Marek Jakoubek

Autor recenze: Gabriela Fatková

Vyšlo: Lidé města = Urban People (2011), 13, č. 1 s. 148-149

   Marek Jakoubek působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity a kromě jiných témat se již více než deset let zabývá českým osídlením v Bulharsku. Toto krajanské osídlení v Bulharsku je coby předmět zájmu českému čtenáři známo z odborných statí Lenky J. Budilové, Zdeňka R. Nešpora, Tomáše Hirta, Michala Svobody, a především právě Marka Jakoubka. Autor spolu s Lenkou J. Budilovou, jejíž stěžejní text o Vojvodovu na publikování teprve čeká, využívají ve svém dlouhodobém výzkumu maxima dostupných pramenů (matrik, archivů, map, genealogií, vzpomínkových vyprávění, egodokumentů atd.). Výsledkem je velmi hutná, živá monografie, v níž jsou výroky jednotlivých informátorů postaveny v dialog a autorem střízlivě komentovány. Zásadní přínos recenzované studie je nicméně v něčem jiném. Je stěžejním typem publikace v sociokulturní antropologii - monografií založenou na dlouhodobém terénním výzkumu. Na nedostatek tohoto typu publikací v českém prostředí přitom v Českém lidu již v roce 2005 upozornili Nešpor s Jakoubkem a tuto mezeru částečně zaplňuje jen práce Josefa Kanderta Každodenní život vesničanů středního Slovenska v šedesátých a osmdesátých letech 20. století (Karolinum, Praha 2004), avšak v dané kategorii i nadále stojí tato publikace značně osaměle. V případě badatelů mladší (tj. Jakoubkovy) generace pak byla tato kategorie doposud prázdnou množinou. Nad nedostatkem monografických antropologických prací se čtenář pozastaví především, vezme-li v úvahu vysoký počet absolventů oboru sociální a kulturní antropologie, kteří každý rok získávají akademické tituly na českých univerzitách.

   Jakoubkova monografie je vlastně rozvinutím předchozích výzkumů bulharských Čechů a Slováků, prováděných v devadesátých letech Vladimirem Penčevem. Autor však dosavadní studie rozvíjí tím, že výzkum neprovádí jen v samotném Vojvodovu, ale i v Čechách, v místech, kam vojvodovští Češi přesídlili v polovině 20. století. Kniha je tvořena osmi samostatnými kapitolami, ve kterých autor z různých perspektiv konstruuje obraz Vojvodova v době, kdy tato obec byla osídlena Čechy. Právě sled kapitol může budit dojem neprovázanosti a snad i nahodilosti. V první kapitole nazvané Sesek autor podává zprávu o doposud zcela zapomenuté, první Čechy obydlené vesnici v Bulharsku. Vychází jak z archivního výzkumu, tak ze vzpomínkových vyprávění potomků obyvatel Seseku. Teprve ve vztahu k tomuto krátkému a neradostnému pobytu českých osídlenců v Seseku je možné plně porozumět aktérskému popisu života ve Vojvodově, kam se ze Seseku odstěhovali. V další kapitole se autor věnuje existenciální, niterné dimenzi vojvodovské religiozity, které, jak sám poznamenává, nebyla doposud v odborné literatuře věnována žádná pozornost (na rozdíl od praktické dimenze vojvodovské religiozity). V zaměření na víru ve Vojvodovu autor pokračuje v kapitole čtvrté, v níž tematizuje vztah obyvatel Vojvodova k smrti, ostatkům zemřelých a hrobům. Kromě již zmíněných metod zde přidává epigraficko-sepulkrální analýzu náhrobních kamenů. Třetí kapitola představuje první sociolingvistickou studii vojvodovské češtiny. Kapitola pátá a šestá se snaží konstruovat obraz vojvodovských Čechů z perspektivy jejich sousedů a z perpektivy samotných českých obyvatel Vojvodova. Teoreticky ukotveno je toto snažení v konceptu imagologie Velička Todorova, který tímto autor rehabilituje. Kniha je uzavřena krátkou kapitolou nazvanou Vojvodovské kalendárium, přehledným shrnutím všech známých a datačně ukotvených událostí mezi lety 1878 a 1950, vztahujících se k historii Vojvodova.

   Kniha je opatřena nejen dobovými fotografiemi z každodenního života aktérů, ale obsahuje také fotokopie různých dokumentů. Dalo by se říci, že obsahuje maximum dostupných vizuálních příloh, zveřejnitelných k danému tématu. Již zde však pomalu vyvstává otázka etiky výzkumu. Autor v celém textu i v přílohách používá v nepozměněné podobě jména a jiné osobní informace o svých informátorech. Na druhou stranu však z textu na několika místech jasně vyplývá, že informátoři jsou s tímto postupem srozuměni, dokonce oceňují, že bude v písemné podobě zachována památka na jejich rodiny a životní osudy (s. 18, 115-117, 148, 199, 232-233, 241-242, 249, 254-270, 281). Čtenáři, který sledoval doposud publikované práce na téma vojvodovského krajanského společenství, se tato problematika mohla zdát už téměř vyčerpaná. Všechny základní oblasti, kterých se dobrá monografie má dotknout (příbuzenství, rozdělení moci, náboženství, způsoby obživy a směna), byly již zpracovány, tak co nového může předkládaná monografie přinést? Jakoubkova studie je přínosná a inspirativní nejen po stránce tematické, ale i po stránce metodologické. Přináší detailní rozbor několika zásadních témat v životě vojvodovských Čechů, například jejich individuální prožívání víry nebo fluidní a situační identifikování se v rámci různých jednotek. V tomto ohledu Jakoubek předkládá budoucím badatelům návod, jak se k uchopení proměnlivých a na první pohled ne zcela viditelných fenoménů dobrat. Role autora v tomto textu je podobná roli schopného kolážisty, který přerozdělené komponenty nejen skládá do připraveného rámce, ale je schopen také celou kompozici přeskládat podle nového klíče.

 V předmluvě knihy píše Jakoubkův učitel, bulharský etnograf a bohemista Vladimir Penčev, že kouzlo této publikace tkví především v tom, že to není klasická monografie. Z pohledu českého čtenáře je však její kouzlo už právě v tom, že je monografií a v rámci české produkce ji rozhodně lze řadit mezi „ty klasičtější". Z textu je patrné, že je psán jak pro odborné čtenáře, tak i pro autorovy informanty - Vojvodovčany a jejich potomky, jejichž promluvám byl poskytnut dostatečný prostor. Výsledkem je čtivý text, který nejen sumarizuje dosavadní mnohaletý výzkum Vojvodova, ale také zaplňuje prázdná místa v historii tohoto krajanského osídlení.

Gabriela Fatková

PDF recenze: prohlédnout nebo stáhnout