českou obcí - a právě takové si ho Vojvodovčané chtějí pamatovat.
   Badatelský zájem nepochybně přispívá k zájmu aktérů (Vojvodovčanů a jejich potomků) o Vojvodovo. Současně tito aktéři svým zájmem a aktivitou obohacují (173) odborné vědění o Vojvodovu (jak se během setkání nejnápadněji ukázalo při doplňování údajů k fotografiím z Vojvodova). V odborných publikacích, v dokumentárním filmu a zvláště pak během setkání, jakým bylo toto, ožívá „duch" vojvodovského společenství, sice již fakticky dávno zaniklého, stále však ovlivňujícího myšlení a jednání jeho příslušníků. Na akci, jakou bylo Vojvodovské setkání, si také můžeme uvědomit, v čem spočívá síla antropologie - v hlubokém (odborném) porozumění fungování společenství lidí, kteří si udržovali specifickou identitu v cizině a na své vojvodovské kořeny nezapomněli ani více než šest desítek let po reemigraci.