Ablián.
(Csehfalva).

   Česká vesnice Ablián jest vzdálena asi půl druhé hodiny od Bělocrkvy. Z Bělocrkvy musíme stoupati na táhlý vrch. Na stráních mezi vinicemi zříti jest ženy i muže, kteří v úpalu slunečním konají těžké práce. S vrchu přehlédneme širokou rovinu s nízkými pahorky, na nichž jest strakatina vinohradů. Za touto strakatinou vystupují na jihu a východě holé výběžky Transylvánských Alp.   Cestou potkáváme Čechy z Abliánu s povozy. Občané abliánští zásobují totiž Bělocrkvu obilím, drůbeží, máslem, mlékem, sýrem a jinými potravinami.

   Před vesnicí jest hřbitůvek. Zde odpočívají ti Čechové, kteří před devadesáti lety opustili svoji vlast, by zde v jižních Uhrách našli živobytí.

   Bylo r.1826, kdy několik nerozvážných Čechů opustilo svoji vlast, by se usadili v jižních Uhrách, v Banátě. Shromáždili se ve Vídni a odtud byli dopraveni na státní útraty do Temešváru. Zde poukázáno jim k obývání místo, které nazváno bylo Schönthal (nyní místo Poniasca mezi Bozovičem a Steirdorfem) a řečeno jim, že jest to hotový ráj k obývání.

   Ubožáci, když přišli na místo, hrůzou ztrnuli. Neboť místo rozkošného ráje nalezli zde divokou krajinu, porostlou hustými a tmavými lesy, mezi nebetyčnými vrchy. Viděli jen oblohu nebeskou a kolem pravěké lesy, v nichž byly kmeny tak ohromné, že sotva čtyři muži mohli je obejmouti. A tyto staleté velikány měli vystěhovalci čeští porážeti, zdělati a takto si teprve orné půdy dobýti!

   Mnohým byla to práce krušná, zvláště pro řemeslníky (byliť to většinou cvokaři, havíři, krejčí, obuvníci), kteří s kácením lesů nebyli seznámeni. Avšak spojenými silami konečně dosáhlo se prostranství k stavbě a k setí. Na spěch zřídili si prozatímní byty. Byly to vyhloubené jámy v zemi, krovem a drnem přikryté. Tyto příbytky však chránily od vedra a zimy. Když však jarním časem nastalo tání sněhu a prudké deště, tu honem i spodem valily se spousty vod a tyto příbytky byly zaplaveny.

   Takovým božím dopuštěním mnohé rodiny onemocněly a staly se obětí předčasné smrti. Počet obětí brzo vzrostl, takže pro neschůdnost cesty nebylo možno mrtvoly dopraviti v čas a slušným způsobem na místo pohřbení. Když pak už ani domácí lidé na dopravu mrtvol nestačili, tu byli cikáni násilně nuceni, že pod dohlídkou vojenské stráže vytahovali mrtvoly z podzemních skrýší a dováželi je na hřbitov.

Škola v Abliánu

   Po této strašné době vláda nařídila, by se přikročilo k stavbě pohodlnějších budov a založila se zde osada. I byla vyslána od karanšébešského pluku komise, která rozměřila stavební místa. Po skončeném vyměření počala se stavba dřevěných chatrčí v údolí Schönthalu. Vystavěna byla též obecní strážnice pro nižší důstojníky a poddůstojníky, kteří měli pečovati o udržení hraničářského pořádku v obci.

   Pak zahájeno s největší přísností mýcení lesů, by se získalo hojně polností. Byla to vysilující práce mnohým, kteří nebyli takové práci zvyklí. Často se stávalo, že někteří se i důstojníkům protivovali. Tu však vyli přidrženi ku práci vojenskou knutou, ba i jinými tělesnými tresty. Neschopní chuďasové, jež práce příliš namáhala, zaplatili tuto vojenskou přísnost živote.

   Konečně dosáhlo se potřebného pole k výživě. S počátku sázeli přistěvalci na vykázaných místech jen brambory a něco kukuřice, kteréžto plodiny dosti dobře se zde dařily. Ostatní však obilí: pšenice, žito, ječmen, oves, pak luštěniny, zelí, brukev a jiné zeleniny se zde nedařily, neboť podnebí zde bylo dosti chladné a půda kamenitá. Tak se stávalo, že při nejlepším vzdělání půdy ani výsevku se nemohlo sklidit.

   Když Češi viděli, že všechna práce jest marná a že rok za rokem se jim vede hůře, tu se tajně shromáždili u Čecha Fr.Pálka, jenž uměl psáti a poslali žádost o přeložení na jiné, úrodnější místo.

   Poněvadž však zhotovení této žádosti stalo se bez vědomí místního vojenského úřadu a místního rychtáře Molka, byla většina těchto “spiklenců” uvězněna a bitím potrestána. Nejcitelněji byl potrestán pisatel oné žádosti Fr. Pálek. Výsledek této “drzosti” byl, že vyslána sem byla komise k ohledání polností, ale ta nechtěla uznati neúrodnost půdy, takže zůstalo při starém.

   Na stále trvající stížnost lidu přišel na ohledání půdy též major Hernani. Ubozí lidé ho prosili, by svou přímluvou u vyšších úřadů jim zjednal nějaké lepší místo. Ale on místo útěchy je odbyl.

   To přimělo některé vystěhovalce, aby uprchli tajně ze Schönthalu a s rodinami potloukali se po okolních vesnicích mezi Srby a Rumuny. Z 80 rodin zbylo jich pouze 24. Ti, kteří zůstali, museli s odhodlanou trpělivostí dále snášeti bídu.

   Tu však nějaký nadporučík, který zde byl dozorcem při pracích v lesích, slitoval se nad nimi a napsal sám žádost Jeho Veličenstvu a vojenskému ministru. Žádost od něho došla skutečně ohlasu a nařízeno majoru Rakytoviči, by vyhledal pro prosebníky pozemky. I vyhledán byl pozemek ve výměře 295 jiter a 1400 čtver. Sáhů nedaleko obce Jaszenové blíže Bělocrkvy. Češi po deseti letech s radostí opustili svůj “ráj” v Schönthalu a založili si novou osadu na úpatí pahorku Abliánu.

   S počátku byly tu prozatímné, bídné, z bláta naspěch upěchované boudy. Potom však na rozkaz vlády založeny byly erární domky ve dvou řadách právě pro 24 rodin. Každý domek měl jednu světnici, komoru a chlév pro dobytek. Nově vystavěné kolonii dostalo se jména dle návrší, na němž stojí: Ablián. Nyní jest to jedna sice z nejmenších, ale nejúrodnějších českých osad v dolních Uhrách. –

   Vesnička Ablián jest skryté hnízdečko, tichý koutek v klidné pustě uherské. Jest celá obrostlá stromovím, takže z daleka vyhlédá ze zeleně pouze věž kostelíčka. Tím liší se tato česká osada pozoruhodně od vesnic maďarských, ve kterých bychom marně hledali stromoví.

   Uprostřed vesnice jest pěkný kostelík. Sedmkrát do roka navštěvuje zdejší kostelík farář z Bělocrkvy a slouží zde mši svatou. Ostatní neděle modlí se pobožný lid v kostele s kostelníkem.

   V Abliánu mají nyní novou školu. Učitelem jest Slovák pan Rafatz.

   U krejčího pana Schovance, kdež jsem byl na noclehu, zastihl jsem jedinou Češku, která se narodila v Čechách. Bylo jí tři a devadesát let. Stařenka měla neobyčejnou radost z toho, že pocházím z Čech. Vypravovala mi, jakým způsobem se sem dostala. Bylo to tehdá po hlučné svatbě, kdy si ji její vyvolený odváděl daleko od domova do této vesničky, do útulné chaloupky, v níž zažila tolik blaha a štěstí. Nyní po smrti svého manžela má zde skrovný výměnek, ve kterém tráví zbytek svého života. Měla jen jediné přání, kdyby aspoň ještě jednou mohla vidět Prahu, kdyby aspoň mohla být pochována v rodné zemi České.

   Nedaleko Abliánu jest srbsko-česká vesnice Krušice, jež podobně jako Ablián ukryta jest akatovým stromovím. Dvě třetiny obyvatelstva tvoří Srbové, jednu třetinu Češi. Obecní zastupitelství jest v rukou srbských. Srbové zdejší jsou dobře zorganizováni a mají zde též svou zádrugu. Češi mají zde kostel katolický, Srbové pravoslavný. Celkem jest zde asi sto českých rodin. V Krušici jest nově vystavěna škola. Učitelem jest Čech pan Kalát a učí srbské i české děti maďarsky!

 

Schnellersruhe
(Bigr.*)

   Do Bigru dostaneme se nejlépe z dunajského přístavu Drenkové. Cesta vede hustým lesem stále do vrchu a trvá čtyři hodiny. Bigr má 430 obyvatel vesměs Čechů. Založen byl r. 1827 vídeňským “Hotkriegsrathem.”

   Ve zdejší škole, jež byla založena r. 1850, učilo se z počátku česky, pak německy a nyní vyučuje se jen maďarsky. Nynější učitel jest Němec p. Feuersthaler. Občané bigerští nemohou si ho vynachválit. Rovněž pravým dobrodincem jest inženýr Adolf Aldenhofer.

   Uprostřed malého, prostorného náměstí jest kostel, náležející k farní osadě Gerníku. Farář gernický dojíždí sem dvakrát, třikrát do roka.

   Obyvatelstvo zdejší živí se většinou hospodářstvím. Pěstuje se hlavně pšenice, žito, kukuřice a brambory. V zimě obyvatelstvo chodí na práci do nedaleké Új-Banyi.

   V Bigru ubytován jsem byl v hostinci pana Řeháka. Jakmile se však pan starosta bývalý učitel Adam Mleziva dozvěděl, že do vesnice zavítal nějaký pán z Prahy, nemeškal a v hostinci mne navštívil. Byl to rozšafný, vzdělaný muž, s kterým bylo mile pohovořit. Takových věrných a upřímných Čechů mělo by býti v jižních Uhrách více; pak by se jistě z nich ani jeden neodnárodnil.

(* Bigr jest rumunské slovo a značí horský pramen.)

 

Eibenthal.
(Tiszafa).

Eibenthal.   Z Bigru vydal jsem se na cestu do české vesnice Eibenthalu. Průvodcem mi byl hajný Mleziva, bratr pana starosty.

   Na silnici za vesnicí zastihli jsme pracující občany bigerské. Když jest totiž nevlídné počasí, seberou se všichni a jdou spravovat silnici. Ale což naplat!  Každou chvíli přijde příval a silnice jest zase v tom stavu v jakém byla, ne-li horším.

   Z Bigru vede cesta lesem tři hodiny do Új-Banyi, kde místo polí spatřujeme haldy kamení, z útrob zemských vyvezeného, u kterých se hemží tlupy modře oděných mužů.

   Podél silnice roztroušeny jsou úřednické a dělnické dřevěné domky.  Za potokem pak položeny jsou úzké kolejnice dráhy, která jezdí s uhlím a dřívím z Új-Banyi do Ljubotína.

   Z Új-Banyi svezli jsme se v malém parostroji, jehož strojvůdce byl Čech pan Hana. Před Eibenthalem jest malá stanice, kde se vždy vlaky vyhýbají. Odtud malou serpentinou dostali jsme se do vesnice samé.

   Eibenthal jest ryze česká vesnice, která má přes 100 domků. Odevšad obklopena jest velkými vrchy. Mají zde kostel a svého vlastního faráře, Slováka. Učitelem v Eibenthalu jest Němec.

   Vesničané živí se rolnictvím. Ale nepříznivé poměry hmotné, zaviněné hlavně neplodností horské půdy, přinutily zdejší lid hledati si jiného zdroje obživy, totiž v dolech Új-Banyi.


Šumice.
(Csehördös).

   Česká vesnice Šumice jest na rumunských hranicích blízko Herkulových Lázní. Nejlépe se tam dostaneme ze stanice Jablanice (maď. Béla Jablantz) ležící na trati St. Ršava-Temešvár.

   Z Jablanice jest tam pěšky asi pět hodin.

   Ve vesnici Lapusnicslu potkal jsem několik osob v rumunském kroji, jdoucích na trh do Mehádie. Ptám se jich rumunsky, jak daleko jest do Šumice.

   „Asi hodinu“ pravil prvý z nich.

   „A odkud jdete“ tázal se zvědavě druhý.

   „Až z Prahy!“ odpovídám.

   „Až z Prahy?!“ vyhrkli všichni najednou.

   „A umíte česky?“

   „Ovšem,“ odpovídám a k nemalému překvapení jsem poznal, že jsou všichni Češi odění v rumunský kroj!

   Abych nezbloudil, vrátili se se mnou až na malé návrší, odkud již bylo vidět Šumici.

   Ve vesnici bylo plno svátečně oděných mužův a žen před staveními a na cestě. Bylť svátek sv. Annyjíž jest zasvěcen zdejší kostelíček. Dopoledne konala se zde mše svatá. Jakmile jsem se zastavil u prvního baráku, obstoupila mne řada venkovanův a venkovanek a hleděli na mne s otevřenými ústy. Nemohli pochopit, že mluvím česky.

   „Koukejte se, kmotra, ten strejka umí lepší česky než my!“ zvolala jedna sousedka v modré zástěře a s barevným šátkem na hlavě.

   „To jest Čech čechoucí!“ prohodila druhá.

   „A kde iste se tak pěkně česky naučil?!“

   „Vždyť jsem Čech!“ odpovídám.

   „Ale jděte, to vy jenom tak povídáte.“

   „No opravdu, jsem z Prahy!“

   „A je ta Praha veliká?“ tázala se zvědavě jiná.

   „Ovšem že.“

   „Je větší než naše Šumice?“

   A různé jiné otázky kladly mi jedna za druhou, že jsem nestačil ani odpovídat. Že se tak na všechno vyptávaly, netřeba se diviti. Obyvatelé zdejší nepřijdou než do okolních vesnic a do Mehádie na výroční trh. Herkulovy Lázně znají jen z doslechu.

   Šumice jest ryze česká vesnička s 520 obyvateli. Jest to vesnice velice chudá. Dojem chudoby zeje tu ze všech strání, posetých malými políčky žitnými, ovesnými nebo bramborovými. Český rolník šumický dře se v potu tváře se svojí rodinou po celý rok na polích. Ale často přichází pohroma, povodeň nebo krupobití a jest po všem. Pak rolníci nesklidí ani tolik, kolik zaseli.—

   Vesnička jest tichá a zdá se, že spí v létě i v zimě. Vystavěna jest na dvou návrších, mezi nimiž jest koryto s pramenitou vodou.

   V Šumici mají též svou školu. Učitelem jest Čech pan Šístek, jenž učí české děti maďarsky!

   Občané zdejší nemluví již tak správnou češtinou jako v okolních vesnicích českých. Mnoho slov již zapoměli a nahražují je rumunskými. Mouce říkají „farina“, rovněž pro pojmy „les“, „louka“ mají slova rumunská. Nelze se tomu však nikterak diviti. Do nejbližší české vesnice Rovenska mají třináct hodin pěšky. Se všech stran obklopeni jsou Rumuny, s nimiž takořka denně se stýkají. Od nich převzali mnohé zvyky. Ano, muži chodí přistrojeni namnoze jako Rumuni.

 

Literatura o Češích v jižních Uhrách.

Dr. J. AUERHAHN: České kolonie v jižních Uhrách.
Pokroková Revue ročník IV. 1908.

Dr. J. AUERHAHN: Z pamětní knihy Čechů v Krušici (v jižních Uhrách). Národopisný Věstník Českoslovanský VI. ročník 1911.

P. BER. ČÁKA:  U zapomenutých Čechů (v jižních Uhrách).
Vlast roč. XXVI.

JOSEF HŘÍBEK: České osady v dolních Uhrách. (Se 26 fotografiemi). Pražský III. Kurýr. 28. červen, 1. červenec 1913. — 20., 25., 26., 27., 28. únor a 2. březen 1914.

ST. KLÍMA: České osady dolnouherské. Česky Lid roč. VIII.

JOS. KOŘENSKÝ: Na Dunaji. Feuilleton Pokroku
ze dne 9. září 1895, č. 248.

A. V. ŠEMBERA: Mnoho-li jest Čechů, Moravanů a Slováků.
Časopis Musea Král. Českého 1876