Lenka J. Budilová
Autor recenze: Michal Pavlásek
Vyšlo: Český lid (2012), 99, č. 3 s. 381-384
Když jsem před nedávnem publikoval recenzi (ČL 4/2011) knihy pojednávající o českém společenství v bulharské obci Vojvodovo, které v 1. polovině 20. století tvořilo lokální svět česky hovořícího osídlení (neo)protestantů, dovolil jsem si zavěštit, že o něm nebylo napsáno poslední slovo a k utváření „fenoménu“ Vojvodovo přispějí ještě další práce. Do úvodu recenze dalšího textu na téma Vojvodovo vstupme konstatováním, že se etnolog pro jednou může stát rosničkou – předpověď se totiž potvrdila. Onen v uvozovkách fenomén vyjadřoval dilema, zda za jeho vznikem stojí více zdůrazňovaná specifičnost sledované skupiny věřících v plejádě vzniknuvších textů evokujících publikační „stachanovství“, nebo jde v případě Vojvodovčanů skutečně o výjimečné společenství vůči jiným krajanským skupinám. Po pročtení dalšího „kousku“ bychom se však spíše měli ptát, proč dosud neexistuje dostatek dat z jiných lokalit, když výzkum zahraniční (e)migrace zažívá opětovnou revitalizaci, nesen v poslední dekádě intencemi danou problematiku rekonceptualizovat či nově tematizovat.
Zářným příkladem nastoupeného trendu je i práce Lenky Budilové, jež nyní čtenářům představuje závěry svého bádání ve Vojvodovu, Belincích a v České republice u vojvodovských reemigrantů. Studie o dědické praxi, sňatkové strategii a pojmenovávání jsou pro ni třemi základními pilíři knihy ve smyslu ústřední strategie rodinného života Vojvodovčanů. Samotným tematickým výběrem se Budilová ocitá, vztáhneme-li její práci ke studiu krajanů obecně, na poli dosud příliš neoraném, zejména hlásí-li se k studiu načrtnutých témat prostřednictvím teoretického podloží sociální antropologie a jejího klíčového směru kinship studies se specifickou explanační rovinou.
Úvodní kapitolu Studium příbuzenství v sociální antropologii a genealogická metoda je možno chápat jako deklaraci diskurzivní pozice, z jaké při své analýze příbuzenství – a z něj vycházejících praktik – vychází. Ostatně to je patrné i v samotné formulaci cílů předkládané studie, jež směřují k rekonstrukci myšlenkového světa a sociální praxe společenství vojvodovských Čechů, čemuž Budilové slouží pohled „ze spodu“ čili nativní perspektivy Exvojvodovských (s. 39). V tomto pojímání navazuje též na tradici historické antropologie či směr „Geschichte von Unten“. Po vymezení vlastní pozice autorka čtenáře seznamuje se základními přístupy Studia historické rodiny, osvětluje pozadí heuristické práce (Několik poznámek k terénnímu výzkumu) a popisuje základní okolnosti existence česky hovořícího náboženského mikrosvěta (Vojvodovo – česká vesnice v Bulharsku). Vlastní analytická část začíná až kapitolou Dědická praxe, která je stejně jako Sňatkové strategie a manželství ukázkou zvládnuté prezentace „surových“ etnografických dat i jejich interpretace. Zmiňovaný důraz na získané výpovědi Budilové plně umožnily postihnout významy přikládané k praktikám dědické praxe. Mezi základní vysledované rodinné strategie patří dědění dvojnásobného množství majetku u mužů ve srovnání se ženami, doložená virilokální forma manželství, přičemž se stejný princip měl uplatňovat i v konfesním dělení (žena následovala po svatbě víru svého muže), nebo ultimogenitura (s. 103–105) jako ústřední mezigenerační normy. Vysledovaná „únosová manželství“ pak byla spojena s okolním obyvatelstvem a bulharští Češi vůči nim zastávali spíše kritické pozice. Manželství „do křížku“, kdy si sourozenci berou jiné sourozence, bylo naopak hojné (s. 170), stejně jako doklady sororátu a levirátu (s. 180). Sňatkové strategie dle zjištění autorky stály na jednoduché koncepci: „nebrat si Bulhary“ a „nebrat si sourozence“.
Vstupním předpokladem poslední kapitoly Jména a pojmenování u bulharských Čechů je myšlenka, že rozklíčování významu těchto praktik nám dovolí porozumět symbolickému výkladu světa zkoumané komunity. Jde také o to, že tímto náhledem lze prozkoumat důležitý aspekt klasifikačního systému používaného pro organizování sociálních vztahů. Jméno pak není pouhým „slovem“, ale může být jakýmsi „přístupovým heslem“ umožňujícím pohyb v geograficky, etnicky či nábožensky vymezených světech. Praktiky pojmenovávání Budilová sleduje na množství získaného materiálu. Zatímco v regionu severozápadního Bulharska (zde je lokalizováno i Vojvodovo) převažoval v průběhu přelomu 19. a 20. století zvyk pojmenovávání dětí kmotrem, v ostatních částech Bulharska byla role kmotra oslabena tím, že děti získávaly jména po prarodičích. Ve Vojvodovu byl význam instituce kmotrovství, tak jako na většině bulharského území, marginalizován tím, že děti byly ke křtu neseny samotnými rodiči. Strategie výběru jména byla založena na „původní“ tradici pojmenovávání po prarodičích. Funkční aspekt takového jednání autorka přesvědčivě interpretuje jako vzdávání holdu a respekt ke starší generaci.
Mluvíme-li o vojvodovských Češích, nabízí se otázka, zda není patřičnější hovořit spíše o dvou entitách: o obci Vojvodovo jako o prostoru, který byl v mládí některým informátorům lokálním mikrosvětem, a o nich samotných, žijících po reemigraci ve světě novém. Aspekt distance prostorové (tady a tam) i časové (tehdy a nyní) by dle mého názoru měl být součástí kapitoly pramenné kritiky, jež v knize k její škodě absentuje a do jisté míry analýzy Budilové limituje. Informacím získaným prostřednictvím rozhovorů jakožto pramenům z první ruky by slušela mnohem hlubší kritika (stejně tak v případě pramenů archivních), než Budilová předkládá v reflexi realizovaného výzkumu. Ta je sice velmi čtivá a nemá co dělat s „citačním karnevalem“ (na němž se v odkazech – větu za větou – potkávají klasikové oborové metodologie), na stranu druhou by se zde čtenář mohl dozvědět něco více o aspektech vzpomínání či o narativní konstrukci minulosti. Do popředí se totiž dostávají – (nejen) pro historicko-antropologický typ analýzy – palčivé otázky, jakým způsobem je dnešní myšlenkový svět informátorů, řídící se stále náboženskými požadavky morálky, projektován do obrazu světa prožité
minulosti, jak se k němu tito informátoři vztahují a jak je rozpomínáním konstruován, resp. jakými symbolickými kódy jej aktéři badateli překládají? Případná zjištění by pak analytické části dodala na ještěvětší přesvědčivosti. Někdy je také znát, že se Budilová uchýlila spíše ke spekulacím bez pramenného krytí. Příkladem budiž další snaha podpořit tezi o kolonizaci obce Svatá Helena nekatolíky již koncem 18. století, neboť by se touto hypotézou vysvětlila podobnost dědické praxe (hospodářství přebral nejmladší syn) ve Vojvodovu a v českých zemích před rokem 1787 (s. 105). Nemožnost triangulace dat tak i z některých dalších interpretací činí spíše domněnky (s. 102–104). Většinou však jde o výklad rodinných praktik udržovaných na Svaté Heleně, a netvoří proto ústřední rámec studie, což z těchto výtek činí spíše jakési „poznámky na okraj“.
Práci zdobí všudypřítomná vyrovnaná pozice badatel/informátor a deklarativně odmítá jakoukoli mocenskou asymetrii. Budilová se navíc nebála projít zkouškou, jíž se etnologové i další badatelé často vyhýbají: seznámila své informátory s textem, který o nich pojednává, a ti pak text aktivně připomínkovali. Publikace tak může plnit nárok odrazu nativní reality, byť by přebíraným výpovědím nejednou slušela shora zmíněná hlubší kritika a rozbor. Důležitým mementem pro české sociální antropology/etnology pak musí být potvrzení faktu, že má-li etnologie přispívat k pochopení sociální reality dneška i minulosti, neobejdeme se bez trpělivé heuristické práce a „zašpinění“ dat terénem. Kvalitní studie Lenky Budilové toho budiž důkazem.
Pro tematickou neotřelost i pro výše uvedené skutečnosti ji považuji za hodnotný počin v oblasti studia příbuzenských praktik na poli studia krajanských společenství, neboť pozice vycházející z antropologické teorie kinship studies autorce umožnila šířeji vhlédnout do prostoru rodinného hájemství Vojvodovčanů, které bylo až dosud sledováno spíše skrze klíčovou dírku. Dlouholetý výzkum Budilová přetavila do konzistentní, svěže a poutavě sepsané publikace, k jejíž čtenářské přívětivosti přispěla i tradičně zvládnutá editorská práce vydavatelství CDK. Oba tyto faktory lze užít jako případný argument, proč se do ní začíst.
Michal Pavlásek (FF MU; EÚ AV ČR, v.v.i.)
PDF recenze: prohlédnout nebo stáhnout