Vojvodovo  stránky o bývalé české obci v Bulharsku

Dějiny Vojvodova. Vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku

Neco Petkov Necov

Autor recenze: Jaroslav Vaculík
Vyšlo: Soudobé dějiny 2006 13, č. 1-2, s. 287-288

NECOV, Neco Petkov: Dějiny Vojvodova: Vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku
Uspořádali Marek Jakoubek, Zdeněk R. Nešpor a Tomáš Hirt. [Plzeň,] Občanské sdružení Vojvodovo – Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje
2006, 144 s.

   Narozdíl od řady kronik, které máme k dispozici z bývalých českých lokalit na ukrajinské Volyni z pera tamních českých rodáků, je kronika Vojvodova psána Bulharem, který ovšem v obci žil a zastával tam i vedoucí pozice, a tudíž znal tamní poměry z autopsie. Pohled na českou komunitu zvnějšku tak přispí vá k objektivnosti autorových sdělení, pokud pomineme jeho komunistické přesvědčení. Kronika je retrospektivním pohledem na dějiny českého etnika ve Vojvodovu, které skončily reemigrací většiny jeho příslušníků v letech 1949–1950. Teprve poté autor přistoupil k sepsání svého díla. Jeho opis a překlad mají k dispozici i reemigranti z Bulharska žijící na jižní Moravě a vycházela z něj i diplomová práce Petra Kovaříka obhájená na brněnské univerzitě v roce 1982.
   Edice této unikátní kroniky je obohacena o dvě důležité studie. První je předmluva, jejímiž autory jsou Marek Jakoubek a Zdeněk R. Nešpor. Autoři, vycházející ze svých předchozích studií věnovaných problematice vojvodovských Čechů, kladou důraz na náboženské důvody druhotné emigrace části banátských Čechů do Bulharska, i když neignorují jejich postupnou sekularizaci. Zdůrazňují, že vojvodovští metodisté se považovali především za „věřící“ a teprve poté za Čechy.
   Druhá studie je závěrečná stať z pera bulharského etnologa Vladimira Penčeva, který je jediným bulharským badatelem věnujícím se tomuto tématu. Text byl publikován již v roce 1996 v Sofii, jeho zařazení v této publikaci je však plně namístě. Také Penčev připomíná, že specifické evangelické vyznání působilo jako faktor etnikum diferencující a zachovávající. Dospěl k závěru, že česká diaspora se formovala jako etnokonfesionální společenství
a právě náboženství bylo oním faktorem, který formoval a zachovával její identitu.
  Kniha, vhodně doplněná několika vzpomínkami pamětníků a textovými a obrazovými přílohami, pojednává o zajímavém, pro českého čtenáře neznámém prostředí, a navíc obsahuje pozoruhodné postřehy. Proto je nutno její vydání jen uvítat.

Jaroslav Vaculík