fejeton-narodni-listy-1902-titul   10. září 1902 vyšel na první straně Národních listů fejeton o krajanech z jižního Banátu. (Odlišnosti od současného pravopisu jsme v přepisu článku ponechali.)

 
 
FEUILLETON.

Zapomenutí krajané.


Z jižního Banátu.


   Cin, cin — Lubotina. Vystupuji z elegantního parníku, chtěje odtud navštíviti pamětihodnosti zdejšího okolí, soutěsku dunajskou »Kazan«, mezi Plavisevicí u Ogradina, západně od Oršovy, skutečný div přírody. Ani pohledy alpské s lazurnými jezery a velkolepými vodopády, nezastíní svou malebností zvláštní bizarrnost dojmu, již vyvolává tato sestava holých skal, strmých srázů, kamenného moře s ponurým stínem pralesa a velebnou plochou veletokem. V Lubotině končí horská dráha, po níž z Nagy Banye (Velké Báně), dováží se anthracitová ruda do nákladiště na Dunaji. Došed pěkné Szeckényiovy silnice, vzhlédnu k tabulce trati a překvapen mnu si zraky! Čtu-li správně? »Vigyúz a vonotra! Achtung auf den Zug! Pozor na vlak!« Je to klam smyslů anebo skutečnost? Zde v Uhrách, na hranici srbské český nápis? Ani u nás doma v Čechách, na vlastní domácí půdě, v uzavřeném území našich krajanů, marně bys ho hledal.  Zvědavost má se' probudila. Začnu se bedlivěji rozhlížeti po okolí, a hle, vskutku. Dost nápadných známek se jeví!  Už oblek lidu pracujícího v nákladišti není z tohoto kraje. Valaši po silnici se ubírající mají s těmito dělníky leda opanky společné. Zaměřím blíže a hle, co slyším! Český hovor! Dovídám se, že tu při Dunaji a 2 až 4 hodny do hor bydlí Češi. Celé české vesnice tu leží. Nejbližší se jmenuje — Eibenthal.  Vede tam dobrá cesta.  Vystavěli ji čeští přistěhovalci v r. 1820—1822. Ze školského zeměpisu rozpomínám se sice nějaké mlhavé  zprávy o českých osadách v Banátě. Ale, což pak taková theorie! Skutečnost, náhle před zrakem vyvstalá, přece jen tak překvapuje. Třeba shlédnouti blíže ten zajímavý etnografický fakt. Po dlouhém vyjednávání najímám valašský povoz. Dva zakrnělí, hubení koníci zapřaženi v malý žebřináč uherský jsou mi vítanou příležitostí. Na vratkém sedadle s oporou ještě vratčí svezu se tedy vzhůru do hor!

   Jsme v Karpatech sedmihradských. Vybíhají zde až k Baziáši na západ a po Karansébeš na sever. Malé kůželovité vrchy dosahují u Dunaje výše až 400 m. Jsou hezky strmy. Dále k severu přecházejí znenáhla v delší táhlé, vždy velmi srázné hřbety, uzavírajíce malá uzounká údolí s divokými bystřinami. Kamenná pole nejsou tu řídká. Za 2—4 km. horizontálné délky vypínají se už k výšině 6—900 m. Tak Kopřiva čítá 920 m. a jen asi 20 km. vzdálený Sviník již 1236 m. výšky. Semeník v dálce asi 50 km. vyrostl již na na úctyhodných 1484 m. Na srbské straně za Dunajem má pohoří spíše tvar pahorkatiny štýrské. U Stjerbinu převyšuje už úroveň 1200 m. Tento strážce Kazanu se všech stran se staví před zrak pozorovatele. Cesta horami klikatí se po srázech dosti řídce duby porostlých vzhůru 16 serpentinami. Vysoké, strmé stráně zdvihají se podél bublajícího potůčku.

   Rozhled zvláště na stranu srbskou k veletoku Dunaje jest unášející. Pak to jde lesem nějakou hodinku. Za lesem hned zvláštnost. Dřevěná budka kolem místo obehnané plotem a výkopem asi jeden hlubokým: pohřebiště vepřového dobytka stiženého nakažlivou nemocí. Ke každé zdechlině přivolává se zvěrolékař...

   Konečně dosáhla cesta nejvyššího pro mne bodu. Jsme u »Českého kříže«. Odtud drkocá už lehký vozík přes holou kamenitou stráň do údolí. Již z daleka hlásí se mi svými domky česká vesnice. Na první pohled se od srbské i valašské liší. Hezké obílené domky, čisté lomenice, v oknech květiny, krajkové záclony svědčí o jistém stupni smyslu pro úpravnost a pořádek. Hovor a pozdrav dětí český. Jen ty spousty kukuřice v polích, ti drobní koníci ve spřeži a to africké vedro vyrušují poněkud z illuse české krajinky. V hostinci pana Fišera jsem se uvelebil. Svižná Kačenka věnovala nejochotnější pozornost mému tělesnému blahobytu. Pivo v láhvích a víno dobré, husa, kuře, pstruzi, všecko po česku upraveno. Chutnalo mi výtečně. Černá káva, po turecku upravená, pomáhá osvěžiti roztřesený jízdou organism.

   A potom začly vyptávačky!

   Celkem zachováno zde dosud 12 českých obcí. Své doby založeno českými a německými přistěhovalci z Čech 35 obcí. Obce české počínají u Bělokostelí a táhnou se až skoro po samu Oršovu. Na Dunaji leží Sv. Helena a N. Ogradina, v pohoří jsou roztroušeny Eibenthal, Schnellesruhe, Walzenrieb, Rovensko, Šumice, Župánek, Prlepes, Waibenthal, Krušice a Tabian. Školy jsou dosud české, faráři ponejvíce Slováci. Poslední tři léta zavádějí však do vyšších tříd maďarštinu. Novin skoro nenajdeš. Učebné a modlitebné knihy, pak kalendáře jsou jedinká duševní pouta, jež potomky vystěhovalců s bývalou vlastí pojí. A snad by nebylo přece tak těžko zařídili duševní styk čilejší? Dnes, v době páry a elektřiny! Myslím, obratná kolportáže, přiměřený okolnostem výběr četiva, nějaký laciný prostonárodní časopis ze staré vlasti sem posílaný, že by mohly konati dobře svou povinnost.

   Osídlení zdejšího kraje provedeno za správy Vojenské Hranice v roce 1820—2. Každé rodině přidělen jakýsi pozemek v lese. Musila si jej zpracovati a učiniti plodným. Pro pokolení následující, rozmnožená, ovšem už se nedostávalo pozemku a tu ubohým nastávalo nové stěhování. Nezbývalo, než hledati výživy jinde. Celé rodiny přecházely do Srbska a dále pod Balkán a do Bulharska. Dnes mladší lidé docházejí na práci dolovací, do Srbska a do Rumunska. Aby bylo zabráněno dalšímu stěhování, mají se nyní prodávati lesní půdy jitro za — 60 korun. Budoucnost ukáže, jak se opatření osvědčí. Zdejší Čechové jsou vícejazyčné plémě. Většina mluví mimo mateřštinu dosti dobře německy a srbsky nebo valašsky, podle toho, jaký jazyk v sousedství platí. Rolník, který se vyzná ve třech řečích, není tu zvláštností. Vyjma Valachy, kteří prý ke druhým jazykům nejeví velkou schopnost. Pořádnost a pracovitost Čecha těší se a uznává ve zdejším kraji. Maďarská správa vede si vůči osadníkům českým dosti diplomaticky, aspoň chytřeji, nežli naši krajané druhého jazyka v uzavřeném území vůči našim menšinám. Ministerská a županská nařízení dějí se v řeči lidu. U maloměstského notáře (kör jegyzö) vidím nařízení tištěná i psaná třemi jazyky. Notář, velice intelligentní, společensky příjemný pán je jakýmsi státním a župním úřadníkem. Obydlí mu opatřuje obec a přiděluje mu písaře. Malá knihovnička, konversační lexikon a přesná mapa župy zdobí jeho přijímací kancelářskou komnatu. Notář vede matriku, vybírá daně, provádí komise a projednává malé rozpory krátkou cestou. Do samosprávy obecních záležitostí se neplete. Ale vyskytne-li se nepořádek, třeba pana starostu sesadí.

   Zvláštní scénu, u nás aspoň nemyslitelnou, zažil jsem v neděli v notářském úřadě. Sedm mladých, čisté oděných a oholených (až na knír) Valachů, dostavilo se do notářovy hovorny. Vyzvídám, za jakým účelem?

   — To, prosím, jsou notářovy týdenní ordonance! Přišly se představiti svému pánu a veliteli! . . .

   Zvyk patrně zachovalý ještě z dob hraničářských. Obce jsou povinny dodati notářovi sluhu a poslíčka. Kde takového není, obstarají službu denní ordonance. A  ustanovení k tomu lidé se v neděli k službě hlásí. Za bývalé Vojenské Hranice byl setník svrchovaným pánem ve svém okrese, měl svoje ordonance a obyčej se přenesl i na dnešního představitele pravomoci.

   Pohříchu, zdá se býti nevyhnutelno, že těch 5—6000 českých duší, odtrženo od vlastní půdy, se národnímu celku časem zcela odcizí. A přece je otázka přípustna: musí to být? Není snad už naprosto žádného prostředku, kterým by se dal tento odcizovací proces — zameziti? Není snad prostředku zachovati této třísce národního živlu duchovní pojítko s ostatním celkem? Zachovat mu mateřskou řeč a tím i národní vědomí? Vymizí-li v českých obcích banátských mateřština časem ze škol a z kostela — a k tomu, zdá se, proces směřovati! — bude nebezpečí opravdu akutné. Jiného styku s českým světem a duchem Čechové v Banátě, bohužel, nemají. Časopisy prostonárodní, kalendáře, knihy, zvláště hospodářské a zábavně poučné, mohly by tu ovšem ještě nějakou povinnost vykonati. Ale kdo má vykonat onu práci navazovací, které je třeba? Hospodářství v úrodném Banátě děje se dosud až běda primitivně. Stroje, vápenění půdy a umělá hnojiva nejsou zde známy. Půda je výborná, najde se kukuřice i v polohách 800 m. Dubových lesů nadbytek. Ohromné prostory lesnaté, jež dříve plukům a obcím Vojenské Hranice patřívaly, jsou dnes spravovány pozemkovým fondem. Ten staví sice pro své úřadníky paláce, ale o přebytkách fondu sotva která obec se doví. Kraj patří k župě oravické a má hojnost uhlí, anthracitu, rudy železné, kyzu sirnatého, rudy chromové, křemene, živcovin, výtečný a nevyčerpatelný prahorní vápenec, zlatě-červený mramor a serpentin.

   Bohatství v půdě dost, ale který celek národní bude z něho na konec — těžit?


Seitz.
fejeton-narodni-listy-1902-s