Neco Petkov Necov

Autor recenze: Michaela Kuzmová

Vyšlo: Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2007, Vol. 43, No. 2, str. 475-477

Plzeň, Občanské sdružení Vojvodovo a Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje 2006, 144 s.

   Vesnice Vojvodovo se nachází v severozápadním Bulharsku, 16 km od Dunaje, mezi městy Orjachovo a Vraca. Založena byla v roce 1900 rodinami Čechů a Slováků – evangelíků a (Staro)Bulharů – katolíků, kteří se do Bulharska přistěhovali koncem 19. století z území současného rumunského Banátu. V prvních letech existence Vojvodova se zde usadilo i několik srbských rodin, které je ale zanedlouho opustily. I když počátkem 20. let vesnici opouštějí i bulharští katolíci, zachovává si náboženskou a etnickou pestrost, protože do ní přichází okolo dvaceti bulharských rodin (většinou přistěhovalců ze západních krajů – jedná se o území, které Bulharsko ztratilo po první světové válce ve prospěch nově utvořeného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců; podrobněji viz J. Rychlík. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2000,s. 291–292) a také několik ruských emigrantů (Bělogvardějců). Češi a Slováci přitom až do počátku padesátých let 20. století, kdy se vracejí do Československa, tvořili majoritní část vojvodovských obyvatelů. Dnes ve Vojvodovu žijí především Bulhaři, jejichž rodiny se sem přistěhovaly v letech 1950 a 1952, a několik již velice starých potomků Čechů, nebo smíšených bulharsko-českých rodin.

   O Vojvodovu v období od jeho založení do poloviny minulého století vypráví Neco Petkov Necov (1897–1989) ve svém „Zápisníku o slyšeném, viděném a prožitém v obci Vojvodovo“. Neco Petkov se do Vojvodova přestěhoval v r. 1928. Aktivně se podílel na mnoha kulturních, osvětových a politických aktivitách v obci. Za druhé světové války se stal členem Komunistické strany Bulharska a po státním převratu 9. září 1944 byl jednou z vůdčích osobností politického života. Podílel se na zakládání komunistického zemědělského družstva a dlouhou dobu družstvo řídil. Kromě Zápisníku byl autorem řady článků v oblastních novinách. V předmluvě k českému překladu Zápisníku Marek Jakoubek a Zdeněk Nešpor uvádějí, že obyvatelé Vojvodova považovali Neco Petkova za „člověka s neutuchajícím životním elánem a výjimečným smyslem pro humor, ochotného vždy a komukoli pomoci, bez ohledu na národnostní či stranickou příslušnost, přestože šlo o výrazně národně cítícího Bulhara a oddaného člena komunistické strany.“

   Petkovův text přeložený do češtiny Temenužkou Křivánkovou a Markem Jakoubkem tvoří základ publikace, kterou pod názvem Dějiny Vojvodova. Vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku připravili k vydání Marek Jakoubek, Zdeněk Nešpor a Tomáš Hirt. Kniha vyšla s finanční podporou Ministerstva zahraničí ČR a díky finančním prostředkům ze sbírky uskutečněné mezi vojvodovskými Čechy a jejich potomky.

   Text Neco Petkova, známý dosud jen v úzkém kruhu badatelů, vydává svědectví jak o životě vojvodovských Čechů a Slováků, tak i o způsobu, jak byla jejich komunita přijímána bulharským obyvatelstvem. Rukopis obsahuje krátký úvod a 41 kapitol věnovaných rozličným tématům. V počátečních kapitolách sleduje Neco Petkov příchod českých a slovenských rodin do Bulharska, založení a budování Vojvodova, věnuje pozornost místnímu politickému dění, uvádí zeměpisná a statistická data o vesnici a popisuje také národnostní a náboženskou příslušnost vojvodovských obyvatel. V následujících kapitolách vypráví o oděvu, jazyku, společenském a rodinném životě vojvodovských Čechů a Slováků a poté podrobně líčí hospodářské dění, popisuje, čím si vojvodovští zabezpečovali živobytí, a nejednou vyzdvihuje vynalézavost svých českých a slovenských sousedů. Poslední kapitoly jsou pak věnovány založení a počátečním létům činnosti zemědělského družstva ve Vojvodovu. Přílohu textu tvoří čtyři jmenné seznamy vyhotovené Neco Petkovem, které zaznamenávají migraci vojvodovských obyvatel. Překlad tohoto cenného dokumentu je opatřen podrobnými poznámkami a před mluvou, v níž je představena osobnost Ne co Petkova Necova a která sleduje historii vojvodovských Čechů před přestěhováním do Bulharska a po „návratu“ do Československa. Publikace obsahuje několik příloh, včetně studie Vladimira Penčeva „Tempus Edax Rerum aneb O minulosti a přítomnosti vojvodovských Čechů“ a také bohatý dokladový materiál, stejně jako dobové i současné fotografie. Vladimir Penčev, který uskutečnil první výzkumy věnované problematice české komunity ve Vojvodovu a jemuž patří zásluha za „objevení“ Vojvodova coby badatelského tématu, byl vydavateli pozván, aby publikaci představil českým čtenářům. V krátkém „Úvodním slovu“ tento autor vyzdvihuje přínos Čechů na poli institucionálního, hospodářského a kulturního rozvoje bulharského státu po získání nezávislosti (1878) a komentuje paradoxní fakt, že společenství vojvodovských Čechů „našlo“ svého letopisce v osobě jejich bulharského souseda. Této skutečnosti věnují pozornost i autoři předmluvy Marek Jakoubek a Zdeněk Nešpor, kteří podtrhují, že vojvodovští Češi jsou jednou z nemnoha českých emigrantských komunit, o které zanechal písemné svědectví člověk, který k ní nepatřil, ale žil léta v úzkém kontaktu s jejími členy. Současně poukazují na to, že právě absence pročeského národnostního patosu charakteristická pro Necovův „pohled zvenčí“ je jednou ze zvláštností, která činí Necovovy Dějiny tak zajímavým dokumentem. Podle M. Jakoubka a Z. Nešpora je v tomto ohledu neméně důležitá skutečnost, že Necovův způsob výkladu – jehož tematická organizace má mnohem blíže ke strukturovanému etnografickému popisu než k naivnímu ne kritickému představování faktů obyčejným vesničanem – kompenzuje i autorovu značnou jednostrannost vycházející z jeho marxistického přesvědčení, jež se odráží v interpretaci některých stránek života jeho českých a slovenských sousedů. Při seznamování čtenářů s osobou Neco Petkova autoři předmluvy zdůrazňují jeho občanskou angažovanost a pozastavují se nad motivy, které jej inspirovaly k sepsání přítomností Čechů a Slováků poznamenané historie Vojvodova, jež komentují takto: „Protože jeho cílem rozhodně nebyla oslava bulharského národa ani velebení vojvodovských občanů, natož pak – jak se mnohdy v podobné literatuře stává – vlastní osoby, můžeme usuzovat, že jeho záměr byl lidově osvětový a – lze-li to tak říci – téměř protovědecký“ (str. 16). Mohli bychom dodat, že tento „osvětový“ úmysl je do značné míry spojen i s vědomím, jak cenná je zkušenost setkání s jiným a cizím. Charakteristický je v této souvislosti z jedné strany Necovův přístup, vyjádřený v první větě jeho knihy, kterou celé dílo začíná a podle které „je každý z nás povinen všímat si nejdůležitějších událostí vlastního života, jak kvůli sobě, tak i pro své bližní. Je povinen přijímat od svého okolí vše dobré a užitečné a předávat to svým potomkům, aniž by do toho vkládal jakoukoli nacionalistickou tendenci“ (str. 27), z druhé strany pak skutečnost, že jeho vyprávění o Vojvodovu končí odjezdem jeho českých a slovenských spoluobyvatel.

   Stručně, ale vyčerpávajícím způsobem se v „Předmluvě“ popisuje nelehký osud vojvodovských Čechů, při jehož výkladu se klade důraz na roli náboženství, které bylo klíčovým faktorem jak při rozhodnutí opustit Banát a odejít do Bulharska, tak i pro život ve Vojvodovu. Komentovány jsou také důvody, které po druhé světové válce vedly k reemigraci českých a slovenských rodin do Československa, jejíž výsledek byl ovšem pro většinu dotyčných značně traumatický (nostalgické pouto reemigrantů k vojvodovské minulosti vyjadřuje dojemným způsobem Temenužka Křivánková ve své básni „Vojvodovo“, která je umístěna jako motto v úvodu celé publikace). Celá předmluva končí bibliografickým přehledem publikací spojených s problematikou českých a slovenských komunit v Banátu a v Bulharsku.

   Jak již bylo řečeno, obsahuje české vydání Necovova rukopisu bohatou přílohu, která v různých směrech rozšiřuje poznání minulosti a současnosti vojvodovských Čechů a Slováků. Na jedné straně se zde nalézá již zmiňovaná studie Vladimira Penčeva osvětlující historické skutečnosti spojené s přítomností Čechů a Slováků ve Vojvodovu, stejně jako faktory, které přispěly k zachování etnické identity vojvodovské české komunity (a mezi nimiž hrálo nejdůležitější roli náboženství); na straně druhé zde nalezneme vzpomínky reemigrantky Amálie Hrůzové (která se narodila v Banátu, žila ve Vojvodovu od jeho založení a na sklonku života vycestovala s ostatními Vojvodoviny do Československa) či přepisy vybraných rozhovorů s Ankou Bosilkovou (Češkou, která zůstala a dodnes žije ve Vojvodovu), které prezentují individuální prožitky aktérů a dávají smysl klíčovým událostem z minulosti vojvodovských Čechů. Příloha obsahuje ještě vyprávění neznámého očitého svědka příjezdu Vojvodovčanů na jižní Moravu (destinace reemigrantů z Vojvodova v letech 1949–1950) a překlady projevů, jimiž byli vítáni čeští a slovenští hosté v průběhu oslav ve Vojvodovu v roce 2000; dále pak plánek Vojvodova vyhotovený Matějem Hrůzou v roce 1979 podle originálu z roku 1949 a také více než 20 fotografi í představujících vzhled vesnice a jejích obyvatel v minulosti i současnosti.

   Vydání Dějin Vojvodova. Vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku, které je výsledkem dlouholetého obětavého úsilí M. Jakoubka, T. Křivánkové, Z. Nešpora a T. Hirta, výrazným způsobem obohacuje základnu ke studiu českých a slovenských krajanských komunit a bezpochyby také představuje významnou událost pro potomky vojvodovských Čechů a Slováků. Současně se jedná i o důležité svědectví toho, že otázka přítomnosti Čechů a Slováků na bulharském území neztratila na aktuálnosti a odpovídající bulharsko-česko/slovenský dialog není přerušen.

Michaela Kuzmová