Neco Petkov Necov

Autor recenze: Josef Červeňák

Vyšlo: Inštitút vzdelávania Evanjelickej cirkvi metodistickej, www.institut.umc.sk, 8. 4. 2008.

Obsah knihy.

   Vojvodovo je obec, která vznikla v roce 1900 na severozápadě Bulharska v těsné blízkosti Dunaje, rumunsko-bulharské hranice. Zakladateli byly na základě příslušných povolení čeští a slovenští migranti. Jejich usazení je výsledkem letitého stěhování Čechů a Slováků na územích dnešního Maďarska, Srbska, Rumunska a Bulharska. Žel, nedají se přesně vysledovat historické kořeny tohoto stěhování. Novinář František Karas, který při své někdejší návštěvě tuto českou enklávu označil za „zapomenutou nebem i zemí“. Autor se zabývá svědectvími obyvatel Vojvodova, která však často nesahají dostatečně hluboko do minulosti. 

   Autorem je Bulhar Neco Petkov Necov, který se narodil r. 1897 a do Vojvodova se přistěhoval v roce 1928. Stal se významnou postavou této zvláštní vesnice. Po určitou dobu byl dokonce starostou. Pozoruhodné je, že se mu podařilo utřídit různé vzpomínky a svědectví do kapitolek, jimiž popisuje život vesničanů z různých úhlů pohledu. Vlastních kapitolek je více než 40. Pořadatelé publikace ji však doplnili svědectvími některých přímých účastníků tehdejšího života Vojvodova, tabulkami se seznamy přistěhovalců do Vojvodova v různých dobách i překladem publikace bulharského etnologa Vladimíra Penčeva Tempus edax rerum (aneb O minulosti a současnosti vojvodovských Čechů). Ten také napsal úvodní slovo. Publikace je zpestřena několika básněmi, které se vztahují k místu a obrazovými přílohami. Několik údajů se týká také stoletého výročí založení obce. Na oslavy jsem byl dokonce jako potomek původních obyvatel osobně pozván, ale nemohl jsem se jich tehdy zúčastnit.

Čím kniha zaujme.

   Kniha je zajímavá předně přístupem autora. Rozhodl se sepsat paměti občanů jako svědectví. Sepsal je „ručně“, a to dokonce ve dvojím vyhotovení pro případ ztráty jednoho rukopisu. Původní název je Zápisník slyšeného, viděného a prožitého v obci Vojvodovo v Orechovském okrese 1896 – 1952. (Autor vychází z – nepřesného – předpokladu, že obec vznikla již v roce 1896.) podle charakteristik pamětníků byl autor člověk neutuchajícího elánu, a ač dosáhl pouze základního vzdělání, byl velice sečtělý a publicisticky činný. Byl autorem řady článků v oblastním věstníku.

   Jde o dílo napsané zevnitř, jedním z obyvatel, jichž se dění týká. Není přitom pojato jako kronika. Je patrná snaha o autentičnost vzpomínek. Autor, sám „formálně“ pravoslavný, ale přesvědčením v podstatě komunista, se snaží objektivně vystihnout kromě obecného života vesnice a jejích poměrů, také poměry náboženské. A to ve Vojvodovu – ať z historického nebo i současného pohledu – vůbec nebylo jednoduché. Jednak se lze jen těžko dopátrat původních vyznání krajanů. Někteří přicházeli v 19. století jako evangelíci, ale zůstává nejasné, zda přišli v souvislosti s patenty Josefa II. nebo zda byla pohnutkou jejich migrace cesta za živobytím (ať nouze v místě jejich původního bydliště, nebo touha po získání nových možností k usídlení).

   Nepochybně je pozoruhodný popis běžných každodenních činností a zvyklostí života vesničanů. Za zmínku stojí, že v pohledu na praktické uplatnění duchovního světonázoru hodnotí autor občany jako politicky neaktivní. Překvapovalo jej to předně proto, že jako Češi a Slováci tvořili v obci většinu a neprojevovali zvláštní zájem o samosprávu. Dokonce při volbách volili tradičně ty, kdo právě vládli. Pokud se mocenské poměry změnily, plně je respektovali. Jinými slovy, chyběla opozice. Zdůvodnění jednoznačně „biblické“ – respektovat vládu (i tu místní), protože vrchnost je daná od Boha.

   Když se převážná část československých občanů z Vojvodova odstěhovala v letech 1949 a 1950, autor své zápisky končí (rokem 1952). Pak ještě přidává malou poznámku v roce 1962.

Význam pro odborný růst pracovníka církve.

   Již jako student bohosloví jsem se v českých dějinách zabýval myšlenkou, zda se dají dopátrat podrobnosti putování pobělohorských exulantů z českých zemí. Ukázalo se – také v rozhovorech s profesorem Amedeo Molnárem, že chybí spousta písemných informací, aby se dal vykreslit obraz putování exulantů, kteří opouštěli svůj domov z náboženských důvodů. Bylo by třeba jít po místech a obcích, farách, hledat v archivech a matrikách. Proto jsem uvítal vydání této knihy, která určitým způsobem utřídila a doplnila mé dřívější znalosti, jež jsem měl z osobních vyprávění a z četby.

   Z pohledu kazatele jsem si radostně a vděčně uvědomil, že pro „nestranného“ svědka, autora publikace, bylo určitým svědectvím „etické“ chování československých vojvodovských křesťanů. Jak jsem zmínil otázku politické (ne)angažovanosti. Prostě Písmo a jeho normy jim byly životními normami.

   U krajanů by mohl převládat dojem, že se jim duchovní život stal folklorem, protože nic jiného neměli. Ale zde je svědectví, že to pro ně byl praktický duchovní život.

Josef Červeňák