Vojvodovo  stránky o bývalé české obci v Bulharsku

Vojvodovo: identity, tradice a výzkum

Marek Jakoubek

Autor recenze: Vladimir Penčev
Vyšlo: Sociologický časopis (2014), Roč. 50, č. 4 s. 626-628

   Marek Jakoubek je v současnosti vedoucím českým autorem v oblasti bádání o českém vystěhovalectví do bulharských zemí a především o osídlení, existenci, způsobu života a kultuře obyvatel české vesnice Vojvodovo, nalézající se v severozápadním Bulharsku blízko města Orjachovo u Dunaje. Toto tvrzení lze snadno obhájit výčtem jeho publikací (autorských a spoluautorských) na toto téma (přes 30). Stačí vyjmenovat jen knižní vydání: Vojvodovo – etnologie krajanské obce v Bulharsku; Vojvodovo: kus česko-bulharské historie. Tentokrát převážně očima jeho obyvatel; Vojvodovo: Historie, obyvatelstvo, migrace; Vojvodovo – edno nepoznato češko selo v Bălgarija [Vojvodovo – neznámá česká vesnice v Bulharsku]; Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvodova, vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku (spolu se Zdeňkem R. Nešporem a Tomášem Hirtem, eds.).

   Právě zásluhou Jakoubka a jeho spolupráce s několika dalšími mladými autory (L. J. Budilová, T. Hirt, Z. R. Nešpor, M. Svoboda, G. Fatková a další) byla vojvodovská problematika v posledních letech znovuobjevena a při tom, na rozdíl od starších badatelů s pozitivisticky historickým zaměřením a od poznávacích sond očitých svědků, byla vědecky rozpracována moderními, a to především antropologickými postupy a metodami. Recenzovaná monografie je v tomto ohledu nejen symptomatická, ale i emblematická. Lze na ni totiž nahlížet jako na výstup nového, jen před několika málo lety se ustavivšího českého bulharistického centra (i když neformálního) v rámci katedry antropologie FF ZČU v Plzni. Pro něj představuje studium Vojvodova a jeho historie jedno z klíčových výzkumných témat, kterým nejaktivnější výzkumnický pár této badatelské platformy – Marek Jakoubek a Lenka Jakoubková Budilová – „nakazili“ i své spolupracovníky a studenty. I v této souvislosti je tak recenzovaná práce příznačná a reprezentativní.

   Publikaci Vojvodovo: identita, tradice, výzkum tvoří po formální stránce sedm kapitol, věnovaných: (1) otázce pojmenování obce, kde autor rozebírá podrobně různé verze pojmenování vesnice (přičemž v tomto ohledu tvrdě zastává svůj názor) a dokládá vazbu názvu obce na národně osvobozeneckou akci čety Christo Boteva v roce 1876, konkrétně pak na Botevova četnika Stojana Vojvodu (Terzieva), rodem ze starozagorské vsi Kazanka; (2) problematice Vojvodova v rámci bulharské metodistické misie, tedy onomu neprávem pozapomenutému momentu vojvodovských dějin, kdy byl místní sbor „největším v celé misii“ (jak říká název kapitoly) a představoval „vzor duchovna“ nejen v blízkém okolí, ale prakticky v celé zemi; (3) prezentaci komentovaného výboru překladů záznamů rozhovorů vedených s pamětníky-informátory během mých prvních vojvodovských terénních výzkumů (80. léta minulého století), nacházejících se pod signaturou АИФ No. 195 v archivu Národního centra nemateriálního kulturního dědictví při Ústavu pro etnologii a folkloristiku s Etnografickým muzeem BAV, které, řečeno Jakoubkovými slovy, představují „bezkonkurenčně nejobsáhlejší (pramenný – pozn. aut.) materiál“ (s. 94) ke studiu vojvodské historie a etnografie; (4) otázkám písemné fixace identity vojvodovských Čechů; podnětem k analýze byl v tomto případě mimochodem můj výrok týkající se srovnání situace přesídlenců z Vojvodova na Slovensku (v případě přesídlenců ze slovenských vesnic na Plevensku – Podemu [dříve Mrtvice], Gorné Mitropolije a Brašljanice) a na Moravě, který popudil autora k tomu, aby se horlivě zastal českých reemigrantů. Zde se musím přiznat, že Jakoubek pravdu má, i když v době, kdy jsem svou studii připravoval, věci byly poněkud odlišné a navíc moje sondy byly a zůstávají úplně vnějšími. (5) Vojvodovským Bulharům. Tato kapitola pojednává nejen o soužití a stereotypech, ale i o charakteristických rysech, samozřejmě z antropologického hlediska, místních bulharských obyvatel. Jakoubek prohlubuje dále svou analýzu na základě dvou autobiografických textů popisujících bulharský pohled na někdejší české sousedy. (6) Komentované edici vojvodovské studie bulharského badatele a dlouholetého pracovníka vračanského muzea, specialisty na Vračanský region (kde se nachází Vojvodovo), Bogdana Nikolova. Ta přináší nejen řadu nových, dosud neznámých fakt z historie Vojvodova, ale nabízí i nový pohled na tyto dějiny v (primárně nevojvodovské) perspektivě long durée, kdy je Vojvodovo nahlíženo jako (prozatím poslední) sídelní útvar nacházející se na tomto – již celá staletí, resp. tisíciletí obývaném – teritoriu. (7) Tematizaci etických a metodologických limitů vojvodovských výzkumů. Na základě rozboru těchto témat autor v každé kapitole odkrývá nové, dosud nezná mé stránky vojvodovských dějin. Řada poznatků, které v publikaci prezentuje, přitom poměrně výrazným způsobem mění stávající pohled na danou problematiku. Třebaže autorovou domovskou disciplínou je sociální antropologie, při analýze jednotlivých témat se pohybuje na hranici hned několika oborů (historie, etnografie, religionistiky, demografie). Výsledná mozaika celé práce je díky tomu pestřejší a celkový pohled na pojednávanou problematiku více vrstvý, což nelze hodnotit jinak než kladně. Stejně kladné hodnocení zaslouží i fakt, že autor dává v textu značný prostor výpovědím pamětníků, což text činí čtenářsky přístupnější a atraktivnější.

   Kromě uvedených kapitol jsou součástí práce dvě sady příloh. Jednak je to příloha obrazová (jak průběžně v textu, tak i ve zvláštním oddílu), která text doplňuje a obo hacuje o vizuální rozměr, umožňující čtenářům vizualizaci v textu popisovaných fenoménů (jejím obsahem jsou z největší části dobové fotografie, ale i kopie dobových dokumentů), jednak příloha textová – tu tvoří komentované edice čtyř kratších pramenných textů s vazbou na vojvodovskou tematiku („Kapitoly o Vojvodovu“, „Zpráva o vsi Vojvodovo“, „Československá menšina ve Vojvodovu“ a „Vojvodovo [kraj Vraca]“); jejich zařazení rozšiřuje „pramen nou základnu“ celé práce a umožňuje čtenářům seznámení s dokumenty, které by pro ně jinak byly z řady důvodů (jazyková bariéra, umístění v bulharských archivech apod.) víceméně nedostupné. Mnoho položek těchto příloh, ať již obrazových, či textových, lze navíc označit za svého druhu unikáty, které jsou velice cenné i samy o sobě, nikoli jen jako dodatek k hlavnímu korpusu práce. Jedním slovem – i ve vztahu k přílohám autor předvádí dobře odvedenou práci. Všem uvedeným textům pak předchází úvod, který recenzovanou monografii zařazuje do kontextu vojvodovských zkoumání, zejména pak do souvislostí výzkumů a publikačních aktivit posledních let. Ve všech uvedených ohledech před stavuje recenzovaná publikace značný přínos, a to nejen na rovině samotných vojvodovských zkoumání, ale také vzhledem k širšímu celku studia zahraničních krajanů, resp. etnologie Balkánu.

   Závěrem, práce M. Jakoubka Vojvodovo: identita, tradice, výzkum představuje výstup autorova zkoumání obce Vojvodovo, které realizuje již více než jedno desetiletí. Jde tak o výraz letitého hlubokého zájmu a studia. Můžeme si pouze přát, aby autora tento zájem neopustil a my se tak dočkali i jeho další práce o této pozoruhodné vesnici v severozápadním Bulharsku.

Vladimir Penčev

PDF recenze: prohlédnout nebo stáhnout