Marek Jakoubek

Autor recenze: Jitka Zalabáková

Vyšlo: Český lid. Časopis pro etnologická studia (2014), Roč. 101, č. 2 s. 254-256

   Marek Jakoubek si ve své v pořadí již třetí monografi i o Vojvodovu dal za cíl představit „jiný pohled“ na historii této jediné české vesnice v Bulharsku. Vzhledem k množství prací různých autorů doposud vyprodukovaných na téma Vojvodovo se jedná o příhodnou volbu. Jakoubek v úvodu vyjadřuje své předsvědčení, že ve vojvodovské historii zbývá „stále ještě řada zcela bílých míst, anebo oblastí, které byly zachyceny pouze v jednom dílčím, a tedy omezeném úhlu pohledu“ (s. 6). Stejně jako minulá kniha (Vojvodovo: kus česko-bulharské historie, 2011) sestává i tato z komentovaných materiálových, resp. pramenných edic. Třebaže samotný titul a podtitul aktuální monografi e nenaznačují „revoluci“ ve vojvodovských bádáních, Jakoubek se pokusil každou kapitolou nabídnout určitým způsobem odlišný, tu více, tu méně „převratný“ pohled na Vojvodovo.

   Po části úvodní následuje šest velkých kapitol. Banátské Vojvodovo Ljubomira Stojanova stojí na vyprávění potomka smíšeného manželského páru, vojvodovské Češky a Bulhara. Bulharské texty o Vojvodovu již publikovány byly, tento je však první od autora se zpola „českým“ vojvodovským původem. Stojanov ve Vojvodovu nikdy nežil, ve svém textu tak nabízí pohled zvenčí. Základ následující kapitoly s názvem Dva životopisy vojvodovských Bulharů naproti tomu tvoří texty bulharských obyvatel Vojvodova a tedy sousedů vojvodovských Čechů, konkrétně jsou jimi Toško Stančev a Rajna Janeva, zmiňovaní
v předchozích Jakoubkových publikacích. Třetí kapitola, „Drobné střípky z vyprávění mých rodičů“ Mileny Haškové, zpřístupňuje prostřednictvím autorky textu vzpomínky jejích rodičů na Vojvodovo. Otcem M. Haškové byl první vojvodovský učitel Jan Findeis, což tento text činí velmi cenným. Čtvrtá kapitola, „Cesta do Prahi“ vojvodovského Čecha Petra Dobiáše, staví na teprve druhém objeveném textu, který byl sepsán vojvodovským Čechem v době existence Vojvodova jakožto české vesnice, tj. před rokem 1949, resp. 1950, kdy proběhlo přesídlení většiny jeho obyvatel českého původu do ČSR. Petr Dobiáš podává svědectví o cestě do Prahy vykonané v prosinci roku 1946, jíž se kromě autora „cestovního deníku“ zúčastnili další tři vojvodovští delegáti, kteří měli za úkol zjistit podmínky „reemigrace“ Vojvodovčanů do ČSR.

   Autorem textu nalézajícího se v jádru předposlední kapitoly, nazvané Prolomení ticha, je Vojvodovčan Petr Klepáček, jako autor memoárového textu již známý čtenářům předchozí knihy. Jeho nejnovější psaný počin (vzniklý v létě 2012) lze považovat za vpravdě „jiný“, od ostatní vojvodovské produkce se dokonce programově odlišující. Volné pokračování „Vzpomínání a vyprávění o Vojvodovu“. Tentokrát pohled na jejich vzájemné soužití, vztah k víře, Bibli, Bohu… se totiž zaměřuje (také) na „odvrácenou tvář“ soužití Vojvodovčanů. Je jen pochopitelné, že dosud Vojvodovčané (včetně Klepáčka) ve svých vzpomínkových textech Vojvodovo do určité míry idealizovali. Klepáčkův text má podle svého autora nikoliv negovat, ale spíše doplnit stávající obraz Vojvodova, a to především o pohled na určité události nebo aspekty vojvodovského soužití z perspektivy těch, kteří takříkajíc „tahali za kratší konec“. Jakoubek si uvědomuje etická úskalí a podrobně se zabývá otázkou, zda je oprávněné Klepáčkovu práci zveřejnit. Dospívá k závěru, že otázka by měla být položena opačně: „Máme právo tento text nezveřejnit?“ (s. 93) Klepáček začíná komplexním rozborem povahy víry obyvatel Vojvodova prostřednictvím popisu postojů svého dědečka Petra Dobiáše, posléze se v rámci publikací o Vojvodovu poprvé podrobně věnuje „správě věcí veřejných“ ve vojvodovské komunitě a konečně prolamuje dosavadní mlčení okolo působení kazatele Martina Roháčka, jehož odchod z obce a k němu vedoucí události Vojvodovčané
obvykle komentují stručným: „Zkrátka morálně propadl.“ (s. 98) Ke Klepáčkovu příspěvku se hodí přívlastky: stěžejní, neortodoxní a čtivý. Jakoubek také neopomíjí upozornit na tímto příspěvkem zpochybněnou legitimitu hranice mezi vědeckým a memoárovým textem: „P. Klepáček svým textem dokládá, že velké, ale opravdu velké oblasti aktivit, včetně fi nální písemné produkce historie, etnologie a několika příbuzných disciplín, si svůj vědecký status nárokují možná neoprávněně, protože je dokáží – stejně dobře, někdy i lépe než vědci – realizovat i laici (pravda, laici ze specifi ckých skupin).“ (s. 112)

   Poslední kapitola, nazvaná Iva Heroldová, Vojvodovo a výzkum novoosídleneckých obcí na jižní Moravě, prezentuje přepisy rozhovorů s Vojvodovčany, které tato známá etnoložka uskutečnila v roce 1973. Výzkumné poznámky Ivy Heroldové byly nalezeny v archivu Etnologického ústavu AV ČR a nabízejí mnoho unikátních informací o vojvodovských zvycích, ale také o „předvojvodovské“ historii, tedy dějinách osídlení historicky první české obce v Bulharsku
– Seseku. V komentáři k této pramenné edici se Jakoubek kromě jiného zabývá tématem udržování češtiny ve Vojvodovu a „mýtem české školy“. Publikované pramenné edice jsou tedy značně různorodé, nabízejí pohled na Vojvodovo z biografické perspektivy, z pohledu tu osobního, tu zprostředkovaného vzpomínkami blízkých, nebo též z čistě badatelského úhlu pohledu. Kniha je doplněna mapou okolí Vojvodova a Kovačice, reprodukcemi vojvodovských plánků a různých dokumentů, nechybí ani velké množství dobových fotografi í. Jakoubek opatřil pramenné edice zdařilým komentářem, ve kterém zdůrazňuje z těchto materiálů plynoucí nové poznatky a současně zasazuje v nich uvedené již známé skutečnosti do nových kontextů. Např. působení učitele Findeise tak dostává nový rozměr v souvislosti s textem Ljubomira Stojanova, který Vojvodovo „automaticky“ označuje neetnickým způsobem jako obec banátskou, nikoli českou, a jeho obyvatele jako Banátčany (bylo založeno přesídlenci z Banátu, kteří původně přišli z českých zemí). Jakoubek poukazuje na fakt, že Vojvodovčané sami se takto označovali ještě v době, kdy do obce přišel Findeis, kterému je připisováno úspěšné úsilí o nacionalizaci vojvodovského společenství, do té doby národnostně indiferentního, k níž došlo koncem 30. let 20. století.

   Vojvodovo: historie, obyvatelstvo, migrace cílí na obě hlavní skupiny čtenářů, tj. badatele a studenty na jedné a (ex)Vojvodovčany a jejich potomky na druhé straně. Pro druhou skupinu tentokrát odvážně nabízí také méně idylický pohled na život ve Vojvodovu a „prolomení ticha“ panujícího okolo některých kontroverzních událostí vojvodovských dějin. Samotní bývalí obyvatelé Vojvodova přitom k tomuto „zlomu“ postupně dospěli spolu s tím, jak v minulých letech stále více z nich přestávalo být „pouhými“ informátory a čtenáři. Zhostili se daleko odpovědnější role – sami se stali autory textů určených k publikování. Vojvodovčané mají právo na „svůj“ obraz vojvodovského soužití, avšak pamětníků ve Vojvodovu byly tisíce, každý s rozdílným osudem a tím i pohledem na dění ve Vojvodovu, jak připomíná Klepáček (s. 91). Disonance v popisech Vojvodova byla jen otázkou času (a ochoty odhalit méně „líbivé“ aspekty tamního soužití). Nedá se tedy říci, že Jakoubek svou nejnovější monografií „roztříštil“ dosavadní obraz Vojvodova – spíše přispěl k jeho ucelenější, plastičtější podobě. Jak ovšem sám autor přiznává v anglickém resumé (s. 196), další pokrok na cestě za poznáním historie Vojvodova a jeho obyvatel znamená, že současně (a více než kdy dříve) „pokročil“, resp. se vzdálil také horizont poznání a ztratila se v něm cesta k poznání vedoucí. Je potěšující být svědkem toho, s jakou vytrvalostí a nasazením jsou Jakoubek i jeho „učitelé“, tj. bývalí obyvatelé Vojvodova, ochotni tuto cestu hledat a vydávat se po ní.

Jitka Zalabáková (FF ZČU Plzeň)