Gerník či Weizenried.
(Szerönyibuzas).


   Nedaleko Sv. Heleny jest druhá česká osada Gerník. Ze Sv. Heleny se tam dostaneme rozsáhlým lesem za tři hodiny, nebo přes Alibeg, Dolní Ljubkovou a Szikevici za 6 hodin.

   Volil jsem cestu kratší. Za Sv. Helenou rozprostírají se úrodná pole, která náležejí jakémusi francouzskému spolku, sídlem v Nové Moldavě. Cestou jsem potkával celou řadu českých sekáčů, kteří sem chodí na výdělek. Jinou část občanů svatohelenských zastihl jsem v lese, ve kterém živí se kácením dřeva. Takový „robotník“ často pozdě večer v sobotu nebo v neděli ráno na chvilku zavítá domů, ale v pondělí jest již opět zapřažen. Jsou to lidé většinou chudí, ale pod jejich režnými, modrými košilemi jsou zlatá srdce česká!

Mlýn v Gerniku    Konečně ocitl jsem se v dlouhém hustém pralese. Zde volně se dýše pod zeleným baldachýnem mohutných dubův, habrův i bukův. Po malém občerstvení u studánky dal jsem se opět na cestu a za nedlouho byl jsem na kraji lesa. Spatřil jsem mlýn v údolí řeky Kamenice, který mi zvěstoval, že jsem již v Gerniku.

   Gerník leží po obou stranách říčky Kamenice. Jest to největší česká osada v jižních Uhrách. Má 1500 obyvatelů, vesměs Čechů. Vesnička jest dosti rozlehlá, ale za chvíli v ní prohlédneme všechno. Domky jsou přízemní, buď ze dřeva nebo z cihel, čisťounké a úhledné. Všude jsou stromy a zahrady. První dojem Gerníku, obzvláště za slunečního dne, jest milý. Uprostřed vesnice vypíná se štíhlá věž gernického kostelíka.

   Vedle kostela jest fara. K farní osadě náležejí české vesnice Rovensko, Bigr a kromě toho ještě rumunské vesničky Drenková a Berzáska.

   Duchovní správu vedl v Gerníku z počátku jakýsi františkán, později p. Fr. Unzetig, rozený z Čech, pak františkán Václav Špaček, rovněž rodák český. Nyní jest tu knězem Němec. Obstarává si sice z Čech česká kázání, kterým se pak učí, ale často potom vykládá takovým způsobem, že mu nikdo nerozumí.

   Modlení a zpěv obstarává kostelník, který pro zdejší obec jest důležitou osobností. Za nepřítomnosti farářovy kostelník koná místo mše svaté pouze modlení.

   Lid gernický jest velmi pobožný. Obzvláště v neděli kdo může, jde na mši svatou. Každý z těchto venkovanů vytrvá na mši až do konce a přitom zpívá a modlí se s podivuhodnou vřelostí a nikterak mu není na závadu, že kněz česky neumí. Inu, ta trpělivá česká duše –!

   Po mši svaté vesničané se rozcházejí. Ženy jdou domů a muži před obecní dům, zv. „Köszegháza“. Odtud jim starosta předčítá „Befehl“, t.j. rozkazy na příští týden, jakož i události, které se během týdne přihodily. Pak zde čte též vládní maďarské vyhlášky.

   Před polednem občané jdou do hospod. Jsou zde dva hostince: hostinec p. Volánka a hostinec p. Marjánuse. Zašel jsem do hostince pana Marjánuse, jednak abych pozval život zdejších obyvatelů, jednak abych se také s pantatínky gernickými poněkud pobavil. Hostů sedělo u stolu zbitých z prostých prken, jako by nabil. Pili pivo, nebo slivovici. Více však nežli na pivě, pochutnávají si zdejší občané na dobré slivovici, kterou hostinský prodává na desetiny litrů; buď „deci“ nebo dvě „deci“.

   Zábava vesničanů byla nenucená a živá. V některé tváři bylo lze čísti, že to není první „deci“ slivovice, která před ním stojí na stole.

   V hostinci sedělo též několik Rumunů z okolních salaší. Celkem snášejí se Češi se zdejšími Rumuny dosti dobře. Jen s Rumuny ze Szikovic se nemají příliš rádi. Tato nesnášenlivost datuje se již z dob, když se sem Češi přistěhovali. Neboť některým Rumunům z vyššího rozkazu byly odňaty salaše a dány Čechům. Tím se vznítila nenávist Rumunů k přistěhovalcům. Jednou pak, jak mi vypravoval hostinský Marjánus, byl zde přepaden Čech Pešout z Gerniku dvěma Rumuny ze Szikovic a tak pobodán, že by jistě býval zahynul, kdyby několik Čechů ho nebylo zachránilo. Češi pak svázali oba Rumuny a dali je vojenskému velitelství. Oba Rumuni byli oběšeni.

   Avšak dosud jest v okolí Szikovic nebezpečno, neboť někteří obyvatelé jsou zloději a řídí se zásadou, že není hříchem vzít si vše, co Bůh dal, totiž ovoce, víno, kukuřici, dokud není vše úplně zralé. Tak se stává, že někteří Rumuni pasou dobytek na louce českého rolníka gernického.

   Čech také nesmí se vydati v noci povozem na cestu přes Szikovice, neboť mu ukradnou i pokrývku na koně, ano i bič mu z ruky vytrhnou. –

   Odpoledně prohlédl jsem si v Gerniku novou školu, která byla otevřena teprve počátkem loňského školního roku. Učitel jest Rumun a učí české děti maďarsky! Pak jest tu také učitelka Maďarka, která učí vyšší oddělení a neumí ani česky ani rumunsky. Dokud byla škola stará, učitel učil děti dopoledne a učitelka odpoledne. Nyní učí oba současně.

   Žák, který vychodil obecnou školu maďarskou, naučil se maďarsky jen trochu číst. Když pak jako jinoch stýká se se svými rodáky, a mluví jen česky, i číst maďarsky zapomene. Tím se stává, že český lid se zde tak rychle neodnárodňuje.

   Maďarsky zde zná málokdo. Ze starších nikdo a z mladších jen ti, kteří byli snad naučení v některém maďarském městě. Kromě mateřštiny však zná zde každý člověk rumunsky a mnoho jich je, kteří znají ještě srbsky a německy. –

   Nedělní odpůldne jdou občané gerničtí na procesí. Na mírném návrší na pozemku pana Kapitze jest vystavěno dvanáct kapliček, u kterých se pobožní venkované modlí a prosí, by jich Bůh chránil všech pohrom, a by měli pěknou úrodu. Ohlas staročeské písně rozléhá se daleko široko letním vzduchem.

Obecní dům v Gerniku


Rovensko.
(Almasróna.)

   Půl čtvrté hodiny vzdálena od Gerníku jest jiná česká vesnice: Rovensko. Cesta z Gerníku do Rovenska vede lesní pěšinou. Jde z počátku lukami a pak lesem. V lese přijdeme k potoku, kde jest viděti stopy povodně. Cestou spatřujeme celou řadu vyvrácených stromů, takže místy jest cesta zarostlá a rolník, jede-li do města, musí si cestu teprve prosekávati.

   Na pasekách, u žlutavých políček, rozptýleny jsou nesouvislé skupiny chatrných chaloupek. Zde totiž Rumuni nebydlí ve velikých vesnicích, nýbrž jen po salaších, které jsou napolo skryty v zemi. Nejmenší salaše se skládají z jediné chaty nebo dvora. U salašníků rumunských převládá pastýřství. Proto také vidíme skoro u každé salaše ohrady na seno, nebo obory pro ovce.

   Překročivše malý potok, který se žene divokou bystřinou přes kamení a balvany, dostaneme se na velikou paseku, rozkládající se na mírném návrší, odkud jest překrásný pohled na okolí. Vyhlídka na stranu jižní jest překvapující. Jako kolorovaná, plastická mapa, leží před námi rozestřena temnozelená hornatina, prorytá hlubokým úvalem potoka. Dále na jihu pozorujeme, že v dálce vrchy a lesy přestávají a že tam začíná nízká rovina podunajská, na které leží rumunská vesnice Dolní Ljubková. Za ní pak se třpytí úzký pruh Dunaje a za ním splývají s obzorem nebetyčné hory srbské. –

   Před Rovenskem chytil mne déšť a to tak notný, že jsem byl za chvíli promočen až na kůži. Nic již nepomohlo, že jsem se schoval pod žebřinový vůz, který stál nedaleko silnice.

   Když poněkud přestalo pršet, vydal jsem se na pochod do vesnice. Ve vesnici bylo jako po vyhoření, neboť vše bylo na polích. Hostince zde není a tak jsem zašel do prvého stavení po pravé straně a požádal o nocleh. Byl jsem mile přijat a všichni se divili, že přicházím „až z Prahy“.

   Po večeři odešel jsem na prohlídku vesnice.

   Rovensko, maďarsky Almasrona, jest vysoko v horách položená vesnice, která jest odevšad obklopena lesy, jež tvoří neobyčejnou krásu krajiny. Po úbočí vlní se žloutnoucí se obilí a pole obilná promíšena jsou tu a tam zelenavými obdélníky brambořišť.

   Obilí však je zde dosti ubohé. Klásek jest kratinký jako ta sláma. Jen trávy mezi obilím jest všude „dostatek“. Úroda jest zde daleko horší než ve Sv. Heleně a Gerníku. Žně zde také bývají o čtrnáct dní později.

   Celkem jest život na Rovensku těžký, plný trudu a strádání. Nemůžeme pochopiti, kterak mohli se přistěhovalí Češi usaditi v této neúrodné a nehostinné krajině. V nejzapadlejší vísce v Čechách nesnášeli by tolik útrap, jako zde. Možná, že leckterý z občanů rovenských by odtud odejel, ale nedostává se mu peněz a pak jest to přece jenom jeho rodná vesnice. Již skoro všichni obyvatelé se zde narodili. Neznají české země a pak mají silnou vůli a odhodlanost, s kterou odolávají pohromám tvrdého osudu.

   V létě není zde tak zle. Ale v zimě je zde jistě velmi krušno. Jak mi rychtář zdejší p. Kotva vypravoval, nakoupí si obyvatelé na zimu všeho, čeho nezbytně potřebují. Pak že z domu téměř ani nevyjdou. Jen jednou týdně jde pošta do Nového Šopotu a to jdou ještě tři nebo čtyři mužové. Kdyby šel jen jeden, snadno by se stalo, že by zapadl do sněhové závěje a pak by ho nikdo nenašel.

   Zvláštností Rovensko nemá. Škola i kostel jsou zde pohromadě. Jest to totiž malá budova, opatřená nízkou věží. V lavicích sedí ve všední dny školáci, v neděli pak pobožný lid poslouchající předčítajícího kostelníka. Mše svatá se zde slouží dvakrát, nebo třikrát do roka.

   Naproti kostelu bude nyní vystavěna škola nová. Ve školním roce 1911/12 byl na Rovensku učitelem Rumun, který snad uměl všecko, jenom ne děti učit. Jeho nejmilejší zábavou bylo drvoštěpiti. Ráno, když přišel do školy, dal dětem opisovati nějaký „předpi“. Pan učitel pak nechal školu školou, vzal pilku na ramena a sekeru do ruky a šel dělat do lesa šindele.

   Ale ani doma si nedal pokoje. Někdy, když přišli vesničané na ranní modlidbu, pan učitel štípal klidně dříví v místnosti, která byla oddělena pouze dveřmi od síně bohoslužební. Jsa jako Rumun jiného vyznání, necítil potřeby, aby respektoval cizí bohoslužby. Občané rovenští nemohli s nim déle obstáti a proto milého „pana učitele“ před koncem školního roku jednoduše vyhodili.

   Nedaleko školy jest obecní dům (köszegháza). Jest to malá dřevěná chalupa, před kterou umístěna jest lavice. Na té sedají vesničané, když hlídají v noci vesnici, aby nebyla ohrožena požárem. Střídají se totiž po šesti každého týdne. Kdo je na řadě, ten musí přespati zde noc. Jeden obyčejně hlídá a druhý pak chodí ráno na poštu do Nového Šopotu.

   V devět hodin večer jest ve vesnici jako po vyhoření. Jen tu a tam v baráčku viděti nějaké světlo. Konečně i ta zhasnou a ve vesnici rozloží se posvátné ticho.